Článek
Každý den to bylo stejné. Uklidila jsem kuchyň po večeři, zapnula myčku a šla si uvařit čaj. V tu chvíli se z obýváku ozvalo známé vibrování. Ten zvuk mě přiváděl do zvláštního napětí. Kdo by mi volal přesně v ten samý čas a proč. Nechala jsem telefon zvonit, protože jsem nedokázala sebrat odvahu hovor přijmout. Působilo to jako neosobní upozornění nebo snad omyl v systému, ale číslo bylo stále stejné.
Přišlo mi zvláštní, jak se můj vlastní byt stával každý večer kulisou stejné situace. Připadala jsem si jako v zapomenutém seriálu, kde se pořád dokola odehrává stejná scéna a divák si říká, kdy už se něco změní. Jenže já nebyla divák, já jsem byla přímý účastník. A i když jsem to navenek nechtěla přiznat, uvnitř jsem cítila, jak se mi napětí pomalu usazuje pod kůží.
Telefon, který začal ovládat moje večery
Jednoho dne jsem se rozhodla, že to takhle dál nejde. Nemůžu přece žít v rytmu zvonění, které mě pokaždé vtáhne do stejných myšlenek. Usadila jsem se na kraj pohovky a čekala, až se na displeji znovu objeví ten známý čas. A když se rozzářil, vzala jsem mobil do ruky a několik vteřin na něj jen tiše zírala.
V duchu jsem si uklidňovala dech. Netušila jsem, co na druhé straně čekat. Mohla to být chyba operátora, kdosi se spletl nebo si někdo hrál. Když jsem ale palcem přejela po tlačítku přijmout, nezapomenu na ten okamžik. V uších mi na chvíli utichlo vše kolem a já slyšela jen vlastní dech a vzdálený šum v telefonu.
Hlas, který jsem nečekala
Z druhé strany se ozval tichý nádech. Nebyl to hlas cizího člověka. Nebyl to ani hlas, který bych mohla snadno zařadit. Byl až bolestně povědomý. Jako ozvěna něčeho, co jsem kdysi dávno odložila, protože jsem s tím nedokázala žít. První vteřiny jsem nebyla schopná vydat ani hlásku. Jen jsem tam seděla, jako by mi někdo položil na hrudník těžký kámen, který se nedá odsunout.
Byla to chvíle, kdy mi došlo, že některé věci v životě se nevyhnutelně vracejí. Ať se od nich snažíme utéct sebevíc. Hovor netrval dlouho, ale stačil k tomu, aby se ve mně všechno převrátilo. Byla jsem v šoku, zmatená, neschopná racionálně přemýšlet. Ten hlas jsem neslyšela několik let a myslela jsem si, že ho už nikdy neslyšet nebudu.
Když volání skončilo, seděla jsem na pohovce ještě dlouhé minuty a dívala se do tmy, která pomalu pohlcovala místnost. Teplý čaj na stolku vychladl a já měla pocit, že se mi změnil celý svět. Od toho dne už pro mě nebylo žádných obyčejných šest hodin a dvě minuty. Ten čas se stal bodem, ve kterém se zastavil můj život a donutil mě vrátit se k něčemu, co jsem si myslela, že mám dávno uzavřené.
