Článek
Americká armáda o sobě s oblibou traduje mýtus, že v celé své historii nebyla nikdy skutečně poražena. Skutečnost je však, jak už to bývá, o něco méně hrdinská. Minimálně britsko-americká válka z roku 1812 – ta památná událost, během níž si britské jednotky v srpnu 1814 stáli nad troskami hořícího Bílého domu – byla bezpochyby regulérní vojenskou porážkou.
V současné době připravuji článek o tom, že Spojené státy možná čeká další vojenský debakl, tentokrát v konfrontaci s Íránem. Předtím je však nutné si ujasnit, co to vlastně ona „vojenská porážka“ je a proč konflikty ve Vietnamu či Afghánistánu nebyly, selháním ozbrojených sil USA, ale spíše politiků ve Washingtonu.
Z geopolitického hlediska je v podstatě jedno, zda válku vyhrajete na bodáky, nebo u kaviáru během mírových jednání. Ovšem z hlediska dějinného poučení – tedy toho, co bychom si z toho měli odnést – je rozdíl mezi vojenským a politickým krachem naprosto zásadní. Pojďme si tedy v krátkosti zrekapitulovat reálné důvody, proč americké angažmá v džungli skončilo tak neslavně.
Stručná historie vietnamské anabáze
Podobně jako poválečné Německo nebo Korea, i Vietnam byl v roce 1954 na základě Ženevských dohod rozdělen podél 17. rovnoběžky na severní komunistickou část a jižní část sympatizující se Západem. Severní Vietnam, pod vedením Ho Či Mina, samozřejmě neváhal a okamžitě začal na jih exportovat své „bojovníky za svobodu“, aby tamnímu obyvatelstvu pomohl k těm správným, ideologicky vyváženým zítřkům.
V srpnu 1964 situace dozrála do bodu, kdy už Washington nehodlal jen přihlížet. Incident v Tonkinském zálivu – který i s odstupem času působí spíše jako kreativní záminka než jako nevyprovokovaná agrese – posloužil jako ideální casus belli. Prezident Lyndon B. Johnson získal od Kongresu prakticky volnou ruku a začal do vietnamské džungle posílat americké jednotky.
Z vojenského hlediska šlo o konflikt naprosto schizofrenní. Oficiálně se sice mluvilo o „protipartyzánské operaci“ proti nepolapitelným bojovníkům Vietcongu, v reálu však Severní Vietnam na jih vesele posílal celé tankové brigády a regulérní armádu (NVA).
Politicky se však válka propadla do naprosté absurdity. Zatímco Severní Vietnam vedl totální válku s cílem jih prostě pohltit, američtí politici ve Washingtonu hráli v rukavičkách. Rezolutně odmítali přenést pozemní operace na území Severního Vietnamu, protože je pronásledovala noční můra z roku 1950 – strach, že do konfliktu opět masivně zasáhne Čína, jako se to stalo v Koreji, ačkoliv tak nějak zapomněli, že tu válku i přesto vyhráli.
V poli to přitom vypadalo jako hra kočky s myší: americká armáda vršila jedno drtivé taktické vítězství za druhým, ale k čemu je vám výhra v bitvě, když vám politici zakázali obsadit nepřátelské území? Problém, jak se brzy ukázalo, totiž nebyl v palebné síle, ale v hlavách.
Spojené státy si mezitím nechaly na vlastním dvorku – za nezanedbatelné morální i finanční podpory Sovětského svazu – vyrůst masivní protiválečné hnutí. Šlo o fascinující koktejl polopravd a mýtů, které tehdejší progresivní média vtloukla veřejnosti do hlav tak důkladně, že je dnes mnozí automaticky považují za historická fakta.
Typickým příkladem je srdceryvný narativ o „amerických brancích masově posílaných na jatka“. Realita? Z celkového počtu 1,9 milionu odvedenců jich ve Vietnamu padlo zhruba 17 000 (o něco větší množství připadalo na profesionály). To znamená průměrně 2 100 mrtvých branců ročně. Pro srovnání: v opravdové, totální válce, na kterou se hnutí odkazovalo, takové množství lidí běžně umíralo během jediného odpoledne, nikoliv za rok.
Vojenský zlom přišel v roce 1968. Po vojensky katastrofální prohře Severního Vietnamu během ofenzívy Tet (která byla pro komunisty čistou sebevraždou, ale pro západní novináře nepochopitelně „důkazem amerického selhání“) byla zahájena takzvaná vietnamizace konfliktu.
Administrativa Richarda Nixona začala stahovat pozemní jednotky a omezila se na roli mentora s prstem na spoušti strategických bombardérů. To byl v podstatě ideální vojenský stav, kterého chtěl Pentagon dosáhnout. Efektivita tohoto modelu se naplno projevila v roce 1972, kdy jihovietnamská armáda s masivní americkou leteckou podporou doslova rozmetala severovietnamskou velikonoční ofenzívu.
Z čistě účetního hlediska šlo o pozoruhodně efektivní podnik: americké bomby stály daňové poplatníky výrazně méně než sovětské a čínské tanky, na které tyto bomby dopadaly. Pro tehdejšího hospodářského giganta, jakým USA byly, představovala ekonomická a vojenská podpora Saigonu jen nepatrné zaokrouhlení v rozpočtu.
Vše směřovalo k jasnému vítězství v opotřebovávací válce, jenže se zapomnělo na jeden drobný detail: domácí frontu ovládanou fanatickým protiválečným hnutím.
Mediální lynč a mlha války
Americká média se v té době propadla do stavu takřka hysterického transu. S nebývalou vervou se snažila ukončit „hanebnou válku“, v níž měli Američané páchat jeden válečný zločin za druhým. Poněkud se však v hlavním vysílacím čase zapomínalo zmiňovat, že primárním strůjcem těchto tragédií byl Severní Vietnam.
Ten totiž učinil z válečného zločinu svou hlavní strategii, když regulérní armádu (NVA) i partyzány Vietcongu systematicky maskoval za civilisty. V takovém prostředí je pak pro vojáka v poli (nebo v letadle nad polem) rozhodnutí mezi „civilistou“ a „atentátníkem“ v podstatě neřešitelným rébusem, což se novinářům z bezpečí newyorských redakcí kritizovalo s obdivuhodnou lehkostí.
Právě toto je důvod, proč osobně tak alergicky reaguji na nálepkování příznivců Jindřicha Rajchla coby „nevzdělanců“. Stačí si totiž zalistovat v archivech The New York Times z počátku sedmdesátých let. Když člověk vidí, jaké nehorázné nesmysly byly schopny tyto „ctihodné“ listy produkovat a s jakým apetitem tuto propagandu hltaly americké vzdělané elity, rychle pochopí, že akademický titul není imunitou proti propagandě.
Tento fanatismus liberálních médií nakonec v prosinci 1972 dotlačil prezidenta Richarda Nixona k vyhlášení operace Linebacker II. Masivní bombardování mělo jediný cíl: donutit Severní Vietnam, aby alespoň pro kamery a na papíře přistoupil na „korejský scénář“ – tedy rozdělení země. Ačkoliv v té době už ani největší optimista v Bílém domě nevěřil, že komunisté své sliby dodrží.
Hned poté co se vojska USA stáhla, Severní Vietnam okamžitě příměří porušil. Když se o necelé tři roky později jihovietnamská fronta začala hroutit a prezident Gerald Ford chtěl poslat alespoň materiální podporu, Kongres – opojený mediálním narativem – to prostě zákonem zakázal a nechal své spojence napospas osudu.
Z hlediska globální šachovnice je sice v podstatě jedno, jaké konkrétní „kdyby“ vedly k pádu Saigonu, ale pro pochopení budoucích konfliktů je naprosto klíčové porozumět anatomii této prohry. Pokud se na vietnamské angažmá podíváme střízlivou optikou, zjistíme, že v širším operačním záběru neexistovalo v podstatě nic, co by americké ozbrojené síly mohly na bojišti udělat lépe.
Skutečně vyhrát válku – tedy vpochodovat do Hanoje a ukončit komunistický režim, nebo ho alespoň donutit k příměří – jim totiž zakázal Bílý dům. A vést sisyfofskou, dlouhou opotřebovávací válku jim pro změnu znemožnila média, která konflikt v barvě a s patřičným komentářem přenesla přímo do obývacích pokojů amerických voličů.
Afghánistán – stejné problémy v jiném kabátě
Scénář z Vietnamu se s drobnými estetickými úpravami a jiným typem písku opakoval i v Afghánistánu. Ozbrojené síly zde splnily přesně to, co po nich Washington mohl realisticky požadovat. Trvalo to sice výrazně déle, než bylo nezbytně nutné (a než by bylo komukoliv milé), ale nakonec se podařilo u moci ukotvit „demokratickou“ vládu a z konfliktu udělat v podstatě policejní asistenci.
V posledních letech před rokem 2021 už si Afghánistán válčil s radikály víceméně sám, zatímco přímá vojenská podpora armády USA byla – ve srovnání s celkovým rozpočtem Pentagonu – v podstatě zanedbatelná. Američtí vojáci už v té době nebyli v první linii, ale spíše v roli drahých, leč efektivních mentorů.
Byl to právě Donald Trump, kdo chtěl do učebnic dějepisu vstoupit jako velký mírotvůrce, který konečně „přivede hochy domů“. Jeho administrativa tak v únoru 2020 v Dauhá podepsala dohodu, která byla de facto kapitulací na splátky. Joe Biden pak sice mohl tuto pochybnou dědičnou zátěž hned první den v úřadu hodit do koše, ale zřejmě mu scházela politická odvaha přiznat, že bez americké přítomnosti se afghánský domeček z karet okamžitě sesype.
Tvrdit však, že Američané v Afghánistánu prohráli vojensky, je intelektuální ekvilibristika hraničící s absurditou. Je to asi stejné, jako kdyby někdo tvrdil, že wehrmacht v roce 1940 vojensky neporazil Francii jen proto, že kdyby se Němci druhý den po přehlídce na Champs-Élysées sbalili a odjeli domů, de Gaulle a jeho Svobodní Francouzi by se nejspíš okamžitě vrátili k moci.
Drsná lekce z geopolitiky
Válka ve Vietnamu nebyla jen nějakým kratochvilným dobrodružstvím v džungli; pro Spojené státy představovala životně důležitý geopolitický zájem. Washington se zde snažil ctít své závazky a bránit spřátelený režim v Saigonu před agresí souseda, kterému v té době kryli záda největší rivalové Západu. Stažení z Jižního Vietnamu v roce 1975 tak nebylo jen „ukončením války“, ale geopolitickým Armagedonem nevídaných rozměrů a naprostým prestižním harakiri USA v roli globální supervelmoci.
Byl to jasný signál všem spojencům: americká slova mají trvanlivost otevřeného jogurtu, pokud se proti nim postaví televizní kamery. Každý partner USA, od Londýna po Tokio, si musel položit nepříjemnou otázku: „Co se stane, až vaše média a celebrity usoudí, že pomoc nám je příliš 'nehumánní'?“ Tato eroze důvěry otřásla základy NATO a přímo vedla k zániku jeho asijské obdoby – organizace SEATO, která se krátce po pádu Saigonu, v roce 1977 definitivně rozpadla.
Tato demonstrace politické impotence dost možná dodala kuráž arabským státům sdruženým v organizaci OPEC. Je více než pravděpodobné, že právě vnímaná slabost Washingtonu přispěla k vyhlášení ropného embarga v říjnu 1973. Následný ropný šok pak zasadil smrtící ránu zlaté éře poválečné západní prosperity a uvrhl svět do hluboké ekonomické recese ze které se Američané dostávali přes deset let.
Skutečný účet za pacifistické nadšení západních „humanistů“ však nakonec vystavili vítězní komunisté obyvatelům Jižního Vietnamu. Bilance je děsivá: přibližně 400 000 lidí bylo popraveno nebo zahynulo při zoufalých pokusech o útěk přes moře (v dějinách známých jako Boat People). Dalších 2,5 milionu nešťastníků skončilo v brutálních „převýchovných“ táborech, které se od těch koncentračních lišily v podstatě jen názvem a intenzitou marxistické nalejvárny.
Lekce jsou tedy různé. Někdo by i řekl, zda onen v učebnicích vysmívaný senátor Joseph McCarthy neměl tak trochu pravdu, nebo zda by se historie nepsala úplně jinak, kdyby politici v Oválné pracovně prostě dovolili generálům překročit 17. rovnoběžku a donutili Severní Vietnam k jednání stejně jako Severní Koreu.
Jedna věc je však nezpochybnitelná: americká armáda válku v poli neprohrála. Po pádu Saigonu sice celý svět oprávněně pochyboval o psychické odolnosti amerických elit a ochotě tamních voličů posílat své syny umírat za vzdálené spojence, ale o kvalitách americké armády neměl nikdo nejmenší pochybnosti.
Vietnam totiž v přímém přenosu demonstroval propastnou technologickou a technickou převahu amerických zbraní nad arzenálem Sovětského svazu i Číny. Problém byl v tom, že tento stroj dostal od svých majitelů zataženou ruční brzdu.
Vystřízlivění v Afganistánu
Afghánská anabáze však byla z poněkud jiného těsta. Zatímco ve Vietnamu šlo o klasické šachovnicové partie studené války, v Afghánistánu byly hlavní hnací silou emoce a vnitropolitický tlak. Po 11. září 2001 se americký národ nechtěl ptát „proč“, ale chtěl vidět „pomstu“.
Vždy mě upřímně pobaví, když se veškerá vina za tuto válku hází na hlavu George W. Bushe. Přiznejme si, že Bush v říjnu 2001 v podstatě jen splnil lidu to, co mu na očích viděl – invazi si tehdy přálo rekordních 93 % obyvatel USA. Pokud by se prezident tehdy rozhodl pro „diplomatickou zdrženlivost“, pravděpodobně by ho rozvášněný dav vynesl z Oválné pracovny i s křeslem.
Hlavní poučení z dvacetiletého přešlapování v Hindúkuši je však bolestně prosté: pokus o „export západní demokracie“ (tzv. nation-building) do země, která je mentálně i společensky zakotvena v hlubokém středověku, nemůže dopadnout jinak než fiaskem. Pokud byla cílem čistě odplata, měli Američané po bleskové likvidaci výcvikových táborů Al-Káidy a svržení Tálibánu prostě sbalit polní kuchyně a odjet domů.
Místo toho se pokusili o sociální inženýrství, které stálo biliony dolarů. Samotné (byť chaotické) stažení v roce 2021 tak světu vyslalo signál, že Washingtonu – po dvou dekádách marných pokusů naučit pastevce koz milovat parlamentní debaty – konečně došla trpělivost a možná se mu i vrátil zdravý rozum.
Je těžké najít ve válce v Íránu smysl
Hledat hlubší smysl v současném konfliktu s Íránem je disciplína pro silné nátury. Objektivně je totiž téměř nemožné určit, co by mělo být reálným strategickým cílem takové války. Primární motivace jsou totiž s největší pravděpodobností čistě vnitropolitické – což je mimochodem od konce druhé světové války ten nejčastější a zároveň nejvíce přehlížený spouštěč ozbrojených konfliktů.
Zatímco u Donalda Trumpa by výčet osobních a politických pohnutek zaplnil několik svazků Zlatých stránek, o podobných motivacích na straně Izraele se v hlavních zprávách mluví o poznání méně.
Izrael se totiž zmítá v hluboké vnitřní krizi, která zdaleka není jen o bezpečnosti hranic. Původní sekulární obyvatelstvo s kořeny ve vyspělé Evropě je postupně vytlačováno dravějším demografickým koktejlem ultraortodoxních komunit a přistěhovalců z postsovětského prostoru.
Tento trend navíc umocňuje alarmující exodus: Izrael se v posledních letech potýká se zápornou migrační bilancí. Za posledních pět let zemi opustilo na 350 000 starousedlíků, tedy elit, které hledají budoucnost v klidnějších přístavech, jako jsou USA, Německo nebo Velká Británie.
Benjamin Netanjahu se tak doma ocitl v pozici, kterou lze diplomaticky nazvat „nezáviděníhodnou“. Standardní politik s podobným výčtem „úspěchů“ by už dávno zametal smetiště dějin, kam by ho voliči v řádném demokratickém procesu odeslali. Problémem pro „Bibiho“ však je, že to nemůže zkusit ani silou – tedy nedemokraticky.
Drtivá většina armády patří k táboru jeho názorových odpůrců. Jeho pokus o ústavní převrat namířený proti Nejvyššímu soudu v roce 2023 fakticky ztroskotal v momentě, kdy velitelé armády (IDF) a bezpečnostních složek veřejně deklarovali, že jejich loajalita patří Nejvyššímu soudu, nikoliv premiérovi. Vést nekonečné zahraniční spory a udržovat zemi v permanentním válečném stavu se tak pro něj stalo v podstatě jedinou strategií, jak si udržet moc a vyhnout se politickému (i soudnímu) zúčtování.
Je ovšem nutné pochopit zásadní rozdíl: To, že je válka motivována vnitrostátním pudem sebezáchovy, v žádném případě neznamená, že postrádá reálné vojenské ambice. Klasickým příkladem je válka o Falklandy z roku 1982. Argentinská junta ji tehdy sice rozpoutala výhradně proto, aby odvrátila pozornost od domácího chaosu, ale to nic neměnilo na tom, že měla zcela konkrétní vojenský cíl – dobýt Falklandy.
To, jak tragicky se Američanům a jejich spojencům nedaří vojenské cíle v Íránu naplňovat, si rozebereme v příštím textu. Ten vyjde – pokud to tedy manželka dovolí – během středy či čtvrtka.
Zdroje:
Vietnam 1945–1975: Podrobné dějiny tragické války, Max Hastings
