Článek
Dneska se mi to stalo zase. Konečně jsem měla hodinu pro sebe. Žádné deadliny, žádné telefonáty, jen já, dobrá káva a knížka, na kterou jsem se těšila už týdny. Našla jsem si útulný koutek v kavárně, objednala si cappuccino a těšila se na vzácný moment klidu. A pak vstoupila ona – maminka s dvěma dětmi, které vypadaly, jako by právě vypily tři plechovky energy drinku.
Nejdřív jsem to ignorovala. Každé dítě je občas hlučné, to chápu. Jenže po deseti minutách běhaly mezi stoly, křičely na celou kavárnu a maminka? Ta si v klidu scrollovala na telefonu, jako by byla sama na pustém ostrově. Cože? Vážně nevidíš, že tvoje děti právě převrhly židli u vedlejšího stolu?
Pohled na ostatní hosty mi potvrdil, že nejsem jediná, komu tohle vadí. Starší pán se zoufale snažil dočíst noviny, pár u okna si vyměňoval znechucené pohledy a barista se tvářil, jako by přemýšlel, jestli je příliš brzy na skleničku něčeho silnějšího. Jasně, děti mají právo existovat ve veřejném prostoru. To nikdo nezpochybňuje. Ale existovat neznamená terorizovat všechny kolem. To, co mě opravdu dostává, není ani tak ten hluk (i když po hodinovém poslechu výkřiků typu „MAAMÍÍÍ, ON MI TO VZAAAAL!“ začíná bolet hlava každého), ale ta naprostá ignorace rodičů.
Vzpomínám si, jak mě moje máma brala do kaváren už od malička. Sedla jsem si, dostala limonádu a sušenku a věděla jsem, že pokud budu zlobit, příště zůstanu doma. Nešlo o to, že by mě rodiče drezúrovali jako cvičenou opičku – prostě mě učili, že existují pravidla společenského chování. A že moje zábava nemůže být na úkor pohody ostatních.
Minulý týden jsem byla na obědě s kamarádkou, která má dvě děti. Čtyřletý Tomáš a šestiletá Eliška seděli u stolu, kreslili si, občas něco pošeptali mamince, ale nijak nerušili. Když jsem jí to pochválila, jen pokrčila rameny: „Není to raketová věda, prostě jim to vysvětlíš a důsledně dodržuješ pravidla.“
Jednou jsem se v podobné situaci jako dnes odhodlala a zeptala se maminky, jestli by mohla děti trochu zklidnit. Podívala se na mě, jako bych jí právě oznámila, že její děti plánují světovou zkázu. „Jsou to jen děti, musí se vyřádit,“ odsekla. Aha, takže kavárna, kam si lidé chodí odpočinout, je najednou dětské hřiště?
Nejhorší je, že často stačí málo. Vidím rodiče, kteří přinesou pastelky, knížku, nějakou hračku. Baví se s dětmi, vysvětlují jim, proč nemůžou běhat mezi lidmi nesoucími horké nápoje. Není to věda – je to základní rodičovská povinnost.
Jednou jsem seděla vedle tatínka s asi pětiletou holčičkou. Začala být neklidná, tak vytáhl z tašky sešit a tužky a vymyslel hru, kdo nakreslí legrační zvíře. Vydržela v klidu celou dobu, a když odcházeli, tatínek jí pochválil, jak byla hodná. Ta radost v jejích očích! Tenhle táta věděl, že nejde jen o to, aby jeho dcera byla zticha – učil ji respektu k ostatním. Někdy mám pocit, že to není jen o dětech v kavárnách. Je to symptom širšího problému – rodiče, kteří rezignovali na to učit děti hranicím. Jenže pak se divíme, když dospívající nerespektují autority, když mladí lidé neumí odložit uspokojení, když nám společnost připadá čím dál sobečtější.
Nejsem žádný nepřítel dětí, právě naopak. Mám své neteře a synovce šíleně ráda a užívám si čas s nimi. Ale právě proto, že je mám ráda, záleží mi na tom, aby z nich vyrostli lidé, kteří chápou, že nejsou středem vesmíru. Že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. Vím, že být rodičem je těžké. Nemám děti, takže možná nemám právo soudit. Ale vidím kolem sebe spoustu skvělých rodičů, kteří zvládají výchovu i to, aby jejich děti neobtěžovaly celé okolí. Takže to očividně jde.
Mimochodem, ta dnešní kavárna? Nakonec jsem odešla dřív a nedočetla ani kapitolu. Cestou ven jsem si všimla, že ta maminka konečně zvedla oči od telefonu – ale jen proto, aby si vyfotila svou kávu pro Instagram. Mezitím jedno z jejích dětí málem shodilo polici s hrnky. A tohle je přesně důvod, proč některé kavárny začínají být „child-free zóny“. Není to diskriminace, je to sebeobrana. A co si o tom myslíte vy? Jsem jen zahořklá bezdětná ženská, která nechápe, jak těžké je být s dětmi 24/7? Nebo také patříte k těm, kteří si myslí, že veřejný prostor by měl být příjemný pro všechny – včetně těch, kteří chtějí v klidu vypít kávu bez dětského řevu za krkem?
