Článek
Krátce o protiraketové obraně
Na začátek je potřeba udělat si takový rychlokurz protiraketové obrany. Budeme se bavit o obraně proti skutečným balistickým raketám s doletem nejméně 500 km. V principu existují dvě situace, kdy můžete balistickou raketu sestřelit. První je sestřelení ve střední fázi letu, kdy se pohybuje vesmírem; nemůže sice manévrovat, ale zato letí opravdu rychle. Druhá nastává v takzvané terminální fázi, kdy těsně před dopadem opět vstoupí do atmosféry.
Je vcelku překvapivé, jak unikátní schopností sestřelování balistických raket ve skutečnosti je. Trochu mimo všechna pravidla stojí systém GBI amerického letectva. To je asi jediná věc, která zvládne uchránit například celý kontinent před mezikontinentálními balistickými raketami. Jediný problém tohoto systému je, že jedna raketa stojí tolik co pět stíhaček F-35, což znamená, že i Spojené státy jich zvládnou udržovat jen 30 až 50 kusů. Navíc jich potřebujete vystřelit několik na to, abyste zničili každou jednotlivou hlavici. Víceméně se jedná o zbraň proti Severní Koreji a podobným státům.
Současné protiraketové systémy
V případě, že byste hledali běžné systémy schopné sestřelit balistickou raketu ve vesmíru, máte následující možnosti:
1) THAAD americké armády (výrobce: USA; uživatelé: USA, Saúdská Arábie, SAE; USA mají jeden systém trvale v Jižní Koreji a v Izraeli).
2) SM-3 Block IIa amerického námořnictva (výrobce: USA; uživatelé: USA, Jižní Korea, Japonsko; v Evropě jsou netradičně umístěny na souši, a to na protiraketových základnách v Rumunsku a Polsku).
3) Arrow 3 (výrobce: Izrael a USA; uživatelé: Izrael, Německo).
To vytváří nepříjemnou situaci: ať se rozhodnete pro jakýkoliv v současnosti fungující systém, stejně k němu potřebujete souhlas USA. Pokud byste pak hledali systémy schopné systematicky sestřelovat balistické rakety v terminální fázi letu, je situace podobně složitá:
1) Námořní Aegis se střelami SM-6 (výrobce: USA; uživatelé: USA, Japonsko, Austrálie; již objednáno: Německo, Jižní Korea).
2) Pozemní Patriot se střelami PAC-3 MSE a v menší míře i PAC-2 GEM-T (výrobce: USA; uživatelé verze pro obranu před balistickými raketami: USA, Ukrajina, Polsko, Německo, Nizozemsko, Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, SAE, Katar, Kuvajt; budoucí uživatelé: Saúdská Arábie, Švýcarsko, Švédsko, Španělsko, Rumunsko).
3) Pozemní SAMP/T se střelami Aster 30 B1NT (výrobce: Francie a Itálie; uživatelé: Francie, Itálie, Singapur, Ukrajina; budoucí uživatelé: Dánsko).
4) Námořní PAAMS a Sea Viper se střelami Aster 30 B1NT(výrobce: Francie, Itálie a Británie; uživatelé verze s Aster 30 B1: Francie, Itálie, Británie, Singapur, Egypt; budoucí uživatelé: Řecko, Katar).
5) Pozemní David’s Sling se střelami Stunner (výrobce: Izrael; uživatelé: Izrael; budoucí uživatelé: Finsko a Řecko).
6) Korejský projekt L-SAM, který je sice ve službě, ale mnohými je považován spíše za prototyp.
I v tomto případě jde o vskutku exkluzivní klub; systémy schopné systematicky sestřelovat balistické rakety vyrábí pouze USA, Evropa a Izrael. V případě Ruska a Íránu jejich pohádkám možná někdo před pěti lety věřil, teď už je však zřejmé, že přechod z protiletadlové na protiraketovou obranu zcela nezvládli. To není zas tak překvapivé, protože protiraketová obrana je výhradně o přesné miniaturní elektronice – tedy o něčem, v čem Rusko zaostává i za ČR. Zajímavější je Čína, jejíž protiraketový vývoj je na Západě neznámý. Na rozdíl od Ruska by ovšem Čína neměla mít s miniaturizací elektroniky takové problémy. Je tedy těžké odhadnout skutečné schopnosti jejich systémů; může to být „přebalená“ ruská S-400, ale klidně i ekvivalent amerického Patriotu, kdo ví.
Další věc, kterou je třeba zmínit, je fakt, že víceméně každý pokročilejší protivzdušný systém je schopen zasáhnout balistickou raketu, pokud letí přímo na něj nebo do jeho těsné blízkosti. Platí to i pro starší systémy (jako např. ruský S-300, S-400 či americký Hawk), které se nesnaží o přímý zásah tělo na tělo, ale o odpálení masivní tříštivé hlavice v blízkosti cíle.
Proto jste se už určitě mohli setkat s informacemi, že například německý IRIS-T či norsko-americký NASAMS trefil balistickou raketu na Ukrajině. Podobného kousku má být schopen i systém SPYDER, který nyní koupila česká armáda. Takovými systémy však nemůžete nechat ochraňovat celou Prahu, ale nanejvýš třeba letiště v Čáslavi, a i tak bude na sestřelení jedné přilétající hlavice potřeba několik antiraket.
European Sky Shield Initiative (ESSI)
Když už máme hrubou představu o tom, jak vypadá světový trh s protiraketovými systémy, je na řadě návrat do roku 2022. Olaf Scholz se tehdy rozhodl, že Německo povede novou iniciativu ESSI, která zajistí evropský protiraketový deštník. Jeho logika byla jasná: není čas na experimenty, je potřeba rychle nakoupit to, co už funguje. Na začátku přišel s rozumným tříbodovým plánem:
1) V rámci prvních pěti let budou systémy Patriot dodané na Ukrajinu nahrazeny novými kusy. Zároveň budou, bez jakéhokoli podílu evropského průmyslu, okamžitě nakoupeny tři baterie izraelského systému Arrow 3.
2) Další evropské státy rovněž nakoupí Patrioty a nad nimi bude vybudován systém integrované balistické ochrany, pravděpodobně americký IBCS. Evropská námořnictva pak pro své protiletadlové torpédoborce pořídí střely SM-3 Block IIa a SM-6.
3) Evropské projekty HYDIS a HYDEF zajistí Evropě vlastní vesmírnou ochranu proti balistickým raketám. Do evropských taktických systémů, které začnou doplňovat Patriot, navíc dorazí pokročilejší střely IRIS-T SLX, Aster 30 Block 2 (nyní Aquila) a CAMM-MR.
Nápad jistě dobrý, výsledky nebyly dobré.
Problémy v ráji
Přesněji řečeno, bod 1 byl rozumný a zatím víceméně funguje. Němci obdrželi první baterii systému Arrow 3, která zvládne pokrýt polovinu Německa a údajně už je plně bojeschopná. Trump zatím nezrušil prioritu některých evropských zemí v dodávkách Patriotů. Hlavně Německo, které bylo „patriotovou velmocí“ ještě před válkou, nutně potřebuje, aby letošní baterie skutečně dorazily. Úspěšně se rozjíždí také německá továrna na střely PAC-2 GEM-T.
Když se projekt v roce 2023 formoval, byla situace naprosto jasná. Patriot byl absolutním králem bojiště, který překonával jednu metu za druhou. Okamžitě sestřelil ruský, v propagačních materiálech „hypersonický“, Kinžál a v podstatě neměl konkurenci. Navíc USA byli jediní, kteří měli plné sklady anti-raket a zvládli je v rozumné míře vyrábět.
Naproti tomu dodávka prvního evropského kompletu SAMP/T byla provázena problémy. Francie měla přebytek odpalovacích vozidel a Itálie zase radarů, a tak se rozhodli první baterii dodat jako „skládačku“ – řídicí modul a odpalovací zařízení byla francouzská, zatímco radary italské. Zpočátku s tím byly neuvěřitelné potíže, ovšem jakmile se je podařilo vyřešit, začal SAMP/T svými schopnostmi viditelně překvapovat. Bohužel Ukrajina trpěla chronickým nedostatkem raket Aster 30, kterých Evropa před válkou vyráběla pouhých 60–80 kusů ročně.
Postupně se však začaly objevovat velké technologické a industriální trhliny – částečně v bodě 1, ale nejvíce v bodě 2 –, před kterými Německo nyní schovává hlavu do písku.
Že by měli francouzští inženýři pravdu?
Nejprve je potřeba pochopit, jak zmiňované antirakety pro sestřel uvnitř atmosféry fungují. Všechny tyto střely mají vlastní palubní radar, kterým sledují cíl. Radar samotné baterie je tedy dovede pouze přibližně do prostoru, kde se balistická raketa nachází. Je také nutné zdůraznit, že pro zneškodnění balistické rakety je nutné ji buď přímo fyzicky trefit, nebo zajistit, aby hlavice explodovala v její těsné blízkosti. Pojďme se podívat na systémy, které se používají v Evropě.
První skupinu tvoří starší antirakety PAC-2 GEM-T systému Patriot, Stunner pro izraelský David’s Sling a nový evropský CAMM-MR. Jde o standardní střely země-vzduch, které jsou ovládány pomocí křidélek a ocasních ploch. To vede k tomu, že stejně jako u letadla existuje určité zpoždění mezi pohybem křidélka a okamžikem, kdy střela skutečně zatočí.
Druhý, velmi unikátní způsob používá PAC-3 MSE. Využívá k tomu soustavu 180 malých raketových motorků (výbušnin) rozmístěných kolem přední části rakety. V případě, že je v poslední fázi nutná blesková změna směru, tyto kontrolované exploze otočí raketu okamžitě – ovšem samozřejmě i zde chvíli trvá, než hlavní raketový motor donutí celou střelu změnit směr letu. Právě extrémní nároky na tělo rakety, které musí tyto drastické manévry vydržet, stojí za neuvěřitelnou cenou PAC-3 MSE, která přesahuje 4 miliony dolarů za kus.
Evropské rakety Aster 30 B1NT byly zkonstruovány pro maximální obratnost s důrazem na 100% úspěšnost zásahu, a to i za cenu konstrukce, která značně plýtvá místem. Často byly kritizovány za to, že jsou příliš rozměrné – například na loď můžete namísto jedné střely Aster umístit čtyři menší střely CAMM-MR. Jaká je tedy jejich konstrukce? Jedná se o dvoustupňovou střelu. První stupeň tvoří masivní raketový booster, který ji urychlí na rychlost 5 000 km/h, načež se odpojí a dál pokračuje samotná tenká střela (tzv. kill vehicle). Jakmile se přiblíží k cíli, spustí vlastní motor.
Střela disponuje unikátním systémem PIF-PAF (francouzská zkratka, kterou zde nebudu rozepisovat). Ten kombinuje dlouhá křidélka pro vysokou obratnost s raketovými motory směřujícími do stran, které jsou umístěny přímo v těžišti. Střela se tak dokáže v podstatě posouvat „bokem“. Její schopnost manévrovat v poslední sekundě před zásahem je díky tomu zcela nedostižná. Francouzsko-italské řešení bylo sice dlouho považováno za zbytečně překombinované, ale současný vývoj ukazuje, že to možná byla ta správná cesta.
Lekce z Izraele, aneb Patriot má problém
Určité problémy americké protiraketové obrany se začaly objevovat už v průběhu dvanáctidenní války mezi Íránem a Izraelem. V prvních fázích zajistily drtivou většinu obrany velmi efektivní vesmírné systémy Arrow 3, THAAD a SM-3, jenže těm velmi rychle došly rakety. Jakmile útočící střely Fattah-1 vlétly do atmosféry, začaly představovat téměř neřešitelný problém.
Fattah-1 má totiž unikátní hlavici. Běžné hlavice po vstupu do atmosféry obvykle příliš nemanévrují; důvodem je, že pokaždé, když vysunou křidélka k manévru, ztratí kvůli aerodynamickému odporu obrovské množství rychlosti. Po několika takových korekcích pak fakticky začnou padat volným pádem. Hlavice Fattah-1 však disponuje malým raketovým motorkem s vektorováním tahu, který zajišťuje, že zvládá podobné manévry jako Aster, aniž by přitom ztrácela rychlost.
Nevíme přesně, jak vážná situace byla, ale podle různých analýz izraelský David’s Sling propadl a ani Patriot si nevedl nejlépe, a to byl ovládán zkušenými americkými posádkami. V každém případě se Izraelcům po prvotním šoku povedlo zajistit alespoň absolutní ochranu svých klíčových základen.
Lekce z Rudého moře, aneb Aster 30 nemá problém
V Rudém moři byla situace podobná. Americká SM-6 (využívající podobný systém řízení jako starší PAC-2 GEM-T) se nepředvedla nejhůře, ale ani perfektně – a už vůbec ne levně. Při útoku balistickými raketami Američané používají doktrínu „shoot-shoot-look-shoot“. Když vidí balistickou raketu, vypálí dvě střely SM-6, a pokud ty minou, vypálí další. To není levná záležitost – jedna střela SM-6 stojí 5 milionů dolarů, takže obrana proti jediné balistické střele takto snadno vyjde na půl miliardy korun. Všechny rakety nakonec úspěšně sestřelili až na dvě, za což mohly radary systému Aegis, které je nezvládly rozpoznat. Americké letadlové lodi se jim naštěstí zvládly vždy vyhnout prudkým manévrem (při jednom z nich ovšem spadla do vody stíhačka za 2,5 miliardy korun).
To výkon evropských raket Aster se nedal popsat jinak, než že to byla „čistá práce“. Na obranu USA je třeba říct, že evropské lodě (či ty pod jejich ochranou) byly pod útokem balistických raket jen asi desetkrát, zatímco ty americké zhruba čtyřicetkrát. Ovšem ve všech deseti případech vypálili Evropané jen jednu střelu Aster 30 verze B1 a cíl úspěšně zničili ve 100 % případů.
O největší šok se postaral britský torpédoborec HMS Diamond, který tam Britové nasadili těsně před modernizací (měl tedy ještě techniku z roku 2007). Vzpomeňte si na raketu Fattah-1, která ponížila nejmodernější izraelské systémy. Poté, co byla vypálena na nedalekou kontejnerovou loď, ji HMS Diamond sestřelil jedinou raketou Aster 30 v původní verzi z roku 2001. Vtip na konec: HMS Diamond oficiálně vůbec nemá být schopen sestřelovat balistické rakety – na tuto schopnost ho modernizují až v současné době.
Lekce z Ukrajiny, aneb máme problém
Důležité je hned na začátku vysvětlit, proč zde nebudeme uvádět konkrétní procenta úspěšnosti. Na internetu se sice můžete dočíst různá čísla pro ten či onen systém – jednou 98 %, jindy 60 % či 34 % – tato data jsou však sama o sobě v podstatě nicneříkající. Na mnoho balistických střel se totiž vůbec nestřílí, protože dopadají do míst, která nejsou strategicky důležitá. Naopak při bodové ochraně například letiště a nasazení více antiraket proti jedné střele není těžké dosáhnout 98% úspěšnosti. Proto se ani ve velmi prestižních zdrojích (například RUSI) s konkrétními procenty nesetkáte.
Na podzim 2025 začaly na Ukrajině problémy s účinností systémů Patriot. Rusové přišli s novou taktikou, kdy střely prudce manévrují v přesně těch výškách, ve kterých je Patrioty typicky sestřelují. To sice paradoxně zjednodušuje jejich zneškodnění v nižších polohách, ale pro obránce to znamenalo výrazný nárůst spotřeby munice. Patriot je v bodové ochraně stále víceméně 100% účinný, ale pro ochranu rozsáhlejších území začíná být jeho nasazení problematické.
Ukrajina disponuje pouze dvěma staršími systémy SAMP/T se střelami Aster 30 (v základní verzi nebo verzi B1). Údajně byly tyto systémy účinnější než PAC-3 MSE už před změnou ruské taktiky a nyní je tento rozdíl ještě markantnější. Proto se Francie rozhodla upřednostnit Ukrajinu a přenechat jí komplety z aktuální výroby, které byly původně určeny pro francouzskou armádu. Nová generace SAMP/T NG disponuje mnohem výkonnějším radarem a nové antirakety Aster 30 B1NT mají radary o několik generací pokročilejší. Vzhledem k tomu, že již současné, dvacet let staré verze SAMP/T viditelně překonávají modernizované Patrioty, lze očekávat, že tato nová verze posune laťku ještě mnohem výše.
Německo míní, průmysl mění
Velkým problémem jsou dodací lhůty na systémy Patriot. Ne že by snad nebylo možné vyrábět je rychleji, ale v Raytheonu nejsou hlupáci. Vědí, že současná poptávka po Patriotech nebude trvat věčně. Evropa jednou nakupovat přestane a v Asii už je mají skoro všichni. Poptávka po antiraketách sice zůstane vysoká, ale nových systémů už Raytheon příliš neprodá. Proč by tedy investovali miliardy do rozšiřování výroby? Z jejich pohledu je mnohem jednodušší nechat Evropu čekat třeba do roku 2037.
Podobná situace panuje v případě německé továrny na antirakety pro Patriot. Němci se z nějakého důvodu rozhodli vyrábět zastaralé verze PAC-2 GEM-T. (Německé ministerstvo obrany je v tomto ohledu skutečně ekvivalentem Odboru záhad z knih o Harrym Potterovi.) Nehledě na to je její maximální kapacita pouhých 400 kusů ročně, což by nestačilo ani pro současné množství evropských Patriotů. Ty skutečně špičkové střely se tak budou muset i nadále kupovat v USA.
Samotná americká produkce PAC-3 MSE se dlouho v podstatě nezvyšovala, protože americký Kongres objednával rakety vždy jen na jeden rok dopředu. To samozřejmě kohokoli odrazovalo od jakýchkoli větších investic do rozšíření výroby. Až v roce 2025 lidem v Kongresu konečně došlo, že je to neefektivní strategie, a byla podepsána dohoda na 10 000 střel v průběhu příštích sedmi let s tím, že od roku 2030 se bude vyrábět 2 000 kusů ročně.
Této situace paradoxně využila firma MBDA. Ta je fakticky polostátním podnikem (byť se na ní podílí více států), což jí umožnilo investovat do výroby mnohem odvážněji. I kdyby projekt skončil neúspěchem, evropské státy to nějak „zašmodrchají“, aby firma zůstala v zisku. MBDA tak začala masivně modernizovat svou původně kusovou výrobu střel Aster 30. Jejich produkce by letos měla přesáhnout 300 kusů a do roku 2030 může vzrůst až na 1 000 ročně. To je sice méně než u amerických PAC-3 MSE, jenže z těch dostává Evropa jen malý podíl výrobní kapacity. Pokud by navíc Američané museli válčit v Tichomoří, nezbylo by pro Evropu pravděpodobně vůbec nic.
A co teď?
Problémem je, že celý koncept ESSI, který Němci navrhli, se ukazuje jako chybný. Koupit narychlo pár Patriotů na začátku dávalo smysl, ale pokračovat v tom ve velkém nyní působí jako šílenství. Evropské státy mají platit dvojnásobek za systémy, které jsou méně výkonné, dorazí později a nad výrobou jejichž munice nemá Evropa téměř žádnou kontrolu a ta munice stojí dvojnásobek.
Nejvíce se tento koncept hroutí v námořní části. Ještě před nástupem Trumpa se americké námořní systémy rozhodlo opustit Řecko a Norsko, ačkoliv tyto státy používaly americkou techniku celá desetiletí. Po nástupu Trumpa se k nim přidalo Portugalsko a pravděpodobně je bude následovat i Dánsko. Německo proti tomu ovšem tvrdě lobbuje. Tady to má alespoň jeden pragmatický, byť sobecký důvod: čtvrtina základních protiletadlových střel ESSM pro tyto americké systémy se vyrábí přímo v Německu. Většinou Německo ničí evropskou bezpečnost zcela bezdůvodně; ničit ji sobectvím a protěžováním vlastního průmyslu je v Evropě práce Francie.
Nejen to, Dánsko už ESSI fakticky opustilo a koupilo SAMP/T, něco podobného plánuje Lucembursko i Chorvatsko a mluví se i o Norsku (kde by to bylo obzvláště překvapivé vzhledem k blízkým vztahům s USA i Německem). Řecko také fakticky opustilo ESSI, raději se spojilo s Izraelem a plánuje vybudovat protiraketovou obranu zcela mimo tu evropskou. Ani z technologického hlediska to nedává smysl. Dodací lhůty na Patriot jsou tak dlouhé, že i britsko-polský CAMM-MR a plně v Německu vyráběný IRIS-T SLX budou v sériové produkci pět let předtím, než dorazí všechny Patrioty.
On i celý ten koncept vesmírných protiraketových systémů je „na vodě“. Jedna raketa SM-3 IIa stojí 43 milionů dolarů (přes miliardu korun) a u ostatních to není o mnoho méně. Za dvanáct dní války s Íránem vystřílel Izrael skoro všechny své vesmírné antirakety a USA jich vystřílely cca čtvrtinu. S tím, že doplnit zásoby SM-3 a THAAD bude možná trvat i deset let. Je otázka, jestli teď Evropě bohatě nestačí těch 24 SM-3 v Rumunsku, 24 SM-3 v Polsku a ty tři baterie Arrow 3, co má Německo. Stejně budeme moct koupit smysluplné množství vesmírných antiraket, až dorazí HYDEF a HYDIS za evropské ceny. Proč teď budovat celou infrastrukturu kolem pár amerických střel?
Problémem je, že je opravdu těžké jít v Evropě proti věci, kterou až hystericky prosazuje Německo. Spory ohledně ESSI údajně stojí i za počínajícím rozpadem evropského projektu stíhačky 6. generace. Německo je snad ochotno předat Rusům Berlín, jen pokud to zajistí, že si všichni koupíme od Američanů Patrioty a SM-6.
Proč to Německo dělá?
Zbývá jen zodpovědět, proč to proboha Německo vlastně dělá. Někdo by mohl říct, že je to proto, že si ochraňují svou novou továrnu na PAC-2 GEM-T. To má ovšem dvě slabiny. První: Francie a Itálie by rády postavily třetí linku, v čemž by s Německem pravděpodobně problém nebyl. A co je hlavní – firma, která ty PAC-2 GEM-T v Německu vyrábí, je MBDA, tedy výrobce střel Aster 30. Nehledě na to, ty desítky evropských systémů Patriot nikdo do koše nehodí a rakety do nich budou zapotřebí i nadále.
Druhou možností je, že Německo nechce, aby si francouzský průmysl v protiraketové obraně obsadil evropský trh. To by dávalo smysl, kdyby Německo alespoň plánovalo nějakého vlastního konkurenta. Budoucí IRIS-T SLX však systému SAMP/T rozhodně výrazně nekonkuruje. Naopak, integrace německých raket IRIS-T SLX (jakožto levnější varianty proti méně náročným cílům) přímo do systému SAMP/T NG by Německu mohla vydělat miliardy. Německý HYDEF je pak přímou konkurencí pro francouzský HYDIS, nikoliv pro SAMP/T.
Reálný důvod, jako vždy v případě Německa, nejspíš nebude mít žádné logické vysvětlení. Německá byrokracie to tak prostě v roce 2023 rozhodla, a tak se to udělá. Německo je tímto postupem bohužel proslulé a jeho armáda je pohrobky podobných rozhodnutí doslova posetá. Berlín se prostě rozhodne a nejde ho zastavit, nehledě na to, že se realita mezitím změnila. Kope kolem sebe a útočí na kohokoli, kdo se ho snaží na jeho šílenství upozornit. Evropa opět zaplatí za to, že zapomněla na základní pravidlo všech vojenských akvizic na starém kontinentu. Pravidlo čtyř N: Nikdy k Ničemu Nepouštěj Němce.
Zdroje:
