Článek
Postupně jsme si začali všímat, že z domu mizí peníze a že se něco děje. A nakonec přišlo odhalení, které nás zasáhlo víc, než jsme čekali.
Táta začal trávit víc času mimo domov. Nejdřív jsme si mysleli, že si jen potřebuje uklidit hlavu po všech těch letech, kdy se staral o mámu během její nemoci a prakticky neměl vlastní život. Měl jsme radost, že se po dlouhé době zase směje a že mu někdo dodává energii. Když nám představil svou přítelkyni, mladou ženu sotva přes dvacet pět, tvářili jsme se, že nás to nepřekvapuje. Nechtěli jsme mu kazit pocit štěstí.
Jenže postupně jsme začali vnímat určitou nepřirozenost. Táta se choval, jako by mu najednou bylo o dvacet let míň. Kupoval si oblečení, které by si nikdy předtím nepořídil. Chodil ven tak často, až jsme s bratrem nechápali, kde bere tolik sil. A hlavně jsme si všimli, že peníze, které měl vždy pečlivě odložené na horší časy, najednou nejsou tam, kde bývaly.
Nejdřív jsme to svedli na tátovu snahu žít novým životem. Každý má přece právo na trochu radosti, říkali jsme si. Jenže částky, o které se nám nezdály, nebyly malé. Táta začal být nervózní, když jsme se jen letmo ptali, jak se mu daří nebo zda něco nepotřebuje. Odmítal jakoukoli debatu o financích a vždycky rychle změnil téma. To už v nás začalo hlodat podezření.
Jednoho dne jsme si všimli, že zmizely malé rodinné úspory, které měl táta po mámě. Byly pro nás všechny symbolem společného života. Nebylo jich mnoho, ale měly pro tátu velkou hodnotu. A když jsme se ho zeptali, jen mávl rukou, že je investoval do něčeho, co se určitě vyplatí. Byl to první okamžik, kdy jsem měla pocit, že je v tom někdo, kdo ho vede špatným směrem.
Nakonec bratři nevydrželi nejistotu a začali se zajímat, s kým vlastně táta tráví tolik času. Netoužili jsme po tom rozbít jeho štěstí, ale něco v nás říkalo, že musíme zjistit pravdu. A ta přišla rychleji, než jsme čekali. Ukázalo se, že jeho mladá přítelkyně nebyla tak zamilovaná, jak se zdálo. Ve skutečnosti měla kolem sebe lidi, kteří ji vedli k tomu, aby z tátovy důvěry a samoty vytěžila co nejvíc.
Dozvěděli jsme se, že mu namluvila příběhy o tom, že chce rozjíždět vlastní podnikání, ale potřebuje pomoc. Táta jí neváhal dát téměř všechno, co měl. A nejen jednou. Peníze se k ní dostávaly pravidelně, vždy s jiným vysvětlením. Když jsme se to dozvěděli, bylo to jako rána do žaludku. Bylo nám líto, že někdo takhle zneužil jeho dobrosrdečnosti.
Věděli jsme, že musíme zasáhnout. Nechtěli jsme, aby zůstal úplně bez prostředků a aby s ním někdo manipuloval jen proto, že je osamělý. Sešli jsme se všichni u večeře a táta tušil, že tentokrát už nepůjde o obyčejný rodinný rozhovor. Byl podrážděný a bránil ji, než jsme stihli cokoli říct. Jenže když jsme mu předložili konkrétní informace, viděla jsem, jak mu v očích zmizela jiskra.
Trvalo dlouho, než pochopil, že mu neubližujeme. Že se ho snažíme chránit. Byl to těžký okamžik pro všechny. Seděl, díval se do prázdna a já měla pocit, že stárne před očima. Trápilo ho, že naletěl. Byl to člověk, který celý život pomáhal ostatním, nikdy nikoho neodmítl a teď zjistil, že se to obrátilo proti němu.
Odmítla s ním jakýkoli další kontakt, když jí řekl, že už jí peníze dávat nebude. Zmizela tak rychle, jako přišla. Táta se několik týdnů držel stranou a neměl chuť s kýmkoli mluvit. Nechali jsme ho, aby si to všechno srovnal. Po čase ale začal znovu chodit mezi lidi a pomalu se vracel k tomu, kým byl. A i když peníze už zpátky nezískal, časem pochopil, že to nejdůležitější mu zůstalo.
Dnes je opatrnější a přemýšlí, komu věnuje svou důvěru. A my jsme zase o něco víc rodina, protože jsme to museli zvládnout společně. Někdy mám pocit, že to celé přišlo proto, aby si uvědomil, že v tom nikdy není sám. A že i když ho někdo zklamal, my za ním budeme stát vždycky.
