Článek
Trump už nějakou dobu vyhrožuje Íránu masivním úderem, ale zdá se, že jej neustále odkládá. Množí se informace, že se tak děje na nátlak ozbrojených sil, které chtějí soustředit větší množství letounů. Důvodem je protivzdušná obrana Íránu a takzvaný SEAD (Suppression of Enemy Air Defenses – potlačení protivzdušné obrany nepřítele).
Při dvanáctidenní válce v roce 2025 chránily íránské nebe ruské systémy S-300, které byly vyrobeny v roce 2016. Problém je, že ruská protivzdušná obrana je západním státům už víceméně k smíchu. Slabiny ruských systémů jsou známé (neschopnost operovat při silném rušení kvůli zastaralé elektronice) a Rusko je prostě nemá technologickou sílu efektivně vyřešit. Pokaždé, když se nějaké silné moderní západní letectvo se schopností SEAD v poslední době dostalo do křížku s ruskou protivzdušnou obranou, vždycky to skončilo její okamžitou likvidací.
Pro mnoho analytiků je úpadek ruské protivzdušné obrany překvapením. Za studené války mělo Rusko lepší systémy než Západ. Mně to ovšem nikdy překvapivé nepřišlo. Moderní protivzdušná obrana je výhradně o elektronice. A pokud Rusko nezvládá ani řídicí jednotku pračky, jak by mohlo zvládat tu nejsložitější elektroniku na světě?
Ovšem je tu jedna obrovská neznámá: Čína. Na jednu stranu byla čínská protivzdušná obrana historicky katastrofální, což dobře ilustruje výkon starých HQ-9 ve Venezuele. Jenomže jak jsme si řekli, moderní protivzdušná obrana je o elektronice, a to rozhodně není slabá čínská stránka. Írán údajně dostal výměnou za dodávky ropy větší množství nejnovějších čínských systémů HQ-9B.
Hned na začátku je třeba zdůraznit toto: Ne, Írán svůj vzdušný prostor před Američany neubrání. Tečka. USA jsou v misích SEAD nejlepší na světě; ostatní státy (Německo, Itálie, Austrálie) jsou daleko za nimi a z velké části využívají právě americkou techniku. Je naprosto jisté, že USA nakonec vybojují absolutní vzdušnou nadvládu a budou si nad Íránem dělat, co chtějí. Jenomže s HQ-9B hrozí, že Írán bude schopen klást odpor, a právě to Američany děsí.
Fungování SEAD
SEAD je v podstatě taková hra na kočku a myš. Systémy elektronického boje na stíhačkách dokážou naprosto neuvěřitelné věci. Například zachytí vysílání radaru, mírně ho upraví a pak pošlou signál zpět. Nebo začnou zahlcovat frekvenci, na které radar zrovna operuje. Modernější radary sice umí frekvence měnit, ale například americký systém Angry Kitty („Naštvaná kočička“ – tak se to reálně jmenuje) tohle zvládne předvídat díky algoritmům strojového učení.
Druhou fází SEAD je takzvaný DEAD (Destruction of Enemy Air Defenses – zničení protivzdušné obrany nepřítele). V této fázi začnete zmatené radary ničit buď anti-radarovými střelami, nebo na ně radary stíhačky navedou střelu s plochou dráhou letu. Oba přístupy mají své výhody. V Evropě tyto schopnosti od konce studené války trochu atrofovaly, takže například Británie a Francie už disponují jen druhou možností a tu první získají zpět až s novou „hypersonickou“ střelou FC/ASW.
Pokud byste hledali tu nejvíc „high-tech“ část moderního válčení, je to právě tato oblast. Neuvěřitelně složité algoritmy, umělá inteligence, magnetické ohýbání mikrovlnných paprsků nebo GaN-on-SiC čipy, které umí vyrobit jen tři továrny na světě. Britové například měli raketu ALARM, která dokázala vypnout svůj motor, otevřít padák a v klidu se snášet k zemi, aby pak motor znovu spustila a zasáhla cíl. To, co předkládá většina autorů sci-fi, je slabý odvar oproti technologickým šílenostem, které se v rámci elektronického boje a SEAD reálně odehrávají. Taktika těchto operací patří mezi nejstřeženější tajemství každé mocnosti.
Problémem je, že pokud bude operace trvat dlouho, nepřítel pochopí vaši taktiku i schopnosti a může vyvinout protiopatření. Proto se v principu k operacím SEAD/DEAD přistupuje třemi způsoby:
1. Ideální situace: Rozvědka, pasivní senzory a satelity zvládly zjistit chování protivzdušné obrany a místa, kde se nachází. Útok už vedete na konkrétní cíle a těch několik zbývajících už jen „dočistíte“.
2. Přijatelná situace: Nad vzdušný prostor protivníka pošlete tolik letadel se systémy elektronického boje, že ho naprosto zmatete a následně celou jeho obranu zničíte. Všude je tak masivní rušení, že nikdo pořádně neví, co se děje. Těch pár zbylých systémů, které přežijí, se stane lovnou zvěří.
3. Válečná situace: Smíříte se s tím, že nepřítel je příliš silný na to, abyste zvládli první dva body. Budete tedy muset operovat dlouhodobě a ničit jeho protivzdušnou obranu postupně. Vývoj zbraní, které by vašim útokům zabránily, bude trvat roky (ve válce možná měsíce), ale za tu dobu snad stihnete obranu nepřítele zlikvidovat.
To je například důvod, proč Ukrajina dostala jen zastaralé verze anti-radarových střel HARM a v podstatě žádné prostředky ani výcvik pro vedení elektronického boje. Nikdo totiž nechce, aby se Rusové časem naučili těmto pokročilým technologiím účinně bránit.
Čínské systémy HQ-9B
Původní HQ-9 vznikl v podstatě jako bezlicenční kopie ruských S-300 a jeho počáteční verze byly údajně ještě horší. Problémem S-300 (i modernějšího S-400) je takzvané poloaktivní radarové navádění. To znamená, že cíl musí po celou dobu ozařovat naváděcí radar ze země a na raketě je umístěn pouze přijímač. Naproti tomu téměř všechny západní systémy mají vlastní radary, které cíl ozařují samy, ačkoliv první zmíněná možnost zůstává často zachována kvůli určitým taktickým výhodám. Rusko sice disponuje i raketami s vlastním naváděním, ale ty v praxi příliš nefungují a používají se ty poloaktivní.
Číňané začali HQ-9 vylepšovat a na rozdíl od Rusů na to mají potřebné technologické kapacity. Údajně se jim podařilo výrazně zvýšit odolnost proti elektronickému rušení, a hlavně přidali druhý, infračervený senzor pro koncové navádění. Čína vyrábí relativně kvalitní drobnou elektroniku a jejich infračervené senzory údajně fungují celkem spolehlivě. Právě tato schopnost samostatného navádění v závěrečné fázi letu výrazně ztěžuje obranu proti nim.
Válečnou premiéru si tyto systémy odbyly minulý rok při pákistánsko-indickém konfliktu a operaci Sindoor. Jejich výsledek by divadlo Járy Cimrmana zhodnotilo slovy: „Úspěch to není, ale ostudu jsme si taky neudělali.“ Asi největším úspěchem bylo, že se je Indům nepodařilo nijak elektronicky zarušit. Indie přitom disponuje francouzskými stíhačkami Dassault Rafale s jedním z nejlepších systémů elektronického boje SPECTRA. Navíc pod svými Su-30MKI nosí moderní izraelské rušičky dlouhého dosahu EL/L-8222, které rovněž patří ke světové špičce. Systémy S-300 by to vyřadilo bez větších problémů.
Abychom je jen nechválili: Pákistánci na ně spoléhali natolik, že nepoužívali taktiku „vypni a zmiz“ (shoot and scoot), ale nechali radary trvale vysílat z jednoho místa. Systém SPECTRA je sice nedokázal zarušit, ale zvládl je na 100 kilometrů zaměřit a předat tyto údaje střelám Storm Shadow. Ty pak úspěšně jeden systém zničily a dva poškodily. Ukázalo se totiž, že podobně jako S-300 mají tyto komplexy stále velké potíže se sestřelováním cílů letících nízko nad zemí.
Hodilo by se zmínit i jeden oblíbený hoax, podle kterého se údajně povedlo sestřelit pět stíhaček Rafale. Problém je, že Indie má Rafalů tak málo, že je lze na základně doslova spočítat. Víme, že Indům po operaci Sindoor jeden stroj skutečně chybí, ale podle fotografií trosek se o sestřel s největší pravděpodobností nejednalo – letadlo totiž viditelně dopadlo při velmi nízké rychlosti kousek od letiště.
Proč se Američané bojí
Problémem je, že americké ozbrojené síly začínají pod Trumpovým vedením narážet na své limity. USA jsou sice uprostřed rozsáhlé modernizace, ale velká část techniky je už kriticky zastaralá (průměrný věk amerického tankeru je 52 let, zatímco v Evropě je to 14 let). Ozbrojené síly navíc nezvládají neustálé přesuny a vleklé nasazení v různých částech světa. Když k Íránu vyplula první letadlová loď, chránily ji jen tři doprovodné lodě. To je v přímém rozporu s americkou vojenskou doktrínou a za posledních 40 let se nic podobného nestalo. Trump na to ve svém typickém stylu reagoval tweety o tom, že do oblasti míří největší flotila v dějinách.
Za první vlády Donalda Trumpa byli ministry obrany několikahvězdičkoví generálové a velká část dobrých rozhodnutí v ozbrojených silách za posledních 20 let padla právě za Trumpa. Jenomže během jeho druhého volebního období se situace naprosto obrátila. Ministrem obrany je bývalý moderátor Foxu, který kupí jednu šílenost za druhou. Armáda má sice obrovskou setrvačnost, takže nikdo nečekal, že by jí mohl Trump nějak zásadně ublížit, jenže „Brouk Pytlík“ na pozici ministra obrany v kombinaci s excentrickým využíváním jednotek po celém světě vyčerpává americké síly mnohem rychleji, než se čekalo.
Pryč jsou časy, kdy americký prezident prostě rozhodl a do týdne byla armáda připravena. Řešením by samozřejmě bylo požádat o pomoc Evropu (hlavně Německo, Itálii a Nizozemsko), tu si však Trump vybral za svého úhlavního nepřítele. Američanům se sice k íránským hranicím podařilo dostat dostatečnou sílu na to, aby zemi nakonec přemohli, ale nemají tam takovou převahu, aby si mohli být stoprocentně jistí, že íránskou protivzdušnou obranu zničí jediným úderem. Je pravděpodobné, že se to s pomocí izraelských informací povede, ale jisté to není.
Pokud by se Írán dokázal bránit delší dobu, byla by to katastrofa nejen pro USA, ale i pro státy, které s nimi na misích SEAD historicky spolupracují a využívají velmi podobnou taktiku i techniku. Převážně jde o velkou evropskou „SEAD trojku“, tedy Německo, Itálii a Nizozemsko, a mimo NATO pak o Austrálii. Pokud by Čína získala byť jen týden dat ze svých protivzdušných systémů o amerických operacích SEAD, znamenalo by to obrovskou ránu pro vojenské schopnosti západních států. Čína těch pár let na vývoj protiopatření má. Můžeme jen doufat, že to Izraelci s íránskou protivzdušnou obranou nějak „pošéfují“ – zatím jim to docela šlo.
Zdroje:
https://www.airandspaceforces.com/air-force-aircraft-mean-age-drops-slightly-but-eight-fleets-now-exceed-50-years-old/
