Článek
Americké námořnictvo se dlouhodobě nachází v jakési bizarní strategické superpozici. Na jednu stranu platí, že pouhá třetina amerických jaderných letadlových lodí disponuje větší palebnou silou než všechna ostatní světová námořnictva dohromady.
Na stranu druhou jsou však Spojené státy v celé řadě rutinních, ale kriticky důležitých misí – jako je protiponorkový boj, eskortní operace nebo zajištění průchodnosti jednoho nejmenovaného průlivu – až nezdravě závislé na svých spojencích, primárně na Evropě. Pro ilustraci stačí uvést, že Spojené státy dnes disponují menším počtem minolovek než Belgie.
Tento stav je přímým důsledkem politické a strategické linie, kterou Pentagon nasadil po skončení studené války. Americké námořnictvo tehdy rezolutně odmítlo slevit ze svých ambicí na globální projekci síly. Když se k tomu připočtou nejrůznější vnitrostátní sociální a strukturální programy, které se v rozpočtu Pentagonu pouze maskují jako výdaje na obranu, tak na zbytek flotily nezbyly peníze
Výsledkem je, že reálné jádro bojové flotily US Navy je dnes sice monstrózně silné, ale zároveň nebezpečně úzkoprofilové. V první linii amerického námořnictva dnes najdeme:
- 11 těžkých letadlových lodí (třídy Nimitz a Gerald R. Ford)
- 9 víceúčelových výsadkových lodí (které fungují i jako lehké letadlové lodě)
- 78 torpédoborců třídy Arleigh Burke
- 7 křižníků třídy Ticonderoga (které se momentálně nacházejí ve stádiu překotného vyřazování ze služby)
- 52 útočných jaderných ponorek (třídy Virginia, Los Angeles, Seawolf a navíc čtyři SSGN třídy Ohio se střelami Tomahawk)
Všechna ostatní hladinová plavidla mají víceméně zanedbatelnou bojovou hodnotu.
Arleigh Burke: Skvělý veterán na hranici možností
Zaměřme se nyní na onen klíčový prvek, kterým je doprovodná flotila. Tu dnes víceméně tvoří výhradně torpédoborce třídy Arleigh Burke. Někdy se můžete setkat s tvrzením, že se jedná o geniální a nadčasovou konstrukci. To je ovšem pravda jen napůl. První loď této třídy (USS Arleigh Burke) byla spuštěna na vodu již v roce 1989. Celý projekt tedy vznikal v hlubokých osmdesátých letech, dávno před příchodem většiny technologií, které dnes definují moderní digitální bojiště.
Je pravda, že některé nejkřiklavější anachronismy se inženýrům během let podařilo vyřešit. Původní plavidla verze Flight I například postrádala tak elementární věc, jako je permanentní hangár pro palubní vrtulník. Počet šachet vertikálního odpalovacího zařízení (VLS) se zvýšil na 96, přibyly pokročilé počítačové systémy, komplexní prvky elektronického boje a s nimi spojené masivní generátory elektrické energie.
Všechno má ale svou cenu. Tyto upgrady vyhnaly výtlak lodí z původních 8 200 tun na stávajících 9 700 tun u nejnovější varianty Flight III. Torpédoborec se tím dostal na absolutní fyzikální strop své nosnosti a stability. V současnosti už na tuto platformu nelze přidat vůbec nic dalšího – pokud byste na ni chtěli namontovat nový senzor, museli byste na druhé straně lodi odmontovat kus zábradlí a kuchaři sebrat mikrovlnku, aby se plavidlo nezačalo potápět.
USS Stout, jeden z prvních torpédoborců třídy Arleigh Burke. Všimněte si zcela chybějícího hangáru pro helikoptéry.
Celá řada hlubších koncepčních problémů však zůstala z logiky věci neřešitelná. Lodě této třídy nedisponují integrovaným elektrickým pohonem (IEP), což zásadně komplikuje případnou instalaci modernějších, energeticky náročných radarových systémů či energetických zbraní. Co je však nejdůležitější: celá platforma byla v 80. letech vyvíjena primárně a téměř výhradně pro oblast protivzdušné obrany.
V ostatních disciplínách, jako je například protiponorkový boj, proto naráží na tvrdé technické limity. Pohon lodí totiž zajišťují výkonné plynové turbíny General Electric LM2500. Ty jsou sice spolehlivé, ale tak hlučné, že spolehlivě přehlušují činnost vlastních sonarů. Jejich výrazná akustická stopa navíc vyzrazuje polohu svazu do oceánu na desítky kilometrů daleko.
Pokud jste se někdy divili zprávám z námořních cvičení, kde evropské ponorky (jako je švédská třída Gotland nebo francouzská Rubis) opakovaně a beztrestně pronikly obranou a „poslaly ke dnu“ americkou letadlovou loď, důvod je právě zde. Americký doprovod kvůli vlastnímu hluku pod hladinou slyší jen velmi špatně a útočník permanentně zná jeho přesnou polohu.
Jeden z nejnovějších torpédoborců této třídy, USS Jack H. Lucas. S výjimkou dvou hangárů po stranách na zádi si taktéž všimněte malých zařízeních na bocích můstku. Jedná se o systém SEWIP, pravděpodobně nejlepší námořní systém elektronického boje.
Abychom to shrnuli: Ano, torpédoborce třídy Arleigh Burke jsou momentálně nejlepšími protivzdušnými torpédoborci na planetě s neuvěřitelně silnou výzbrojí. Není tomu tak ovšem proto, že by šlo o geniální konstrukci, ale protože nejbohatší námořnictvo světa utratilo za jejich neustálé modernizační záplaty v součtu stovky miliard dolarů.
Náhrady katastrofálně selhávaly
Možná si teď říkáte, že pokud tyto limity vidí nějaký Jenda na Seznamu, jak je možné, že si jich nevšimli samotní admirálové v Pentagonu? Samozřejmě, že o nich ví. Náhradu za třídu Arleigh Burke začali plánovat už před koncem tisíciletí, víceméně souběžně se všemi ostatními světovými mocnostmi.
Problém nastal v lednu 2001, kdy prezident George W. Bush jmenoval do čela ministerstva obrany muže, jehož nekompetentnost dosahovala vskutku hvězdných výšin. Donald Rumsfeld dospěl k přesvědčení, že profesionální velitelé armády jsou jen hloupí byrokraté. Místo aby naslouchal admirálům, začal podléhat hlasům „odborníků“ z médií, kteří slibovali levné technologické revoluce na počkání. V podobném duchu pak v čele Pentagonu pokračoval i jeho nástupce Robert Gates, který resort převzal v prosinci 2006.
Naprosto koncepčně chybný projekt futuristických torpédoborců DD(X) si zákonem prosadil americký Kongres už v devadesátých letech. Lze pochopit, že někomu na mentální úrovni průměrného člena Kongresu představa radarem neviditelného plavidla, které ostřeluje pobřeží obřími děly, musela připadat nesmírně atraktivní. Zůstává však záhadou, jaké myšlenkové pochody vedly Rumsfeldův úřad k přesvědčení, že tento design je vhodný pro ochranu letadlových lodí před ponorkami či vlnami protilodních střel.
USS Zumwalt projektu DD(X) plující vedle druhé katastrofy Rumsfeldova působení, prapodivných pseudokorvet LCS ve tvaru tritamaranu.
Celý program podle očekávání skončil kolosálním fiaskem. Vývojová linie DD(X) vyprodukovala pouhé tři lodě kontroverzní třídy Zumwalt. Z plavidel se stali miliardoví „bílí sloni“, pro které Pentagon přes deset let marně hledal smysluplné taktické využití. V současnosti se z nich námořnictvo pokouší dodatečně vytvořit nosiče hypersonických střel v rámci programu CPS (Conventional Prompt Strike) a občas se v kuloárech stále fantazíruje o instalaci elektromagnetického kanónu (railgunu). Admirálové tak v podstatě navršili všechny nerealistické technologické sny politiků na jedinou nefunkční platformu. Souběžně plánovaný projekt doprovodného křižníku CG(X) byl zrušen v roce 2010.
Když nejmocnější námořnictvo planety poprvé konstruuje válečnou loď
Protože drahé sci-fi experimenty podle očekávání selhaly, nezbylo americkému námořnictvu nic jiného než zatnout zuby a pokračovat v produkci zasloužilých torpédoborců třídy Arleigh Burke. Admirálové si však jasně uvědomovali, že kupování času nemůže trvat věčně. V červnu 2021 proto oficiálně představili program DDG(X) – projekt velkého konvenčního torpédoborce příští generace, primárně určeného pro protivzdušnou a protiraketovou obranu flotily.
Nové plavidlo s projektovaným výtlakem přibližně 13 000 tun má představovat flexibilní platformu. V základní konfiguraci má disponovat 96 šachtami univerzálních VLS. Modulární architektura umožní v případě potřeby blok 32 standardních VLS šachet vyjmout a nahradit jej dvanácti odpalovacími tubusy pro chystané „hypersonické střely“ LRHW. Tradiční doplňkovou výzbroj má tvořit 127mm kanón na přídi a dvojice německo-amerických raketových systémů blízké ochrany RIM-116 RAM (Rolling Airframe Missile).
Hlavní radarový systém typu AN/SPY-6 je bez větších změn převzat z nejnovější varianty Flight III třídy Arleigh Burke. Tou vůbec nejzásadnější technologickou inovací je proto zavedení dnes již relativně standardního IEP. V tomto systému je veškerá mechanická energie vygenerovaná generátory nejprve přeměněna na elektřinu a lodní šrouby následně otáčejí čistě elektromotory.
Tento krok s sebou nese dva zásadní benefity: chod lodi je řádově tišší, což má konečně vyřešit chronické potíže s akustickým odhalením ze strany nepřátelských ponorek, a zároveň v palubní síti generuje masivní energetický přebytek. Ten je kriticky nezbytný pro budoucí integraci zbraní s řízenou energií, jako jsou bojové lasery nebo vysokovýkonné mikrovlnné systémy (HPM).
Nový americký torpédoborec projektu DDG(X).
Na poměry Spojených států, které se v uplynulých dekádách vyžívaly v riskantních futuristických experimentech, jde o až překvapivě konzervativní přístup. Koncepčně se totiž projekt DDG(X) zcela shoduje s evropskými plány, ať už mluvíme o britském projektu Type 85, italském DDX nebo německé protiletadlové fregatě F127 (snad dopadne lépe než ta předchozí). Pentagon zkrátka nové torpédoborce zoufale potřebuje a uvědomuje si, že na revoluční novátorství už nezbývá prostor. Jenomže na rozdíl od zmíněných evropských spojenců má americký program jeden obrovský a dosti nečekaný problém.
Poslední konvenční válečnou lodí, kterou Američané dokázali úspěšně vyprojektovat, byla právě třída Arleigh Burke, jejíž design byl dokončen v průběhu osmdesátých let. Všechna následující hladinová plavidla byla v podstatě jen bizarními sci-fi experimenty. Inženýři a konstruktéři, kteří ještě reálně věděli, jak navrhnout hydrodynamicky efektivní trup klasické válečné lodi, jsou již celá desetiletí v zaslouženém důchodu.
US Navy tak musí v mnoha ohledech začínat prakticky od nuly, což s sebou nevyhnutelně nese dětské nemoci, průtahy a obrovské projektové komplikace. Právě tohoto zakolísání a nervozity v loděnicích si však všimla Trumpova administrativa a rozhodla se uzlový bod americké obranyschopnosti vyřešit dosti svérázným způsobem.
Megalomanství na scéně: Proč Trumpovy bitevní lodě nedávají smysl
Předně je nutné zdůraznit, že myšlenka zařadit do doprovodné flotily jedno plavidlo, které by velikostně výrazně vyčnívalo nad ostatní, není sama o sobě úplně zcestná a minulosti s ní opakovaně koketovali i kompetentní lidé v americkém námořnictvu. Hlavním argumentem je zde čistá fyzika – vynikající strukturální stabilita masivního trupu by teoreticky umožnila osadit loď například obřím diskriminačním radarem pracujícím v pásmu X pro přesné navádění střel proti balistickým cílům, případně extrémně výkonným hlubinným sonarem.
Není to sice a priori katastrofální myšlenka, ale na druhou stranu ani nijak závratně geniální. Námořnictvo totiž při bližším takticko-ekonomickém zkoumání vždy dospělo k témuž pragmatickému závěru: místo jednoho zranitelného super-plavidla je zkrátka výhodnější pořídit si čtyři další standardní torpédoborce.
Obří diskriminační radar protiraketové obrany SBX-1, jeho menší variantu by bylo možné umístit právě na loď o velikosti 40 000 tun.
Skutečný problém však tkví v tom, že s ničím takto hluboce promyšleným Trumpova administrativa vůbec nepřišla. Aby se Bílý dům vyhnul zdlouhavému a potenciálně neschůdnému schvalovacímu kolečku v Kongresu, kde by musel obhajovat vznik zcela nové a drahé třídy plavidel, zvolil přímočarý byrokratický trik. Vzal rozpracované plány menšího torpédoborce DDG(X) a v podstatě je jen nafoukl.
Když se podíváme na původní parametry této zamýšlené „Trumpovy bitevní lodi“ s projektovým označením BBG(X), dostáváme vskutku pozoruhodný inženýrský polotovar. Máme tu kolos o výtlaku astronomických 40 000 tun (což pro představu odpovídá rozměrům bitevních lodí z éry druhé světové války), který však ve svých útrobách nese pouze o necelou třetinu více odpalovacích VLS šachet než třikrát menší DDG(X).
Senzory, radary i plánované obranné lasery přitom zůstaly naprosto identické. Jako korunu všemu měl tento mastodont vyfasovat klasický, koncepčně zastaralý mechanický pohon, který by do celého oceánu opět spolehlivě vytruboval přesnou polohu lodi. Jediným hmatatelným rozdílem oproti menšímu sourozenci měla být instalace elektromagnetického kanónu (railgunu) o impozantní úsťové energii 32 megajoulů. Vývoj této zbraně přitom samo námořnictvo v uplynulých letech oficiálně uložilo k ledu. Ukázalo se totiž, že současná metalurgie nedokáže vyvinout slitiny, které by opakovaně vydržely střelbu z děla takového výkonu.
Navíc, jakkoliv tato zbraň vypadá lákavě na stránkách sci-fi románů v realitě tichomořského bojiště by šlo o pouhý doplněk. Efektivní dostřel railgunu se totiž odhaduje na zhruba 200 kilometrů. V moderním Pacifiku přitom všichni vojenští stratégové očekávají hlavní střetnutí flotil na vzdálenosti přesahující 1 000 kilometrů, kde budou hrát prim protilodní střely a palubní letectvo.
Detaliní popis výzbroje nových bitevních lodí třídy Trump.
Ve výsledku tak politické zadání požadovalo, aby Spojené státy postavily plavidlo, které by bylo ve srovnání s DDG(X):
- Přibližně třikrát větší,
- Třikrát dražší na pořízení,
- Zatížené trojnásobnými provozními náklady na údržbu a životní cyklus,
- V protivzdušné obraně dosahovalo stejné efektivity,
- V protiponorkovém boji by bylo řádově horší,
- Nese jen o pouhou třetinu více raket,
- Je lepší v boji na střední vzdálenost, ve které ale bojovat vůbec nemá,
- Má delší dosah a větší zásoby paliva.
Legendární teleshoppingová hláška „A to se vyplatí!“ zde dostává zcela nový, Pentagonem sponzorovaný rozměr.
Bitevní loď třídy Trump. Ten obrázek je o to směšnější, že doprovodné lodě USA primárně potřebuje pro boje na vzdálenost stovek kilometrů.
Politické zadání bez ohledu na realitu
Ačkoliv projekt BBG(X) představuje i na tradičně velkorysé poměry washingtonské politiky vskutku impozantní přešlap, za normálních okolností by Pentagon uplatnil svou osvědčenou byrokratickou strategii: záměrné procesní průtahy, nekonečné připomínkové řízení a tiché vyčekávání, dokud u kormidla moci neusedne někdo racionálnější.
Ostatně, právě proto dokázalo duo „Brouků Pytlíků“ v osobách Donalda Rumsfelda a Roberta Gatese napáchat na přelomu tisíciletí tolik strukturálních škod – drželi totiž otěže ministerstva obrany nepřetržitě dlouhých deset let, což jim dalo dostatek času na to, aby své destruktivní nápady dotáhli až do fáze fyzické realizace.
V současné politické konstelaci je však situace diametrálně odlišná. Současná administrativa je pověstná tím, že jakýkoliv náznak odborného nesouhlasu či racionální oponentury vůči politickému zadání okamžitě a bez milosti likviduje. Výmluvným příkladem budiž osud tehdejší vrchní velitelky námořnictva (CNO), admirálky Lisy Franchetti.
Pete Hegseth (který suverénně směřuje k tomu, že titul nejméně kompetentního ministra obrany v amerických dějinách Donaldu Rumsfeldovi nezůstane) pojal myšlenku na stavbu gigantické bitevní lodi jako svou osobní politickou křížovou výpravu, kterou se rozhodl prosadit stůj co stůj, bez ohledu na názory námořnictva.
Závod s časem o záchranu amerického námořnictva
Celý byrokratický boj se nyní točí kolem kritického milníku, kterým je rok 2028. Americké námořnictvo totiž z ekonomických důvodů nenakupuje své velké torpédoborce po jednotlivých kusech každý rok. Místo toho využívá takzvané víceleté kontrakty (MYP – Multi-Year Procurement).
Současný kontrakt pokrývá roky 2023–2027 a garantuje loděnicím stavbu devíti torpédoborců. Následující pětiletý blok, který má být podepsán právě v roce 2028, má pokrýt období let 2028–2032. Další navazující kontrakt pro roky 2033–2037 měl původně přejít na novou generaci v podobě projektu DDG(X).
V tomto bodě naráží politické megalomanství na neúprosnou realitu amerických průmyslových kapacit. Ve Spojených státech dnes existují pouze dvě loděnice, které fyzicky disponují infrastrukturou vyrobit lodě této belikosti. Jsou to:
- Newport News Shipbuilding ve Virginii, které jsou beznadějně vytíženy na desítky let dopředu stavbou obřích jaderných letadlových lodí třídy Gerald R. Ford.
- Ingalls Shipbuilding v Mississippi, které mají zase plné ruce práce se stávající produkcí torpédoborců Arleigh Burke.
Pokud se tedy v roce 2028 podepíše standardní, předem naplánovaný kontrakt na další sérii osvědčených „Burků“, kapacity loděnic budou definitivně uzamčeny. Pro politicky protlačované bitevní lodě BBG(X) by se zařalo uvolňovat místo v loděnicích nejdříve v roce 2033.
Pete Hegseth chtěl tomuto scénáři ze všech sil zabránit a zajistit, aby se kýly bitevních lodí začali pokládat ještě před koncem Trumpova prezidentského mandátu. Pentagon by tedy musel zastavit běžící linku na osvědčené torpédoborce. A až se BBG(X) zhroutí, tak by obnova výroby třídy Arleigh Burke trvala minimálně pět let. V praxi by takové rozhodnutí znamenalo totální destrukci amerického hladinového loďstva.
V hodině dvanácté se však admirálům podařil této katastrofě zabránit. Námořnictvo vytáhlo z rukávu zdánlivě ambiciózní argument: takto obrovská a technologicky náročná plavidla prý z takticko-operačních důvodů musí být bezpodmínečně osazena nukleárními reaktory. Ministr Hegseth, opojen vidinou stavby prvních jaderných bitevních lodí v dějinách, spolkl tuto udičku i s navijákem.
Idea jaderných bitevních lodí sice na papíře a v tiskových zprávách vypadá úchvatně, avšak na rozdíl od politického vedení žijí plánovači US Navy v reálném světě. Jaderný reaktor vyžene jednotkovou cenu plavidla do tak astronomických výšin, že hravě překoná i nejnovější letadlové lodě třídy Gerald R. Ford – a na to nejsou peníze teď a nebudou ani za pět let.
Ačkoliv jste se tedy v uplynulých dnech mohli v českých médiích dočíst senzační zprávy o tom, že „Trumpovy bitevní lodě s jaderným pohonem byly oficiálně schváleny“, realita je diametrálně odlišná. Jaderným pohonem jen admirálové elegantně odsunuli definitivní rozhodnutí o stavbě až na rok 2033, kdy už tam snad současné nekompetentní vedení nebude.
Článek navazuje na tento text:
Zdroje:
