Článek
Článek o Blitzkriegu přináší zajímavý pohled na jednu z nejznámějších vojenských koncepcí druhé světové války. Přesto si myslím, že některé aspekty stojí za doplnění, nikoli proto, aby byl zpochybněn autorův pohled, ale proto, že samotný pojem Blitzkrieg bývá často používán velmi volně a někdy i nepřesně.
Především je vhodné připomenout, že Blitzkrieg nelze zjednodušit na jakýkoli rychlý útok nebo úspěšnou ofenzivu. Jeho podstatou bylo soustředění mobilních sil, zejména tankových a motorizovaných jednotek, do úzkého úseku fronty, rychlý průlom do hloubky nepřátelského území a následné narušení velení, zásobování a organizace obrany. Klíčovou roli hrála také úzká spolupráce tanků, letectva, dělostřelectva a motorizované pěchoty.
Právě rychlost a moment překvapení byly hlavními přednostmi této koncepce. Cílem nebylo postupně ničit protivníka v opotřebovací válce, ale vyvolat kolaps jeho obranného systému dříve, než se stihne přizpůsobit nové situaci.
Proto bych nesouhlasil s názorem, že Blitzkrieg většinou selhával. Naopak v podmínkách, pro které byl určen, dosahoval mimořádných úspěchů. Polsko v roce 1939, Francie v roce 1940 nebo Jugoslávie v roce 1941 jsou příklady operací, které vedly k velmi rychlému zhroucení obrany protivníka.
Je však pravda, že Blitzkrieg měl své limity. Jeho úspěch závisel na předpokladu, že protivník utrpí operační šok a nebude schopen dlouhodobě pokračovat v organizovaném odporu. Jakmile se válka změnila v dlouhodobý konflikt opotřebení, výhody této koncepce se začaly vytrácet.
To byl i případ Sovětského svazu. Nešlo pouze o vojenskou sílu Rudé armády, ale také o rozlehlost země, schopnost přesouvat průmysl do vnitrozemí a pokračovat ve výrobě zbraní i po ztrátě rozsáhlých území. Německo jednoduše nedisponovalo hospodářskými a logistickými prostředky potřebnými pro dlouhotrvající válku na tak obrovském prostoru. Problém představovala také zaostalá infrastruktura v mnoha oblastech Sovětského svazu, která komplikovala zásobování postupujících vojsk a omezovala jejich schopnost udržet vysoké tempo operací.
Za zmínku stojí také používání pervitinu německou armádou během tažení na Západ. Přestože nebyl rozhodujícím faktorem vítězství, umožňoval vojákům a osádkám vozidel fungovat delší dobu bez odpočinku a přispíval k udržení mimořádného tempa postupu. Tento faktor bývá v diskusích o francouzském tažení často opomíjen.
Domnívám se také, že je problematické označovat některé operace a bitvy za Blitzkrieg pouze proto, že byly vedeny rychle nebo skončily obklíčením protivníka. Například operace Market Garden nesledovala porážku nepřítele prostřednictvím hlubokého průlomu a rozvrácení jeho obrany. Jejím cílem bylo obsazení klíčových mostů a vytvoření přístupu do Německa. Z vojenského hlediska šlo o zcela odlišnou operaci s jinými cíli i prostředky.
Podobně nelze pojem Blitzkrieg automaticky vztahovat na jednotlivé bitvy. Například Stalingrad, avšak právě během sovětské operace Uran použila Rudá armáda principy, které se klasickému Blitzkriegu v mnohém podobaly. Sovětské síly provedly rychlý průlom na slabších úsecích fronty, pronikly do hloubky a obklíčily německou 6. armádu. Pokud bychom tedy chtěli každé rychlé obklíčení označovat za Blitzkrieg, dostali bychom se do situace, kdy bychom stejný pojem používali i pro operace vedené podle zcela odlišných doktrín.
Právě zde je podle mého názoru potřeba určité opatrnosti. Blitzkrieg není synonymem pro rychlou bitvu, obklíčení nebo úspěšnou ofenzivu. Jde o konkrétní operační koncepci založenou na rychlosti, součinnosti jednotlivých druhů vojsk a snaze vyvolat kolaps protivníka dříve, než se dokáže přizpůsobit.
Možná právě proto není Blitzkrieg pouze historickou zajímavostí druhé světové války. Jeho základní principy – rychlost rozhodování, soustředění sil v rozhodujícím místě, narušení velení a logistiky protivníka a využití momentu překvapení – zůstávají součástí moderního způsobu vedení války dodnes. Změnily se prostředky, ale mnohé principy zůstaly stejné.
