Článek
Od chvíle, kdy skončila druhá světová válka, a obzvlášť po zhroucení sovětského bloku, se v globálním povědomí uhnízdila jedna pravda: co si „bílý otec ve Washingtonu“ usmyslí, to se na bojišti stane.
Samotní američtí generálové tohle o sobě sice do novin nikdy netvrdili, ale globální publikum si z hollywoodských filmů a zpráv odvodilo své. Všichni jsme tak nějak uvěřili iluzi, že jediná věc, která Pentagonu reálně brání srovnat se zemí jakýkoliv stát na planetě, je jen americké veřejné mínění a obava z jaderné války.
Zrození legendy nad Irákem
Když na začátku 90. let Saddám Husajn obsadil sousední Kuvajt, stáli američtí plánovači před nesplnitelným úkolem. Irák byl vojenská velmoc, zocelená osmi lety války proti Íránu. Navíc ji zbrojil jak východní blok, tak NATO. A aby toho absurdního divadla nebylo málo, tak USA tajně podporovaly i Írán za to, že (ne)úmyslně pomohl Reaganovi ve volbách (aféra Írán-Contras). Iráčané tedy uměli válčit i proti americkým zbraním.
Irák měl francouzský integrovaný systém protivzdušné obrany KARI. Ten představoval naprostou technologickou špičku a propojoval to nejlepší ze sovětských a francouzských raketových komplexů s jedním z vůbec nejpočetnějších letectev světa. Když Bush starší zavelel k přípravě operace Pouštní bouře, znělo z odborných kruhů jasné varování, že porazit tohle 10 000 km od vlastního území je absolutní vojenská sebevražda.
Britské letouny Panavia Tornado tvořili jednu z nejdůležitějších částí operace Pouštní bouře, kdy ze vzduchu zaminovaly Irácká vojenská letiště a poté střelami ALARM způsobily první narušení protivzdušné obrany.
O pár měsíců později už ten samý „neporazitelný“ systém KARI neexistoval. Rozpadl se v podstatě do týdne od začátku vzdušné ofenzivy, rozložený spolu s celým iráckým letectvem. A tak to dopadlo i se zbytkem irácké armády. Kdyby Američané takhle porazili velmoc ležící na jejich hranicích, nechalo by to možná všechny chladným, ale předvést tohle na druhé straně planety popíralo každou poučku moderního válčení.
Vojenský Titanic s pochybnými kapitány
Ačkoliv aura americké vojenské nedotknutelnosti zářila naplno celou studenou válku, měli Američané vždy jednu velkou slabinu – voliče. Recept, jak americkou mašinérii zastavit, spočíval v tom, že válku zkrátka musíte vyhrát v amerických médiích na pečlivě připravených fotkách z vybombardované nemocnice (kterou rozhodně nikdo v rozporu s Ženevskými konvencemi nepoužíval jako vojenskou základnu).
Lekce z Vietnamu a následně i z Afghánistánu byly v tomto ohledu jasné. Pokud jako protivník vydržíte dostatečně dlouho v asymetrickém boji a ideálně svou armádu schováte mezi civilní obyvatelstvo, humánní západní média se nakonec postarají o to, že se Američané budou muset stáhnout (a pár milionů jižních Vietnamců za to humánně skončí v koncentračních táborech).
Na druhou stranu, když měli američtí vojenští plánovači alespoň chvíli klid na práci, dokázali předvést věci, které přepisovaly učebnice vojenské taktiky. Zářným příkladem je druhá invaze do Iráku v roce 2003. To, co Pentagon tehdy v poušti předvedl, bylo po ryze vojenské stránce čiré zjevení. Zemi s rozlohou Francie se jim podařilo bleskově ovládnout s tak extrémně poddimenzovaným počtem jednotek, že by to dle vojenských pouček nestačilo na Slovensko.
Při útoku na Bagdád se mimo jiné proslavil i Lloyd Austin, který se později stal Bidenovým ministrem obrany. Pro hnutí MAGA se tento pán (který byl jedním ze dvou generálů, kteří od konce druhé světové války dostali stříbrnou hvězdu za chrabrost) stal symbolem „woke“ dosazování „neschopných“ příslušníků menšin do vedoucích rolí. Trump ho nahradil moderátorem stanice FOX.
A co víc, navzdory všemu tomu následujícímu poválečnému chaosu, chaotickému budování institucí a neustálému zpochybňování invaze v médiích, se Irák podařilo po čase víceméně stabilizovat. Přes všechny chyby a přešlapy se tam nakonec podařilo nastolit režim, který je pro obyvatele i pro region nesrovnatelně lepší než Husajnova tyranie. Amerika byla tedy teoreticky porazitelná, jen ne na bojišti. Nebo to si alespoň mnozí mysleli.
Srážka s realitou nad Íránem
Když ale Trumpova administrativa zkusila tuto americkou všemocnost otestovat v reálném boji a vytáhla izolovaně do války proti Íránu, bublina splaskla. Jakmile totiž Bílý dům v záchvatu politické arogance odřízl spojence a rozhodl se zničit íránský režim na vlastní pěst, ukázala se pravda o limitech americké moci.
První srážka s realitou přišla hned ve vzduchu. Vzhledem k tomu, že arabské státy americkým útočným letkám neumožnily startovat ze svých základen, stala se z bleskové vzdušné ofenzivy noční můra plná opakovaného tankování za letu. Amerika sice na papíře má největší flotilu leteckých tankerů na světě, ale většina létala ještě za Nixona.
Spojené státy přitom dlouhodobě spoléhají na to, že tyto dálkové průniky do nepřátelského území za ně většinově oddře Evropa (s devíti stovkami dálkových strojů jako Tornado, Typhoon nebo Rafale), a tak Pentagonu zbylo k úderům na Írán všeho všudy 72 bojeschopných letounů F-15E. Na zemi o rozloze 1,6 milionu kilometrů čtverečních je to z vojenského hlediska kapacita vhodná tak k naštvání.
Na moři pak byla situace vyloženě k pláči. Snaha o vojenské pročištění zaminovaného Hormuzského průlivu odhalila naprostou americkou nesvéprávnost v pobřežních operacích. Trumpova administrativa zjistila (možná by to věděla i předtím, kdyby nevyhodila všechny admirály co si dovolili jim sdělit realitu), že dvě třetiny doprovodných plavidel NATO má Evropa a Američané mají méně minolovek než námořní „supervelmoc“ Belgie.
Bez spojenců ani ránu
Americká vojska sice stále excelují v počtu letadlových lodí a dalších unikátních schopnostech, ale chybí jim to nezbytné vojenské „lepidlo“, které celou operaci drží pohromadě a které dlouhé desítky let tiše dodávali spojenci. Spojené státy například zrušily své specializované letouny na elektronický boj na dlouhé vzdálenosti, protože věděly, že je mohou suplovat německá a italská letectva. Zrušily výstavbu vlastních protiponorkových lodí, protože tuto práci vždy spolehlivě odřeli Britové s Italy. A tak by se dalo pokračovat donekonečna.
Tohle probuzení neplatí jen pro Blízký východ. Stejně tvrdě by Amerika narazila v Asii při případném konfliktu s Čínou. Bez japonských námořních základen a bez evropských námořnictev doprovázejících zásobovací konvoje by se americká logistická síť rozpadla během několika týdnů. Trumpova administrativa si ovšem není ochotna přiznat, že zákony logistiky platí i pro USA a z armády vyhodí kohokoliv kdo se to těmto „vojenským géniům“ opováží říct.
Protiponorkové fregaty sice Trumpova administrativa zrušila, ale za to budou USA v 21. století stavět bitevní lodě.
Ve výsledku se ukázalo to, že reálná vojenská síla samotných Spojených států není sama o sobě tak obrovská, aby dokázala diktovat pravidla zbytku světa. Je to jen extrémně silný a výkonný motor. Ale k tomu, aby to auto opravdu někam dojelo, potřebuje podvozek, brzdy, a volant, které mu desítky let loajálně dodávali spojenci z Evropy a Asie.
Hegemon nepotřebuje říkat, že je hegemonem
Jak je možné, že tahle iluze o americké vojenské všemocnosti procházela Washingtonu tak neuvěřitelně dlouho? Američané se totiž ke svým spojencům nikdy nechovali přezíravě a vždycky si potrpěli na to, aby se nepovyšovali nad čtyřhvězdičkového generála z Estonska jenom proto, že velí méně mužům než jejich plukovník. Nikdo americkou hegemonii nezpochybňoval z prostého důvodu, že se s ní Američané nahlas neoháněli.
Američtí lídři naopak úzkostlivě dbali na to, aby při každé operaci zdůrazňovali, že jde o úspěch „široké koalice“. Zvenčí to často působilo, jako by Pentagon menším členským státům připisoval zásluhy jen z přehnané zdvořilosti. Došlo tak k úžasnému paradoxu: Spojeným státům každý jejich hegemonii věřil, protože oni sami celou dobu tvrdili, že jsou „pouhými“ lídry a všichni to považovali jen za falešnou skromnost. Zmanipulovat celý svět říkáním absolutní pravdy o svých vojenských schopnostech je opravdu jak z dílu Jistě, pane ministře.
Vše se ovšem zhroutilo ve chvíli, kdy Trumpova administrativa zcela obrátila kurz a začala agresivně vykřikovat, že jedinou reálnou vojenskou silou planety jsou Američané a všichni ostatní Spojené státy jen využívají. Jakmile se začnete chvástat tím, že všechno zvládnete sami, ostatní začnou analyzovat, co je na tom vlastně pravdy. A rázem se ukázalo, že císař je překvapivě spoře oděn.
Když kdysi tehdejší viceprezident Joe Biden v projevech označoval irácké vítězství z roku 2003 za „úžasnou ukázku spojenecké spolupráce“, publikum si to přeložilo jako americký triumf. Když ale dnes J. D. Vance stojí před kamerami a tvrdí, že Evropa Spojeným státům nikdy v ničem vojensky nepomohla, je nesmírně snadné poukázat na to, že třetina invazních sil, které onen „americký zázrak“ tehdy zajistily, pocházela ze zbytku NATO – a že to mimochodem byli polští vojáci, kteří nakonec vystopovali zbraně hromadného ničení (ačkoliv v katastrofálním stavu).
Trumpova administrativa tak světu nejen na válce v Íránu ukázala, že USA dnes vojenským hegemonem planety nejsou, ale výroky jeho administrativy pomáhají rozkrýt, že jím USA v čistě vojenském smyslu možná ani nikdy nebyly.
Co jsme zjistili o ruské armádě na Ukrajině:
Jak Trumpovi „reformy“ likvidují americkou armádu:
Zdroje:
