Armáda ČR opravdu neplatí stovky generálů, ani ty co by možná měla

Neprodlužujme to a pojďme si rovnou říct, jaká je realita. Armáda ČR má 30 tabulkových míst pro generály. Celkový počet generálů tomu přibližně odpovídá. Někdy je jich více a na uvolnění pozice čekají v takzvané „čekačce“, jindy je jich naopak méně – v takovém případě jsou místa obsazena plukovníky, kteří čekají na jmenování prezidentem. V současné době má armáda 28 aktivních generálů.

Česká republika má v současnosti přesně jednoho generála na 1 000 vojáků. Srovnáme-li státy s podobně velkými ozbrojenými silami, zjistíme, že v Maďarsku je tento poměr 1 : 750, v Srbsku 1 : 800, na Slovensku 1 : 900, v Bulharsku 1 : 700 a v Belgii dokonce 1 : 650.

Pokud bychom chtěli najít armádu s nižším podílem generálů, museli bychom se zaměřit na ty největší: v USA je to 1 : 1 450, v Číně 1 : 1 500, v Británii 1 : 1 200 a v Japonsku 1 : 1 050 (údaje z Ruska nelze kvůli probíhající válce objektivně hodnotit). Opticky nejlépe sice vychází Polsko, ale je to jen díky tomu, že Poláci s velikostí své armády poněkud „čarují“ – zálohy přeřazují pod jednotky teritoriální obrany a nadále je vykazují jako aktivní vojáky.

Po reformách z roku 2004 a zrušení branné povinnosti odcházejí do důchodu v průměru jeden až dva generálové ročně. Vzhledem k tomu, že celkový počet generálů zůstává stabilní, mělo by se jich statisticky každý rok jmenovat zhruba jedna a půl. Jak je tedy možné, že o každém státním svátku slyšíme, jak „prezident jmenoval sedmnáct nových generálů“? Drtivá většina těchto jmenování má totiž charakter státního vyznamenání a ten malý zbytek, který připadá na aktivní vojáky, tvoří téměř výhradně povýšení.

Možná vás to překvapí, ale generálové jmenovaní in memoriam tvoří v polistopadové éře nejpočetnější skupinu generálů. Ačkoliv se za prezidenta Pavla situace trochu uklidnila, je povyšování národních hrdinů na generály takovým česko-slovenským polistopadovým fenoménem, kterému ve světě rozumí jen málokdo. Celkově jich jsou od revoluce stovky. Dokonce i nejvyšší vojenská hodnost armádního generála byla v historii České republiky udělena všem osmi náčelníkům Generálního štábu, jednomu generálovi ve výslužbě (o tom později) a deseti hrdinům druhé světové války.

Všude po světě je běžné, že se vojenským hrdinům po smrti či odchodu z armády zvyšuje hodnost o jeden až dva stupně. Děje se tak primárně proto, aby se jim zvýšily výsluhy nebo aby vzrostly platby vdovám a dětem. U většiny z nich to ovšem proběhlo už po skončení války (pokud tomu nebránily politické důvody). Česko je však země posedlá tituly, a tak jsme si zvykli místo klasických státních vyznamenání udělovat vojenským hrdinům spíše hodnosti. Dává to asi takový smysl, jako kdyby byl vynikající malíř posmrtně jmenován ředitelem galerie in memoriam. Na druhou stranu to stát nic nestojí a pozůstalí z toho mají radost, takže proč vlastně ne.

Tato skupina je výrazně menší a dělí se na dvě další podskupiny. První tvoří generálové ve výslužbě, kterým se vyšší hodnost uděluje jako vyznamenání. Například jediným náčelníkem Generálního štábu, který neměl čtyři hvězdy, byl Jiří Nekvasil (náčelník štábu v letech 1993–1995), jemuž tuto hodnost ve výslužbě udělil až Miloš Zeman v roce 2022. Druhou podskupinou jsou hrdinové druhé světové války, u nichž se absurdita těchto jmenování ukazuje nejvíce.

Jak jsme si řekli, hlavním důvodem, proč se v zahraničí povyšují váleční veteráni (ačkoliv maximálně o dvě hodnosti), je snaha zajistit jim vyšší výsluhy. V Česku však nic takového neplatí. Emil Boček byl sice armádním generálem, ale výsluhy odpovídající této hodnosti rozhodně nepobíral. V ČR se totiž výsluha vypočítává z poslední hodnosti v aktivní službě. Emil Boček by tak měl nárok na výsluhy rotmistra (které ovšem také nepobíral, neboť dostával pevný příplatek určený pro všechny hrdiny odboje). To je také důvod, proč se tyto hodnosti stále udělují – všichni z toho mají radost, prezident se může vyfotit s hrdiny odboje či bývalými generály a stát to nestojí ani korunu.

Tohle je suverénně nejkontroverznější část české generálské mánie. V mnoha zemích je úplně běžné, že policisté nebo příslušníci zpravodajských služeb mají generálské hodnosti. Jde však o jednotky, které mají vojenskou organizační strukturu, jako například francouzské četnictvo (Gendarmerie). Česká policie, hasiči ani BIS nic takového nemají. Žádná tabulková místa pro generály u nich neexistují a neexistují pro ně ani platové tabulky – ty končí plukovníkem. Naše policie má navíc civilní organizační strukturu, kde jsou všechny vedoucí pozice z pohledu tabulek určeny pro plukovníky. To ovšem vede k začarovanému kruhu.

Když jmenujete policejního prezidenta generálporučíkem, ten se po pár letech vrátí na jinou pozici v rámci prezidia, ale hodnost mu zůstává. Nastává tak situace, kdy generálporučíkovi dává rozkazy plukovník. Policejní hierarchie to sice formálně zvládne, ale když generálporučík zahlásí: „Rozkaz, pane plukovníku,“ působí to zkrátka nepatřičně. Aby se tomuto paradoxu předešlo, musí se nakonec i jeho nadřízeným plukovníkům udělit generálská hodnost. Pokud se pak někdo z nich přesune například na krajské ředitelství, celý kolotoč se opakuje a hodnosti je třeba rozdat i tamním nadřízeným.

Díky této „generálské difuzi“ je v současné době v aktivní službě u civilních složek skoro dvojnásobek generálů než v armádě. Je ovšem nutné znovu zdůraznit, že mimo armádu žádní generálové tabulkově neexistují – nikomu se kvůli generálské hodnosti nezvyšuje plat ani výsluhy. U policie sice existuje určitý příplatek, ten ale činí zhruba dva tisíce korun (tak na vyčistění generálské uniformy). Opět se tedy jedná v podstatě výhradně o vyznamenání, které stát nic nestojí. Velitel krajských hasičů se tak sice může v hospodě vychloubat, že je generál, ale v práci mu stále velí plukovník a pobírá plat plukovníka.

Dalším důležitým faktorem, proč počet jmenování neodpovídá celkovému počtu osob, je skutečnost, že při každém povýšení jste prezidentem jmenováni znovu. V armádě je neobvyklé skončit u hodnosti brigádního generála; jelikož je vyšších generálských hodností (generálmajor, generálporučík) dlouhodobý nedostatek, je téměř každý jmenován dvakrát až třikrát. Civilních generálů je sice obrovské množství, ale v drtivé většině končí po prvním jmenování jako brigádní generálové. A co se týče válečných veteránů, tam se hodnostmi skutečně nešetří – Jan Kubiš například při posmrtném povyšování generálporučíka úplně přeskočil.

Závěrem lze tedy říci, že Česká republika jmenuje obrovské množství generálů. Na aktivní část armády však připadá jen naprostý zlomek všech jmenování a ve většině případů jde pouze o povýšení již sloužících důstojníků. Existuje ohromný počet jmenování in memoriam či jmenování ve výslužbě a u policie situace vypadá tak, že se generálské hodnosti brzy budou rozdávat snad už při nástupu. Ať už si o české posedlosti titulem generál myslíte cokoliv, je třeba ovšem znovu zdůraznit, že státní rozpočet to stojí nanejvýš ty chlebíčky, které se při ceremoniálu u prezidenta snědí. Celý tento spor je tak víceméně diskusí o prestiži a morální hodnotě generálské hodnosti; reálný problém, který byt tam chtěla vidět média, byste v něm však hledali jen marně.