Článek
Než se ponoříme do konkrétních amerických systémů, ujasněme si moderní taxonomii střel vzduch-vzduch. Nekonečné filozofické debaty o tom, zda střela s doletem 104,781 km už spadá do kategorie „dlouhý dosah“, přenecháme videím na youtube. Mnohem smysluplnější je totiž dělení podle primární mise:
- Střely krátkého doletu: Typicky infračervené navádění, nižší rychlost, ale extrémní obratnost. Primární účel je sestřelování stíhaček na viditelnou vzdálenost. Taky je to základní levná výzbroj, kterou moderní letouny nosí skoro vždy.
- Střely středního doletu: Typicky radarové navádění, rychlost těsně pod hypersonickou hranicí. Primárním cílem jsou opět stíhačky, ovšem hluboko za hranicí vizuálního dosahu, přičemž tato vzdálenost se neustále prodlužuje.
- Střely dlouhého doletu: Radarové navádění a srovnatelná rychlost se středním doletem. Dosah je však tak extrémní, že stíhačku na takovou vzdálenost často není možné zaměřit. Zatímco dříve tyto střely sloužily primárně k lovu bombardérů, dnes se jejich apetit přesunul na létající radary AWACS a tankery.
Americké letectvo v pradávných časech roku 2020
Ještě před šesti lety si Spojené státy vystačily jen se dvěma typy střel: AIM-9 Sidewinder krátkého doletu a AIM-120 AMRAAM středního doletu. Poslední střelou dlouhého doletu v arzenálu byla legendární AIM-54 Phoenix, kterou námořnictvo penzionovalo spolu s jejími nosiči F-14 Tomcat. Dvě střely se mohou zdát jako chudý výběr, ale pro tehdy predikovaná bojiště to dávalo absolutní smysl.
AIM-54A Phenix na amerických letounech F-14 Tomcat.
Pentagon totiž počítal s válkou buď v Evropě, nebo na Blízkém východě (čtěte: v Íránu). Obě bojiště jsou spíše hornaté a letecké souboje by probíhaly primárně nad pevninou. Takticky by šlo o velice koncentrované bojiště s masivním elektronickým rušením. V takovém prostředí nepotřebujete střílet daleko, ale potřebujete střílet často.
Druhým aspektem byl fakt, že ruské letectvo budí spíše úsměv než hrůzu. Jediné reálné využití ruských bombardérů spočívá v odpalování střel s plochou dráhou letu hluboko nad vlastním územím. Flotila tankerů a AWACSů by sice pro největší zemi světa měla být absolutní prioritou, ale to by nezbyly rubly na další bizarní Wunderwaffen, kterou si vůdce vysnil. Američané tak logicky věnovali mnohem víc energie na potlačování nepřátelské protivzdušné obrany než soubojům na extrémní vzdálenosti.
Čína přichází
Zlom přišel po roce 2010. Ve Washingtonu si konečně uvědomili, že i když Rusko s Íránem pasují USA do role úhlavního nepřítele, vojensky představují spíše chronickou osinu v zadnici než existenciální hrozbu. Na scéně se však začala profilovat jiná průmyslová supervelmoc, a to rovnou s asertivními územními nároky na americkém pacifickém dvorku.
Problém spočívá v tom, že Čína zkrátka není Rusko. Jistě, Peking se také pyšní povinnou diktátorskou plejádou zbraní, jako jsou „zabijáci letadlových lodí“ v podobě protilodních balistických raket (které mimochodem v Rudém moři sestřelil čtvrt století starý britský torpédoborec). Na rozdíl od Moskvy však Čína zároveň buduje rozumně vypadající ozbrojené síly.
Varovným signálem jsou letouny J-20 a J-35. Ty totiž představují skutečné stroje 5. generace s vlastnostmi stealth, a nehrají si na to jako v jisté velmoci, kterou nebudeme jmenovat (ale mluví se tam Rusky). Ještě víc alarmující je však čínská systematičnost v budování oněch „nudných“ podpůrných kapacit, které reálně vyhrávají války. V počtu letounů AWACS už Čína Spojené státy překonala, stejně tak v počtu létajících tankerů, které nepamatují atentát na Kennedyho.
AIM-120 AMRAAM, všimněte si křidélek ve střední části trupu, které ji zajišťují skvělou obratnost.
Američanům tak pomalu začalo docházet zjevné: pokud má být budoucím protivníkem stát s relativně kvalitním stíhacím letectvem, obrovským množstvím podpůrných letounů, a navíc se potenciální střet rozkládá nad nekonečnými vodními plochami Pacifiku, starý dobrý AMRAAM už zkrátka stačit nebude.
AIM-174 B Gunslinger – panický nákup dlouhého doletu
Toto prozření, k němuž Pentagon dospěl někdy v éře druhého Obamova mandátu, zastihlo americké síly fakticky nahé. Dokonce i Evropa už tou dobou vyvíjela střelu vzduch-vzduch dlouhého dosahu v podobě kombinované střely STRATUS RS, která tuto schopnost unikátně spojuje s protiradiační a útočnou střelou.
Rozdíl byl v tom, že zatímco pro Evropu šlo o milý bonus, který na svém domácím válčišti vlastně ani nepotřebuje, Americké námořnictvo potřebovalo řešení už včera. Jedinou schůdnou možností se tak ukázala být hrubá síla: naroubovat nepříliš povedenou námořní protiraketovou střelu SM-6 ERAM, s doletem kolem 460 km, na stíhačky.
AIM-174B Gunslinger na letcké základně v Japonsku.
Projekt odstartoval kolem roku 2015 a do služby střela vstoupila v roce 2021. Mělo to však drobnou vadu na kráse: střela je tak gigantická, že ji unese pouze F/A-18E/F Super Hornet. O tom, že byste tento létající kolos (o délce přibližně 1,219 Fabie) nacpali do vnitřních šachet F-35, nemohla být řeč. Všeobecně se to proto bralo jen jako záplata a dočasné řešení.
- Závěr k zapamatování: AIM-174 B Gunslinger = přechodné řešení pro střelu dlouhého doletu.
AIM-260 JATM – balistický AMRAAM pro lidi z lepší společnosti
Když v roce 2017 Spojené státy oznámily vývoj nástupce AIM-120 AMRAAM, vyvolalo to mírné pozdvižení. Jistě, AMRAAM je oficiálně ročník 1991 (což už znamená starý, smiřte se s tím mileniálové), ale z původní verze v něm nezůstal kámen na kameni. Navíc v porovnání se Sidewinderem, který pamatuje rok 1956, jde pořád o mladíka.
Pentagon měl ovšem jiný problém: původní AMRAAM nebyl konstruován pro vnitřní zbraňové šachty stealth letounu F-35. Modifikovaná verze se zkrácenými křidélky se tam sice vešla (a ve verzi F-35 Block 4, kterou dostane i česká armáda, se jich tam vejde šest), ale aerodynamické kompromisy si logicky vybírají daň na výkonu.
JATM proto sází na výrazně výkonnější raketový motor. Zde však inženýři narazili na fyziku: pokud by střela překonala hranici Mach 5, plazma by oslepila její vlastní radar. Řešení je elegantní. Motor zažehne první pulz, počká, až střela zpomalí, a teprve poté provedou druhý zážeh. Ústředním trikem je však let po kvazibalistické křivce.
Zatímco i standardní střely běžně vystoupají do vyšší letové hladiny kvůli snížení odporu vzduchu, JATM v tomto ohledu zachází do extrému, což jí výrazně prodlužuje dolet. Přestože má identické rozměry jako AMRAAM, její rádius přesahuje 200 km. Tím efektivně dorovnává evropský Meteor, který se ovšem spoléhá na nepoměrně vyspělejší náporový motor.
Na tomto úžasně kvalitním renderu amerického letectva můžete vidět střelu AIM-260 JATM. Všimněte si křidélek pouze na konec rakety.
Neméně zajímavé je její ukotvení v americké doktríně. Spojené státy rozhodně neplánují odstřihnout produkci klasických AMRAAMů, protože si moc dobře uvědomují, že v některých konfliktech je prostě potřeba střílet hodně. JATM tak zůstane drahou exkluzivitou pro vybrané mise, která zrovna najíždí na výrobní linky.
- Závěr k zapamatování: AIM-260 JATM = prémiová střela středního doletu, hodně drahý AMRAAM.
AIM-424 Malice – střela proti AWACSům… bez AWACSů
Dne 22. srpna 2026 americké námořnictvo představilo zbrusu novou střelu s oficiálně deklarovaným doletem 460 kilometrů. A pokud se současné Trumpově administrativě už nepovedlo definitivně rozložit základní principy fungování technických parametrů v západních armádách, reálný dolet bude ještě mnohem děsivější.
Malice má zhruba čtyřnásobný objem oproti klasickému AMRAAMu. Navzdory své velikosti však vklouzne do vnitřních zbraňových šachet F-35 a ještě zbude místo na AMRAAM. Doktrinálně jde o čistokrevného nástupce AIM-174B Gunslinger, který k dosažení absolutně maximálního doletu letí po téměř balistické křivce.
Srovnání velikosti AIM-424 Malice (vpravo) a AIM-120 AMRAAM (vlevo) uvnitř zbraňové šachty F-35C Lightning II.
Otázkou za milion (která je pochopitelně přísně tajná) ovšem zůstává, jak přesně hodlají Američané tuto střelu navádět. Zbraně tohoto ražení totiž standardně spoléhají na externí oči v podobě letounů AWACS. Drobný detail tkví v tom, že projekt Malice vznikal v době, kdy americké letectvo ještě naivně počítalo s tím, že nějaké moderní AWACSy vůbec bude mít.
- Závěr k zapamatování: AIM-424 Malice = konečné řešení pro střelu dlouhého doletu.
Nejistá budoucnost americké vzdušné nadvlády
Pat a Mat v jedné osobě – úřadující ministr obrany Pete Hegseth – totiž po svém nástupu dospěl k závěru, že letouny AWACS zjevně dostatečně nezvyšují vojákům testosteron, a tak navzdory sborovému pláči celého generálního štábu i Kongresu program moderních E-7 Wedgetail prostě zrušil.
Letectvu tak zbyly jen oči pro pláč a mnohem méně výkonné námořní E-2D Hawkeye. Bumerang na sebe pochopitelně nenechal dlouho čekat. Hned v Íránu museli Američané potupně objíždět spojence a prosit je, zda by jim nepůjčili letouny E-7 Wedgetail. Dost by mě zajímala Hegsethova představa války s Čínou, když USA po začátku jeho „reforem“ zoufale potřebují vojenské kapacity spojenců i na střet s Íránem.
Současný prudký rozvoj střel vzduch-vzduch je tak reakce na problém, který Američané nemuseli řešit od 70. let – hrozba konvenční války s někým kompetentním. Bude zajímavé sledovat, zdali se to podaří i přes snahu Pata a Mata o opak. Ovšem doufám, že po tomto článku nebudete ztraceni, až na vás v titulcích znova vyskočí něco začínající zkratkou AIM.
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
