Článek
Nedávno jsem zažila něco podobného, jen v jiném prostředí. Místo školy to byla zubní ordinace. Po třech letech jsem změnila práci a přestěhovala se do nového města. Malé, ale příjemné místo kousek od Ostravy. Všichni mi říkali, jak je tam dobře – čistý vzduch, příroda za rohem, nižší náklady na bydlení. Nikdo se ale nezmínil o jednom podstatném detailu: ve městě jsou jen tři zubní ordinace a všechny mají plno.
První měsíc jsem to neřešila. Byla jsem zavalená stěhováním, novým zaměstnáním, poznáváním okolí. Navíc jsem zubařku nikdy moc nepotřebovala. Jenže pak přišla ta zatracená bolest. Probudila mě uprostřed noci jako bodnutí nožem přímo do čelisti. Ráno jsem vypadala jako křeček – tvář oteklá, oko napůl zavřené, a hlava mi pulsovala v rytmu srdce.
První ordinace: „Nebereme nové pacienty.“ Druhá ordinace: „Možná příští rok, zavolejte v lednu.“ Třetí, poslední naděje: „Máme registrační seznam, můžete se zapsat.“
Bylo pondělí, deset hodin dopoledne, když jsem vstoupila do té třetí ordinace. Zdravotní sestra mi podala formulář a já ho vyplnila s nadějí v srdci. Pak jsem se zeptala na tu osudnou otázku: „A jak dlouho asi budu čekat na registraci?“
Sestra se podívala na doktora, který zrovna procházel kolem. Ten se zastavil, změřil si mě pohledem a s úsměvem, který rozhodně nevypadal soucitně, odpověděl: „To si rovnou přineste spacák, paní. Máme přes dvě stě čekatelů a bereme maximálně dva měsíčně.“
Pamatuji si, jak mi zatrnulo. „Ale já mám akutní bolest,“ namítla jsem a ukázala na svou oteklou tvář. „To máte všichni,“ pokrčil rameny. „Můžete zkusit pohotovost v Ostravě.“ Odcházela jsem s pocitem ponížení, které se mísilo s bolestí a bezmocí. V autě jsem se rozbrečela. Ne z bolesti, ale z toho, jak se mnou jednal. Jako bych byla jen další obtěžující položka v jeho nabitém programu. Jako bych nebyla člověk, který potřebuje pomoc.
Nakonec jsem opravdu jela na pohotovost do Ostravy, kde mi zub ošetřili. Bylo to drahé a cesta zpátky v bolesti nebyla příjemná, ale v tu chvíli jsem neměla na výběr.
O dva dny později, když bolest trochu ustoupila, jsem seděla s kolegyní Janou u oběda a vyprávěla jí svůj příběh. Očekávala jsem soucit, možná radu. Místo toho se zatvářila překvapeně.
„Myslíš doktora Zeleného? Toho plešatého s tím divným knírem?“ zeptala se. Přikývla jsem. „Ten má přece bratra, který je taky zubař. Ordinuje ve vedlejší vesnici. Vzal mě bez problémů, když jsem se přistěhovala,“ řekla a ukázala mi kontakt ve svém telefonu. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. „A to mi neřekl proč?“
„Asi nechce přicházet o pacienty. Nebo se nemají rádi, co já vím,“ pokrčila rameny Jana. Ještě ten den jsem zavolala tomu bratrovi. Byl milý, vstřícný a vzal mě jako pacientku hned následující týden. Když jsem přišla na první prohlídku, nemohla jsem si nevšimnout, jak jinak vypadá jeho čekárna – útulná, s květinami a časopisy, které nevypadaly, že pamatují minulé století.
„Slyšel jsem, že jste byla za mým bratrem,“ řekl, když jsem usedla do křesla. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jen přikývla. „Omlouvám se za něj. Nikdy neměl dobré sociální dovednosti. Myslí si, že když je jediný zubař ve městě, může se chovat, jak chce.“
Ta zkušenost mi otevřela oči. Uvědomila jsem si, kolik moci mají lidé v určitých pozicích – učitelé nad našimi dětmi, lékaři nad naším zdravím. A jak moc záleží na tom, jestli tu moc využívají s empatií, nebo ji zneužívají.
Proto mě ten příběh o malém Adamovi a jeho učitelce tak zasáhl. Vidím v něm stejnou dynamiku – člověk, který má moc, a používá ji způsobem, který ubližuje. A taky vidím důležitost toho, co udělala ta maminka – postavit se za své dítě, nenechat se odradit, hledat jiné řešení.
Někdy stačí zajít na druhou stranu vesnice, někdy je potřeba jít za ředitelem. Ale nikdy bychom neměli přijmout, že s námi někdo jedná jako s kusem nábytku jen proto, že zrovna sedí na vyšší židli.
