Článek
Když se řekne dovolená v Egyptě, většina lidí si představí luxusní resorty a teplé moře. Já si odteď vybavím jen stres, paniku a rychlý návrat domů. A přestože jsem tam strávila jen pár hodin, zapsalo se mi to do paměti tak hluboko, že o tom musím mluvit. Když jsem vybírala dovolenou, chtěla jsem něco jednoduchého. Žádné dobrodružství, jen ležet na lehátku, číst knížku a zapomenout na pracovní e-maily. Egypt mi doporučila kamarádka, která tam byla před rokem a nemohla si ho vynachválit. „Za ty peníze? Nádhera. Všechno v ceně, slunce, teplo, milí lidé. Budeš nadšená.“
A já byla. Tedy jen chvíli. Let proběhl bez problémů, všechno šlo jako po másle. V letadle jsem si představovala, jak mi budou nosit drinky až k bazénu a jak si konečně odpočinu. Jenže už na letišti jsem pocítila zvláštní nepohodlí. Dusno, chaos, křik a zmatek. Ale říkala jsem si, že to je jen únava z cesty a že všechno bude brzy v pohodě.
Nebylo. Transfer do hotelu trval déle, než bylo v plánu. Autobus byl přecpaný, klimatizace buď nejela, nebo jela až moc. A já seděla namačkaná vedle rodiny s malými dětmi, které už po půl hodině brečely a křičely, že chtějí domů. Trochu jsem se v duchu smála, protože jsem si myslela to samé, ale zatím jen ironicky.
Když jsme dorazili k hotelu, zaskočilo mě, že to vůbec nevypadalo jako na fotkách. Všechno působilo ošuntěle, lobby byla špinavá a personál nepříjemný. Recepční mě odbyl jedním slovem, přidělil mi pokoj a dál se se mnou nebavil.
Pokoj? Katastrofa. Postel, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Klimatizace hučela jako startující letadlo. A koupelna? Tam jsem se bála i dotknout kohoutku. Když jsem si sedla na okraj postele a snažila se rozdýchat první šok, uviděla jsem něco, co mě dorazilo – šváb, klidně si to kráčel středem pokoje.
Zavřela jsem kufr, který jsem ani nestihla rozbalit, a v ten moment věděla, že tady nezůstanu. Jenže co teď? Zkusila jsem jít na recepci s tím, že chci jiný pokoj. Nezájem. „Full hotel.“ Ani slovo navíc. O nějaké pomoci nebo pochopení si člověk mohl nechat zdát. Když jsem se zeptala na možnost jiného hotelu, zasmáli se mi do očí.
Zkusila jsem se projít po areálu, možná se aspoň trochu uklidnit. Ale kolem bazénu bylo narváno, lehátka zabraná ručníky, hlasitá hudba, nepořádek. Cítila jsem se, jako bych přijela na školní výlet pro dospělé, kde se všichni rozhodli zapomenout na slušné chování.
A tehdy mi to došlo. To není dovolená. To je past. Měla jsem chuť brečet. Byla jsem unavená, zklamaná, a hlavně vyděšená, že tohle má být dalších sedm dní mého života. Ačkoliv jsem si dovolenou zaplatila, věděla jsem, že psychicky tohle nedám. Nejsem rozmazlená, zvládnu leccos, ale tohle bylo za hranou.
Zavolala jsem na českou cestovku. Nejprve mě zkoušeli přesvědčit, ať zůstanu. Že to je standard. Že si lidé často stěžují, ale pak si zvyknou. Ale já už měla jasno. Chtěla jsem zpátky domů. A pokud možno hned. Naštěstí se podařilo zařídit místo v letadle zpět. Sice mě to stálo další peníze, ale bylo mi to jedno. Ta úleva, když jsem večer seděla na letišti a čekala na odlet, se nedá popsat. Neměla jsem skoro nic – ani odpočinek, ani suvenýry, ani fotky z pláže. Ale měla jsem jedno obrovské vítězství: zachránila jsem si nervy.
Cesta domů byla klidná. Poprvé v životě jsem byla šťastná, že vidím šedivou runway v Praze a slyším češtinu. Hned na to jsem si dala smažák a kofolu a připadala si, jako bych se vrátila z války. Dovolená, která trvala pár hodin, mě stála víc než kdejaký víkend v Alpách. Ale nelituju. Někdy totiž člověk musí udělat krok zpět, aby ochránil sám sebe. Od té doby dávám na recenze větší pozor, nenechám se opít fotkami a vím, že když něco vypadá podezřele levně, většinou to má svůj důvod. A tenhle důvod může mít podobu švába s nárokem na vaši postel.
Zdroje:
