Článek
Všude se dočítáme, že Rusko zrazuje své spojence. Pro politické komentátory je totiž občas typické, že ve svých abstraktních geopolitických úvahách zapomínají na vojenskou realitu. Podobná situace nastala například před dvěma měsíci, kdy se daly číst sáhodlouhé teoretické úvahy o tom, jaké jsou Trumpovy strategie a proč ještě nezaútočil na Írán. Já bych řekl, že zkrátka proto, že tam měl jen jednu letadlovou loď se slaboučkým doprovodem a čekal na posily. Jenže počítání torpédoborců je zjevně moc přízemní úvaha.
Stejně tak Rusko rozhodně nezrazuje své spojence z nějakých komplexních geopolitických důvodů. Jedna věc, která Rusku skutečně nechybí, jsou totiž geopolitické ambice. Jenomže v případě Ruské federace těmto ambicím vojenské schopnosti zkrátka neodpovídají. Pokud se nenacházíte do 500 kilometrů od ruských hranic, stává se největší země světa po vojenské stránce téměř bezvýznamnou. Abychom tento rozdíl ukázali v praxi, srovnáme to s globálními vojenskými možnostmi Itálie. Důvodem je fakt, že Itálie představuje ukázkový příklad takzvané „druholigové mocnosti“, a navíc se o kvalitě jejích ozbrojených sil v ČR ví jen velmi málo.
Ruské globální vojenské schopnosti
Rusko je stále nezpochybnitelnou regionální vojenskou mocností. Tato pověst sice trochu utrpěla tím, že už čtyři roky válčí se zemí, která před válkou fakticky neměla funkční armádu, přičemž s ní sdílí hranici dlouhou 1974 kilometrů. A to ani nemluvíme o tom, že současná ukrajinská armáda je ze 40 % improvizace, ze 40 % šrot západních armád z roku 1980, z 10 % šrot sovětské armády ze stejného roku a ze zbylých 10 % nějaká moderní výzbroj – a to navíc většinou obranná.
Rusko stále dokáže provést úspěšnou vojenskou operaci proti pobaltským zemím nebo některým menším kavkazským státům. Na konvenční útok na země, jako jsou Finsko, Polsko, Turecko nebo Kazachstán, může už dnes Rusko zcela zapomenout, i když jim pochopitelně stále dokáže způsobit velké potíže. Ovšem dál od ruských hranic jsou jeho vojenské schopnosti velmi omezené.
Můžete argumentovat tím, že se Rusko účastní konfliktů po celém světě. Jde však o konflikty nízké intenzity, v nichž figuruje primárně jen jako podporovatel jedné ze stran. To s vojenskými schopnostmi příliš nesouvisí, odráží to spíše zahraničněpolitické ambice. I v silách Armády České republiky by bylo poslat dva pluky, pár bitevníků ALCA a několik Gripenů do Sahelu na pomoc nějakému místnímu diktátorovi, což by znamenalo obrat v podstatě v jakékoli tamní válce. Jenže většina západních států už dávno pochopila, že je to boj s větrnými mlýny.
Když se ale bavíme o skutečných globálních vojenských schopnostech, co Rusko vlastně dokáže? Bylo pro něj nadlidským úkolem už jen poslat v roce 2024 čtyři lodě do Karibiku. Občas sice dokáže dostat ponorku někam dál do Severního Atlantiku, ale to už je vysloveně heroický výkon Severní flotily. Ze Středozemního moře se navíc Rusko muselo kompletně stáhnout. Poslední pokus poslat tam ponorku totiž skončil ostudou, když se porouchala a musela být odtažena zpět do Ruska.
Příběh letadlové lodi Admiral Kuzněcov by vydal na sérii několika článků, nám ovšem stačí pouze to, že tento „nejlepší spojenec Západu“ v ruském námořnictvu už asi nikdy nevypluje. Poté, co Francie zrušila dodávky výsadkových lodí Mistral, nemá Rusko v podstatě žádnou možnost poskládat funkční flotilu a někam ji poslat. Jediná vojenská operace, které je Rusko v zahraničí schopno, je poslat k dané zemi fregatu a odpálit střelu s plochou dráhou letu na předem určené souřadnice.
Asi k nejšílenějšímu ponížení došlo 7. ledna 2026. Tehdy Američané obsadili tanker Marinera, který plul pod ruskou vlajkou a byl oficiálně zapsán v ruském registru. Podle mezinárodního práva šlo o vojenskou agresi Spojených států proti Ruské federaci. Přesně v tom například spočívala podstata kubánské raketové krize. Spojené státy tehdy hrozily, že začnou obsazovat sovětské lodě plující na Kubu, a celý svět se děsil, jak bude Sovětský svaz na tento – dle mezinárodního práva – válečný akt reagovat. Je otázkou, jestli se tohle Američanům nevrátí, až potenciálně Čína začne obsazovat lodě plující na Tchaj-wan, ale nyní to představuje absolutní ponížení Ruska jakožto velmoci.
Naposledy, když USA jen vyhrožovaly, že obsadí jejich loď, celý svět se třásl strachy. Nyní to Spojené státy udělaly, a Rusko kvůli tomuto válečnému aktu ani nesvolalo Radu bezpečnosti OSN, protože nechce tento mezinárodní trapas ještě víc rozmazávat. Ovšem opět to reálně souvisí s mizivými ruskými vojenskými schopnostmi. Rozumnou reakcí každé velmoci by totiž bylo začít ty lodě doprovázet svými válečnými plavidly. I pouhá hlídková loď vyzbrojená dělem by situaci kompletně změnila. V případě, že by USA musely potopit ruskou vojenskou loď, šlo by o úplně jinou úroveň eskalace a Rusku by to umožnilo reciproční reakci. Jenomže Rusko nic takového udělat nemůže, protože jeho globální vojenské schopnosti jsou v troskách.
Italské globální vojenské schopnosti
Nyní pojďme na vojenské schopnosti zmíněné Itálie. Ta má dvě moderní funkční letadlové lodě. V praxi by šlo do akce poslat jednu s 18 stroji F-35B. To se může zdát málo, ale to je proto, že jsme v Evropě, což je jedna z nejvíce vyzbrojených částí světa. V obou Amerikách mají silnější letectva jen tři státy. V celé Africe jsou to taky tři. Na Blízkém východě tak sedm a ve zbytku Asie 13. Ano, v Evropě, kde má každá druhá země desítky Typhoonů, Rafalů, F-35 nebo nejmodernějších verzí F-16 Viper, zní osmnáct stíhaček 5. generace jako malá síla, ale globálně tomu tak není.
Moderní italské doprovodné torpédoborce se v Rudém moři ukázaly ve schopnostech protivzdušné obrany dokonce jako lepší než ty americké. Italské námořnictvo má navíc pět úplně nových víceúčelových fregat se schopností sestřelovat balistické rakety. Asi největší chloubou je pak deset protiponorkových fregat třídy FREMM, které jsou do příchodu britské třídy Glasgow suverénně nejlepšími protiponorkovými plavidly na světě.
Deset špičkových protiponorkových oceánských fregat je opravdu hodně – jde o vůbec největší flotilu takových plavidel na světě. Všechny mimoevropské státy (včetně USA, Japonska a dalších) mají v současné době dohromady méně lodí pro oceánský protiponorkový boj než samotná Itálie. Důvod je prostý: jedině evropské státy totiž v současnosti umí vyrobit tiché hybridní lodě pro tento typ nasazení. Japonsko se o něco podobného (ne)úspěšně pokoušelo s třídou Asahi a USA se dokonce pokusily licenčně vyrábět přímo italské FREMM, ale o této katastrofě si povíme zase někdy příště.
Jednou z největších předností italského námořnictva je jeho osm kvalitních ponorek. Tou vůbec největší chloubou jsou čtyři ponorky německo-italské třídy Todaro (Type-212A). Dále Itálie disponuje desítkou oceánských hladinových lodí. To nejdůležitější ale je, že veškerá tato technika reálně funguje a Itálie ji bez problémů nasazuje tam, kde zrovna potřebuje. Ani logistická podpora není špatná. Zajišťují ji tři výsadkové lodě třídy San Giorgio, několik tankerů a zásobovacích plavidel, a hlavně silná domácí komerční flotila. Kdyby Itálie chtěla, má skutečně kapacity na to, aby provedla menší vojenskou intervenci i daleko od domova.
A nejen to. I italské letectvo dokáže útočit daleko od domova a disponuje schopnostmi, které mu může celý svět závidět. Patří mezi jedno z mála letectev na světě, jež má specializované jednotky pro potlačení protivzdušné obrany. Tuto doktrínu vyvíjí Itálie v úzké spolupráci s Američany a je to zároveň jediný stát na světě, kterému USA dodaly svou „vlajkovou loď“ pro elektronický boj – letoun EA-37B Compass Call. Pokud se podíváte na to, co Spojené státy udělaly ve Venezuele, tak naprosto to samé by po čistě vojenské stránce dokázala Itálie zopakovat třeba v Alžírsku. Veškeré vojenské kapacity, které tam Američané nasadili, mají Italové také.
Ruské zázračné zbraně
Druhým způsobem, jak mohou velmoci ovlivňovat světové dění, jsou dodávky zbraní. Ruské zbraně sice mohou přinést zásadní zvrat do místních konfliktů v Africe, jenomže proti moderním západním armádám naprosto nefungují.
Systémy S-300a S-400 už jsou spíš takovým vtipem, než aby je někdo soudný považoval za skutečně funkční systémy protivzdušné obrany. Stále sice fungují docela slušně v situaci, pro kterou byl původní systém S-300 v roce 1978 navržen – tedy při sestřelování nepřátelských letadel ve velkých výškách a bez silného elektronického rušení.
Problém je, že není rok 1978 a Jožin z bažin už není čerstvý hit bořící hitparády. Kdybyste četli ruskou propagandu před válkou na Ukrajině, dozvěděli byste se, že S-400 je v podstatě THAAD, Patriot a Iron Dome v jednom. Terminální sestřely, prostorová obrana, exoatmosférické střely – S-400 prý zkrátka uměl všechno. Samozřejmě, že nic z toho nebyla pravda.
Protivzdušná obrana víceméně výhradně závisí na kvalitní moderní elektronice – tedy na něčem, v čem je Rusko hluboko i za ČR. Z Ukrajiny víme, že S-400 zkrátka nefunguje proti střelám s plochou dráhou letu, jako je Storm Shadow. Ty raritní případy, kdy se Rusům přece jen podařilo tyto střely sestřelit, zničily většinou systémy Tor. Je to způsobeno tím, že zastaralé radary nedokážou vidět dostatečně nízko, protože by je rušily jejich vlastní odrazy od stromů a terénu.
Schopnost ničit balistické rakety (GMLRS a ATACMS ze systémů HIMARS) je pak prakticky nulová. Je to způsobeno tím, že k jejich sestřelení je nutný přímý zásah, případně exploze v naprosto těsné blízkosti. Ruské naváděcí systémy jsou ale schopné trefit se spíše jen někam do prostoru, kde se zrovna nachází nepřátelská stíhačka, a pouze doufat, že cíl nakonec zasáhne oblak šrapnelů ze 180 kilogramů vážící hlavice rakety 48N6E2.
Systémy S-300 a S-400 dokážou zabránit tomu, aby nad vaším územím létala letadla nepřátelského státu, která nejsou stealth (tedy neviditelná pro radary) a nedisponují schopností elektronického boje. A to je všechno, nic dalšího tyto systémy neumějí! Možná to stačilo v roce, kdy Vladimír Remek letěl do vesmíru, ale to bylo téměř před padesáti lety a dneska už to prostě je skutečně málo.
Se zbytkem toho, co by Rusko mohlo poslat Íránu a Venezuele, je to podobné. Protivzdušný systém Pancir je horší než jeho předchůdce Tor z roku 1986. Su-35 sice skvěle manévruje na přehlídkách, ale jinak jde jen o další modernizaci Su-27 s tragickou elektronikou, která skutečně žádnou americkou či izraelskou stíhačku nezastaví. Střely s plochou dráhou letu Kalibr a protilodní Oniks jsou zcela k ničemu, když má nepřítel ve vzduchu systémy AWACS (létající radary, které díky tomu obcházejí zakřivení Země) a okamžitě je svými stíhačkami sestřelí. A ruské ponorky jsou tak hlučné, že by kvůli nim pravděpodobně Američané ani nemuseli prosit Evropany o pomoc.
Problém je v tom, co by vůbec mohlo Rusko prodat Íránu a Venezuele, aby jim to jakkoliv pomohlo. Není to tak, že by je Rusko zradilo a nechtělo jim dodat zbraně, ono zkrátka nemá jaké. To ovšem neznamená, že by s tím samotné Rusko nedokázalo válčit. Ano, ruské protivzdušné systémy jsou strašné, ale pokud máte zhruba 50 baterií S-400 a 100 baterií S-300 a všechny je rozmístíte na hranicích s Ukrajinou, tak už jen tím čirým množstvím prostě něčeho dosáhnete. Jenomže nemůžete dodat 50 baterií S-400 do Íránu.
Jedinou věcí, kterou teoreticky může Rusko někomu dodat, aby mu pomohlo, jsou jaderné zbraně. To by ale mělo za následek naprosto stejnou reakci ze Západu. A to není zrovna ideální vyhlídka ve chvíli, kdy 50 % ruského jaderného arzenálu může být zničeno z Finska, přičemž Rusko by o tom při velkém štěstí vědělo pouhých 45 sekund předem. (Druhým problémem jsou pak ruské lži o síle vlastního jaderného arzenálu, ale to už je téma na jiný článek.)
Italské zázračné zbraně
Přenesme se do alternativní reality a představme si, že by Itálie byla hlavním spojencem Íránu a chtěla mu pomoci proti USA. To je samozřejmě nesmysl, Itálie je jedním z hlavních nepřátel Íránu v EU. Opomeňme teď veškeré šílené politické a ekonomické následky takového rozhodnutí a podívejme se na to čistě z vojenského hlediska. Itálie sice mnoho zbraní vyvíjí společně se svými evropskými spojenci, ale budeme předpokládat, že ti by nic nenamítali a vývoz by povolili. Ukážeme si totiž, že Itálie má překvapivě dost želízek v ohni.
Prvním z nich je samozřejmě SAMP/T, možná ten vůbec nejlepší taktický systém protivzdušné obrany na světě. Zatímco v obraně před balistickými raketami nad Patriotem prokazatelně vede, v ostatních parametrech je zatím nebylo možné napřímo porovnat. Velmi bych se ale divil, kdyby radary země, která je světovou dvojkou či trojkou v elektronickém boji, byly nějak jednoduše zarušitelné. Pokud by je navíc Íránci používali chytře (což by na 100 % nedělali, protože jsou to zkrátka Íránci) a ve spolupráci s ostatními systémy, tak by i pouhých pár baterií SAMP/T zvládlo spojeneckému letectvu nad Íránem opravdu znatelně znepříjemnit život.
Další věcí, kterou by mohla Itálie opravdu hodně zavařit komukoliv, kdo se někde snaží provádět námořní operace, je protilodní střela Teseo EVO. Tím asi vůbec nejlepším současným typem protilodních zbraní jsou takzvané stealth sea-skimming střely – tedy střely neviditelné pro radary, které za klidného moře letí třeba i pouhý metr nad hladinou. V současné době existují tři hlavní zástupci této kategorie: švédský systém RBS-15 Gungnir, norský NSM a italské Teseo EVO. Suverénně nejúspěšnější je sice NSM, kterou si za svou hlavní protilodní střelu vybrali i Američané, ale Teseo EVO se zase pyšní dosahem až 500 kilometrů. Nemyslím si, že by s nimi Íránci potopili americké letadlové lodě, ale rozhodně by to donutilo americké námořnictvo zásadně změnit způsob jejich nasazení.
Už jsme zmiňovali italsko-německé ponorky třídy Todaro (Type-212A). Pokud byste hledali skutečného „zabijáka letadlových lodí“, jsou to právě ony. Jde o takovou „jadernou ponorku light“ – disponuje totiž vodíkovými palivovými články, díky nimž může pod vodou plout až tři týdny bez nutnosti vynoření. Jenomže na rozdíl od těch jaderných nevydává její pohon žádný hluk, takže je na pasivních senzorech prakticky nezachytitelná. Neodhalí ji dokonce ani detekce magnetických anomálií, protože jde o jedinou ponorku v historii vyrobenou z nemagnetické oceli.
Američané se dohodli s Němci a Italy, že Type-212A nebudou exportovat. Přesto se i jeho výrazně osekaná verze Type-214 stává v podstatě standardní ponorkou západního světa, kterou používají všichni od Jižní Koreje přes Turecko až po Portugalsko. K tomu je třeba přidat vtipný fakt, že Spojené státy po Obamových reformách v eskortních misích proti tichým moderním ponorkám spoléhají výhradně na evropské spojence v NATO, a to často právě na Itálii. To je mimochodem jedna z věcí, na kterou Donald Trump velmi rád zapomíná.
Dodávka byť i jen dvou ponorek Todaro by znamenala, že bez jejich předchozího zničení by Spojené státy v podstatě nemohly vplout do Indického oceánu bez doprovodu evropských fregat – a i s nimi by to bylo padesát na padesát. I dodávka starších ponorek třídy Sauro by byla velký problém, a to hlavně kvůli velmi kvalitním italským torpédům Black Shark, která kupuje například i Singapur a Indie. Ovšem ponorky nejsou protiraketové systémy; ty nemůžete dodat jen tak za měsíc, vyžaduje to několik let příprav a výcviku.
Tohle byly zbraně specifické pro Írán a Venezuelu, ale Itálie vyrábí spoustu dalších zbraní, které by mohla dodat za jiných okolností. Pointa je v tom, že se Itálie nesnaží vyrábět deset různých typů systémů protivzdušné obrany – má zkrátka dva a oba jsou perfektní. Nevyrábí padesát různých typů zbraní k tomu, aby zasáhla cíl vzdálený 500 kilometrů. Vyrábí jedinou, a další dva typy si raději koupí od spojenců. To ale přesně zajišťuje, že by tato jedna zbraň znamenala skutečný zvrat, kdyby ji někomu opravdu dodali.
Závěr
Rusko objektivně dojíždí na své velikášství. Snažilo se mít armádu na to, aby mohlo ohrožovat celou Evropu, jenomže ta je nakonec v tak špatném stavu, že nedokázala dobýt ani stát, který byl zpočátku fakticky bez armády. Rusko chtělo mít jaderné síly o velikosti Spojených států, ale končí to tím, že má na moři méně raketonosných ponorek než Francie. Rusko chtělo být díky velikosti svého námořnictva prvoligovou mocností, jenomže nakonec v něm pořádně nic nefunguje. Rusko chce vyrábět každý typ zbraně, který vyráběl Sovětský svaz a víc, jenomže na to už zkrátka nemá prostředky Sovětského svazu.
Objektivně bychom za to měli být asi rádi. Kdyby totiž Rusko před deseti lety sesekalo armádu na třetinu a vybudovalo normální, funkční ozbrojené síly, tak by nezávislá Ukrajina dnes jistě neexistovala. Kdyby se Rusko vybodlo na snahu držet paritu s Američany, mohlo mít skvělé funkční jaderné síly a námořnictvo o velikosti Itálie či Francie. Kdyby se navíc soustředilo na vývoj a výrobu toho podstatného, mohlo mít několik skutečně funkčních a kvalitních zbraní – průmyslovou základnu na to tehdy mělo.
Jenomže Rusko se rozhodlo, že bude světovou supervelmocí, nebo se to alespoň rozhodlo předstírat. Dnes už to zní jako vtip, ale před pěti lety skutečně mnoho lidí věřilo, že by ruská armáda mohla být za týden u La Manche. Většina tehdejších videí západních youtuberů o souboji ruského a amerického námořnictva už z hanby raději zmizela. Problém nastal ve chvíli, kdy těmto pohádkám uvěřil sám Kreml a zaútočil na slaboučkou Ukrajinu. Pak se celá tato lež naplno rozpadla. Rusko je zkrátka druhořadá světová velmoc, a dokud to v Kremlu nepochopí, svými vojenskými schopnostmi ani tu Itálii nikdy nedožene.
Zdroje:
