Článek
Na tomto blogu jsem si ze selhávání amerických akvizičních procesů a zbrojních veletočů dělal legraci už tolikrát, že je pomalu čas na povinnou vložku optimismu. Nadpis pochopitelně lehce přehání – západní státy balistické rakety úspěšně provozují, i když paleta je asi tak pestrá jako jídelníček v sovětské kantýně. V současnosti se totiž omezuje na dva vysoce specifické druhy:
- Mezikontinentální balistické rakety s dosahem přes 8 000 km, jejichž jediným úkolem je doručit jaderné hlavice kamkoliv na světě.
- Taktické raketové systémy s doletem do 150 km. Z tohoto lehce vybočuje jen stařičká střela ATACMS s dosahem 300 km, která byla ovšem původně navržena pro kazetovou munici.
Pokud se podíváte na západní arzenál pro hloubkové údery, zjistíte, že prim hrají střely s plochou dráhou letu. Mohlo by vás napadnout, že je to výsledek Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF), ale ta námořní a letecké platformy nijak neomezovala a plošně omezovala všechny typy střel odpalovaných ze země. Skutečný důvod západní averze k balistickým střelám netkví v mezinárodním právu, ale v technických úskalích tohoto typu zbraní.
Technologická noční můra jménem balistická raketa
Každá balistická střela trpí třemi fundamentálními neduhy, přičemž první dva lze shrnout do jednoho slova: přesnost. Defekt, trápící primárně systémy středního a delšího doletu, nese název „plasma blackout“.
Jakmile totiž v atmosféře letíte rychlostí převyšující Mach 5 (pětinásobek rychlosti zvuku), vytvoří se kolem hlavice plazma, která střelu zcela odstíní, a to včetně signálu GPS. Jedinou šancí pro takovou střelu je v terminální fázi drasticky zpomalit pod Mach 5, jinak se už od svrchní stratosféry řítí k zemi jen na slepou víru inerciální navigace.
Druhý problém sdílí balistika plošně, a opět za něj může rychlost a s ní spojené brutální aerodynamické ohřívání. I kdyby střela náhodou letěla dostatečně „pomalu“ na to, aby fyzika vůbec dovolila provoz aktivního radaru či infračerveného senzoru, stále se bavíme o takových teplotách, že ochrana těchto senzorů vyžaduje materiálové inženýrství na pomezí šamanství (například skla ze syntetického safíru). V drsné praxi to znamená, že naprostá většina systémů je odkázána na klasické kombo GPS a inerciální navigace. A i sebelepší m-Code GPS je ve finále jen přijímač rádiových vln. A ty lze rušit.
Americký raketomet HIMARS odpaluje střelu ATACMS. Verze M74 APAM řeší problém s nedostatečnou přesností v rušeném prostředí deštěm wolframových projektilů, které zasáhnou cíle více jak sto metrů od místa dopadu.
V taktickém pásmu pár stovek kilometrů od frontové linie to paradoxně až takový bolehlav není. GPS rušička se totiž v elektromagnetickém spektru chová jako obří, řvoucí megafon, který všem křičí svou polohu. Na bojišti dvou technologicky kompetentních armád by podobné zařízení přitáhlo antiradiační střelu do zhruba dvou minut.
Háček je v onom dosahu. I nejnovější antiradiační střela AGM-88G AARGM-ER má dolet 225 km. Alternativou je vypuštění standardních střel, které datalinkem v reálném čase navádí mateřský stíhač. V této disciplíně momentálně drží první místo stíhací letouny Rafale a střely Storm Shadow v indických barvách, kterým se povedlo zlikvidovat nejmodernější čínské protiraketové systémy HQ-9 v Pákistánu na vzdálenost 300 km.
Tím posledním problémem pak je, že střela letí po předvídatelné balistické trajektorii a dá se tedy velmi rychle dopočítat cíl, na který míří. Sestřelit balistické rakety je sice extrémně složité, ale zachytit je velmi jednoduché. ATACMS letí k cíli pět minut, což stále dává protivníkovi spoustu času na to se připravit.
Balistické rakety fungují jen tehdy, když střílíte směrem na Západ
Zasaďme to tedy do reálných obrysů: konzervativní odhad je, že průměrné kompetentní západní letectvo dokáže vyčistit prostor od rušení GPS zhruba do 150 km za frontou. Dál už to bude elektromagnetický divoký západ a přesnost dopadu strmě padá. Zmíněný ATACMS tento neduh svého času elegantně „vyřešil“ tím, že cíl prostě zasypal kazetovou municí. Nevýhodou tohoto přístupu ovšem je, že spolehlivě funguje jen proti měkkým cílům (čti: lidem).
Tady narážíme na kognitivní bariéru internetových analytiků, kteří si válku malují jak Hurvínek a budou vám s vážnou tváří tvrdit, že Rusku stačí odpálit 24 Iskanderů a letiště v Čáslavi zmizí z mapy. Takhle útoky balistickými raketami nefungují. V praxi naklikáte souřadnice a můžete si otevřít šampaňské, pokud to spadne do kruhové odchylky třiceti metrů od cíle (u střel delšího doletu klidně dvě stě). To z balistických raket dělá zbraň, jejíž čistě vojenská efektivita je dost pofidérní. Tedy za předpokladu, že zrovna nestojíte proti Západu.
Zářným, či spíše komickým příkladem z nedávné doby budiž aktuální přestřelování s Íránem. Po americkém úvodním útoku přišla íránská odveta, při které Teherán vyslal na americké základny roj více než 1500 balistických raket a asi 4000 dronů. Zatímco nasazení dronů se mimo ukrajinské válčiště ukázalo jako absolutní fiasko – letectva si z nich nad Perským zálivem udělala cvičnou střelnici – balistických raket propadlo skrz síto PVO poměrně úctyhodné množství.
Problém pro ajatolláhy spočíval v tom, že i přes úspěšný průnik ty střely vlastně vůbec nic neudělaly. Hlavice náhodou poškodily pár letounů a radarů, což byl primárně výsledek toho, že se Američané za posledních dvacet let neobtěžovali zkonstruovat kryty a z ryze politických pohnutek radary neodsunuli mimo perimetr základen. Útok stál život zhruba 19 amerických vojáků. Jakkoliv je každá lidská ztráta z pochopitelných důvodů tragédií, z vojenského hlediska jde o zanedbatelnou ztrátu.
Balistická střela Fattah-2 s manévrovatelnou hlavicí (hypersonická střela, pokud jste z generace Z) . Realistický odhad ceny této střely se pohybuje mezi 20-50 miliony dolarů, s tím, že další miliony stojí její údržba. Opravdu drahé na to, aby jste zasáhli náhodné místo na základně a doufali, že tam bude něco zajímavého.
Cenovka balistických raket je tak vysoká, že celá tahle noční akce mohla Teherán vyjít klidně na 5 % jeho ročního HDP. A výsledek? Všechny zasažené základny, s výjimkou jedné radarové, mohly druhý den pokračovat v letových operacích. V normálním, cynickém vojenském světě by hlavní ztráty představoval americký generální štáb, který by umřel smíchy nad tím, jakou nehoráznou hloupost Írán právě spáchal.
Ještě bizarnější podívanou je vojenská praxe odpalování konvenčních balistických raket na města. V podstatě vezmete hi-tech raketu za půl miliardy korun a s třicetiprocentní pravděpodobností s ní trefíte dům, abyste zabili pět civilistů. Člověk má až chuť parafrázovat: „A to se vyplatí, Horste!“
Jenomže moderní Západ je na jakékoliv lidské ztráty v konfliktech až neuroticky přecitlivělý. Statisticky vzato letos už zabila více Američanů padající televize než celý íránský raketový program. Často se můžete setkat s názorem, že státy NATO a jejich spojenci mají navrch, protože jejich protiraketové systémy jsou jediné, které zvládnou sestřelit balistickou raketu. Problém je, že škody jsou tak malé, že efektivně fungují jen proti západnímu konceptu nulových ztrát a ostatní nemají důvod je sestřelovat.
Specifické bojiště v Pacifiku
Jelikož standardním operačním cílem západních vojsk zrovna nebývá likvidace pěti izraelských civilistů, opírá se vojenská doktrína primárně o střely s plochou dráhou letu. Jejich navádění umí fungovat i bez GPS a při dopadu se nebavíme o rozptylu v desítkách metrů, ale centimetrů. Nicméně, případné válčiště v Pacifiku přináší nové problémy.
Čínská armáda začíná být děsivá primárně tím, jak nebezpečně kompetentně působí její akviziční rozhodnutí. Můžeme se smát bizarním čínským „zabijákům letadlových lodí“, ale nemělo by zapadnout, že například v počtu letounů včasné výstrahy AWACS už překonala USA. Zatímco ruská armáda kupuje výhradně wunderwaffen využitelné jen pro oslavné články na Bezpečnostním magazínu, u Číny je většina vojenských nákupů racionální.
Jednou ze základních výhod střel s plochou dráhou letu je jejich schopnost „kopírovat terén“ a zneužívat radarového stínu. To se pochopitelně realizuje dost mizerně, když se má váš primární konflikt odehrávat nad vodní hladinou. Když k tomu přičteme onen masivní čínský park letounů AWACS, reálně hrozí, že americké nízko letící střely budou včas detekovány a odraženy čínským letectvem.
Čínské letectvo má už více jak 60 letounů AWACS typu KJ-500. Dle Američanů už umí navádět na cíl střely vzduch-vzduch dalekého dosahu, což je obzválště užitečné proti střelám s plochou dráhou letu.
Další vysoce specifická proměnná vstupuje do hry u čínské protiraketové obrany. Její systémy totiž geneticky stále vycházejí z ruské konstrukční školy, což s sebou nese jednu obrovskou nevýhodu. Pro plné pochopení se musíme vrátit do historie a vysvětlit si, jak k problematice protivzdušné obrany přistupovalo NATO a jak Sovětský svaz.
- Sovětské střely země-vzduch byly stavěny na základě balistických raket. Jejich hlavní ideou bylo doletět extrémní rychlostí do operačního prostoru nepřátelského letounu a tam nechat explodovat velkou hlavici v naději, že mrak šrapnelů odvede svou práci.
- Západní střely země-vzduch naproti tomu ideově vycházejí spíše z mnohem obratnějších střel vzduch-vzduch. Snaží se cíl vymanévrovat a maximálně se mu přiblížit, přičemž ty nejmodernější efektory jsou stavěné tak, že cíl zničí přímým zásahem (tzv. hit-to-kill).
Problém logicky nastává v momentě, kdy se snažíte ruské systémy adaptovat na sestřelování balistických raket. Pravděpodobnost, že náhodný šrapnel trefí letoun F-15 Eagle s plochou 77 m² (11,8 Fabie), je vcelku vysoká. Pravděpodobnost, že stejný oblak trefí ATACMS s plochou 2,6 m² (0,39 Fabie), je malá. To se ukázalo pro Rusy na ukrajinském válčišti jako neřešitelný problém a je pravděpodobné, že čínské systémy na tom budou podobně.
Na scénu vstupuje PrSM
Američané ukončili produkci raket ATACMS v roce 2007 s tím, že drtivá většina uskladněného arzenálu fyzicky pamatuje ještě minulé tisíciletí. Jelikož maximální garantovaná životnost těchto střel je třicet let, v roce 2016 americké velení usoudilo, že je čas začít řešit náhradu, a odstartovalo program Long Range Precision Fires. (Evropa se vydala cestou střely s plochou dráhou letu JFS-M, ale její vývoj bohužel řídí Němci)
Střela JSF-M na evropském raketometu Euro-PULS.
Výsledná střela PrSM (Precision Strike Missile) je menší než ATACMS. Požadavkem bylo, aby raketnice systému HIMARS pojmula dvě. Daní za tento krok je ovšem bojová hlavice, která oproti předchůdci zhubla na méně než polovinu. Vzhledem k tomu, že původní zadání vznikalo v éře, kdy ještě existovala smlouva INF, budou mít úvodní verze dolet „pouze“ 500 km.
Nejzajímavější na celém programu ale je, že jelikož si jej kompletně nadiktovaly samotné ozbrojené síly, běží zatím vše relativně podle původního harmonogramu. Za tento, na americké poměry nevídaný úkaz, může extrémně střízlivý přístup k samotnému vývoji. Místo snahy stvořit přes noc revoluční sci-fi zbraň se postupuje formou iterativních kroků, tzv. inkrementů:
- Inkrement 1: V podstatě jde jen o moderní reinkarnaci technologií z ATACMS. Střela nepřináší nic radikálního, pouze disponuje nejmodernější generací GPS a inerciální navigace.
- Inkrement 2: Zde leží těžiště celého projektu s kódovým označením LBASM (Land Based Anti-Ship Missile). V této fázi dojde k nejmasivnějšímu funkčnímu skoku – systém získá vysoce pokročilé terminální navádění a schopnost vyhledávat a ničit plavidla, ale i pozemní cíle.
- Inkrement 3: Rozšíření palety munice jako více menších protilodních sub-hlavic, nebo aplikace wolframového deště, který se osvědčil u pozdních verzí ATACMS.
- Inkrement 4 a 5: Zcela nová střela osazená náporovým motorem. Je to v podstatě jen zpožděná americká snaha o kopírování evropské STRATUS RS, protože by jim Francouzi určitě odmítli prodat výrobní licenci.
Raketomety HIMARS by měli být schopny unést dvě rakety PrSM.
Střely Inkrementu 1 už v tuto chvíli sjíždí z výrobních linek a svůj ostrý bojový křest si odbyly během nedávných střetů s Íránem. Obrovská taktická výhoda tohoto modulárního přístupu k vývoji tkví v tom, že i když se revoluční Inkrement 2 zadrhne na dětských nemocech, z linky budou neustále vyjíždět moderní ekvivalenty ATACMS.
Lov lodí v Pacifiku balistickými raketami
Využívat balistické rakety k potápění plavidel není zrovna převratná myšlenka. V roli inovátorů tu vystupují primárně Číňané. Bohužel pro útočníky premisa, že do špičky rakety prostě nainstalujete aktivní radar a po průniku atmosférou prudce zpomalíte, se během nasazení v Rudém moři ukázala v praxi téměř nefunkční proti moderním vojenským lodím
Zde ovšem vstupuje do hry PrSM, který přináší celou sadu vylepšení. Tím prvním je záměrné využití vysoce specifické kvazibalistické trajektorie. Ve vojenství je kvazibalistická dráha zpravidla špatný nápad, protože v praxi jen tupě pálíte energii na mnohem méně efektivním cestě. Jenomže hned úvodní letové testy ukázaly, proč to inženýři z Lockheed Martinu dělali.
Finta je totiž v tom, že střela si po celou dobu tranzitu drží kvazibalistickou křivku, a teprve přesně nad cílem provede agresivní změnu kurzu. Posledních dvacet kilometrů k hladině tak absolvuje v čistě vertikálním pádu (viz obrázek). Ne, že by nemožné se takovému útoku ubránit, ale rozhodně to patří do kategorie událostí, které vám pokazí hlídku.
Jeden grafík z vlastní zahrádky. Trajektorie střely PrSM (zeleně), ve srovnání s balistickou střelou (modře) a kvazibalistickou střelou (oranžově).
Ještě větší technologické hody se ale servírují v oblasti senzorového vybavení. PrSM je totiž pravděpodobně historicky první protilodní balistická střela, která v terminální fázi letu sází na infračervené senzory. Ty mají jednu velkou taktickou výhodu: jejich optiku na rozdíl od radarů nelze zarušit prostředky elektronického boje. Aby se senzor cestu k cíli přežil, zůstává uzavřen pod tepelným štítem, jenž se odstřelí až vteřiny před samotným dopadem na palubu.
Během zbytku tranzitu spoléhá systém pochopitelně na mix GPS a inerciální navigace, ovšem hlavní trumf představuje integrování pasivního radarového přijímače. Na rozdíl od pozemních kompletů PVO, které mohou s radarovým vyzařováním taktizovat, moderní válečné lodě musí mít své přehledové protivzdušné radary zapnuté v režimu 24/7. To elegantně řeší odvěkou Achillovu patu protilodních střel odpalovaných z pevniny – zaměřit cíl.
Pokud totiž sedíte v kokpitu stíhacího stroje 10 000 metrů nad mořem, není pro vás řádný problém zaměřit nepřátelskou loď na 200 kilometrů. Ovšem na pláži to začne být problém. S Inkrementem 2 tenhle problém odpadá. Posádce postačí vypustit střelu zhruba do cílového perimetru, kde se nepřítel s největší pravděpodobností nachází, a jakmile střela vystoupá nad horizont, její pasivní senzory si cíl najdou a zaměří samy.
Revoluce v oblasti, kde to nikdo nečekal
Záběr této zbraně se ale zdaleka neomezuje jen na potápění nepřátelských plavidel. Pozemní síly díky ní získávají schopnost likvidovat systémy protivzdušné obrany a komplety elektronického boje pomocí letectva. Nasazení podobného systému na Ukrajině by zafungovalo jako absolutní gamechanger – ruské rušičky by se rázem musely pakovat stovky kilometrů hluboko do týlu, což by extrémně zefektivnilo ostatní dodané zbraně.
Problém s plasma blackoutem řeší pomalu hořícím raketovým motorem, takže střela za celou cestu nepřekročí rychlost 5 Mach. Navádění zajišťuje naprosto revolučním infračerveným senzorem spolu s pasivním radarovým navedením. Předvídatelnost trajektorie je vyřešeno střemhlavým letem. Což jsou všechny tři problémy, které činili balistické rakety pro západní armády nevhodné.
Americké ozbrojené síly zřejmě konečně vyrukovaly s něčím, co má reálný potenciál vychýlit strategickou rovnováhu sil v jejich prospěch. Tou nejpůvabnější ironií celého příběhu pak zůstává fakt, že k tomu využily přesně ten typ raketové zbraně, o kterém si protivníci dlouho mysleli, že ho mohou ignorovat. Přece jen, ztráta devatenácti vojáků je opravdu netrápí.
Článek o ekvivalentním evropském řešení:
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
