Článek
Šlo o to, že jsem nechápala, kdo a proč si na mém autě vybíjí zlost. Jedno ráno jsem vyšla ven dřív a pravda se přede mnou objevila naprosto nečekaným způsobem. Dlouho jsem si říkala, že to musí být náhoda. Ulice byla úzká a auta stála blízko sebe. Mohlo se stát, že někdo špatně zaparkoval nebo projížděl těsně kolem. Jenže škrábance se objevovaly s pravidelností, která mi přestávala dávat smysl. Vždycky přes noc. Vždycky na stejné straně. A vždycky tam, kde to bylo nejvíc vidět.
Začala jsem si auta všímat víc než dřív. Večer jsem ho kontrolovala, ráno fotila. Byl to takový zvláštní rituál, který mi spíš zvyšoval nervozitu než že by přinášel klid. Každý nový škrábanec začal působit jako osobní útok. Přemýšlela jsem, jestli jsem někomu něco neudělala. Jestli jsem se někomu nechtěně znelíbila. Nebo jestli v tom není úplně něco jiného.
Podezření rostlo, ale jistotu jsem neměla
První myšlenka padla na děti ze sídliště. Občas běhaly kolem aut a hrály si s klacíky nebo míči. Nechtěla jsem je zbytečně podezírat, ale možnost to byla. Druhá možnost byl někdo ze sousedů. V domě jsem bydlela krátce a neznala jsem všechny. Možná někdo nesnášel můj způsob parkování. Možná si někdo myslel, že zabírám místo.
Řešení jsem ale neměla. Když jsem si dala na dveře malou kameru, nic jsem nezachytila. Otočila se špatně nebo byla tma. A tak jsem se rozhodla jednou prostě vstát dřív. Mnohem dřív než obvykle. V pět ráno bylo všude ticho a chladno. Stála jsem za záclonou, čekala a doufala, že se konečně něco dozvím.
Když jsem koutkem oka zahlédla pohyb, myslela jsem, že je to jen náhodný kolemjdoucí. Postava se ale zastavila přímo u mého auta. Přikrčila jsem se, aby mě nebylo vidět. A pak jsem poznala siluetu. Byl to soused z vedlejšího vchodu. Starší muž, který bydlel sám a často postával venku, jako by neměl co na práci.
Nejdřív jsem si myslela, že něco kontroluje. Pak ale sáhl do kapsy a v ruce se mu zaleskl klíč. Pomalu, s naprostým klidem, přejel ostrým kovem po laku. Neměla jsem pochyb. Nebyla to náhoda. Nebyla to chyba. Dělá to vědomě a pravidelně. Stála jsem tam, neschopná pohnout se, s tepem v krku a pocitem absolutního šoku.
Musela jsem si to vysvětlit, ale odpověď byla horší než škrábance
Když jsem vyšla ven, uhnul pohledem. Vypadal, jako by se nic nedělo. Stála jsem před ním a čekala, že něco řekne. Omluvu. Vysvětlení. Cokoliv. On jen pokrčil rameny a zamumlal, že mu vadí moje auto, protože prý vrhá stín na jeho okno. Znělo to absurdně, ale on to myslel vážně. Celé týdny ničil můj majetek jen proto, že se mu nehodila barva světla v pokoji.
Nebyl to člověk, se kterým by se dalo rozumně mluvit. Zkoušela jsem to klidně a věcně, ale bylo to jako mluvit do zdi. Znovu opakoval, že má právo na světlo, a že si mám auto odsunout někam jinam. Jenže místo, kde parkuji, je veřejné. Není jeho. A i kdyby bylo, nic neopravňuje člověka k tomu, aby někomu úmyslně poškozoval věci.
Nakonec jsem udělala krok, který jsem dlouho odkládala
Zavolala jsem policii. Nechtěla jsem to hrotit, ale neměla jsem jinou možnost. Měla jsem fotky, měla jsem svědectví a měla jsem škrábance, které se už nedaly ignorovat. Policisté s ním mluvili déle než se mnou. Když odjeli, seděla jsem v autě a poprvé po dlouhé době se mi trochu ulevilo.
Druhý den ráno byl lak stejně čistý jako večer. A tak je to dodnes. Auto už nikdo neničí a já už nemusím vstávat ve tmě a pozorovat ulici za záclonou. Jen když kolem projdu, někdy mě zamrazí. Ne z toho, co udělal. Ale z toho, jak snadno dokáže být člověk schopen ubližovat, když si myslí, že má pravdu.
