Článek
Vrch Kunětická hora tvoří dominantu Polabské nížiny a někdy se mu podle tvaru i historického významu přezdívá i Východočeský Říp. Už dávní předkové horu využívali nejen jako orientační bod, ale také místo pro rituály nebo zdroj stavebního materiálu. Pravěké sídliště tu bylo už v období neolitu, žili tu i Keltové. Podle pověsti dal hoře jméno až na počátku 9. století muž jménem Kunak, dvořan knížete Křesomysla. Vystavět na vrcholku hrad ale někoho napadlo až na přelomu 13. a 14. století. Tím někým byl nejspíš král Václav II. a kamenné sídlo s velkou rozlohou mělo palác, obytnou hranolovou věž i obrannou válcovou věž.
Tábor lidu i tábor husitů
Historie ovšem nemá o tomto hradu příliš mnoho informací, protože krátce po svém založení zase zanikl. Kunětická hora ale zůstávala významným bodem v krajině i v životě obyvatel širokého okolí. V červnu 1420, v době husitského hnutí, se tu shromáždil lid, aby vyslechl kázání radikálního kněze Ambrože a vyjádřil svou nespokojenost. Dav se potom vydal k Hradci Králové, kde přemohl císařskou posádku a město obsadil. Husitský hejtman Diviš Bořek z Miletínka pak na Kunětické hoře obnovil hrad a díky velkoryse řešenému předhradí tu mohl na zimu ubytovat početné husitské vojsko. Po Divišově smrti ale Kunětická hora ztratila své výsadní postavení, a nakonec ji do vlastnictví získali Pernštejnové.
Vilém z Pernštejna se pak věnoval přestavbě hradu na reprezentativní rezidenci, neopomíjel ale ani obranu včetně dělostřeleckého opevnění. Jeho potomci však hrad neudrželi a jeho majitelem se stal sám císař Maxmilián Habsburský. Ani tak významná osobnost ale není zárukou prosperity. Hrad chátral a ani zdejší posádka nebyla právě nejpočetnější, takže když za třicetileté války přitáhli Švédové pod velením obávaného generála Lennarta Tornstensona, snadno se ho zmocnili, a jak bylo jejich zvykem, opustili ho v troskách.
Patronka učenců na obraze i ve zvonici
Po celé 19. století Kunětická hora dál pustla, a nakonec se dokonce západní část sesula do kamenolomu, v němž lamači mezitím neustálým kutáním narušili statiku hradních zdí. K záchraně hradu nepomohly ani intervence významných osobností včetně Mikoláše Alše a Aloise Jiráska. Jediným výsledkem bylo, že se okresní činitelé rozhodli nepodporovat veřejné stavby silnic, které by používaly čedič z Kunětické hory. Co nedokázali slavní zastánci, to se podařilo milovníkům historie. V roce 1920 ruinu odkoupil pardubický Muzejní spolek a hned se pustil do ambiciózního projektu obnovy.
Na hradu bývá skutečně živo.
Zapojil i věhlasného architekta Dušana Jurkoviče. Ten se postaral nejen o rozpracování plánů, ale i o zřízení vyhlášené restaurace, která je dnes sídlem expozice o historii hradu. Objekt dostal novou střechu, podařilo se renovovat některé prostory a otevřít muzejní expozici, takže Kunětická hora za první republiky patřila k nejnavštěvovanějším památkám. Jenže po válce bylo všechno najednou úplně jinak. V roce 1953 přešel hrad do vlastnictví státu a údržba se opět zastavila. Vyschl přísun financí, zmizel zájem, a tak se části hradu postupně uzavíraly, až byl v roce 1981 znepřístupněn celý.
Kam vedou tajné chodby v podzemí?
V roce 1993 se sice opět veřejnosti otevřel, ale ta hlavní rekonstrukce ho stále ještě čekala. Začala v roce 2018 a na začátku loňské sezony se mohli návštěvníci přesvědčit o výsledku. Vydat se do útrob hradu Kunětická hora dnes můžeme hned několika trasami. Ta hlavní nás provede hradním palácem, představí rytířský sál, zbrojnici i novou expozici o parforsních honech. Nahlédnout můžeme do sklepení s archeologickými nálezy, ale i vystoupat po 130 schodech až na věž, odkud je za dobrého počasí vidět až na Krkonoše a Orlické hory. Můžeme se ale vypravit také do výjimečné kaple sv. Kateřiny Alexandrijské.
Na nádvoří nám zamřížované vstupy do sklepení připomenou starou legendu, podle níž je zdejší podzemí protkáno chodbami a tunely, které ústí do tajemných komnat s pozlacenými stropy a stěnami, vykládanými drahokamy. Přestože tu najdeme několik desítek metrů podzemních štol, ostatně ve zdejších horninách se tesalo docela dobře, tajemství mytických chodeb zůstává stále nerozluštěno. Podle pověsti se ale Kunětická hora jednou do roka otevírá, a pak by se snad proniknout hlouběji do útrob země mohlo podařit.
Hrad je skutečně krásný.
Smutné defilé podvedených mnichů
Když už zmiňujeme legendy, možná stojí za to připomenout i pověst o mniších, kteří po staletí bloudí hradem a hledají svůj ztracený poklad. Opat nedalekého kláštera totiž kdysi v obavě z válečného plenění nechal všechny klášterní cennosti ukrýt do sudů a převézt na hrad. Hradní pán se nenechal ošálit historkou, že je to jen mešní víno, klenoty objevil a ukradl. Mnichům zbyly jen oči pro pláč a poklad zmizel.
Možná ho odnesli nenasytní Švédové, možná si ho lstivý majitel hradu pečlivě schoval. Podvedení mniši ale nikdy nenalezli klid. Snad ale smutní mniši přece jen pookřejí, když si při své nekonečné pouti hradními chodbami všimnou kypícího života v kamenných stěnách i na nádvoří. Dnes se na hradě pravidelně můžeme setkat s řemeslnými jarmarky, srazy sokolníků či se skupinami historického šermu. Východočeské divadlo v Pardubicích tu tradičně zřizuje letní scénu, k dispozici je lukostřelnice.
Zdroje: vlastní dotazování, cestovatelský zážitek, hrad-kunetickahora.cz, wikipedia.com
