Článek
Rusko zkonstruovalo novou superzbraň. Má jít o torpédo, které dopluje k břehům Británie, tam odpálí jadernou hlavici a kilometry vysoká vlna tsunami smete celé ostrovy i polovinu západní Evropy. Možná se ptáte, proč takto geniální a „přesílenou“ zbraň nezařadil do služby i někdo jiný. Osadit autonomní podvodní dron jadernou hlavicí zní totiž neuvěřitelně jednoduše. Skutečným důvodem je však to, že nic z uváděných tvrzení o jeho schopnostech není – a z hlediska fyziky ani nemůže být – pravda.
Jaderné výbuchy nejsou tak ničivé
Nejdříve je potřeba říct, že jaderné zbraně obecně nejsou tak ničivé, jak nás učí Hollywood. Průměrná jaderná hlavice o síle 100 kt TNT má poloměr výbuchu zhruba 1,5 km – v této oblasti zahyne přibližně 90 % lidí. To navíc platí pouze v případě ideálního, tzv. „air-burst“ výbuchu ve výšce kolem 1000 metrů nad zemí, výbuchy na zemi jsou řádově slabší. Tato data navíc pocházejí z amerických testů, které probíhaly v absolutní rovině a v zástavbě z „papundeklových“ domů.
Dále je nutné zmínit, že poloměr účinku roste se silou výbuchu jen s třetí až čtvrtou odmocninou. Silnější zbraně tedy nezničí výrazně větší území, a proto se také síla hlavic u většiny jaderných mocností nakonec standardizovala právě kolem 100 kt TNT. S výjimkou USA je to v současné době standardní síla hlavice a i Američané na ní nyní přecházejí.
Všechny jaderné zbraně světa by dohromady zvládly zničit zhruba 28 000 km². To je jen o něco více než rozloha Moravy. Jejich hrozba nespočívá v tom, že by zničily povrch Země (jak nás učí Hollywood), ale v tom, že když těchto pouhých 28 000 km² rozprostřete do center velkých měst, můžete zabít stovky milionů lidí.
Méně známým faktem je, že moderní termonukleární zbraně po sobě zanechávají jen minimum radioaktivního spadu – a čím jsou silnější, tím méně radiace (v poměru k jejich síle) produkují. Například ráno po výbuchu legendární Car-bomby se sovětští vojáci pohybovali v běžných uniformách přímo pod místem výbuchu a měřili zbytkovou radiaci. U termonukleárních zbraní je totiž oblast smrtelné radiace menší než oblast samotné destrukce výbuchem. Dokonce i přímo v epicentru výbuchu 100kt hlavice je relativně bezpečné pohybovat se „v tričku“ už po 48 hodinách. V historii bylo provedeno celkem 2058 jaderných testů, a ty zvýšily globální radiaci méně než jediná havárie v Černobylu.
Existuje teorie, že kdybyste nechali tisíce jaderných hlavic explodovat v jedné oblasti přímo u země (nikoliv standardně v 1000 metrech), mohl by výbuch vymrštit do atmosféry tolik radioaktivní zeminy, že by se nad oblastí na několik týdnů vytvořil radioaktivní mrak, který by poté roznášel vítr. Je ovšem nutné brát tuto teorii s velkou rezervou. Původně s ní totiž přišly americké protijaderné spolky (čti: KGB) jako s argumentem proti balistickým raketám odpalovaným ze země. Ani Sovětský svaz, ani USA přesto svou jadernou doktrínu nezměnily, takže bych o relevanci této teorie pochyboval. Dnes je to úplně mimo, protože obě strany mají desetinu jaderných zbraní, co měli za studené války.
Podvodní jaderné výbuchy ohrožují primárně ryby
Ještě příznivější je radiační situace při jaderných explozích v mořské vodě. Z mnoha fyzikálních důvodů totiž mořská voda velmi efektivně pohlcuje radiaci. To je také důvod, proč se až do roku 1993 veškerý objemný jaderný odpad házel do moře – přestalo se s tím primárně z politických, nikoliv technických důvodů. Ani výbuchy na hladině na tom nejsou z hlediska radiace tak špatně. Izrael prováděl jaderné testy na moři především proto, že většinu záření pohltila právě voda.
Na Wikipedii se můžete dočíst, že podvodní jaderné exploze byly extrémně ničivé. Co se tam ovšem nepíše, je to, v čem přesně tato ničivost spočívala a proč tolik děsila ekologické organizace. Primárně šlo o obrovské škody na rybím ekosystému, což souvisí s velmi specifickým chováním jaderných výbuchů pod hladinou.
Samotný výbuch je v podstatě neškodný; jen okamžitě změní velké množství okolní vody na páru, kterou poté sevře okolní vodní masa a vzniklá „bublina“ začne stoupat k hladině. Také radiace je zcela zanedbatelná – například záření gama ztratí polovinu své intenzity každých 18 cm vody, kterými projde. Ani tepelné záření ve vodě mnoho nezmůže. Jediným skutečným strašákem tak zůstává rázová vlna.
Voda je téměř nestlačitelná, takže se v ní rázová vlna šíří velmi efektivně – na stejném principu ostatně funguje i sonar. Druhým faktorem je, že rychlost zvuku (a tedy i rázové vlny) je ve vodě přibližně čtyřikrát vyšší než ve vzduchu. Možná si řeknete, že je jedno, jestli do vás něco narazí rychlostí 1200, nebo 5400 km/h, jenže z toho vyplývá šestnáctinásobně vyšší energie dané vlny. A právě to je ten faktor, který masakruje ryby.
V dobách studené války se armády dlouho snažily najít pro podvodní jaderné výbuchy smysluplné uplatnění. Nakonec se jako jediný účel ukázaly jaderné hlubinné pumy a jaderná protiponorková torpéda. Američané v rámci série testů (operace Crossroads, test Baker) zjistili, že tyto zbraně zvládnou zničit lodě a ponorky na vzdálenost maximálně 700 metrů. Pokud si říkáte, že to byly jen slabé taktické hlavice, ve výsledku je to víceméně jedno. Opět zde totiž platí vztah s třetí odmocninou; kdybyste použili standardní strategickou 100kt nálož, dosah ničivého účinku by se vynásobil jen faktorem 1,7.
Existuje vůbec nějaké nebezpečí?
Teoreticky existuje drobné nebezpečí, které odhalily americké testy – jde o tzv. „base surge“. Když dojde k výbuchu přímo na hladině nebo těsně pod ní, vytvoří se specifická mlha z té malé části vody, která se zahřála natolik, aby se změnila v páru, ale ne dost na to, aby stoupla vysoko do atmosféry. Tato mlha dokáže urazit i jednotky kilometrů. Zatímco u starých, čistě plutoniových zbraní byl problém v tom, že s sebou unášela zbytky nespotřebovaného jaderného materiálu, u moderních termonukleárních zbraní toto riziko prakticky nehrozí.
Ovšem masivně ozářená voda stále vytváří izotop sodíku-24. Ten má sice tak krátký poločas rozpadu, že je po pár dnech v podstatě nedetekovatelný, ale v prvních hodinách vydává silné gama záření. Z vojenského hlediska to však nemá velký význam. Testy totiž ukázaly, že pokud loď začnete kropit vodou ještě předtím, než ji radioaktivní mlha zasáhne, spad se prostě spláchne zpět do moře. V případě útoku na civilní cíle by byl efekt o něco výraznější, jenže dosah této mlhy je velmi omezený. Pokud by tomu přál vítr, dalo by se z pobřežní vesnice vytvořit radioaktivní zónu – ovšem jen na zhruba čtyři dny. U skutečně obrovské hlavice by se to možná týkalo i většího přístavního města.
Možná by taková zbraň měla určité drobné taktické využití – například při útoku na základnu britského královského námořnictva v Portsmouthu. Jenže Rusové zvolili tak bizarní design, že jakýkoliv skrytý útok je v podstatě vyloučený.
Poseidon nedává smysl
Ponechme teď stranou bizarní tvrzení ruských médií, jako například že Poseidon využívá superkavitační technologii. To je samozřejmě nesmysl, protože v takovém případě by musel být poháněn raketovým motorem. Podle Rusů i zahraničních rozvědek jde však o pohon jaderný. Problém je, že ten je u zbraně na jedno použití poněkud zbytečný. Ve vodě je nesmírně obtížné plout rychleji než 80 km/h a i při té rychlosti vznikají obrovské problémy. Tím největším je extrémní hluk.
To znamená, že i kdyby Rusové Poseidon vypustili ze svých ponorkových bastionů v Barentsově moři, cesta k Portsmouthu by mu trvala několik dní a k námořním základnám v USA dokonce přes týden. Máme tu tedy jaderný reaktor bez jakéhokoliv odhlučnění, který rozráží vodu osmdesátkou a vysílá svou polohu tisíce kilometrů daleko – jakmile se Poseidon spustí, bude o něm vědět každý sonar v severním Atlantiku.
Ani jeho likvidace není neřešitelný problém. Hlavní výhodou obránců je totiž dostatek času. Rusové tvrdí, že Poseidon zvládne plout tak hluboko, že na něj západní letecká torpéda nedosáhnou. I kdyby to byla pravda, západní torpéda podobné schopnosti doposud nepotřebovala prostě proto, že nikdy nemusela ničit cíle v hloubkách větších než 400 m. Pokud by to bylo nutné, nevidím důvod, proč by konstrukci stávajících torpéd nešlo vyztužit (nejsem odborník na hydrostatiku, možná existuje, ale já o tom žádný zdroj nenašel).
Ten největší háček však tkví v něčem jiném: Poseidon se musí dostat na dosah jednotek kilometrů od cíle, jenže hluboký oceán končí zhruba 350 km severně od Skotska. I kdyby NATO svá torpéda nijak nevylepšilo, má Británie během těch čtyř hodin, které Poseidon stráví v mělkých vodách, minimálně stovku pokusů ho zasáhnout.
Závěr
V západních vojenských kruzích se dlouho předpokládalo, že Poseidon je prostě jen propagandistický nesmysl. V podstatě jde o zbraň, kterou nepřítel detekuje fakticky okamžitě a má pak celé dny na její zneškodnění. Nechápu žádnou velkou výhodu oproti mezikontinentální balistické raketě, která doletí do cíle za 30 minut a na její zničení nemáte stovku pokusů.
Každý politický systém se potýká s problémy, které oslabují jeho ozbrojené síly. Demokracie jich mají celou řadu a typicky souvisí s voliči a jejich zástupci, v totalitních režimech jsou zase jiné problémy. Jedním z těch nejvýznamnějších je jev, kterému osobně říkám „diktátorské zbraně“.
Není to tak, že by podobné nápady neměla spousta generálů i na Západě; ostatně doporučuji si přečíst o některých projektech americké armády z dob studené války. Jenomže na Západě musí každý projekt projít tolika lidmi a kontrolami, že se podobné nesmysly skoro vždy odfiltrují. Tedy skoro – Američané například v Německu skutečně nasadili M29 Davy Crockett, což byla v podstatě bazuka s jadernou hlavicí (miluji studenou válku). Naopak v diktaturách platí, že když se to vůdci líbí, tak se to vyrobí, nehledě na vojenskou realitu.
Poseidon je typickou ukázkou tohoto přístupu. Má nějaké využití? Samozřejmě – každá zbraň, která vás napadne, může mít v konfliktu své potenciální uplatnění. Jenomže ve vojenství takto otázka nestojí. Ve skutečnosti by se Rusové měli v souvislosti s Poseidonem ptát spíše takto: „Nebylo by lepší věnovat veškeré toto úsilí tomu, abychom své raketonosné ponorky udržovali v takovém stavu, aby jich z oněch čtrnácti dokázaly na moře vyplout více než dvě?“
Zdroje:
