Článek
Tento text navazuje na můj včerejší rozbor o potlačení protivzdušné obrany v Íránu. Jeho přečtení určitě pomůže v pochopení, ale není nutné. Moje tehdejší závěry zatím ve světle informací z bojiště obstály docela slušně. Dnešní pokračování však bude pro tento blog netypické, neboť půjde primárně o spekulace. Běžně se snažím svá tvrzení opírat o odbornou literaturu, což v aktuálním tempu událostí zkrátka není možné.
DISCLAIMER: Jakékoli informace získané během prvního dne války jsou vysoce nedůvěryhodné. Vycházím tedy z toho, co zatím proniklo na veřejnost. Je možné, že se ve skutečnosti odehrála spousta věcí, o kterých dosud nikdo nereportoval, a ajatolláh Chameneí už v Black Hawku míří do Izraele. Nebudu zde řešit politiku ani to, čeho chtějí Američané dosáhnout; zaměřím se čistě na vojenský průběh operace.
Jak jsem zmínil ve včerejším článku, Američané mají respekt z nových čínských systémů HQ-9B, které Peking dodal Íránu. Neobávají se ani tak toho, že by je nedokázali nakonec zničit, jako spíše faktu, že by Číně nechtěně poskytli obrovské množství dat o svých schopnostech potlačení protivzdušné obrany. Právě ty totiž patří k nejstřeženějším americkým vojenským tajemstvím.
Pokud jsou tyto informace správné, byl začátek útoků proveden poněkud „srabácky“ – primárně pomocí střel s plochou dráhou letu a dalších zbraní dlouhého dosahu odpalovaných z lodí a letadel. Pokud někdo čekal, že Američané a Izraelci prostě vletí nad Teherán se stíhačkami F-16 Viper, které budou mít v podvěsu „Naštvaná koťátka“ (americký systém Angry Kittens pro elektronický boj), tak se spletl. Američané to evidentně nechtěli riskovat.
Důležitější než samotný výběr zbraní je však otázka, na koho útoky směřovaly. To v tuto chvíli s jistotou vědět nemůžeme. První scénář předpokládá standardní úvodní úder: Američané napadli velitelská centra, klíčovou infrastrukturu a další strategické objekty. Druhou možností je, že se Izraelcům podařilo lokalizovat drtivou většinu čínských systémů HQ-9B a značná část vypálených střel mířila právě na protivzdušnou obranu. To otevírá tři potenciální scénáře dalšího vojenského vývoje.
1. Už je rozhodnuto
Írán má kromě čínských HQ-9B k dispozici pouze systémy ruské a vlastní výroby. Ty jsou však západním letectvům spíše k smíchu, podobně jako tomu bylo během loňské dvanáctidenní války. Pokud se skutečně podařilo zničit drtivou většinu čínských HQ-9B, mají Američané totální vzdušnou nadvládu a íránský konvenční vojenský odpor de facto skončil. Další fází bude úder zaměřený na dočištění zbývající protivzdušné obrany a následně budou moci Američané bombardovat jakékoli cíle, které si zamanou.
Jediným problémem je, že ostatní státy v Perském zálivu odmítly Američanům poskytnout své základny. Americké letectvo tak musí doplňovat palivo za letu při misích nad Íránem, což klade obrovské nároky na techniku. Průměrný věk amerických tankerů je 52 let a Evropa svou výrazně mladší flotilu nyní nepůjčí. Už nyní je letuschopných jen kolem 60 % strojů (bojeschopných je přitom ještě výrazně méně) a je otázkou, v jakém stavu budou po pár týdnech intenzivních operací. Dvě letadlové lodě sice představují obrovskou sílu, ale provoz letadel z jejich palub je o několik řádů náročnější než z pozemních letišť, takže letectvo operující z pevniny nemohou plnohodnotně nahradit.
2. Rozhodne se v příštích dnech
Pokud se Američanům dosud nepodařilo vyřadit čínskou protivzdušnou obranu a rozhodnou se vybojovat totální vzdušnou nadvládu silou, čeká je několik nepředvídatelných dní. Čínské systémy HQ-9B se zatím v praxi setkaly jen s francouzskou a izraelskou technikou (provozovanou Indií). Je možné, že je Američané smetou stejně hladce jako S-300, ale také se může stát, že se íránská obrana dokáže bránit i týden. V takovém případě nastane přesně to, čeho se ve Washingtonu obávají nejvíc: Čína se bude několik dalších let topit v datech o amerických systémech a taktice SEAD. Jedno je však jisté – Američané si nakonec totální vzdušnou nadvládu vybojují.
Pokud Čína tato data skutečně získá, bude to pro USA a jejich blízké spojence, kteří využívají podobné technologie, znamenat obrovskou prohru. Peking již nyní vyvíjí nový systém HQ-9C, jenž má být prvním nezápadním kompletem využívajícím rakety s plnohodnotným aktivním radarovým naváděním. Informace o tom, jak si jeho předchůdce vedl proti plánovanému protivníkovi a jakým způsobem proti němu USA bojovaly, mají pro Číňany cenu zlata. Kdyby Čína dokázala všechna získaná data správně vytěžit (což je sice nepravděpodobné, ale nikoliv nemožné), mohla by tato jediná blízkovýchodní operace v budoucnu Američanům prohrát potenciální konflikt v Tichomoří.
3. Odstřelování z dálky
Poslední možnost jde zcela proti dosavadní doktríně amerického letectva: systémy HQ-9B se nepodaří zničit a Američané se nebudou pokoušet o získání totální vzdušné nadvlády. Letouny s technologií stealth, jako jsou F-35 a F-22, by velmi pravděpodobně zvládly nad Íránem v omezené míře operovat i za těchto podmínek. Podobný přístup Američané zvolili už nad Srbskem a skončilo to relativně úspěšně – tedy pokud nepočítáme ten jeden letoun F-117 Nighthawk, který Srbové shodou okolností zaměřili právě ve chvíli, kdy měl otevřenou pumovnici. (Následně kolem toho sice vybájili legendu o nízkofrekvenčních radarech, které umí stealth letadla odhalit, ale nabízí se otázka, proč v tom případě sestřelili pouze jedno.)
Mnohem větší problém však tkví v tom, že letecké údery bez vybojování totální vzdušné nadvlády by si vyžádaly násobně větší množství extrémně drahé přesné munice. Zde je nutné zdůraznit obrovskou cenovou asymetrii: řízená puma JDAM s půltunovou hlavicí stojí 10–20 tisíc dolarů, zatímco jedna střela Tomahawk se stejně těžkou hlavicí vyjde na 3 miliony dolarů a letecký JASSM na více než milion. Podle některých odhadů mají Američané v zásobách až sto tisíc kusů JDAM, ale střel Tomahawk mají jen dva tisíce a střel JASSM kolem pěti tisíc. Pokud budou moci Američané létat přímo nad íránské cíle a shazovat na ně klasické naváděné pumy, munice jim jen tak nedojde. V případě závislosti na drahých střelách s plochou dráhou letu by se však velmi rychle dostali na hranu svých možností.
Mnohem větší potíž je ale v tom, že si USA zkrátka nemohou dovolit vystřílet všechny své Tomahawky jen kvůli Íránu. Vyrábí se jich totiž pouhá stovka ročně a zásoby jsou už tak dost tenké. To byl údajně i jeden z hlavních argumentů, kterými náčelník generálního štábu Dan Caine proti této operaci protestoval. Amerika má těchto střel citelný nedostatek, a Trump je přitom využívá jako zběsilý.
Závěr
Informace z Íránu jsou kusé a vysoce nedůvěryhodné. Nikdo přesně neví, co se v zemi děje – dost možná to v tuto chvíli netuší ani sami Íránci. Klíčovým faktorem pro výsledek operace bude rozsah izraelských zpravodajských informací. To je totiž – na rozdíl od technických parametrů čínské protivzdušné obrany – téma, o kterém se na veřejně dostupných analytických webech (jako je např. RUSI) nedočtete.
Jak to nakonec dopadne politicky, se odhaduje jen velmi těžko a ani se o to nehodlám pokoušet. Z ryze vojenského hlediska se americké ozbrojené síly nacházejí uprostřed hluboké modernizace, na niž by potřebovaly klid, a nikoliv nutnost každé dva měsíce bombardovat jinou zemi. Samozřejmě je také možné, že schopní lidé v generálních štábech USA a Izraele přišli na způsob, jak tyto problémy obejít – u Izraelců je to ostatně národní sport
Zdroje:
Zdroje půlvodního článku:
