Článek
Byla jsem šťastná, že už nemusím stát u pásu v továrně, kde jsem si přivydělávala při škole. Navlékla jsem si sukni a halenku z druhé ruky, kterou mi mamka vyžehlila tak pečlivě, že by se na ní dalo krájet, a vydala se vstříc své vysněné kancelářské práci.
Hned první den mi bylo jasné, že do téhle společnosti nezapadám. Všichni ostatní měli vysoké školy, mluvili o svých zahraničních stážích a používali slovíčka, kterým jsem sotva rozuměla. Když mě vedoucí představil týmu jako „novou posilu na administrativu, Lucii z učňáku,“ viděla jsem ty pohledy. Tu směs shovívavosti a pohrdání. Jako by říkaly: „Aha, tak ta nám bude vařit kafe a zakládat šanony.“
A přesně to jsem taky první měsíce dělala. Vařila jsem jim kafe, kopírovala dokumenty, zakládala faktury. Oslovovali mě „děvenko“ nebo „zlatíčko“. Nikdo se neobtěžoval se mnou mluvit o práci, o firmě, o čemkoliv podstatném. Byla jsem neviditelná.
Jenže já jsem se nikdy nenaučila držet pusu a krok. Už na učňáku jsem měla problémy s autoritami, což je asi důvod, proč jsem skončila s výučním listem v oboru prodavačka, přestože jsem měla ve škole jedničky. Jednoho dne jsem zaslechla, jak se náš finanční manažer David rozčiluje nad nějakými tabulkami. „Ten systém je na nic, všechno to musím přepisovat ručně!“ nadával. Při zakládání dokumentů jsem si totiž všimla, že firma používá tři různé programy, které spolu vůbec nekomunikují, a všechno se mezi nimi přepisuje ručně.
„Mohla bych vám s tím pomoct,“ nabídla jsem se nesměle.
David se na mě podíval, jako bych mu oznámila, že umím létat. „Ty? A jak asi?“
„Na učňáku jsem měla volitelnou informatiku. A na nástavbě jsem se naučila programovat v Excelu. Umím vytvořit makra, která by mohla automaticky přenášet data mezi těmi systémy.“
Vysmál se mi. Doslova. „Běž radši uvařit kafe, zlatíčko.“
Ten večer jsem přišla domů, sedla k našemu starému počítači a začala pracovat. Na nástavbě nás učil informatiku skvělý učitel, bývalý programátor, který viděl, že mě to baví, a věnoval mi spoustu času navíc. Ukázal mi základy VBA a já si to zamilovala. Byla to jako skládačka nebo logická hříčka – najít způsob, jak přimět počítač, aby udělal přesně to, co chci.
Po týdnu jsem přišla do práce s flashkou v kapse. David zrovna sprostě nadával na systém, který mu zase nefungoval. „Mám to řešení,“ řekla jsem a položila flashku na stůl. „Je tam program, který jsem napsala. Automaticky převede data ze všech tří systémů do jedné tabulky. Ušetří vám to asi šest hodin práce týdně.“
Nedůvěřivě si flashku vzal a spustil program. Sledovala jsem, jak se mu rozšiřují oči, když viděl, jak se tabulky samy vyplňují daty. „To jsi fakt udělala ty?“ zeptal se nevěřícně.
Od toho dne se věci začaly měnit. David se se mnou začal bavit. Pak mě představil IT oddělení, kde jsem poznala Martina, vedoucího týmu. Když viděl můj kód, nabídl mi, že by mě po večerech učil programovat profesionálně.
Vzala jsem ho za slovo. Každý den po práci jsem s ním seděla dvě tři hodiny a učila se. Pak jsem pokračovala doma do noci. Za půl roku jsem uměla tolik, že mi Martin nabídl juniorskou pozici v jeho týmu. Plat byl dvakrát vyšší než na administrativě.
Když jsem oznámila svému původnímu šéfovi, že odcházím do IT, zatvářil se kysele: „To je škoda, děvenko, tak dobře jsi nám vařila kafe.“
O tři roky později jsem dostala nabídku od konkurenční firmy. Chtěli mě na pozici senior vývojářky se specializací na finanční systémy. Nabízeli třikrát vyšší plat než jsem měla. Když jsem to oznámila Martinovi, pokusil se mě přesvědčit, abych zůstala. „Nemůžu ti dát tolik peněz, rozpočet to nedovolí,“ vysvětloval. „Ale jsi nejlepší programátorka, kterou tu máme. Vybudovala jsi ten systém od základů.“
Rozhodla jsem se odejít. Ne kvůli penězům, ale protože jsem cítila, že potřebuju novou výzvu. V den, kdy jsem se loučila, přišel za mnou můj bývalý šéf z administrativy. „Je to pravda, že budeš brát sto tisíc měsíčně?“ zeptal se nevěřícně. Pro kontext - on jako manažer bral kolem třiceti.
„To nevím, nikdy o peníze ráda nemluvím,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Mimochodem, kdo vám teď vaří kafe?“
Dnes vedu vlastní tým vývojářů a spolupracuju s firmami po celé Evropě. Občas si vzpomenu na ty pohledy z prvního dne v kanceláři. Na to, jak mě odepisovali jako hloupou holku z učňáku. A vždycky, když ke mně přijde na pohovor někdo bez prestižního vzdělání, ale s jiskrou v očích a touhou se učit, vzpomenu si na sebe.
Není důležité, kde začínáte. Důležité je, kam jdete a jak moc jste ochotni pro to dřít. A taky, že žádná práce není podřadná – dokonce ani vaření kafe. Ale nikdo nemá právo vás do takové role navždy zaškatulkovat.
