Hlavní obsah
Lidé a společnost

Léčba ketaminem: když inovace nestačí

Foto: pixabay

Ilustrační foto

Před časem jsem coby dlouhodobý psychiatrický pacient navštívila soukromé zdravotnické centrum, které nabízí ketaminem asistovanou terapii pro lidi s úzkostmi a depresí.

Článek

Již téměř třicet let se tradičními psychiatrickými postupy léčím s úzkostnou poruchou, ovšem zcela bez výsledku. Absolvovala jsem řadu psychoterapií, dlouhé roky užívala antidepresiva a opakovaně slyšela, že „se s tím nedá nic dělat“. Jeden z terapeutů mi dokonce hned při prvním setkání sdělil, že se mnou pracovat nechce, protože preferuje klienty, u nichž vidí nějaký posun. Antidepresiva jsem užívala třináct let až jsem dospěla k závěru, že nejenže mi nepomáhají, ale jejich účinek je pro mě devastující.

Když se začalo mluvit o psychedeliky asistované terapii jako o novém směru v léčbě depresí, vzbudilo to ve mně naději. Možná přece jen existuje jiná cesta.

Na kliniku jsem přišla na tzv. indikační vyšetření k psychiatrovi poté, co jsem absolvovala úvodní online rozhovor. Už během něj vyšlo najevo, že mám výraznou kontraindikaci – vysoký krevní tlak. Byla jsem proto připravena na možnost, že mi ketaminová terapie nebude doporučena. A to se také stalo.

Přesto jsem z kliniky odcházela ve špatném psychickém stavu. Cítila jsem se deprimovaná a něco ve mně úpěnlivě volalo, že jsem nedostala to, kvůli čemu jsem přišla – především podporu a pochopení. Upřímně, v jednu chvíli našeho rozhovoru s psychiatrem jsem si myslela, že se rozbrečím. Ovšem ze zcela jiných důvodů, než jsem původně čekala.

Na webových stránkách zařízení se hovoří o „nově zrekonstruovaném centru, kde se spojuje moderní design s klidným prostředím ideálním pro léčbu a zotavení“ a o prostoru, v němž byl „při rekonstrukci kladen důraz na podporu relaxace, soustředění a osobního růstu“.

Realita ale byla trochu jiná. Už při vstupu na kliniku jsem si nebyla jistá, jestli jsem na správné adrese. Budova zvenčí nepůsobí jako zdravotnické zařízení a vstup do budovy je také velmi špatně označen. Čekárna, ordinace i zázemí s toaletou působí chladně a neosobně, spíš než moderní terapeutické centrum mi připomínaly provizorní prostory. Indikační vyšetření probíhalo ve velké téměř prázdné místnosti, kde jsem se cítila až příliš odhalená a nesvá. Celkově ve mně prostředí evokovalo spíše nějaký starší typ zdravotnického zařízení než místo, které by mělo být součástí inovativní a citlivě vedené léčby.

Za druhý a závažnější problém ovšem považuji způsob komunikace během indikačního vyšetření. Ráda bych zdůraznila, že není mým úmyslem zpochybnit odbornost ani kvalifikaci lékaře. To, co mi výrazně chybělo, byl lidský a empatický přístup. A domnívám se, že právě u pacientů s dlouhodobými psychickými obtížemi je tento rozměr péče obzvlášť důležitý.

Na webových stránkách zařízení se uvádí: „Náš tým zkušených psychiatrů, klinických psychologů a terapeutů pracuje společně, aby poskytl našim klientům nejen odbornou péči, ale také podporující prostředí, ve kterém se mohou cítit bezpečně a respektovaně. Věříme, že klíčem k úspěšné léčbě je individualizovaný přístup, který respektuje jedinečné potřeby a cíle každého klienta.“

Právě tento příslib bezpečného a respektujícího prostředí byl jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla zařízení oslovit. O to výraznější byl kontrast mezi očekáváním a mou osobní zkušeností.

Rozhovor s lékařem, který vedl k vyplnění dotazníku, na mě působil technicky, odtažitě a zcela postrádal lidský rozměr. Měla jsem pocit, že probíhá spíše administrativní úkon než citlivé psychiatrické vyšetření. V jednu chvíli jsem se pokusila odlehčit situaci drobným vtipem, snad ve snaze uvolnit atmosféru a navázat lidský kontakt. Nepodařilo se mi to.

Z informací, které jsem sdílela, muselo být zřejmé, že se dlouhodobě nacházím v náročné situaci a že za sebou mám roky neúspěšné léčby. Rozumím tomu, že kvůli zdravotní kontraindikaci mi nemohla být terapie doporučena. Ale i sdělení s negativním závěrem lze podat empaticky a způsobem, který bere ohled na stav klienta.

Rozhovor byl nakonec uzavřen stručným konstatováním: „Vraťte se, až budete mít vyřešený tlak a najdete si terapeuta.“ V daném kontextu na mě tato věta působila velmi chladně. Z kliniky jsem odcházela s pocitem, že ani zde můj stav a moje situace vlastně nikoho příliš nezajímají.

Zkušenost s klinikou je pro mě velmi smutná. Ani ta nejvíce inovativní léčba nemůže být účinná, pokud jí chybí lidskost. Moderní metody, nové léky nebo průlomové terapie mohou být přínosem, ale pokud pacient v průběhu procesu necítí podporu a respekt, samotná inovace zkrátka nestačí. V tomto ohledu na této klinice zatím stále trochu zaspali. Kdo jiný než lékaři pečující o duševní zdraví by si měli uvědomovat, že jejich práce není jen o technickém úkonu? Je především o vztahu mezi člověkem a odborníkem, o prostředí, které pacientovi umožní cítit se bezpečně, a o přístupu, který rozumí jeho trápení. A abych byla zcela upřímná, i kdybych neměla závažnou kontraindikaci, zřejmě bych pečlivě zvážila, zda na této klinice chci ketaminovou léčbu podstoupit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám