Článek
Pokud se občas prohrabujete technickými specifikacemi moderních zbraňových systémů, můžete snadno nabýt dojmu, že západní arzenál ve srovnání se svými východními protějšky beznadějně zaostává. Rozdíl však obvykle nespočívá v kvalitě, ale v metodice měření.
Zatímco Západ byl historicky ke svým strojům krutě upřímný, Východ vždy sázel spíše na kreativní výklad technických specifikací. Bohužel se zdá, že druhá Trumpova administrativa se rozhodla tuto osvědčenou cestu realismu opustit a vydat se směrem k „východnímu“ lakování reality na růžovo.
Není číslo jako číslo
Pod jedním z mých starších textů se v diskusi objevil svérázný názor: mé informace o doletu stroje Panavia Tornado, čerpané z oficiálních tabulek britského Královského letectva, jsou prý nepravdivé. Dotyčný argumentoval tím, že jde o „ideální cifry“ a v reálu je dolet mnohem nižší, což má mít potvrzeno přímo z osobních rozhovorů s piloty těchto stíhaček.
Člověk se musí pousmát při představě průměrného českého diskutéra, který po večerech v místní knajpě rozebírá operační poloměry s veterány od 12. perutě RAF. Nicméně tento komentář přesně ilustruje východní nepochopení západního přístupu k technickým datům. Je pravda, že v dobách ČSLA byl rozpor mezi papírovou tabulkou a realitou běžnou praxí – především proto, že sovětský dodavatel měl k objektivní pravdě poněkud flexibilní vztah. Na Západě je však situace opačná.
Pokud technická dokumentace letounu Panavia Tornado uvádí, že jeho bojový rádius s nákladem dvoutisícilibrových pum, dvojicí střel Sidewinder a třemi přídavnými nádržemi činí 1 600 km, znamená to, že to tak je. Stroj s touto zátěží skutečně odstartuje, doletí k cíli, provede úder, vrátí se na základnu a po dosednutí bude mít v nádržích stále bezpečnou 10% rezervu paliva pro případné vyčkávání v okruhu.
Právě tento konzervativní přístup je důvodem, proč jsou nezaujatí pozorovatelé pravidelně v šoku, když střely Storm Shadow najednou doletí o stovky kilometrů dále, než se oficiálně tvrdilo. Stejně tak systémy Patriot PAC-3 s až nečekanou jednoduchostí sestřelují ruské „zázračné“ hypersonické střely Ch-47M2 Kinžal, ačkoliv papírově na to neměly mít nárok.
Podstata věci je prostá: Na Západě není technický parametr vnímán jako meta, ale jako garantované minimum, které zbraň prostě vždy splní.
Odlišný vývoj na východě a na západě
Tento propastný rozdíl v datech pramení z diametrálně odlišné filozofie vývoje. V Sovětském svazu spolu tradičně soupeřily věhlasné konstrukční kanceláře jako Suchoj, Mikojan-Gurevič nebo Tupolev. Jejich hlavním cílem bylo oslnit politické vedení „tvrdými“ parametry. Pokud vaše stíhačka létala rychleji, výše a měla větší dolet než ta od konkurence, měli jste vyhráno – bez ohledu na to, zda byla v reálném boji použitelná.
To mimochodem ilustruje, proč v první polovině studené války nepůsobila převaha NATO tak drtivě. V éře, kdy o vítězi rozhodovaly především hrubé výkony motorů a aerodynamika, dokázal SSSR držet krok. Zlom nastal až s digitální revolucí v 70. a 80. letech. Až když začaly hrát prim „měkké“ faktory – mikroelektronika, pokročilé radary, software a systémy pro elektronický boj – zrodila se masivní technologická převaha Západu.
Pokud se totiž modlou stane samotné dosažení nejvyššího čísla v tabulce, začnou technické parametry mutovat v bizarní hausnumera. V systému postaveném na strachu a prestiži jsou všichni motivováni k tomu, aby na sjezdu politbyra přednesli co nejvelkolepější cifru. Zda daný raketový systém skutečně trefí alespoň stodolu na těch udávaných 200 kilometrů, bylo druhořadé; hlavně, že překonali dolet střel Patriot.
Na Západě jsou technické parametry odvozené od konkrétních operačních misí. Těch zmiňovaných 1 600 km bojového dosahu letounu Panavia Tornado nebyl žádný „výstřel od boku“. Šlo o precizní požadavek: stroj musel být schopen po doplnění paliva nad územím tehdejšího Západního Německa doletět až nad Moskvu.
Akviziční systém na západě je zmatek
Celý akviziční proces je na Západě decentralizovaný. Vývoj provádí soukromé firmy, do všeho mluví armádní špičky a nakonec i politici. Tento systém má sice tisíc nevýhod, ale jednu naprosto klíčovou přednost: špatně se v něm skrývají chyby. Skrýt skutečnost, že nějaký drahý projekt prostě nefunguje, je v tomto propletenci zájmů téměř nemožné.
K tomu připočtěte „generálská škatulata“. V armádách NATO je standardem, že se manažerské a velitelské pozice obměňují zhruba každé tři roky. Pro projekt to znamená, že se mu během vývoje vystřídá několik vedení. Na Východě se naproti tomu sází na „stabilitu kádrů“ a „odborníky na svých místech“.
To rozhodně neznamená, že západní armády nemají na kontě své vlastní katastrofy. Mají jich požehnaně. Rozdíl je v tom, že se na ně díky systému vnitřní kontroly přijde většinou dříve, než se s nimi musí vyrazit do skutečné války. Vývoj na Východě pak působí zdánlivě bezproblémově jen proto, že se problémy prostě neřeší.
Právě tuto strategickou pojistku se nyní Trumpova administrativa v čele s Petem Hegsethem – bývalým moderátorem stanice Fox News (a současným ministrem války USA) – snaží s vervou sobě vlastní demontovat. K největší katastrofě došlo hned na počátku jeho funkčního období.
Realita je nepohodlná
Nová administrativa zlikvidovala úřad pro nezávislé testování zbraní, známý pod zkratkou DOT&E (Director, Operational Test and Evaluation). Šlo o nezávislou agenturu s jasným mandátem: žádná významná zbraň nesmí vstoupit do sériové produkce, dokud několik jejích prototypů neprojde nezávislými fyzickými testy pod dohledem tohoto úřadu.
Úřad nerozhodoval o tom, zda je zbraň strategicky vhodná, ale pouze o tom, zda skutečně splňuje parametry, které armáda deklaruje. Pokud systém v testech propadl, armáda musela buď zamířit zpět k rýsovacím prknům, nebo změnit oficiální parametry (a pak to vysvětlit Kongresu).
Byl to právě DOT&E, kdo v posledních dvaceti letech neúprosně vytahoval na světlo největší „kostlivce“ Pentagonu – od problémového softwaru stíhaček F-35 Lightning II přes pochybnou odolnost plavidel LCS (Littoral Combat Ship) až po konstrukční nedostatky vozidel MRAP.
DOT&E byl sborově nenáviděn celou vojensko-průmyslovou mašinérií, od lobbistů zbrojařských gigantů přes politiky až po samotné armádní špičky. Existence tohoto úřadu a jeho povinnosti jsou však pevně ukotveny v zákoně a donedávna se jeho nezávislost těšila stejné úctě jako autonomie centrální banky.
Když otrávíte hlídacího psa
To se však změnilo s nástupem současné administrativy. Pete Hegseth vyřešil problém s nepohodlnými testy s přímočarostí sobě vlastní: do čela úřadu dosadil loajálního politruka, který s okamžitou platností zakázal provádět jakékoli reálné prověrky techniky.
Ačkoliv je takový postup v přímém rozporu se zákonem, v politické atmosféře roku 2025 se nad tím v podstatě nikdo nepozastavuje. DOT&E se proměnil v čistě administrativní schránku, která má za úkol pouze razítkovat dokumentaci. Úřad nyní musí „slovo od slova“ věřit datům, která mu dodají sami výrobci a armádní nákupčí.
Je to vskutku geniální ukázka moderního státního managementu: pod heslem „boje proti byrokracii“ vyhodil Hegseth lidi, kteří skutečně v terénu testovali funkčnost zbraní, a v kancelářích ponechal pouze poslušné úředníky. Nejděsivější na celém procesu je však to, s jakou lehkostí destrukce kontrolních mechanismů armády prošla.
Trumpovo ignorování principu dělby moci dopadá na armádu nejvíce. Demokraté se sice v rámci výborů občas zmůžou na formální protest, ale armádní akvizice pro ně nejsou politicky atraktivním tématem. Republikáni, historicky vnímaní jako hlavní zastánci silné a funkční armády, se pro změnu neodvažují svému vůdci odporovat.
Ozbrojené síly USA čeká těžké období
Investiční vakuum z počátku tisíciletí, kdy se miliardy pálily v prachu Blízkého východu místo modernizace techniky, se nyní projevuje v plné nahotě. Americká armáda je sice stále kolosální a funkční, ale některá technika je opravdu stará. Průměrnému leteckému tankeru je 52 let a námořnictvo do služby stále zařazuje torpédoborce třídy Arleigh Burke, jejichž konstrukce pamatuje rok 1992.
Do toho všeho přichází v příštím desetiletí kompletní obměna celé jaderné triády, která spolyká každý rok zhruba třetinu celého rozpočtu na akvizice. Jelikož se projekty jako ponorky „soudného dne“ třídy Columbia neustále prodražují a v této oblasti se z bezpečnostních důvodů škrtat nedá, černý Petr nevyhnutelně zůstane u zbytku rozpočtu.
Ironií osudu je, že blížící se krizi 30. let začala řešit právě první Trumpova administrativa. Ta do čela resortu postavila respektované profesionály – nejprve Jima Mattise a po něm snad ještě pragmatičtějšího Marka Espera. Kontinuitu pak udržela i Bidenova vláda se čtyřhvězdičkovým generálem Lloydem Austinem. Vypadalo to, že Amerika má šanci tuhle modernizační křeč přežít. To by se však do Bílého domu nesměla v roce 2025 vrátit druhá Trumpova sestava se svými „revolučními“ nápady.
Aby toho nebylo málo, Washington nyní bude muset nahrazovat i kapacity, ve kterých se dříve mohl spolehnout na evropské spojence. USA tak čekají další biliony dolarů nákladů na zajištění vlastní soběstačnosti. Nelze se pak divit, že tito „brouci pytlíci“ raději utíkají k řešením, kde fyzikální zákony a rozpočtová realita nehrají žádnou roli.
Když supervelmoc utíká do říše snů
Jak už bylo řečeno, ozbrojené síly USA stojí na prahu dekády, kdy jim začne neúprosně ujíždět rozpočtový vlak. Místo trpělivé a technicky náročné nápravy se však Trumpova administrativa rozhodla pro útěk do světa technofantazií. Její recept je prostý: vymyslet „magický“ zbraňový systém, který zázračně vyřeší všechny strukturální neduhy, aniž by kdokoli tušil, jak jej vlastně vyrobit. Zde je krátký exkurz do této nové reality:
Doprovod flotily: Návrat bitevních lodí
- Situace: Stále stavěné torpédoborce třídy Arleigh Burke jsou de facto 35 let starou konstrukcí. Dosáhly svých fyzikálních limitů – na tyto lodě už zkrátka nelze integrovat modernější zbraně ani energeticky náročné senzory nové generace.
- Problém: Vývoj nástupce pod označením DDG(X) provázejí vleklé potíže. Hlavním důvodem je fakt, že USA nevyvinuly novou konvenční doprovodnou loď od konce studené války, a v tamních loděnicích se tak trochu zapomnělo, jak se moderní válečné plavidlo staví.
- Trumpovo řešení: Jelikož zkonstruovat funkční torpédoborec (úkol, který mimochodem zvládne i Itálie) se zdá být nad síly současného Pentagonu, sáhlo se po „velkolepějším“ plánu: postavíme obří bitevní lodě. Samozřejmě třídy Trump.
Letouny AWACS: Vesmírná fantazie
- Situace: Legendární letouny včasné výstrahy E-3 Sentry (AWACS) jsou dnes takřka 50 let starými veterány postavenými na bázi Boeingu 707. Výroba tohoto typu skončila před 48 lety a náhradní díly jsou dnes vzácnější než shoda v Kongresu.
- Problém: AWACS je v podstatě gigantický létající radar. Jeho energetické nároky na napájení a následné chlazení jsou extrémní. Projekt nových E-7 Wedgetail se proto topí v technických problémech.
- Trumpovo řešení: Celou jejich agendu má nahradit konstelace satelitů na nízké oběžné dráze z dílen Elona Muska. Fakt, že technologie těchto satelitů je o několik řádů složitější než AWACS a nebyla zatím ani vynalezena, se v rámci nového „manažerského technooptimismu“ prostě neřeší.
Stíhačka 6. generace (NGAD): Bude toho dvojnásobek, ale za polovinu
- Situace: Pro tichomořské bojiště potřebuje letectvo stroj s extrémním doletem, který dokáže operovat hluboko v čínské zóně a zároveň velet doprovodným dronům (CCA).
- Problém: Letoun už stojí půl miliardy dolarů za kus. Navíc se zde projevuje logický rozpor: pokud uděláte doprovodné drony levné a postradatelné, nepřítel je sestřelí dříve, než stačíte cokoli udělat. Tím navíc jen prozradí pozici hlavní stíhačky. Pokud jim naopak přidáte ochranu, skončíte u bezpilotní verze F-35, která rozhodně není „postradatelná“.
- Trumpovo řešení: Administrativa prostě vyhlásila vítězství nad fyzikou i ekonomikou. Nová stíhačka bude umět úplně všechno a stát polovinu. Doprovodné drony budou výkonnější než F-35, ale budou stát jen zlomek ceny. Jak? To se pravděpodobně dozvíme, až se podaří vyvinout technologii „nějak“.
Řízené střely: Arzenál demokracie
- Situace: Munice je drahá, vždycky byla a Spojené státy za ni utrácejí příliš málo peněz. USA nemají funkční průmyslovou základnu na to, aby zvládly masivně navýšit výrobu v případě války.
- Problém: Na vybudování průmyslových kapacit byste potřebovali dlouholeté nákupní kontrakty. Na ty potřebujete dohodu s demokraty a na to zase musíte sehnat peníze. Armáda má spoustu zbytečných věcí, kterých by se ráda zbavila, ale na těchto „sociálních programech“ (jako A-10 Warthog) závisí voliči.
- Trumpovo řešení: Technologické startupy nám vyvinou řízené střely za zlomek ceny s použitím civilních dílů. Jediná zbraň, kterou od startupu zatím USA zařadily, je Roadrunner od Andurilu pro boj proti dronům. Stojí neuvěřitelných půl milionu dolarů – to je pětinásobek toho, co srovnatelný Coyote od tradičního výrobce Raytheonu. Jak budou reagovat například civilní čipy na mikrovlnné zbraně? Nevíme a nebudeme to nezávisle testovat.
Hypersonické zbraně: Fyzika jako nepřítel amerických hodnot
- Situace: USA se pokoušely v rámci projektu HACM vyvinout skutečné hypersonické zbraně. Ty nelze zaměňovat s ruskými či čínskými „hypersonickými zbraněmi“, což jsou v podstatě jen upravené balistické rakety odpovídající technologii Pershing II z roku 1983.
- Problém: O tom, proč je extrémní problém vyvinout skutečnou hypersonickou zbraň, jsem napsal celý článek. Armáda projekt potichu utlumovala poté, co si narychlo pořídila svou vlastní „hypersonickou zbraň“ LRHW, aby Kongres přestal s těmi hypersonickými nesmysly otravovat.
- Trumpovo řešení: Ocel se prostě přestane tavit při průletu atmosférou rychlostí 20 000 km/h, protože když to nařídíte z Pentagonu, termodynamika prostě musí poslechnout. Administrativa masivně navyšuje rozpočet tohoto projektu. Je dobré zmínit, že za cenu zcela zbytečného LRHW se mohla zpětinásobit americká zásoba střel s plochou dráhou letu.
Asi už jste pochopili ten postup. Spojené státy mají problém vyvinout technicky složitou, ale realistickou zbraň. Místo toho, aby se udělalo těžké politické rozhodnutí nebo se snížily přehnané požadavky, uteče se do říše snů – k zázračným zbraním, které budou nesrovnatelně lepší a budou stát desetinu.
Pentagon korporátním Sovětským svazem
Jak je patrné, současné směřování Pentagonu pod taktovkou dua Trump–Hegseth se opírá o klasickou manažerskou hantýrku, nově obohacenou o étos technologických start-upů. Ty jsou sice občas schopny obdivuhodných inovací, ale v této souvislosti se sluší připomenout: devět z deseti startupů skončí naprostým krachem. To není statistika, o kterou byste se chtěli opírat při obraně státu. Na druhou stranu tato statistika dokonale vysvětluje, proč bylo nutné zrušit jediný nezávislý orgán, který mohl včas upozornit, že na papíře „revoluční“ zbraň ve skutečnosti nefunguje.
Místy až zaráží to nekritické nadšení některých. Například tuzemský portál Armádní noviny, který u nás v otázkách vojenství patří k tomu lepšímu, občas působí dojmem, že těm nesmyslům linoucím se z Pentagonu skutečně věří. Každý, kdo někdy přičichl k IT sektoru, má přirozenou imunitu vůči slibům „revolučních“ technooptimistů a jejich zázračných řešení na počkání. Bohužel se zdá, že Spojené státy se rozhodly postavit na tom svou národní bezpečnost.
Papír snese všechno, ale historická vojenská dominance USA stála na prozaickém faktu: západní zbraně skutečně fungovaly minimálně tak, jak bylo deklarováno. Pokud do tohoto precizního soukolí vnesete korporátní kulturu „buzzwordů“, dopadnete tvrdě na zem. Střela, která má na papíře 99% úspěšnost proniknutí protivzdušnou obranou, ale v realitě jí proletí jen v polovině případů, vám prohraje válku v prvním týdnu.
Ve výsledku tak Washington pod rouškou modernizace pouze zrekonstruoval nefunkční systém Sovětského svazu – jen s tím rozdílem, že má k dispozici o něco líbivější marketingové fráze.
Zdroje:
