Článek
V jednom ze svých dřívějších textů jsem podrobně popisoval, jak vývoj skutečných hypersonických zbraní v posledních letech selhal. Ačkoliv byl článek podle ohlasů čtivý, byl přece jen dosti technický, a proto se jej, než se vydáme do Evropy, pokusím v krátkosti shrnout. Pokud by vás zajímalo nejen to, jaké problémy nastávají, ale i proč, doporučuji nahlédnout do původního článku.
Falešná realita „hypersonických zbraní“
Podle původních vizí měly hypersonické zbraně představovat střely s plochou dráhou letu, poháněné náporovým motorem, které by letěly relativně nízko nad zemí rychlostí přesahující Mach 5 (pětinásobek rychlosti zvuku). Takový arzenál by byl v praxi nezastavitelný. Jenže všichni v tomto úsilí naprosto komicky selhali. Narazili totiž na neúprosné limity fyziky: tření, extrémní teploty, obrovský aerodynamický odpor a vrstvu žhavého plazmatu, která se při těchto rychlostech kolem střely tvoří.
Jenomže zadání z nejvyšších politických pater znělo jasně: hypersonické zbraně zkrátka budou. Spojené státy na to reagovaly po svém a začaly neustále zvyšovat plánovanou letovou hladinu – z původních 100 metrů až na zhruba 30 kilometrů. Takové zbraně sice stále přináší určité strategické výhody, z taktického hlediska však víceméně jen kombinují nevýhody balistických raket s nevýhodami střel s plochou dráhou letu.
Ještě o poznání bizarnější změnu definice zvolily východní mocnosti v čele s Ruskem a Čínou: pokud balistická raketa dokáže v atmosféře jakkoliv manévrovat nebo klouzat, jde podle nich o „hypersonickou zbraň“. Tímto bychom chtěli zpětně pogratulovat americkým inženýrům ze společnosti Martin Marietta, kteří už v roce 1981 vyvinuli střelu Pershing II. Chudáci tehdy ve své naivitě žili v domnění, že pouze konstruují běžnou balistickou raketu s manévrovatelným návratovým tělesem.
Americké vojenské velení nakonec neuneslo vytrvalý tlak Kongresu, který mu neustále otloukal o hlavu, že v hypersonickém závodě trestuhodně „zaostává“. A protože začít v 21. století znovu vyrábět Pershing II by působilo poněkud okatě, Pentagon narychlo vyvinul vlastní „hypersonickou zbraň“ LRHW (Long-Range Hypersonic Weapon). Celý program spolkl dvanáct miliard dolarů a výsledná cena jedné rakety se vyšplhala na astronomických 50 milionů dolarů za kus.
Evropské řešení – přesunout uvozovky
V době, kdy tato hypersonická horečka propukla, měla Evropa ideální startovní pozici. Jedinou fungující střelou na světě, která díky náporovému motoru dokázala létat vysokými nadzvukovými rychlostmi ve všech výškách, byla tehdy evropská superstřela vzduch-vzduch Meteor z dílny konsorcia MBDA. Ta se kolem roku 2010 nacházela několik let od svého zařazení do ostré služby. Starý kontinent se však k celé situaci postavil jinak.
Velká Británie a Francie už v roce 2011 spustily společný projekt CVS401 Perseus. Přestože se v odborných kruzích živě spekulovalo o jeho schopnosti létat rychlostí přesahující Mach 5, samotný výrobce – zbrojní gigant MBDA – se populárnímu označení hypersonická zbraň obloukem vyhýbal. To však nebylo dáno jakýmsi „přehnaně konzervativním evropanstvím“, jak se tehdy blahosklonně domnívali američtí analytici, nýbrž hlubokými pragmatickými zkušenostmi získanými právě při vývoji střel Meteor.
Evropská střela Meteor, všeobecně považovaná za nejlepší střelu vzduch-vzduch současnosti.
Inženýři z MBDA totiž s myšlenkou pokořit hypersonický práh původně reálně operovali. Jakmile se však v běžných atmosférických výškách začnete blížit k hranici Mach 5, vzduch se přestává chovat podle standardních aerodynamických pouček. Kolem letícího tělesa se vytvoří obal z žhavého plazmatu, což ještě více namáhá konstrukci.
Tento ionizovaný plyn navíc spolehlivě blokuje rádiové vlny – střela v takovém režimu nedokáže komunikovat se satelitní navigací GPS, natož aby byla schopna skrz vrstvu rozžhaveného vzduchu cokoli sama zaměřit vlastními senzory.
Evropa proto zvolila nečekaný, ale vysoce pragmatický krok. Zatímco ostatní globální mocnosti se pod tlakem vedení rozhodly rezignovat na původní zadání a začaly pod prestižní nálepkou „hypersonických zbraní“ vyvíjet technologicky zcela odlišné systémy – hlavně aby na radaru svítila ta politiky vymodlená rychlost nad Mach 5 –, evropská strana na to šla obráceně.
Rozhodla se plně zachovat původní taktický koncept, ale mírně slevit z magické rychlostní hranice. Snížením rychlosti těsně pod Mach 5 se projekt stal fyzikálně proveditelným. Evropští konstruktéři v podstatě jen posunuli uvozovky, a tak se zrodil program STRATUS – první skutečně funkční „hypersonická“ zbraň.
Projekt STRATUS
Současný program STRATUS, na němž se evropské státy definitivně dohodly v polovině uplynulé dekády (připojila se Itálie), by měl začít vstupovat do služby v roce 2030. Tvoří ho rodina dvou specifických střel, ty spolu sdílejí klíčové senzory, softwarovou architekturu a především podobné integrační rozhraní.
Obě varianty budou existovat jak v letecké verzi, tak ve verzích s přídavným urychlovacím raketovým motorem (boosterem). To v praxi umožní jejich odpalování jak z lodních vertikálních šachet (VLS), tak ze standardních námořních i pozemních kontejnerových odpalovacích zařízení.
- STRATUS LO (Low-Observable): Vývoj této varianty řídí Spojené království. Jde o střelu s extrémně nízkým radarovým průřezem (stealth), která je navržena pro lety v přízemních výškách s kopírováním terénu. Pohybuje se vysokou podzvukovou rychlostí (těsně pod hranicí Mach 1). S plánovaným doletem přesahujícím 1 000 km dokáže na cíl dopravit masivní, 450kilogramovou bojovou hlavici, která vychází z protibunkrového systému BROACH, známého ze současných střel Storm Shadow.
- STRATUS RS (Rapid-Strike): Vývoj této varianty řídí Francie. Jedná se o relativně nízkoletící střelu, která se bude v závislosti na výšce pohybovat rychlostí Mach 3,5 až 4,5. Její operační dosah se bude pohybovat kolem 500 km. Přesné parametry bojové hlavice sice výrobce zatím tají, s ohledem na plánované nasazení však půjde o vysoce univerzální modul s odhadovanou hmotností kolem 200 kg.
V podstatě lze říci, že STRATUS LO představuje evolučně pokročilejší a výrazně modernizovanou obdobu německé střely KEPD 350 Taurus. Oproti ní však nabídne zhruba dvojnásobný operační dolet a především schopnost odpalu z široké škály platforem. Ve světovém měřítku bychom pro ni dnes přímého konkurenta hledali jen stěží.
STRATUS LO je pravděpodobně první zbraní, kterou bychom mohli nazvat „střelou s plochou dráhou letu třetí generace“.
Kvalitativně nejblíže k ní má zřejmě menší norská střela JSM (Joint Strike Missile), kterou si jako hlavní zbraň s plochou dráhou letu pro své stealth letouny F-35 Lightning II vybraly Spojené státy. STRATUS má navíc v rukávu několik technologických „extrabuřtů“, ke kterým se podrobněji dostaneme později.
STRATUS RS – naprostý unikát
Vysokorychlostní varianta STRATUS RS je z konstrukčního hlediska ještě unikátnější. Na Wikipedii sice bezpochyby narazíte na dlouhé seznamy střel, které papírově dosahují rychlosti Mach 3, realita je však o poznání střízlivější. Typickým příkladem je ruská protilodní střela P-800 Oniks a její indicko-ruský derivát BrahMos.
Tyto systémy sice v nablýskaných brožurách exportních agentur hrdě deklarují rychlost Mach 3, ovšem v reálném provozu je v tomto režimu nikdo létat neviděl. Maximální hodnota, kterou radary při sledování těchto střel kdy reálně zaznamenaly, nepřekročila Mach 2,6.
Druhým zásadním problémem těchto střel je jejich letový profil. Aby vlivem tření v hustších vrstvách atmosféry nezničili své senzory a motory, musí se v cestovní fázi pohybovat ve výškách kolem 10 000 metrů. To z nich však činí snadný terč – radarový horizont pro jejich detekci se v takovém případě rozšiřuje na zhruba 430 kilometrů.
Teprve těsně před cílem klesají k zemi, kde ovšem kvůli odporu vzduchu drasticky zpomalují. Starší odhady západních analytiků sice předpokládaly, že si střela i při zemi udrží rychlost kolem Mach 2, reálné bojové zkušenosti z ukrajinského konfliktu však ukazují, že Oniksy v cílové rovince často uvadají až k transsonickým rychlostem kolem Mach 1,4.
Maketa STRATUS RS na veletrhu Salon de Bourget. Tehdy ještě nesla označení RJ10 projektu FC/ASW.
STRATUS RS oproti tomu volí radikálně odlišný přístup. Jeho trajektorie zůstává nízká po celou dobu letu. Při operacích nad mořskou hladinou se dokáže držet ve výšce pouhých několika desítek metrů. Pokud se střela pohybuje ve výšce 30 metrů a nepřátelský lodní radar se nachází ve výšce 20 metrů, smrští se radarový horizont na pouhých 41 kilometrů. Obráncům tak na reakci zbývají pouhé desítky sekund. Navíc STRATUS RS přímo udeří na cíl rychlostí Mach 3,5.
A to není všechno, Horste!
Holka pro všechno
Když Londýn s Paříží na počátku minulého desetiletí pokládali základy projektu STRATUS, uvědomovali si, že evropské armády potřebují urgentně obnovit širokou škálu chybějících operačních kapacit. Místo standardního postupu, kdy se pro každý typ mise vyvíjí samostatná podvarianta, však zvolili jednu univerzální, vysoce multifunkční zbraň typu „vše v jednom“.
Aby tento koncept vojenského švýcarského nože v praxi neselhal, dostala střela do vínku neobyčejně robustní kombinaci senzorů. Základ tvoří pokročilá inerciální navigace spárovaná se satelitním přijímačem, který zvládá jak M-code systému GPS, tak PRS systému Galileo.
Druhým klíčovým prvkem je výkonný AESA radar s aktivním elektronickým vychylováním paprsku, určený pro koncové navedení a přesnou lokalizaci cílů na zemi i ve vzduchu (podzvukový STRATUS LO pro tyto účely využívá pasivní infračervený senzor). Třetí vrstvu pak tvoří pasivní radarové přijímače, jejichž úkolem je vyhledávat zdroje nepřátelského vyzařování.
V praxi to znamená, že obě střely dokážou pokrýt nevídané spektrum operačních úkolů. Podle aktuálních plánů jsou jednotlivé verze určeny pro následující typy misí:
STRATUS RS
- Údery na silně chráněné cíle: Likvidace leteckých základen, odpalovacích pozic raketových systémů a klíčových velitelských a komunikačních uzlů (C2).
- Mise SEAD (Potlačení protivzdušné obrany): Působení v roli čistokrevné, extrémně rychlé protiradarové střely.
- Protilodní boj: Útoky na moderní hladinová plavidla chráněná pokročilými systémy bodové ochrany.
- Dálková střela vzduch-vzduch, Likvidace strategických letounů hluboko v týlu nepřítele – primárně tankovacích letounů a létajících středisek řízení a včasné výstrahy (AWACS).
STRATUS LO
- Údery na silně chráněné cíle: V podstatě stejné cíle jako STRATUS RS, jen k proniknutí PVO používá nízký letový profil.
- Ničení vysoce odolných cílů: Likvidace podzemních bunkrů, zodolněných krytů, ranvejí a kritické infrastruktury za použití masivní půltunové hlavice.
- Autonomní mise SEAD: Vyhledávání a likvidace nepřátelských radarů v režimu dlouhého dosahu.
- Protilodní údery na extrémní vzdálenosti: Překvapivé útoky na námořní cíle v obrovských vzdálenostech (obdoba amerického LRASM).
Hlavním deklarovaným benefitem byla původně čistě ekonomická stránka věci. Pro letectva menších států totiž obrovskou část celkových nákladů nepředstavuje samotný nákup raket, ale jejich náročná integrace do zbraňových systémů jednotlivých letounů. S univerzální střelou se tento astronomický účet za softwarové a hardwarové sladění platí pouze jednou.
Druhým obrovským plusem je flexibilita sdíleného inventáře. V míru nikdo nedokáže předpovědět, zda budete potřebovat stovky střel typu SEAD pro potlačení PVO, nebo naopak dálkové rakety vzduch-vzduch k lovu nepřátelských AWACSů. Díky unifikaci mají armády k dispozici jeden společný skladový fond. To byly původní logistické plány – jenže v průběhu vývoje se ukázalo, že tato rozpočtová znouzectnost přinese mnohem zajímavější taktické ovoce.
Když se šetření omylem stane brilantním tahem
Během konstrukčních prací totiž vyšlo najevo, že se zdánlivě nesourodé schopnosti na jednom trupu navzájem dokonale doplňují. Například klasické protiradarové střely (jako americká AARGM-ER) bývají poměrně subtilní, takže nepřátelský radar často pouze poškodí. Skutečnost, že STRATUS RS nese pro mise SEAD masivní, zhruba dvousetkilovou bojovou hlavici, však znamená jediné – definitivní vymazání radarového stanoviště z mapy i s jeho obsluhou.
Skutečným gamechangerem se však ukázalo osazení útočných střel pasivními radarovými přijímači. Například strategické letouny AWACS a moderní válečné lodě disponují masivními radary, které do okolí září jako majáky na stovky kilometrů daleko. Člověk se až musí ironicky ptát, proč to v této kombinaci nikoho nenapadlo už dávno. Že šlo o trefu do černého, nejlépe dokazuje fakt, že tento koncept začínají přejímat i Američané.
Taktické dopady této inovace jsou však ještě o řád hlubší. Vzhledem k tomu, že střela díky pasivním senzorům okamžitě detekuje, že je zaměřena nepřátelským radarem – a navíc přesně ví, z jakého směru hrozba přichází –, může okamžitě klesnout níž k terénu nebo změnit trasu.
Celou logiku hry lze navíc obrátit naruby. V moderním symetrickém konfliktu totiž existuje jen málo cennějších cílů, než jsou právě radary protivzdušné obrany. Je tedy možné část střel vypustit směrem k sekundárním cílům a pokud střely během letu zachytí nepřátelské radarové vyzařování, mohou algoritmy AI autonomně změnit primární úkol, přepsat letový plán a zahájit na tento radar okamžitý útok.
Obě střely projektu STRATUS.
Každá mince má ovšem dvě strany a hlavní slabinou tohoto technologicky nabitého řešení bude nepochybně výrazně vyšší jednotková cena a robustní fyzické rozměry. Hmotnost obou variant se odhaduje na jeden a půl tuny. V praxi to znamená, že například Eurofighter Typhoon dokáže na svých zbraňových závěsnících unést v bojové konfiguraci maximálně dva kusy.
Pro srovnání: americká protiradarová střela AGM-88G AARGM-ER váží zhruba půl tuny, Typhoon pobere čtyři a díky svému kompaktnímu tvaru se bez problémů vejde i do vnitřních zbraňových šachet stíhaček páté generace F-35 Lightning II. U masivního STRATUSu takové stealth uspořádání nepřichází v úvahu.
Konkurence nestíhá
Při pohledu na globální rivaly můžeme pro tentokrát rovnou opomenout Rusko, jehož vojensko-průmyslový komplex se soustředí spíše na PR produkci technologicky pochybných wunderwaffen pro potěšení kremelských vládců. Stranou ponecháme i Čínu, o jejíchž programech toho víme jen velmi málo.
Pentagon zpočátku nad tehdejším evropským projektem Perseus pouze ohrnoval nos a přehlížel ho s despektem jako další ukázku typicky unylého, opatrného a přehnaně konzervativního přístupu Starého kontinentu. Jakmile však v útrobách Pentagonu s jistým sebezapřením zjistili, že fyzikální zákony platí na americké půdě naprosto stejně jako v Evropě, začali tamní plánovači bleskově střízlivět.
Došlo jim, že zbraň, která sice v brožurách neoslňuje rychlostí přesahující Mach 5, ale zato dokáže rychle zlikvidovat cíl, vlastně vůbec není špatný nápad. V reakci na toto náhlé procitnutí se zrodil americký program AGM-88J SiAW (Stand-in Attack Weapon). Zásadním problémem amerického letectva byl však čas.
Vyvinout takto komplexní systém na zelené louce zkrátka nelze ze dne na den. Zatímco Evropa na STRATUSu systematicky pracovala uplynulých patnáct let, Američané celou tu dobu ambiciózně utápěli miliardy dolarů v pokusech naučit ocel netát při teplotách kolem 1500 °C, které vznikají, když se těleso řítí atmosférou rychlostí přes 6 000 km/h.
Aby Pentagon krizovou situaci vyřešil, musel nakonec zvolit technologickou zkratku: vzal protiradarovou střelu AARGM-ER a narychlo ji modifikoval integrací univerzálnější bojové hlavice. Výsledný SiAW sice disponuje podobnou senzorovou architekturou jako STRATUS RS, avšak kvůli výrazně menším rozměrům samotného trupu jsou jeho přístroje logicky méně výkonné.
Ovšem ve všech čistě fyzických a výkonnostních atributech SiAW za svým evropským protějškem viditelně zaostává. Nabízí zhruba poloviční dolet, nižší rychlost, a co je pro strategické plánovače nejbolestivější – nedokáže operovat v nízkých výškách. Jeho letový profil tak připomíná spíše ruský Oniks.
Americká střela SiAW, která je v současné době na rychlo vyvíjena pro podobné mise jako STRATUS RS.
Co se týče senzorů obecně program STRATUS odstartoval takovou malou revoluci. Například i nástupce amerických taktických balistických raket ATACMS – střela PrSM (Precision Strike Missile) – má podle aktuálních zpráv z Pentagonu v nadcházející modernizační fázi (Increment 2) rovněž obdržet pasivní radiolokační čidlo.
Při vývoji nové generace přesných útočných zbraní tak východní mocnosti fatálně selhaly kvůli své chronické posedlosti bombastickými papírovými specifikacemi, zatímco Američané doplatili na svou bezbřehou, nereálnou ambicióznost. Evropě pak zůstala zbraň, která pravděpodobně o třídu překonává cokoliv co se dnes vyvíjí.
Jde o jakýsi evergreen novodobého zbraňového vývoje. V podstatě identický scénář jsme už v minulosti viděli u střel vzduch-vzduch, kde technologicky zvítězil evropský Meteor, u protilodních střel, kde trh ovládl norský NSM, nebo u střel s plochou dráhou letu druhé generace, kde kvalitativní primát drží německý Taurus.
Pokud vám však v tuto chvíli začala v hlavě slavnostně hrát Óda na radost, vězte, že váš optimismus je více než předčasný. Bez ohledu na to, jak brilantní systém evropští inženýři zkonstruují, celá pohádka nakonec spolehlivě narazí na tradiční realitu. Střely se nakoupí v tak homeopatickém množství, že k bezpečnosti Starého kontinentu přispějí leda tak na papíře.
Původní článek o hypersonických zbraních:
Problémy hypersonických kluzáků jsem popsal v tomto článku:
Zdroje:
