Článek
V matematice existuje koncept zvaný Wienerův proces. Definuje víceméně čistou náhodnost. Jde o náhodný proces, který se v každém infinitezimálním intervalu mění zcela nepředvídatelně podle normálního rozdělení. Lze dokázat, že jde o tzv. martingal – což je sice vznešený termín, ale v praxi znamená jediné: vaším nejlepším odhadem budoucí hodnoty je ta současná. Nic víc nevykoukáte.
Oblíbenou kratochvílí matematiků je vygenerovat křivku takového náhodného procesu a předložit ji k analýze ekonomům. Divili byste se, jak „hluboké“ strukturální zákonitosti a skryté trendy dokážou experti vyčíst ze zcela náhodného šumu. Přesně to ovšem často připomínají politická komentáře o zahraniční politice.
Globální geopolitika sice není náhodným procesem, ale má k němu blíž, než si političtí analytici ochotně připouštějí. Je totiž tvořena lidmi – tvory bytostně nepředvídatelnými, ovládanými emocemi a kognitivními zkresleními. Demokratický proces na Západě navíc rozhodně není nastaven tak, aby do čela států dosazoval lidi podle jejich schopnosti hrát pověstné „5D šachy“.
U volebních uren se hraje na charisma a populistická hesla, nikoliv na hloubku strategického uvažování. Jediný rozdíl u diktatur typu Ruska nebo Číny pak spočívá v tom, že o fatální neschopnosti jejich vůdců se díky státní cenzuře nedozvíme.
Častým protiargumentem bývá, že politici mají k dispozici celá ministerstva a aparáty tajných služeb plné expertů, kteří se geopolitice věnují celý život. Ruku na srdce: skutečně si někdo myslí, že ten nejzářivější talent z Harvardu nebo Oxfordu půjde dobrovolně sloužit na Ministerstvo zahraničí nebo do centrály CIA v Langley za tabulkový plat? V realitě tito lidé v hedgeových fondech, kde během pěti let zajistí svou rodinu na tři generace dopředu. Státní aparát se tak musí spokojit s těmi, na které v soukromém sektoru nezbylo místo.
I kdyby se však v útrobách byrokracie náhodou zjevil onen bájný, osvícený génius, je představa jeho raketového vzestupu k uchu premiéra či prezidenta čirou utopií. Skutečně si někdo myslí, že se v rigidním prostředí státní správy vypracujete na vrchol díky brilantním analýzám, a ne díky schopnosti nikoho nenaštvat a včas vyplnit správné formuláře?
Nechci být nespravedlivý – většina politiků, úředníků i diplomatů se pravděpodobně v rámci svých možností snaží jednat v zájmu své země. Jenže onen bájný „státní zájem“ je v jejich soukromém žebříčku hodnot obvykle až na několikátém místě. Je totiž jen korelován s jejich zájmy primárními: tedy s touhou postoupit v hierarchii o patro výš, zajistit si dostatek peněz a v případě volených zástupců především přežít příští volební cyklus.
Konspirační teoretici jako největší šašci
Absolutní vrchol nechtěné komiky však představují konspirační teoretici. Podle jejich vidění světa operuje v zákulisí jakýsi všemocný a monolitický „Deep State“ – kolos, který v dokonalém utajení páchá neuvěřitelná zvěrstva, a to vše s jediným cílem: sloužit zájmům svého státu.
Přiznám se, že bych chtěl být zaměstnavatelem lidí, kteří těmto teoriím věří. Představa zaměstnance, který je ochoten pro blaho svého zaměstnavatele schopen dělat takové věci – a bez jakéhokoliv viditelného osobního prospěchu – je pro každého personalistu v roce 2026 v podstatě vlhkým snem.
Ano, možná jsou někteří lidé ve vedení státu patrioti, ale představa, že tisíce anonymních úředníků páchá zločiny proti lidskosti jen proto, aby jejich vlast měla o půl procenta nižší cla na hliník, prostě v lidské psychologii neobstojí. I ta nejtemnější spiknutí historie, od aféry Watergate (1972) až po různé moderní korupční skandály, měla vždy jedno společné – někdo si chtěl buď udržet křeslo, nebo naplnit kapsu.
Pokud existuje nějaká rozsáhlá konspirace, tak musí mít jasný cíl: Někdo z toho musí mít osobní prospěch.
Rovněž představa o monolitických korporacích, které jako loutkovodiči tahají za nitky světové diplomacie, je poněkud z říše politické beletrie. Většina současných generálních ředitelů se totiž spíše, než o geopolitickou dominanci zajímá o křivku akcií v horizontu příštích tří měsíců. Pro průměrného CEO jsou čtvrtletní bonusy mnohem důležitější než mlhavá vize toho, jak se bude jeho sektoru dařit za deset let.
To samozřejmě neznamená, že se zájmy velkého byznysu a zahraniční politika neproplétají. Vůbec bych se nedivil, kdyby giganti jako ExxonMobil nebo Chevron v letošním roce podporovali Trumpovo „íránské dobrodružství“. Jsou si totiž moc dobře vědomi, že destabilizace Perského zálivu jim zajistí rok neuvěřitelných, až obscénních zisků. Je to jen prostý, přímočarý oportunismus a také je to pravděpodobně ta nejhlubší úroveň „konspirace“, k níž mezi byznysem a zahraniční politikou státu dochází.
Války mají málokdy logický základ
Vzpomeňte si na hodiny dějepisu na střední škole. Učili nás, že král Richard Lví srdce táhl do Svaté země prostě proto, že toužil po cti a slávě. Jakmile se člověk o historii začne zajímat hlouběji, obvykle začne číst jaké stáli v pozadí sofistikované mocenské zájmy a politické kalkuly. Jenže ten skutečný moment osvícení, kdy začnete vojenské historii skutečně rozumět, nastává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to, co vám říkali na střední škole byla pravda.
Drtivá většina středověkých vládců byla negramotná a jejich schopnost počítat končila někdy u čísla deset. Jediné, co se od mládí učili, bylo efektivně někoho přetáhnout mečem a udržovat pletichy s ostatními urozenými rody. Průměrná „modelka“ na platformě OnlyFans by vedle těchto monarchů působila jako Garri Kasparov. A jelikož jim poradce dělali lidé na podobné mentální úrovni, byly jejich schopnosti vést cokoli, co by připomínalo „zahraniční politiku“, naprosto mizivé. Války v té době byly většinou hloupé a impulzivní.
Určitý posun nastal v průběhu novověku se vznikem skutečných státních úřadů a profesionální byrokracie. Přesto i samotný kolonialismus byl v jádru spíše ideologickým projektem než promyšleným byznysem. V praxi šlo mnohem více o patetická gesta typu „zabrat tuto zemi jménem královny Viktorie“ než o to, zda se ty nekonečné koloniální války reálně vyplatí. Státy jako Německo, Švédsko nebo tehdejší české země v té době zbohatly na úroveň Británie či Francie, aniž by musely v zámoří loupit nerostné suroviny a spravovat nákladná impéria.
Netvrdím, že se mezi velmocemi občas neodehrály skutečné diplomatické šachové partie, ale ty tvoří jen tu méně významnou část reality. Daleko větší váhu mají faktory jako ego vládce, mesiášská snaha zapsat se do historie, soukromé zájmy poradců, veřejné mínění, strach a prostá impulzivnost. A nad tím vším ční ono zlaté pravidlo, známé jako Hanlonova břitva: „Nikdy nehledej zlý úmysl tam, kde k vysvětlení bohatě stačí prostá neschopnost.“
Geopolitická obsese ropou
Pokud v současném geopolitickém diskurzu existuje nějaký univerzální fetiš, je to bezpochyby ropa. Černé zlato v mezinárodní politice samozřejmě hraje svou roli, což ostatně vidíme i na aktuálním konfliktu v Íránu, ale snaha naroubovat „ropnou motivaci“ na úplně každý konflikt začíná být až komická.
Kdykoliv se někde ozve výstřel, okamžitě se vyrojí zástupy analytiků s hotovými šablonami:
- Argentinská invaze na Falklandy v roce 1982? „Zaručeně kvůli obrovským ložiskům pod hladinou!“
- Britsko-francouzské bombardování Kaddáfího Libye? „No přece chtěli ovládnout místní vrty.“
- Čínské nároky v Jihočínském moři? „Na dně jsou jezera ropy!“
- Ruská invaze na Ukrajinu? „Jde jim o plyn na Donbasu.“
- A invaze do Iráku v roce 2003? „No tak, nebuď naivní, Američanům jde vždycky jen o ropu!“
Realita roku 2026 je ovšem k těmto teoriím krutá. Máme 44 let po válce o Falklandy a z oněch „imaginárních ložisek“ se stále nevytěžil ani jeden barel. Po intervenci v Libyi evropské ropné giganty o svá pole naopak často přišly. Čína a Rusko sice na nárokovaných územích staví leccos, od ranvejí po radarové stanice, ale těžařské plošiny tam prakticky neuvidíte.
A Irák? O tamní licence se po pádu Saddáma americké firmy téměř nehlásily – většinu kontraktů nakonec shráblo Rusko, Čína a pár evropských hráčů, kteří měli na rozdíl od Američanů žaludek na tamní bezpečnostní rizika. Pravda je totiž zpravidla mnohem prostší než jakákoliv ropná konspirace:
- Vpád argentinské junty pod vedením generála Leopolda Galtieriho v roce 1982 nebyl žádným chladnokrevným kalkulem, ale zoufalou snahou odvést pozornost od katastrofální ekonomické situace v zemi. Přesně to se učí na střední škole, a to je taky úplná pravda.
- Intervence v Libyi v roce 2011 pak nebyla ničím jiným než tragicky diletantským rozhodnutím několika evropských lídrů, kteří chtěli vypadat jako zachránci demokracie, aniž by tušili, co s onou „demokracií“ v písku severní Afriky udělají den po náletu.
- V roce 2026 se na Ukrajině válčí primárně kvůli egu jediného muže a snaze udržet vnitřní stabilitu režimu. Vladimir Putin si nyní vytyčil cíl v podobě dobytí Donbasu – cíl, který nemá s původními ambicemi invaze nic společného a který Rusko strategicky masivně poškozuje. Přesto ho potřebuje dosáhnout, aby se mohl před domácím publikem prohlásit za „vítěze“. Vojensky nejvýhodnější by bylo stáhnout se z celé Ukrajiny, včetně Krymu, o čemž jsem psal zde.
- Čína se v Jihočínském moři chová agresivně ze stejného důvodu: kvůli toxickému mixu nacionalismu a vnitřní potřeby demonstrovat sílu, nikoliv kvůli imaginárním ropným polím, která pravděpodobně ani nebudou technicky vytěžitelná.
- A invaze do Iráku v roce 2003? Ta zůstane v učebnicích jako pomník kombinace osudové pýchy Saddáma Husajna, který do poslední chvíle blafoval, že vlastní zbraně hromadného ničení, a naprosto neuvěřitelné nekompetence analytiků v Langley. O tom, jak hluboký to byl omyl, jsme se ovšem v plné šíři dozvěděli až ve chvíli, kdy všichni hlavní aktéři odešli do penze.
Samozřejmě nelze popřít, že historie zná výjimky potvrzující pravidlo. Skutečně se najde pár konfliktů, které měly kontrolu nad energetickými zdroji jako svůj primární a neskrývaný cíl – učebnicovým příkladem zůstává invaze Saddáma Husajna do Kuvajtu v srpnu 1990. Nicméně v obecném měřítku byly války o nerostné suroviny doménou spíše 19. století. A i tehdy by se dalo s úspěchem pochybovat o tom, zda se mateřským zemím reálně vyplatily.
Trump a Venezuela
Vrcholné fáze tato absurdita dosáhla během druhého mandátu Donalda Trumpa. Jeho zahraničněpolitické kroky se totiž až podezřele často blíží náhodnému procesu. Primárním důvodem je to, že všechny lidi, kteří něco věděli o zahraniční politice nebo válčení, byli vyhozeni.
Ačkoliv nemám vysoké představy o schopnostech o úředníků ve Washingtonu, tak ti by možná Trumpovi zvládli před útokem na Írán vysvětlit, že v rámci NATO má bombardování na dlouhé vzdálenosti na starosti Evropa a USA mají méně minolovek než Belgie. Problém je, že za snahu dostat vůdce do reality už se vyhazuje i v kdysi nedotknutelné armádě.
Fascinující je však doprovodný jev: jelikož je současná administrativa personálně složena z nadšených konzumentů konspiračních teorií, snaží se tito lidé retrospektivně naroubovat geniální záměry na svá náhodná rozhodnutí.
Jako názorný příklad mohlo sloužit dění ve Venezuele. Caracas nyní po letech izolace opět prodává svou ropu do Spojených států a údajně se připravují investice amerických korporací. Je fascinující, jak krátkou paměť někdy analytici mají. Je totiž dobré si připomenout, že Caracas se prodeji ropy do Spojených států nikdy nebránil – naopak ji nabízel i s výrazným diskontem a po amerických investicích přímo prahl.
Jedinou skutečnou bariérou byly sankce uvalené Washingtonem, jejichž deklarovaným cílem bylo svrhnout současný režim. Venezuela musela vyvážet ropu přes půl planety v pochybné flotile zrezivělých tankerů prostě proto, že jí nic jiného nezbývalo.
Výsledkem celé této „velkolepé operace“ bylo zrušení amerických sankcí. Pointa, proč byla zapotřebí ona vojenská demonstrace síly uniká každému. Tedy pokud pomineme fakt, že prezident mohl svůj profil na síti X zaplavit vítězoslavnými příspěvky. Ovšem to není tak neobvyklé, válka rozpoutaná kvůli uspokojení ega vládce je ve skutečnosti mnohem častějším scénářem než ta, která by byla výsledkem sofistikované geopolitické partie.
Trump a Írán
Právě zmíněnou snahu popisovat náhodný proces nejvíce připomínají aktuální texty některých komentátorů, kteří se pokoušejí analyzovat současný konflikt v Íránu. Obzvlášť mě pobavila jedna populární teorie, kterou lze shrnout následovně: Donald Trump prý geniálně navýšil domácí produkci ropy, aby následně vyvolal globální krizi, na které Spojené státy jakožto exportní ropná velmoc pohádkově zbohatnou.
Při pohledu na tvrdá data má však tato teorie několik trhlin:
- USA jsou sice velkým vývozcem ropy, ale zároveň zůstávají i kriticky závislými dovozci. Díky břidlicové revoluci vyvážejí lehkou ropu (WTI), jenže americké rafinerie jsou historicky nastaveny na zpracování těžké klasické ropy. A právě té je nyní na trhu kritický nedostatek. Skutečně bylo součástí onoho „5D plánu“ zvýšit cenu lehké ropy, kterou USA vyváží, o polovinu, a zároveň nechat zdvojnásobit cenu těžké ropy (WCS), kterou USA dováží z Kanady?
- Bylo rovněž součástí plánu vyvolat ropnou krizi v momentě, kdy jsou americké Strategické ropné rezervy (SPR) na jedné z nejnižších úrovni v moderní historii? Proč si předem státní zásobníky nenaplnili WCS, která se tehdy obchodovala za 45 dolarů za barel? Napadá mě jediné vysvětlení: zřejmě nechtěli Teherán varovat před útokem, o kterém Bílý dům veřejně a velmi hlasitě mluvil minimálně dva měsíce dopředu.
- Je opravdu moudré, aby ekonomika, která je na cenách pohonných hmot závislá víc než kterákoli jiná na světě, fakticky zdvojnásobila své energetické náklady? Skutečně těch pár miliard dolarů navíc na čtvrtletních dividendách akcionářů ExxonMobilu vyváží stovky miliard dolarů ztracených na celonárodním HDP?
Já bych měl jinou nudnou alternativní teorii: Americká administrativa chtěla změnit režim v Teheránu, nevyšlo to a nyní vymýšlí, jak se z toho dostat se ctí.
Je vlastně povzbudivým znamením, že navzdory tomu – nebo možná právě proto –, že s těmito báchorkami začala operovat sama administrativa ve Washingtonu, se v mediálním prostoru konečně objevují i hlasy, které poukazují na prostou neschopnost. Podobné excesy se v dějinách děly vždycky, ale současná administrativa je produkuje s takovou kadencí, že už halucinacím o geniálním plánu se věří čím dál tím méně.
Druhé prezidentství Donalda Trumpa má tak nakonec jeden nezamýšlený, ale nesmírně pozitivní dopad na západní společnost. Poprvé za dlouhá desetiletí začalo těm bystřejším komentátorům a novinářům docházet, že o osudech světa a o tom, zda země vtrhne do války, rozhodují prostě jen lidé. Lidé, jejichž jednání málokdy sleduje čistý státní zájem a jejichž rozhodnutí – stejně jako u nás ostatních – nemusí zrovna dávat smysl.
Zdroje:
Dějiny CIA, Tim Weiner (Kniha je samozřejmě politicky extrémně zaujatá a její závěry taktéž, protože autor ji psal na vrcholu mediálního boje proti válce v Iráku. Ovšem byla sepsána na základě informací, které zveřejnil Kongres poté co byl odhalen Aldrich Ames a samotná fakta v ní nikdo nerozporuje.)
