Článek
Už dlouho plánuji článek, který by popřel jeden z nejzažranější vojenských mýtů – že generálové se připravují na minulou válku. Ovšem protože by ten článek byl příliš dlouhý, rozhodl jsem se téma rozseknout na tři části. V tomto prvním díle se podíváme na to, proč proslulý takzvaný Blitzkrieg byl spíše poukázkou na katastrofu.
Ve druhém díle pak rozebereme skutečné příčiny pádu Francie a – pokud mi to žena nezakáže – v epilogu se podíváme, jak se tahle sranda nakonec obrátila proti Němcům a (ve francouzském stylu) jim prohrála celou válku.
Disclaimer: Tohle není historický blog, já nejsem historik a pozemní válčení není zrovna moje odbornost. Pokud mi tedy o kousek ustřelí letopočet, jméno nebo odborný termín, ušetřete mě prosím lynče.
Co je to Blitzkrieg?
Když si průměrný člověk představí druhou světovou válku, vidí epické střety tisíců tanků. Všichni přece milujeme seriál Největší tankové bitvy. Drobný, leč zásadní problém spočívá v tom, že druhá světová válka byla ve skutečnosti primárně válkou dělostřelectva. Plných 70 % všech padlých vojáků mělo tu smůlu, že je roztrhal granát odpálený houfnicí, nikoliv tankem.
Realitu tehdejšího pozemního válčení definoval koncept, pro který se v češtině ujal půvabný termín vševojskový boj (anglicky combined arms warfare). Šlo o úzce koordinovaný postup tanků, pěchoty a dělostřelectva, který v pozdějších fázích války podpořilo letectvo. I když armády nenarazily na odpor, postupovali se kupředu rychlostí lidské chůze – zpravidla kolem 30 kilometrů za den.
Proti tomuto pomalému válcování působil bleskový Blitzkrieg jako zjevení. Šlo o plně motorizovaný postup, který na mapě běžně urazil kolem 80 kilometrů denně. Absolutním rekordmanem v této disciplíně se stal Erwin Rommel, když ve Francii dokázal za jediný den ujet 200 kilometrů. Mělo to ovšem své temné stránky a rozhodně jich nebylo málo.
Koně tvořili velkou část německé logistiky ještě v roce 1944.
Základní kámen úrazu spočíval ve faktu, že drtivá většina tehdejších armád – včetně té německé – nebyla motorizovaná, ale spoléhala na koňské povozy a pěší přesuny. Bleskovým průnikem jste tak spolehlivě ujeli vlastní pěchotě, dělostřelectvu, a především logistice. Pokud se vám nepodařilo prorazit nepřátelský odpor jedním úderem, protivník vás přestřílel díky masivní převaze v munici dřív, než se k vám zadní voj vůbec stihl doplazit.
Pokud takový sólový útok zkolaboval, končilo to zpravidla absolutní likvidací odříznuté jednotky. Že to v tabulkách na Wikipedii na první pohled nevypadá tak dramaticky? Za to může velmi specifický německý systém účtování zničené techniky – pokud se vrak tanku dal čistě teoreticky opravit, nepovažovali ho Němci za ztracený, a to ani v případě, že už ho dávno opuštěný nechali na pospas postupujícím Sovětům.
Všechno nebo nic
Když to sečteme, za celou válku najdeme všehovšudy tři velké operace, kdy se jednotky dlouhodobě pohybovaly rychleji než pěším tempem a dají se s čistým svědomím označit za úspěšné:
- Německý útok na Francii (1940): Úspěch, který – jak si ukážeme později – by pravděpodobně fungoval stejně dobře i bez blietzkriegu.
- Sovětská operace Bagration (1944): Monstrózní a odvážný útok přes Bělorusko, který maršálu Georgiji Žukovovi zajistil pověst největšího ruského vojevůdce.
- Americká operace Cobra (1944): Legendární průlom generála Pattona střední Francií, jenž dostal Spojence až na samotné hranice Německa.
Žukov byl první kdo dokázal plně využít sovětskou doktrínu hluboké operace, kterou navrhl generál Tuchačevskij. Byl tak úspěšný, že ho Stalin ani nenchal popravit.
Na opačné straně spektra ovšem najdeme nepřeberné množství případů, kdy podobně ambiciózní plán skončil absolutní katastrofou. Jen namátkou:
- Německé propadáky: Operace Barbarossa (tažení na Moskvu), Fall Blau (útok na kavkazská ropná pole), Citadela (bitva u Kurska) nebo Stráž na Rýně (ofenziva v Ardenách).
- Spojenecké omyly: Britská operace Market Garden (příliš ambiciózní skok přes Rýn) či Goodwood (utopený postup v Normandii).
- Sovětské katastrofy: Operace Cval a Hvězda (třetí bitva o Charkov) a neslavný útok na Finsko.
Rozhodně to tedy neznamená, že by Blitzkrieg nefungoval vůbec, často přinesl rozhodující vítězství. Byl ovšem extrémně rizikový a často přinesl i rozhodující porážku –angličtina pro to má krásný termín „high-risk, high-reward“. Většina střízlivých velitelů tento hazard pochopitelně odmítala, a drtivá většina války se proto nesla v duchu metodického vševojskového boje a pomalých pěchotních postupů.
Německá revoluce ve válčení (jen ne ta, kterou myslíte)
Při pohledu na celkové skóre se nelze ubránit kacířské myšlence, že Němci byli v Blitzkriegu vlastně dost mizerní. Ono to ale překvapivě dává smysl. Ačkoliv se pro rychlý mechanizovaný hloubkový útok vžilo německé slovo, byl to právě německý generální štáb, který podobné harakiri ze všech mocností před válkou odmítal nejvíce.
S konceptem plně mechanizovaného postupu přišli Britové – konkrétně generálmajor J. F. C. Fuller a stratég B. H. Liddell Hart. Británie s myšlenkou dokonce v roce 1927 aktivně experimentovala, načež ji uložila k ledu. Francouzská armáda zase o něčem podobném teoretizovala v kontextu koloniálních válek.
Jediný, kdo se do konceptu skutečně zamiloval, byla Rudá armáda. Z takzvané „Glubokaja operacija“ udělala v roce 1936 dokonce svou hlavní vojenskou doktrínu. Jenže pak přišla Stalinova paranoia, Velká čistka a v roce 1937 poprava hlavního strůjce těchto reforem, maršála Michaila Tuchačevského.
Poté, co byl vyhlazen zbytek schopného velení, Stalin nařídil přechod nikoliv k vševojskovému boji, ale pěkně zpátky k zákopové válce, kterou sovětská armáda poslušně začala cvičit roku 1938.
Proč tedy Německo masivně investovalo do mechanizace? Ne kvůli hlubokým nájezdům do týlu, ale kvůli manévrovému boji. Jejich oficiální doktrína nesla název Kesselschlacht a šlo o velmi tradiční metodiku – rychle prorazit nepřátelskou obranu a obklíčit jednotky protivníka do takzvaných „kotlů“. Nic nového pod sluncem, podobný koncept znali vojevůdci už od dob punských válek.
Wilhelm Keitl, Walther von Brauchitsch a Franz Halder byli nejmocnější generálové německé armády v roce 1940. Na fotce s nějakým malířem.
Němci ale přeci jen jednu extrémně převratnou inovaci měli. Jmenovala se Auftragstaktik (taktika úkolu) a její genialita spočívala v tom, že velitelé své podřízené nemikromanagovali. Pouze jim zadali úkoly a bylo plně na iniciativě nižších šarží, jak jich dosáhnou. Během války tento flexibilní přístup s radostí okopírovaly všechny západní armády a NATO na něm stojí dodnes.
Pád Francie z německého pohledu
Když se dnes řekne německý druhoválečný generál, každému se vybaví Erwin Rommel nebo Heinz Guderian. Na začátku války to však byly z pohledu hierarchie relativně nevýznamné figurky. Otěže drželi vrchní velitel polní maršál Walther von Brauchitsch a náčelník štábu Franz Halder – a hádáte správně, oba dva myšlenku Blitzkriegu upřímně nesnášeli.
Média vymyslela termín Blitzkrieg při německém útoku na Polsko, ovšem ve skutečnosti šlo o zcela standardní metodický postup oněmi bezpečnými 30 kilometry za den, jaký předpokládaly všechny generální štáby v Evropě. Německé vrchní velení si tehdy spokojeně odškrtlo, že jejich konzervativní taktika funguje.
Původní plán útoku na Francii (Fall Gelb) nebyl ničím oslnivý: prorazit skrze Belgii a v běžném manévrovacím boji porazit výrazně hůře mechanizovanou francouzskou armádu. Pak ale měli Němci onu příslovečnou „kliku z pekla“. V lednu 1940 se letadlo převážející přísně tajné plány ztratilo v mlze a havarovalo přímo v Belgii.
Nebyl zas takový problém, že spojenci znali německé plány, ty byli víceméně očekávané. Katastrofa byla, že do rukou neutrálních Belgičanů padli plány na napadení Belgie. Němci jen čekali, kdy se do Belgie přesunou francouzské jednotky. Mimo jiné, Belgie to nakonec ani neudělala, což Němci nebyli schopní pochopit a hledali v tom úskok.
Kdybyste chtěli vědět proč to belgický král Leopold III. neudělal, tak vám to sdělím, ale prosím dopijte, abyste si nepoprskali monitor. Podobnost se současným chováním Evropy je zcela náhodná. Belgická vláda se bála, že pozváním britských a francouzských jednotek ztratí ochranu … neutrality dle mezinárodního práva. Doslovně měli německou armádu na hranicích, v ruce německé plány na obsazení Belgie a zajímalo je, co na to říká mezinárodní právo.
Někdy si člověk říká, že pacifismus a vyhlášení neutrality by mělo být válečným zločinem. V každém případě, takové šílenství nemohlo německé velení čekat, a tak kývlo na ambiciózní plán Ericha von Mansteina, který počítal s tím, že Belgie už je pod spojeneckým velením.
Mansteinův plán útoku.
Zde je nutné důrazně připomenout, že ani Manstein nebyl fanouškem Blitzkriegu. Jeho nový plán (Sichelschnitt) s žádným divokým hloubkovým útokem nepočítal. Obrněné divize měly překvapivě projet ardenskými lesy, zajistit mosty přes řeku Mázu a tam poslušně vyčkat, než dorazí hlavní síly Wehrmachtu, které by následně utáhly smyčku kolem francouzské a britské armády v Belgii.
To se Němcům zpočátku povedlo na jedničku a 14. května mosty přes Mázu zajistili. Jenže ambiciózní Guderian chtěl pokračovat dál do vnitrozemí, což mu hned 15. května vrchní velitel průniku Ewald von Kleist výslovně zakázal. Logika velení byla neúprosná: pokud by Francouzi provedli byť jen omezený protiútok směrem na Sedan, Guderian by bez posil zůstal odříznutý a celá německá obrana by se zhroutila.
Výhra francouzskou nekompetencí
Guderian ovšem rozkazy okázale ignoroval, což 17. května vyústilo v hysterickou hádku, při níž ho Kleistl vyhodil. Celý spor musel nakonec hasit až vrchní velitel armádní skupiny A, maršál Gerd von Rundstedt. Guderian byl vzat na milost poté, co slíbil, že zastaví postup a omezí se na pouhý „ozbrojený průzkum“.
Výsledek? Guderian se rozjel plnou parou přímo na Dunkerk. Do hlášení to nazýval ozbrojeným průzkumem, a aby ho vrchní velení nemohlo peskovat, rozkazy předával osobně, či po drátě. Erwin Rommel vyvedl svému přímému veliteli Hermannu Hothovi v podstatě totéž – prostě předstíral, že má porouchanou radiostanici. Díky této až komické neposlušnosti propálili francouzskou obranu skoro až k pobřeží.
Erwin Rommel velel z předních linií, jedním z hlavních důvodů bylo aby se s ním jeho nadřízení nezvládli spojit.
A pak došlo u Arrasu přesně na to, čeho se generální štáb celou dobu děsil. Na otevřené a nechráněné německé křídlo nečekaně zaútočily místní britské jednotky. Přestože se jednalo o sílu pouhých dvou tisícovek vojáků, dokázaly britské tanky rozprášit třetinu německé divize. Vyděšenému Rommelovi zničehožnic „zázračně“ naskočila vysílačka a velení rovnou hlásil gigantický útok pěti spojeneckých divizí. Po tomto fiasku už vrchní velení vydalo definitivní a nekompromisní rozkaz k zastavení všech útočných bojů.
Problém byl, že německá operace by fungovala stejně tak dobře, kdyby se počkalo na zadní voj a k Dunkerku postupovalo pěšky. Rommel i Guderian svým improvizovaným Blitzkriegem bezdůvodně riskovali a vsadili celou operaci na jedinou kartu: že Francouzi nedokážou zorganizovat ani ten nejmenší protiúder. V opačném případě by se kvůli nim celá německá ofenziva zhroutila jako domeček z karet.
K protiúderu ovšem nedošlo. Jaké byly skutečné důvody tohoto katastrofálního selhání a jaké mýty si francouzští politici po válce vytvořili, aby ze sebe smyli vinu, to si rozebereme v příštím článku.
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
Frieser, Karl-Heinz: The Blitzkrieg Legend: The 1940 Campaign in the West, 2005.
