Článek
Na Blízkém východě se rozhořívá další masivní konflikt, v Česku se po letech váhání konečně začíná řešit obrana proti balistickým raketám, Rusko v tichosti odpískalo velkolepou „dronovou revoluci“ a vrací se ke střelám s plochou dráhou letu… a do toho přijde Jenda a rozhodne se sepsat traktát o naprosto „klíčovém“ středoevropském tématu: proč jsou malé letadlové lodě drahý nesmysl. Ovšem slibuji, že rozuzlení bude překvapivě aplikovatelné i v ČR.
Ačkoliv mám blízko k letecké technice, o námořním válčení píšu rád z jednoho prostého důvodu – problémy na moři jsou fyzicky hmatatelné a dají se lidsky představit. Vzdušný boj dnes rozhoduje elektronika. Kdybych o něm chtěl napsat skutečně poctivý článek, skončilo by to čtyřstránkovým uspávacím monstrem o rozdílech mezi radarovým pásmem X a S, u čehož by polovina čtenářů možná radši pustila Ulici. U lodí můžete zůstat mnohem víc při zemi. Tedy, při hladině.
Portugalská miniletadlová loď D. João II ponese výhradně drony.
Na různých pseudoodborných vojenských webech narazíte na dvě absolutní jistoty. Tou první je pravidelný „zaručený konec tanku“, tou druhou pak neméně hysterický „konec velkých letadlových lodí“.
Já kapitánoval maximálně kajak, takže bych čistě ze selského rozumu měl také tendenci tleskat myšlence „více menších plavidel“.Jenže jsem ve svém věku pochopil Dunning-Krugerův efekt dost na to, abych věděl, že chybné chápání bude spíše na moji straně a že všichni admirálové světa nestaví statisícitunové ocelové kolosy jen proto, aby se mohli na tiskových konferencích chlubit tím, kolik by se na ně vešlo fotbalových hřišť.
Kdy malá letadlová loď dává smysl
Abychom si hned na začátku ujasnili mantinely: účelem tohoto textu rozhodně není tvrdit, že menší letadlové nosiče jsou univerzálním zlem pro každého. Fyzika a ekonomika jsou neúprosné, ale geopolitická realita má občas své vlastní výjimky.
Pokud jste například Portugalsko, nemáte rozpočet na nákup americké jaderné lodi třídy Gerald R. Ford, natož dvou. A dvě lodě mít musíte – pokud tedy nechcete mít svou zahraniční politiku kompletně diktovanou servisními intervaly v suchém doku (jak to předvádí Francie). Většina normálních států si tak prostě koupí to nejdražší, čeho si zvládne pořídit přesně dva kusy.
Druhým logickým případem je protiponorkový boj. Lovit nepřátelské jaderné ponorky v bouřlivém severním Atlantiku vyžaduje vrtulníky, které potřebují stabilní plošinu pro vzlety i v počasí. Zde potřebujete maximalizovat počet trupů na obrovské ploše oceánu, nikoliv kapacitu útočných stíhaček na palubě.
Britská, primárně protiponorková letalodlová loď HMS Illustrious vedle svého většího amerického bratříčka.
A do třetice tu máme obojživelné operace. Pokud plánujete vysadit námořní pěchotu a podporovat ji pár desítek kilometrů od nepřátelského pobřeží, kde se na vás zpoza každého útesu dívá baterie protilodních raket, parkovat tam statisícitunovou strategickou pýchu národa za 13 miliard dolarů je pro admirála přímou poukázkou na infarkt.
Ocel je levná, vzduch je zadarmo
Hlavní problém internetových stratégů spočívá v jejich fascinující matematice: žijí v bludu, že loď s polovičním výtlakem bude stát polovinu peněz a spolkne polovinu posádky. V lodním stavitelství ovšem platí jedno legendární pravidlo: „Ocel je levná, vzduch je zadarmo.“ To, za co při stavbě moderní válečné lodi reálně platíte astronomické sumy, není ten plech.
To, co vám zruinuje rozpočet, jsou věci uvnitř. Jaderné reaktory nebo špičkové plynové turbíny, masivní převodovky, lodní šrouby. Jsou to bojové informační systémy, stovky kilometrů odstíněné kabeláže, přehledové radary schopné detekovat golfový míček na oběžné dráze a ideálně katapulty.
Jestliže postavíte letadlovou loď o výtlaku 100 000 tun nebo loď o výtlaku 50 000 tun, velká část těch drahých „vnitřností“ bude stát stejně nebo jen o trochu míň. Katapult potřebuje ke svému provozu de facto identickou strojovnu. Bojové velitelství a systémy protivzdušné obrany zaberou plus minus stejný objem bez ohledu na to, v čem jsou zabalené.
Britové se z problémů svých malých letadlových lodí na Falkalndech poučili a pořídili si dvě osmdesátitisícitunové lodě třídy Queen Elizabeth.
Z toho vyplývá velmi nepříjemná geometrická past. Na velkém statisícitunovém nosiči představují tyto fixní, superdrahé systémy jen část vnitřního objemu. Zbytek lodě je prostě obrovský volný prostor – onen levný „vzduch obalený ocelí“. A právě do tohoto prostoru nacpete gigantické podpalubní hangáry, ubytování pro pět tisíc námořníků, miliony litrů leteckého paliva a sklady munice, díky kterým ta loď může týdny operovat a válcovat nepřítele, aniž by musela doplňovat zásoby.
Proč dvě poloviční lodě nejsou jeden supernosič
Jestliže v podpalubí vás zradí fixní objem strojoven, na povrchu narazíte na tvrdou zeď jménem Sortie Generation Rate (SGR) – tedy na číslo, kolik bojových vzletů a přistání dokáže loď vygenerovat za den. Člověk si obvykle představuje letovou palubu jako plovoucí parkoviště. Z letadla spadne plachta, nastartuje se a letí. V reálném světě je paluba řízený chaos katapultů, záchytných lan, muničních výtahů a pobíhající obsluhy, kde každý metr čtvereční volného prostoru vyvažují zlatem.
Krutý vtip geometrie spočívá v tom, že dvě padesátitisícitunové lodě nedokážou vygenerovat tolik vzletů jako jedna statisícitunová. Ve skutečnosti se nedostanou ani na tu polovinu. Proč? Na obřím supernosiči máte tolik místa, že můžete provádět tři operace najednou: na přídi katapultovat letadla do vzduchu, na zádi chytat přistávající stroje na lana a bokem ještě v klidu tankovat a přezbrojovat ty, co právě dosedly.
A pak je tu ještě jeden drobný zádrhel: letadlová loď musí v první řadě vůbec přežít. Tedy musíte mít nad svazem v nepřetržitém režimu 24/7 vyvěšenou bojovou leteckou hlídku, typicky o síle dvou strojů. Dvě stíhačky ve vzduchu sice na papíře znějí jako nic, jenže to znamená 24 bojových vzletů denně. To není zanedbatelné ani u amerického Gerald R. Ford s denním SGR rovným 160, ale například u francouzského Charles de Gaulle a jeho 50 startů denně je to polovina všech bojových vzletů.
Když k tomu připočtete další stroje, které musí sedět na palubě k pohotovostnímu startu, ona bájná „taktická flexibilita dvou menších lodí“ se definitivně rozplyne. Malou letadlovou loď totiž do skutečného konfliktu s kompetentním nepřítelem nemůžete poslat samotnou; musela by prakticky veškerý svůj letecký park obětovat na holou sebeobranu.
Britská lehká letadlová loď HMS Hermes při válce o Falkalndy.
Pokud chcete mít vůbec šanci zaútočit, musíte obě menší lodě poslat bok po boku do jedné jediné formace, aby se doplňovaly – přesně tak, jak to za falklandské války museli udělat Britové se svými nosiči Hermes a Invincible. Z velkolepého plánu na „taktickou flexibilitu“ vám tak zbude akorát dvojnásobná logistická noční můra v jednom bodě na mapě.
„Řešení“ jménem STOVL
Tady obvykle internetový stratég vytasí svůj ultimátní trumf: „A co americké výsadkové lodě třídy America nebo britská Queen Elizabeth? Nemusíme se přece trápit s drahými a prostorovými katapulty. Koupíme stíhačky s krátkým vzletem a kolmým přistáním (STOVL), jako je F-35B, a rázem získáme levnou letadlovou loď!“ Má to několik drobných problémů.
Letadla kategorie STOVL mají totiž jednu nepříjemnou vlastnost – jejich unikátní zvedací dmychadlo umístěné za kokpitem zabírá tolik vnitřního prostoru a váhy, že se do stroje vejde mnohem méně paliva a zbraní než do konvenčních verzí. Bojový rádius F-35B je zhruba poloviční než standardní námořní varianty F-35C. A to i přesto, že i vzlet z paluby pomocí katapultu obecně výrazně omezuje dolet oproti pozemním letištím.
Ještě horší je situace u letounů včasné výstrahy AWACS. Létající radary nejsou žádný zbytný luxus pro parádu, ale absolutní mozek a oči celého svazu. Zatímco obří americký supernosič katapultuje E-2D Hawkey, malá STOVL loď je odkázaná na kompromisy, jako jsou vrtulníky s radarem přivázaným na boku.
E-2D Hawkey, pokud byste chtěli vybrat nejdůležitější letadlo na letadlové lodi, tak je to tohle.
Jak fatální chybný krok to je, si britské Královské námořnictvo krvavě ověřilo během falklandské války. Britové tehdy kvůli politickým škrtům vyrazili do Atlantiku bez jediné platformy letecké včasné výstrahy. Argentinské letouny proto mohly podlétávat radarový horizont, což mělo za následek, že se některé britské lodě jako HMS Sheffield nebo Atlantic Conveyor seznámily s francouzskými střelami Exocet více, než by bylo považováno za slušné.
Proč stavět ve velkém
Z hlediska čisté lodní fyziky, kapacity hangárů a propustnosti letové paluby by ideální letadlová loď měla být vlastně ještě masivnější než současní statisícitunoví američtí obři. Pentagon se na zhruba sto tisících tunách nezastavil proto, že by to bylo nějaké magické vojenské optimum. Zastavil se tam proto, že větší plavidla by se nevešla do jeho loděnic. Kdyby Američané mohli rozšířit doky, s radostí by stavěli ještě větší monstra.
Pokud o tom někdo stále pochybuje, stačí se zeptat Francouzů. Ti se před lety nenechali odradit a postavili „kompaktní“ jadernou letadlovou loď Charles de Gaulle o výtlaku kolem 42 tisíc tun. Výsledek? Malá letadlová loď neunese dost leteckého paliva a zbraní na to, aby mohla smysluplně bojovat déle než pár dnů.
Velitel musí trávit polovinu času hraním obřího Tetrisu, aby vůbec mohl vystřelit něco do vzduchu. Matematika bojového nasazení je tu neúprosná: velikost = propustnost. Malé lodě prostě nejsou schopny zprostředkovat tu masivní, drtivou vlnu letadel a Charles de Gaulle je tak spíš loď pro asymetrické operace v Africe, než plnohodnotný boj.
Francouzská kapesní jaderná letadlová loď Charles de Gaulle.
Francouzská pýcha to sice nikdy nahlas nepřizná, ale jejich činy hovoří jasně: když teď v Paříži rýsují plány pro zbrusu novou letadlovou loď (projekt PANG), na koncept malého plavidla tiše zapomněli. Narýsovali rovnou obří monstrum s výtlakem plánovaným mezi 75 a 80 tisíci tun.
Ale tím absolutně nejhorším políčkem pro některá západní „odborná“ vojenská média (masivně podporovaná východní propagandou) je Čína. Peking není limitován velikostí amerických doků, proto jejich v současnosti připravovaná první letadlová loď na jaderný pohon (Typ 004) má mít výtlak kdesi kolem 130 tisíc tun. Co na to asi řeknou na Sputniku?
Falešné bezpečí selského rozumu
Dělat dvě menší věci místo jedné velké a drahé zní na papíře jako projev naprosté strategické geniality. Selský rozum vám tleská, ale jakmile se do toho ponoříte trochu hlouběji, zjistíte, že máte dvě polofunkční zařízení, která nic neusnesou, nic nevygenerují, logisticky vás sežerou zaživa a ve výsledku vás budou stát skoro dvojnásobek.
A teď k té nejdůležitější pointě. Proč by nás to všechno mělo zajímat tady uprostřed Evropy? Letadlové lodě sice Vltavu naštěstí nebrázdí, ale přesně tahle toxická logika selského rozumu beznadějně infikovala i náš středoevropský vojenský rybníček. Ať už se bavíme o nákupech pásových bojových vozidel, nebo o budování české protivzdušné obrany.
Doufám tedy, že jste si z tohoto článku neodnesli jen zajímavý fakt, který můžete vysvětlovat večer nebohým kamarádům u piva, ale i to, že jednoduchá řešení, která se na první pohled zdají jasná, zpravidla žádnými řešeními nejsou. Třeba někdy i sepíšu článek, jak to ovlivňuje protivzdušnou obranu, ale mám takový dojem, že ten článek už by nedočetl střízlivý nikdo.
Zdroje:
Při opravování a češtinářské korektuře tohoto článku byly využívány LLM, konkrétně Gemini 3.1 Pro.
