Článek
Pokud žijete v bublině geopolitických komentátorů, všechno řídí velkolepé plány velmocí a vojenská síla státu se dá jednoduše vyjádřit jakýmsi magickým číslem. Saudská Arábie má vyšší číslo, a tak vyhraje válku v Jemenu, tečka. A pokud se jí nedaří, tak to rozhodně není způsobeno tím, že válčení je trochu komplexnější, ale tím, že se Saúdové „nesnaží“, protože jim to přijde výhodné v 5D velmocenských šachách, které hrají. Věřit tomu můžou, máme svobodu náboženství.
Já bych dnes ale raději rozebral jednu naprosto absurdní situaci, která se nyní reálně odehrává mezi Jemenem a Královským letectvem Saúdské Arábie. To má 380 bojových letounů Panava Tornado, Eurofighter Typhoon a F-15, s tím, že část je v na míru vyrobené supermoderní verzi SA.
Na papíře je tak silnější než jakékoliv letectvo v Evropě. Problém je, že to platí pouze za předpokladu, že armády porovnáváte sčítáním stíhaček v tabulkách na Wikipedii. V reálném boji totiž rozhodují systémy, schopnosti a výcvik – a jejich integrace mnohdy stojí násobně víc úsilí i peněz, než si jen naklikat do košíku ten nejmodernější Eurofighter.
Saúdské letectvo sice nad Jemenem operovat dokáže, ale dodnes se mu nepodařilo tamní protivzdušnou obranu potlačit natolik, aby si tam mohlo bezstarostně létat a házet bomby na všechno, co se pohne. Může za to poměrně vtipná shoda náhod, v jejímž důsledku Saúdská Arábie fakticky postrádá jakékoliv reálné schopnosti pro mise SEAD (Suppression of Enemy Air Defenses – potlačení nepřátelské protivzdušné obrany).
Malé varování předem: SEAD je trošičku autistická oblast válčení, takže tu věci občas nemají úplně normální názvy. Zkratka SEAD je totiž jen oficiální termín, častý je i neoficiální název YGBSM – You Gotta Be Shitting Me.
Co je vlastně SEAD
Americká doktrína SEAD je poměrně přímočará: pošlete do vzduchu hejno stíhaček F-16CJ/DJ zvaných „Divoká lasička“ a letouny elektronického boje EA-18G „Bručoun“. Pod křídla jim pověsíte rušící systémy jako AN/ALQ-167 „Naštvané koťátko“ nebo nový AN/ALQ-249 NGJ, který právě nahrazuje legendární systém AN/ALQ-99 „Naštvaná kánoe“. A pak už jen pálíte rakety AGM-88 HARM na jakýkoliv nepřátelský radar, který se opováží zapnout.
Je to hrubé a extrémně efektivní. Jenže Saúdská Arábie se v devadesátých letech rozhodla pro odlišnou cestu – britskou SEAD doktrínu.
V saúdské vojenské doktríně by měly mise SEAD na papíře primárně plnit starší letouny Panavia Tornado IDS vybavené britskými protiradarovými střelami ALARM. Jde mimochodem o jeden z nejoriginálnějších konceptů, naprosto typický pro bizarní svět YGBSM.
Zatímco Američané létají vysoko a spoléhají se na detekci a hrubou sílu, britský přístup je podstatně zákeřnější. Letouny Tornado nelétají ve výškách, kde by riskovaly odhalení. Drží se nízko u země a vypálí střely ALARM jen přibližně nad oblast, kde by se měly nepřátelské raketové systémy nacházet.
Britské Tornado GR.4 se střelami ALARM.
Zbytek působí trochu jako z bondovky: Raketa vystoupá do dvanácti kilometrů, vypne motor, vyhodí padák a rychlostí zhruba 700 metrů za minutu tiše klesá k zemi, přičemž svými senzory poslouchá prostor pod sebou. Jakmile dole zaznamená aktivní nepřátelský radar, odhodí padák, zažehne svůj druhý raketový motor a vystřelí přímo na cíl.
Přímočaře uvažující člověk si v tuto chvíli logicky řekne: „Tak zkrátka na těch pár minut nezapnu radar a jsem v bezpečí.“ A přesně v tom tkví zvrácená genialita tohoto systému. Tím, že operátor PVO svůj radar vypne, je sice chráněn před klesající střelou, ale zároveň je na oněch pár minut naprosto slepý. A to je přesně ten časový úsek, který Tornada potřebují, aby se nepozorovaně dostala nad cíl a hodila oslepené obsluze na hlavu několik laserem naváděných bomb.
Proč to v Jemenu zkrátka nefunguje?
Během války v Zálivu se britská doktrína ukázala jako jeden z vůbec nejúčinnějších nástrojů k potlačení nepřátelské protivzdušné obrany. Jenže tomu, aby tento historický triumf dokázali zopakovat Saúdové dnes nad Jemenem, brání hned tři zcela zásadní překážky.
1. Měla narušovat, ne vyhlazovat: Tato doktrína totiž od počátku nesloužila k totálnímu vyhlazení nepřátelské PVO. Její původní design počítal s tím, že naruší robustní protivzdušnou obranu Sovětského svazu. Nikdo z jejích tvůrců reálně nepočítal s tím, že by tahle taktika zajistila úplně čisté nebe, na kterém by si mohly západní bombardéry kroužit nad Sovětským svazem jako na nedělním výletě.
2. Extrémní nároky na výcvik: Už základní „americký“ SEAD je vysoce komplexní disciplína, kterou zvládnout trvá léta. Na celém světě to v ostrém boji dokázalo předvést jen pár členských zemí NATO, Izrael a nedávno, za pomoci evropských letounů Rafale a střel Storm Shadow, také Indie. A zmiňovaná britská doktrína se střelami na padáku? Ta je z hlediska časování, koordinace a situačního povědomí pilotů na provedení tou vůbec nejsložitější variantou ze všech.
Německá Panavia Tornado ve specializované SEAD verzi ECR. Německo, stejně jako většina zemí NATO, používá americkou doktrínu. Ta je sice stále extrémně složitá, ale rozhodně v arabských reáliích představitelnější než ta britská.
3. Prošlé datum spotřeby: Největší otazník visí nad samotnou technikou. Velká Británie vyřadila střely ALARM z výzbroje už v roce 2013, protože tuhému palivu v raketových motorech končila technická životnost. Saúdská Arábie se sice bije v prsa, že ALARMy stále figurují v jejích skladech, ale lze s velkým úspěchem pochybovat o tom, kolik z nich dnes reálně dokáže spolehlivě zažehnout druhý stupeň a nepromění se jen v extrémně drahou padající lednici.
Ani libru pro pozemní cíle
ALARM samozřejmě nebyl jedinou protiradarovou střelou na trhu. Další logickou volbou pro Saúdy byla americká AGM-88 HARM, teoreticky odpalovaná z letounů F-15 Eagle. Problém ale tkví v samotné DNA tohoto stroje. Původní F-15 totiž vznikla jako čistokrevný stroj pro vybojování vzdušné nadvlády pod striktním konstrukčním heslem: „Ani libru pro pozemní cíle“
Snaha předělat tento stíhací klenot na útočný bombardér F-15E Strike Eagle se proto rodila v porodních bolestech, které trvají až do jejího důchodu. Americké letectvo se nakonec smířilo s tím, že pro střední bombardovací kapacity bude spoléhat na Evropu, a pořídilo si jich jen něco přes dvě stovky.
Jenomže zaříznout kvůli tomu celou výrobní linku v Boeingu by se rovnalo politické sebevraždě. A tak Washington vymyslel geniální obchodní strategii: „Když vyrábíš letadlo, které ani tvoje vlastní armáda nechce, vnuť ho spojencům.“ Podařilo se jim ulovit Jižní Koreu a Singapur, ale skutečné terno přišlo až v roce 2011. Saúdská Arábie, tehdy upřímně vyděšená z probíhajícího arabského jara, si vysnila rovnou vlastní, úplně novou verzi – F-15SA Advanced Eagle.
F-15 ve specializované verzi SA. Původní F-15 je nejlepší stíhač pro vybojování vzdušné nadvlády, jeho konverze se ale příliš nepovedli.
Háček je v tom, že kvůli extrémní komplexnosti softwaru a objemům přenášených dat je plnohodnotná integrace střel HARM do nových systémů absolutní noční můrou. Své by o tom mohli vyprávět Ukrajinci. Ti se zoufale snaží naroubovat dodané HARMy na cokoliv, co má křídla, ale v reálu je nedokážou použít jinak než jako rychlou raketu, kterou prostě jen odpálí na předem naprogramované souřadnice.
Boeing vyvíjel nový digitální systém řízení fly-by-wire a avioniku pro tyto saúdské F-15SA zhruba ve stejné době, kdy vyvíjel digitální systém řízení fly-by-wire a avioniku pro Boeing 737 MAX. Výsledek? O saúdských F-15SA sice na papíře víme, že by střely HARM nést měly, jenže v praxi to drhne.
Krásně to ilustruje současná situace doma v USA. Když se americké letectvo v zoufalé snaze zachránit Boeing rozhodlo nakoupit nové letouny F-15EX (které vycházejí právě ze saúdské a katarské verze), střely HARM pro ně necertifikovalo. A to i přesto, že kapacity pro dálkové mise SEAD dnes Američané zoufale potřebují.
Limity Eurofighteru
Myslet si, že k misím SEAD bezpodmínečně potřebujete specializovanou protiradarovou střelu, je asi jako tvrdit, že k otevření piva nutně potřebujete otvírák. V praxi se totiž ukázalo, že když jsou střely s plochou dráhou letu jako Storm Shadow naváděny na dálku z mateřské stíhačky, fungují jako ten vůbec nejlepší zabiják radarů. Díky jejich extrémně nízkému profilu letu o nich totiž nepřítel do poslední chvíle neví. A to hlavní: Saúdové je mají!
Jenže i tenhle trumf se rychle obrací proti nim. Prvním zádrhelem je opět výcvik – takové nestandardní použití střel vyžaduje naprosto špičkovou pilotní i taktickou úroveň. Tím druhým je samotná platforma. Když totiž Indie předvedla svou likvidaci čínských raketových systémů HQ-9 na vzdálenost 300 kilometrů, použila k tomu Dassault Rafale. Saúdská Arábie ale disponuje letouny Eurofighter Typhoon.
Eurofighter Typhoon je jeden z mála případů, kdy se z letounu pro vybojování vzdušné nadvlády úspěšně podařilo udělat víceúčelový stroj, ovšem SEAD trochu pokulhává. Německo právě plánuje specializovanou verzi EK, přímo pro YGBSM.
Ačkoli moderní verze Typhoonu (Tranche 3) disponuje omezenými schopnostmi pro mise SEAD, jeho systémy elektronického boje na tento specifický úkol zkrátka (zatím) nejsou stavěné. Evropští konstruktéři k tomu totiž dlouho neměli důvod. Německo i Itálie jsou v potlačování PVO světová dvojka a udržují si na to vlastní, úzce specializované letky. V Británii pak tyto mise podle původních plánů měla oddřít Tornada až do příchodu F-35.
Typhoony budou nově modernizovány s novými systémy elektronického boje Praetorian eVo, které jejich SEAD schopnosti masivně posílí. Jenomže samotné ničení radarů má v tomto ekosystému zajišťovat nová evropská střela STRATUS RS. A tady narážíme na tvrdou geopolitickou zeď.
Američané totiž chytají hysterické záchvaty pokaždé, když Evropa na Blízký východ dodá obstarožní střely Storm Shadow. Nikdo nechce domýšlet, jak by ve Washingtonu reagovali, kdyby Francouzi prodali Saúdům technologickou perlu, která svými parametry naprosto deklasuje cokoliv v arzenálu Izraele a po níž zoufale touží i Spojené státy.
F-35 jako jediná cesta ven
Směsicí katastrofálních akvizičních rozhodnutí a diletantského velení se tak Saúdská Arábie vmanévrovala do naprosto absurdní situace. Papírově nejsilnější letectvo v regionu nedokáže na nebi plnohodnotně potlačit protivzdušnou obranu obyčejné povstalecké milice, jejíž hlavní sponzor je momentálně sám pod palbou.
Ne že by tato rovnice neměla reálné řešení. S kartami, které mají Saúdové v ruce, by se rozhodně dalo hrát – tedy za předpokladu, že by v armádním velení seděl někdo kompetentní. Královské saúdské letectvo disponuje 230 extrémně moderními stíhacími letouny. To je síla, se kterou byste už sakra měli umět něco vymyslet. Jenže v Rijádu jsou zvyklí řešit každý taktický problém tím, že na něj zkrátka hodí další balík peněz.
A z tohoto úhlu pohledu dává nákup F-35A Lightning II dokonalý smysl. Tenhle stroj byl totiž už od rýsovacího prkna navrhován jako maximálně „blbuvzdorný“, takže i složité mise SEAD by s ním měly být po taktické i pilotní stránce výrazně méně náročné. Střely AGM-88G AARGM-ER do něj už Američané úspěšně integrovali a Rijádu navíc takový nákup dodá kýženou prestiž.
Zůstává ovšem jedna zcela zásadní otázka: i kdyby teď Saúdská Arábie zázrakem letky F-35 dostala, pomohlo by jí to vůbec vyhrát válku v Jemenu?
Neschopnost zlikvidovat protivzdušnou obranu húthíjských povstalců totiž ve skutečnosti není tím hlavním problémem saúdských ozbrojených sil. Je to jen viditelný symptom daleko hlubší nemoci. Symptom toho, že ačkoliv na funkční armádu potřebujete hodně peněz, tak si ji nemůžete jen tak koupit.
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
Iron Hand: Smashing the Enemy's Air Defences; 2002, Anthony M. Thornborough, Frank B. Mormillo
