Článek
Nebudeme to zbytečně protahovat a rovnou si řekneme, o co se vlastně jedná: Orešnik je klasická mezikontinentální balistickou raketu (ICBM – Intercontinental Ballistic Missile), na kterou konstruktéři namísto jaderné nálože namontovali několik konvenčních. Tečka. Žádný technologický průlom ani revoluční zbraň zítřka se nekoná.
Pokud pomineme chronicky nespolehlivou a nehodami provázenou střelu R-30 Bulava určenou pro odpalování z ponorek, je historie vývoje ruských balistických raket po rozpadu Sovětského svazu až překvapivě přímočará. Pro laika je sice snadné se v celém arzenálu ztratit, to je však dáno především obsedantní ruskou potřebou přejmenovávat zbraňové systémy snad po každé softwarové aktualizaci.
Na počátku stála mezikontinentální raketa RT-2PM Topol, zařazená do služby v roce 1985. Od přelomu tisíciletí se vyráběla její lehce vylepšená varianta Topol-M. Vzhledem k tomu, že současná Ruská federace již nedisponuje průmyslovou základnou někdejší supervelmoci a kompletní vývoj zcela nového nosiče přesahuje její kapacity, dočkaly se Topoly modernizace, které dali rovnou nové jméno RS-24 Jars.
Když ze stávajícího Jarsu demontujete třetí letový stupeň (ten, který při startu vyhořívá jako poslední), získáte raketu známou pod kódovým označením RS-26 Rubež. A pokud z této střely následně sejmete lehkou jadernou hlavici a nahradíte ji šesti konvenčními, fanfáry prosím – na světě je Orešnik.
Může je mít skoro každý
V podstatě identický husarský kousek by mohl z fleku předvést jakýkoli stát na světě, který vlastní mezikontinentální balistické nosiče – od Severní Koreje až po Francii. Logicky se nabízí otázka, proč podobně „geniálním“ konceptem nedisponují i ostatní racionálně uvažující armády, když je technologicky tak snadné jej realizovat.
První důvod je ryze ekonomický. Celkové výrobní náklady na jedinou mezikontinentální střelu se zpravidla pohybují v astronomickém rozmezí 100 až 200 milionů dolarů. Pokud na špici takového technologického kolosu usadíte jadernou zbraň, jde o vojensky i strategicky akceptovatelnou investici. V opačném případě se však jedná o ekonomické šílenství.
Někoho by mohl napadnout protiargument, že západní státy mohly pro tyto účely zrecyklovat starší vyřazované typy. Francouzské námořnictvo před časem poslalo do výslužby střely M45 a Spojené státy v rámci modernizačního programu Sentinel postupně odstavují veterány LGM-30G Minuteman III. Proč je tedy jednoduše nepřestavět na západní analogii Orešniku?
Americká střela Minuteman III. Američané jednu dobu v rámci projektu Conventional Prompt Strike uvažovali o tom, že by několik z nich osadili konvenčními hlavicemi, ale nevymysleli cíl na který by je bylo možné použít.
Odpověď leží v provozních nákladech: samotná údržba a bezpečné skladování těchto komplexních raketových systémů spolyká miliony dolarů ročně. To je luxus, který – jak si hned ukážeme – naprosto neodpovídá jejich reálným konvenčním vojenským schopnostem.
Na největší stodolu světa byste potřebovali 1194 střel
Obecně vzato, všechny balistické rakety s doletem delším než taktickým narážejí při konvenčním nasazení na jeden fatální problém: fyziku re-entry fáze. Při návratu do atmosféry se jejich rychlost sice postupně snižuje z počátečních závratných Mach 25 na zhruba Mach 5 (jeden Mach je rychlost zvuku), to však stále bohatě stačí k tomu, aby se kolem tělesa vytvořil obal z žhavého plazmatu.
Tento ionizovaný štít střelu dokonale izoluje od jakéhokoliv vnějšího signálu. V té chvíli můžete na korekce pomocí družicových systémů GPS či GLONASS rovnou zapomenout. Rakety tak celou závěrečnou fázi letu absolvují v naprosté informační tmě, odkázány výhradně na mechanickou inerciální navigaci (gyroskopy).
To má samozřejmě drtivý dopad na přesnost. Vezměme ukazatel CEP (Circular Error Probable), který definuje poloměr kruhu kolem zamýšleného cíle, do něhož statisticky dopadne přesně polovina vypálených střel. U britsko-amerického systému UGM-133 Trident II se CEP odhaduje na 120 metrů, v případě ruského mezikontinentálního Jarsu se bavíme o 200 metrech.
Abychom si tuto dvousetmetrovou odchylku prakticky ilustrovali, vypůjčíme si jako pomyslný terč stodolu, a to hned tu největší. Tou je údajně Cooper Barn v americkém Kansasu (pokud tedy někdo z čtenářů nevlastní na Bruntálsku ještě větší monstrum; v takovém případě se omlouvám, tohle mi tvrdil ChatGPT).
Ukazatel CEP o hodnotě 200 metrů v reálné matematice znamená směrodatnou odchylku přibližně 170 metrů. Pokud uvážíme rozměry této kansaské budovy (cca 35 × 20 metrů), pak pravděpodobnost, že ji jedna raketa Jars při konvenčním úderu zasáhne, činí nevalných 0,385 % za předpokladu nezávislosti os X a Y.
Pokud byste chtěli mít jistotu, že zasáhnete stodolu s pravděpodobností 99 % (což je standardní taktický požadavek, který splňují například střely Tomahawk), museli byste na ni vypálit 1 194 střel Jars s unitární konvenční hlavicí. To je zhruba šestinásobek střel Jars co Rusko vůbec vlastní. U střel Trident II je situace díky lepší inerciální navigaci příznivější – k úspěšnému zásahu té samé stodoly by jich statisticky stačilo „pouhých“ 430 kusů.
Řešením jsou „hypersonické zbraně“ z osmdesátek
Tato chronická nepřesnost se stává limitujícím faktorem dokonce i v momentech, kdy na špici nosiče namontujete nukleární nálož. Pokud je vaším strategickým cílem plošná devastace velkoměsta pomocí vzdušného výbuchu (air-burst) ve výšce jednoho kilometru, je vám dvousetmetrová odchylka vcelku ukradená.
Zásadní problém však nastává ve chvíli, kdy potřebujete zlikvidovat vysoce zodolněný podzemní bunkr nebo raketové silo. V takovém případě vám ani síla atomu nemusí garantovat úspěch, pokud vaše hlavice kvůli limitům inerciálního navádění dopadne o čtvrt kilometru vedle.
S jedním z nanejvýš elegantních technických řešení přišli Američané na sklonku studené války u rakety Pershing II. Ta po sestupu do hustších vrstev atmosféry začala záměrně klouzat a manévrovat, čímž cíleně snížila svou rychlost pod kritickou hranici Mach 5. Žhavý plazmový obal zmizel, informační tma skončila a střela mohla bezpečně aktivovat svůj vestavěný radarový systém pro koncové navedení.
Pokud vám toto klouzání nápadně připomíná bájné hypersonické zbraně, o kterých dnes nepřetržitě posloucháme z médií, pak vězte, že váš instinkt je naprosto správný. Jak jsem detailně rozebíral v jednom ze svých předchozích článků, marketingová definice pojmu „hypersonická zbraň“ se v uplynulých letech ohnula natolik velkoryse, že do této kategorie zapadl i zmíněný americký Pershing II z roku 1981.
Neřešitelný technický rébus
Při použití mezikontinentálních střel pro konvenční údery tedy narážíte na zásadní technologické dilema. Konstruktéři mají v podstatě jen dvě možnosti, první je nechat bojovou hlavici dopadnout na cíl v plné rychlosti a kvůli plazmatické slepotě absolutně nic netrefit.
Druhou je nechat ji po vstupu do hustších vrstev atmosféry záměrně zpomalit, aby se mohla alespoň spojit se satelitní navigací. V ten moment se však z drahé strategické zbraně stává pouhá taktická balistická raketa, kterou sestřelí většina taktických protivzdušných systémů.
Tento sofistikovaný manévr navíc předpokládá, že dokážete úspěšně vyvinout a oživit technologii, kterou Američané zvládli již před pětačtyřiceti lety. A protože tolik důvěry ruským konstruktérům zase jejich pokroková dělnická třída dát nemohla, rozhodli se pro diametrálně odlišnou – a o poznání přímočařejší – cestu.
Výsledný Orešnik byl osazen systémem šesti samostatně naváděných hlavic (MIRV), z nichž každá ukrývá dalších šest kusů submunice o hmotnosti mezi 30 až 50 kilogramy. V závěrečné fázi se tak na cíl snáší celkem 36 jednotlivých projektilů.
Zde ovšem narážíme na první zásadní zádrhel: i v této „kobercové“ konfiguraci vám oněch šestatřicet zásahových těles dává pravděpodobnost přímého zásahu vašeho úhlavního nepřítele v podobě největší světové stodoly pouhých 12,97 %. Druhý, neméně fatální problém se pak pojí se samotnou fyzikální podstatou a konstrukcí těchto projektilů.
Exploze nefungují jako ve filmech
Lidé mají pod vlivem hollywoodské produkce tendenci ničivou sílu výbušnin extrémně přeceňovat. Zatímco na stříbrném plátně stačí k demolici celého komplexu ambasády jedna příruční taška napěchovaná Semtexem, v reálném světě by taková nálož zdemolovala vnitřek jedné kanceláře.
Na otevřeném prostranství je pak efekt rázové vlny ještě mizivější. Pokud byste nechali klasickou vojenskou pumu detonovat přímo na střeše rodinného domu, tlaková vlna sice spolehlivě odnese krytinu, ale samotná stavba pravděpodobně zůstane stát.
Kdykoliv proto v televizi vidíte dramatické záběry explodujících budov při bombardování, pamatujte, že standardní letecká bomba nebo hlavice taktické střely je dost těžká. Typicky váží kolem 450 kilogramů. Je navíc chráněna masivním ocelovým opláštěním, díky němuž dokáže kinetickou energií prorazit střechu a explodovat až hluboko uvnitř objektu.
Speciálními případy bomb jsou takzvané bunker buster. Na obrázku vidíte amerického zástupce GBU-72B Advanced 5K Penetrator. Ty jsou schopny vydržet průlet i několika metry horniny, aby posléze explodovali.
Inženýrským uměním je v tomto případě zajistit, aby se tělo bomby při brutálním nárazu do pevných překážek jednoduše neroztříštilo jako sklo ještě předtím, než roznětka vůbec stačí iniciovat samotnou trhavinu.
Orešnik bez trhavin
Je velkou otázkou, zda je z čistě fyzikálního hlediska vůbec proveditelné zkonstruovat pouhou padesátikilovou bombu, která by se při dopadu v rychlosti okolo 6 000 km/h okamžitě neroztříštila o první pevnější překážku ještě před samotnou detonací.
Jedinou možností je nárazový zapalovač, avšak v takovém případě by projektil disponoval ničivým účinkem srovnatelným se standardním dělostřeleckým granátem ráže 105 až 155 mm. Navíc vyvinout klasický granát, který bez úhony přežije brutální strukturální zátěž při rychlosti přesahující Mach 5, představuje technologický problém.
Ruský vojensko-průmyslový komplex se s touto inženýrskou výzvou raději vůbec neobtěžoval a do submunice Orešniku integroval válce z wolframu. Jejich reálný destruktivní účinek je však silně limitován. Čistá kinetická energie se totiž svou ničivostí zdaleka nerovná energii chemického výbuchu.
Pro lepší představu si představme hypotetický scénář, kdy by Kreml touto zbraní zaútočil na české vojenské letiště v Čáslavi. Pravděpodobnost, že by rozptýlená submunice vůbec zasáhla nějaký z tamních zodolněných hangárů, se pohybuje v řádu pouhých jednotek procent. Naděje, že by wolframový váleček následně prorazil dvoumetrovou vrstvu tvrzeného betonu a pak poškodil letadlo, je pak zcela minimální.
Pokud by projektil trefil samotnou vzletovou a přistávací dráhu, bezpochyby se do ní díky obrovské rychlosti zaboří klidně i metr hluboko. Jenže aby ranvej byla skutečně fatálně vyřazena z provozu, musel by po tomto mechanickém průniku následovat podzemní výbuch, který betonovou desku zespodu nadzvedne a plošně rozláme – přesně tak to dělá například legendární francouzská protidráhová puma Durandal.
Drahá likvidace garáže
I kdybychom vzali v potaz ty nejoptimističtější odhady a zařadili střelu RS-26 Rubež k té vůbec nejlacinější kategorii v rodině ICBM, cena za jediný odpal neklesne pod dvě miliardy korun. Pro srovnání: tento jediný propagandistický ohňostroj stojí v přepočtu více, než kolik činí celková finanční hodnota všech střel Storm Shadow, které západní spojenci dosud Ukrajině dodali.
Za tuto astronomickou cenu byly reálné výsledky nasazení na Ukrajině více než tragické. Podle dostupných informací měla první střela mířit na raketový závod Pivdenmaš v Dnipru, druhá na opravárenské dílny stíhacího letectva ve Lvovské oblasti a třetí buď na letiště, nebo na leteckou základnu u města Bila Cerkva. Na který z těch dvou měla třetí raketa dopadnout, však zůstává záhadou– cíle totiž minuly o celé kilometry a jejich ničivý potenciál nakonec pocítila řadová garáž pro osobní automobily.
Je v této souvislosti až úsměvné vzpomenout si, jak se ruští vojenští komentátoři před lety s oblibou vysmívali Američanům, kteří používali střely Hellfire v hodnotě tří milionů korun k likvidaci čtyř teroristů jedoucích v opotřebované Toyotě Hilux za pár tisícovek. Dnes ti samí lidé bez mrknutí oka tleskají situaci, kdy jejich vlastní armáda utratí dvě miliardy korun za úspěšnou likvidaci venkovské garáže chránící rezavou Ladu.
Proč to Rusové vůbec dělají?
Vděčným zdrojem humoru se podle očekávání staly ruské dezinformační weby a telegramové kanály. Ty okamžitě přispěchaly s „exkluzivním“ vysvětlením, že pod zasaženým družstvem garáží se ve skutečnosti nacházel tajný generální štáb ukrajinské armády. Pokud pomineme čirou bizarnost těchto tvrzení, z vojenského hlediska je taková teorie zcela absurdní.
K likvidaci zodolněného podzemního bunkru totiž ze všeho nejvíce potřebujete jednu masivní, protibunkrovou hlavici s opožděným zapalovačem, a nikoliv rozptyl 36 drobných wolframových válečků, které se bez exploze zaryjí sotva dva metry do země. Navíc z pohledu reálné přesnosti ICBM je statisticky naprosto vyloučené cíleně zasáhnout cokoliv menšího než letiště.
Skutečné motivy pro nasazení Orešniku jsou tak čistě psychologické a politické, rozdělené do dvou hlavních rovin:
- Domácí propaganda: Jelikož se těmto strategickým nosičům nedokáže efektivně bránit, může se Kreml domácímu publiku prezentovat jako technologický hegemon disponující „nezastavitelnou“ zbraní odvetného úderu. To, že se ruská protivzdušná obrana na vlastním území úplně stejně nedokáže bránit ani zcela standardním střelám s plochou dráhou letu vyrobeným v minulém století, už státní televize pochopitelně přešla taktním mlčením.
- Západní mediální prostor: Senzacechtivá média na Západě okamžitě začala chrlit dramatické titulky o nové ruské superzbrani. Kremlu se tak na chvíli podařilo nechat západní čtenáře zapomenout na širší, pro Moskvu dosti nelichotivý strategický kontext – totiž že domnělá globální vojenská mocnost vede již čtvrtým rokem vyčerpávající konvenční válku se sousedním státem, který na počátku konfliktu v podstatě neměl funkční armádu.
Předchozí díly této série:
Zdroje:
