Článek
Ještě cestou domů jsem se snažila pochopit, co se vlastně stalo a proč mě její slova tak zasáhla. Když jsem vstoupila do lékárny, byla jsem po celém dni unavená a jen jsem potřebovala něco, co mi uleví od pálení očí. Říkala jsem si, že sáhnu po osvědčené značce a hned půjdu pryč. Vešla jsem k regálu, vzala první kapky, které jsem znala, a postavila se do fronty. Byla jsem trochu zamyšlená a vůbec jsem nečekala, že se ten rychlý nákup změní v něco, co mi zůstane v hlavě ještě dlouho.
Když na mě přišla řada, položila jsem zboží na pult a čekala, až lékárnice zadá cenu. Podívala se na mě trochu pozorněji a pak se mě klidným hlasem zeptala, zda mám s očima delší dobu potíže. Řekla jsem, že poslední týdny cítím pálení a únavu, ale myslela jsem si, že je to od práce. Její výraz ale zvážněl a já začala tušit, že to nebude jen o kapkách.
Nenápadná otázka, která mě okamžitě znejistila
Lékárnice se na mě ještě chvíli dívala a pak se zeptala, jestli jsem si v poslední době všimla rozmazaného vidění nebo tlaků kolem očí. Byla to jednoduchá otázka, ale zarazila mě. V té chvíli mi došlo, že něco z toho se mi opravdu stává. Jen jsem tomu dosud nepřikládala žádnou váhu. Řekla jsem jí, že občas vidím hůř večer, když se stmívá, ale myslela jsem si, že je to normální.
Vyslechla mě a pak mi vysvětlila, že některé kapky nejsou vhodné na dlouhodobé potíže a že by bylo lepší nechat oči vyšetřit. Dodala, že pokud se potíže opakují, může to signalizovat problém, který by se neměl přehlížet. Její věcný tón mě zasáhl víc, než jsem čekala. Najednou jsem si uvědomila, jak dlouho už své potíže ignoruji a jak jsem si zvykla všechno přisuzovat únavě.
Když mi vytiskla účtenku, podala mi ji spolu s letáčkem o prevenci zraku. Řekla, že nemá v úmyslu mě strašit, ale že bych se měla objednat k očnímu lékaři co nejdřív. Všechno říkala tiše a ohleduplně, ale o to víc jsem cítila, jak se mi v hrudi usazuje nepříjemné chvění. Nebyla jsem připravená na to, že mě někdo v lékárně upozorní na něco tak vážného.
Šla jsem z lékárny pomalu a snažila se srovnat si její slova. Celou cestu jsem přemýšlela, proč mě to tak zasáhlo. Možná proto, že mě přiměla připustit si, že se svým zdravím nezacházím tak zodpovědně, jak bych měla. Možná proto, že jsem už dlouho přehlížela signály, které se hlásily stále častěji. A možná proto, že jsem úplně zapomněla sama na sebe.
Cesta domů, na které jsem pochopila víc než jen starost o oči
V tramvaji jsem se dívala z okna a povšimla si, jak mi světla aut v dálce splývají. V tu chvíli jsem poprvé cítila opravdový strach. Ne takový ten dramatický, ale tichý a dotěrný, který se drží někde uvnitř a připomíná se pokaždé, když zaváhám. Uvědomila jsem si, že ta žena u pokladny pravděpodobně zachytila něco, co jsem já sama nechtěla vidět.
Když jsem dorazila domů, položila jsem kapky na stůl a sedla si. Najednou mi bylo jasné, že návštěvu lékaře už nemůžu odkládat. Nekupovala jsem si přece kapky proto, abych umlčela problém, ale proto, že mě moje tělo žádá o pozornost. A já bych ho konečně měla začít poslouchat.
Ten krátký moment v lékárně mě zasáhl nečekaně hluboko. Uvědomila jsem si, že někdy stačí pár vět od člověka, kterého vůbec neznáme, a najednou vidíme věci jinak. Kapky do očí jsem si nakonec koupila, ale domů jsem si přinesla něco mnohem důležitějšího. Odhodlání konečně přestat ignorovat to, co se mi tělo snaží říct.
