Článek
Co znamená „hypersonické“? Fyzikální definice je vcelku jasná. Je to něco, co letí rychlostí vyšší než 5 M, kde M označuje Machovo číslo, tedy násobek rychlosti zvuku. Odpovídá to přibližně 6000 km/h. Definice hypersonické zbraně je tedy jasná: střela, která letí takovou rychlostí, je hypersonická. Konec článku.
Můžeme na tuto definici přistoupit, jenomže pak by se první historické použití hypersonické střely odehrálo už 8. září 1944 proti Londýnu a onou střelou by byla V-2. Československá lidová armáda pak zařadila svou první hypersonickou zbraň do služby v roce 1969 v podobě rakety Scud-B. Z toho už čtenář asi pochopil, že definice nebude tak jednoduchá. Abychom pochopili, co přesně má být hypersonická zbraň a v čem tkví její nebezpečí, musíme nejdříve porozumět základům protiraketové obrany.
Základy protiraketové obrany
Existují dva základní typy protiraketové a protivzdušné obrany. Prvním je bodová obrana, která chrání konkrétní místo v okolí daného systému, například letiště. Způsobů, jak ji obejít, příliš mnoho není; lze se pokusit o vyšší rychlost, letět nízko nad zemí, využít technologii stealth, nebo prostě poslat tolik raket, až obránci vyčerpají své antirakety. Všechny tyto výzvy jsou dnes již víceméně vyřešeny a bodová obrana moderních komplexů je velmi efektivní bez ohledu na to, co útočník vyšle.
Druhým typem je obrana prostorová, při níž chráníme větší území. Zde se situace samozřejmě liší v závislosti na jeho rozloze, nicméně například i u obrany Prahy mluvíme spíše o prostorové než o bodové obraně. V tomto článku však budeme tímto pojmem rozumět obranu rozsáhlého území, například celé České republiky. Právě zde začíná být situace mnohem složitější.
V základu se v dnešní době používají dva způsoby, jak proniknout prostorovou protivzdušnou obranou. Prvním jsou balistické rakety. Ty sice není v jejich terminální fázi takový problém sestřelit už od 90. let (systémy Patriot, SAMP/T), ale jeden takový systém zvládne uchránit jen nižší desítky kilometrů kolem sebe. I v případě, že byste se rozhodli, že není nutné bránit celé území a třeba Senohraby můžete obětovat, stále na ochranu důležité infrastruktury, vojenských základen a velkých měst potřebujete desítky takových systémů, a to jen pro stát velikosti ČR.
Druhým způsobem jsou střely s plochou dráhou letu. Ty sice typicky letí podzvukovou rychlostí, ale pohybují se nízko u země, často jen deset metrů nad zemí. Tím využívají onoho – v roce 2026 kontroverzního – faktu, že je země kulatá. I na moři je radarový horizont pouhých třicet kilometrů, ale ve zvlněné krajině musíte radary rozmísťovat ještě mnohem častěji, aby vám útočníci neproletěli nějakým údolím.
Co jsou tedy hypersonické zbraně?
Na přelomu tisíciletí se zdálo, že i prostorová protiraketová obrana začíná být velmi dosažitelná. Nástup protiraketových systémů, které sestřelují balistické rakety již ve vesmíru (THAAD, Arrow 3, SM-III), vedl k obrovskému rozšíření pokrytého území. Dva izraelské systémy Arrow 3 ochrání celé Německo. Také systémy AWACS, což jsou radary umístěné na letadlech, obcházejí zakřivení Země tím, že letí v deseti kilometrech. Ty sice existovaly už dříve, ale teď se k nim přidaly radary moderních stíhaček. To znamená, že když AWACS zjistí, že na vás letí 100 střel s plochou dráhou letu, stačí do vzduchu poslat osm stíhaček a ty je sestřelí.
Nakonec se ukázalo, že to zas taková katastrofa není. Vesmírné antirakety sice fungují perfektně, ale jedna stojí kolem miliardy korun (SM-III Block IIa vyjde na 43 milionů dolarů), což znamená, že i USA jich mají jen omezené množství. V případě, že se chcete bránit opravdu velkému množství střel s plochou dráhou letu, potřebujete mnoho systémů AWACS a poté do vzduchu poslat třeba i stovku stíhaček najednou. Takové možnosti mají jenom USA, Evropa a možná Čína. Ale teď trochu předbíháme – na přelomu tisíciletí se to zdálo jako katastrofa pro schopnost Ruska, Íránu, Severní Koreje či Číny zastrašovat své protivníky raketovými útoky.
Pokud se bavíme o původním konceptu hypersonických zbraní – o těch, o kterých se v „pravěkých“ časech roku 2010 psaly studie, že proti nim není obrana – jednalo se o střely s plochou dráhou letu letící nízko nad zemí rychlostí vyšší než 5 M. Další věcí je přehánění, že proti nim neexistuje obrana. Ta totiž existuje: pokud střela poletí na letiště chráněné Patriotem, systém ji pravděpodobně sestřelí. Ovšem v případě, že bude vypálena například na elektrárnu, AWACS ji sice zachytí 300 km daleko, ale než stihnou vzlétnout stíhačky, střela už bude u cíle. Přesnější tedy je, že proti nim neexistuje funkční prostorová obrana. Hypersonická střela měla být hybridem: letí dost nízko (například 500 m), aby ji protiraketové systémy nezvládly sestřelit, pokud neletí přímo kolem nich, a zároveň dost rychle, aby letectvo nestihlo reagovat.
Vývoj změnou zadání
Pokud se zeptáte, jestli se povedlo vyvinout takovouto nezastavitelnou hypersonickou střelu, odpověď zní: No, Нет, Non, Nein, خیر, 不. Nikdo se nedostal ani blízko. Problémy nejsou technologické, ale fyzikální. Odpor vzduchu je při takových rychlostech v nízkých nadmořských výškách obrovský, což vede k masivnímu nárůstu teploty na povrchu.
Navíc těsně před hranicí 5 M začne být rychlost tak vysoká, že letící objekt ionizuje okolní vzduch (lidsky řečeno: roztrhne molekuly na atomy) a ten začne měnit své skupenství z plynného na plazma (k plné ionizaci dojde kolem 10 M). I počínající ionizace zcela zabrání střele používat vlastní radar, nebo dokonce i jen přijímat signál GPS. V součtu způsobí tepelný odpor a ionizace v nízkých nadmořských výškách teplotu až 2100 °C během několika desítek sekund, což vede k nevyhnutelnému roztavení střely. Existoval mýtus o jakémsi „plazmovém stealth“, ale ten se ukázal jako naprosto nepravdivý.
To vedlo k „řešení“ spočívajícímu v tom, že střely letí vysoko ve stratosféře, kde se teplota vyvolaná třením sníží na cca 1500 stupňů, ale hlavně je tam vzduch dostatečně řídký na to, aby nezahříval plášť tak rychle (představte si to jako rozdíl mezi horkovzdušnou troubou a vařením ve vroucí vodě). Díky tomu se výsledná povrchová teplota udrží těsně pod bodem tání oceli.
Fyzikální problém s teplotou zůstává. Hlavice balistické rakety přilétá do atmosféry vychlazená z vesmíru, a i když ji průlet atmosférou při rychlostech 5 až 10 M extrémně zahřívá, stihne dopadnout na cíl dřív, než se roztaví. Jenomže hypersonická střela je už ve stratosféře těsně před roztavením, takže jakmile začne sestupovat do dolních vrstev atmosféry, musí prudce zpomalovat. Tedy reálná rychlost při dopadu je nižší než například u existující francouzské ASMP-R, která letí sice „jen“ 3 M, ale po celou dobu letu. Nehledě na to, že to neřeší problém s ionizací – dokud střela při sestupu nezpomalí, je odkázána jen na inerciální navigaci.
A pak tu vyvstává spousta taktických problémů. Objekt ve 30 kilometrech má radarový horizont 700 km daleko. Mrak o teplotě 1500 stupňů v této výšce doslova „svítí“ na každém satelitu s infračervenou kamerou, a to i na geostacionární dráze. Ukrajina to ve střední fázi letu nezvládne sestřelit, ale to nedokáže ani u balistických raket. Kdyby měla systémy THAAD, pravděpodobně by to zvládla na ještě větší vzdálenost než u balistické rakety. V podstatě vyvinuli dražší a pomalejší věc, která umí to samé, co balistická raketa, ale je jednodušší ji sestřelit. Navíc HACM i Zircon jsou v reálu jen prototypy; ty zařazené do služby jsou ve skutečnosti jen přejmenované balistické rakety.
Hypersonické zbraně z 80. let
S naprosto raritní definicí slova „hypersonické“ přišli Rusové u svého Kinžálu. Je to sice jen ze vzduchu odpalovaná balistická raketa Iskander, ale důvodem pro označení „hypersonická“ má být právě to, že se vypouští z letadla. Opomeňme teď bizarnost, že by typ rakety byl definován tím, odkud startuje – Rusové tím totiž retrospektivně prohlásili za hypersonickou například izraelskou raketu LORA nebo americký GAM-87 Skybolt z roku 1962.
Ovšem v médiích se ujala definice, kterou původně vymyslely Čína a Írán. Ta zahrnuje i balistické rakety, které buď při svém sestupu prudce manévrují, nebo mají místo hlavice jakýsi kluzák. Ponechme stranou fakt, že podle této definice by titul první „hypersonické“ rakety získal už Pershing II z roku 1981. Oba tyto postupy mají své problémy.
Prudké manévrování má za následek velmi rychlou ztrátu rychlosti, takže pokud střela manévruje dlouho, po chvíli už letí v podstatě jen rychlostí volného pádu. Tato stabilizační křidélka ji navíc celkově zpomalují, i když zrovna nemanévruje. Určitým řešením je prvek, který používá íránský Fattah-1, tedy miniaturní otočný raketový motůrek. Vždy je to ale něco za něco – měníte vysokou rychlost a dolet za schopnost manévrovat.
Kluzáky mají neřešitelný problém v tom, že jsou sice na papíře manévrovatelné, ale při takové rychlosti každým manévrem ztratí tolik kinetické energie, že v podstatě mohou letět jen rovně. Pokud by vás zajímalo konkrétní fyzikální vysvětlení tohoto fenoménu, je skvěle popsáno na blogu Navalgazing (autor je raketový inženýr u společnosti Raytheon). Nehledě na to kluzák samozřejmě letí i dopadá výrazně nižší rychlostí než balistická raketa.
Evropa jako nepravděpodobný vítěz
Abychom nebyli přehnaně kritičtí, současné hypersonické zbraně mají své taktické a politické výhody. Problémem u balistických raket středního doletu je, že když je vypálíte, ostatní jaderné velmoci je mohou zaměnit za ICBM (mezikontinentální balistické rakety) a začít panikařit. A v otázkách jaderných zbraní není panika nikdy dobrá věc. I Rusko, když odpaluje raketu RS-26 Rubež (které se z nějakého důvodu říká Orešnik, nese-li konvenční hlavici), vždy dopředu informuje západní jaderné velmoci. Hypersonické střely letící 30 km nad zemí nebo kluzáky s kratším doletem se s ICBM splést nedají, takže odpadá nutnost informovat o útoku spojence napadeného státu.
Rychle manévrující hlavice skutečně mají taktické využití při překonávání protiraketové obrany, jak ukázaly například útoky na Izrael v roce 2025 či situace na Ukrajině. Není však nutné propadat panice. V Rudém moři byla úspěšnost evropských systémů PAAMS s raketami Aster 30 ohromujících 100 % při použití pouze jedné antirakety. Úspěšnost amerického systému AEGIS a raket SM-6 byla 95 % při výstřelu dvou až tří antiraket na sestřel jedné „hypersonické“.
I ty kluzáky mají určitě své využití; tím hlavním je fakt, že výrazně prodlužují dolet. Když na balistickou raketu s doletem 500 km místo běžné hlavice nainstalujete kluzák, můžete dolet protáhnout až na 1300 km. To umožňuje rychle zasáhnout vzdálený cíl, aniž byste museli použít extrémně výkonné balistické rakety a vyvolávat „jaderný neklid“. USA se dlouhodobě snažily vyvinout skutečné hypersonické zbraně, ale nakonec to vzdaly a zkonstruovaly vlastní hypersonický kluzák LRHW. Stále se však vedou spory, zda to udělaly z vojenských důvodů, nebo už jen nechtěly poslouchat kritiku Kongresu za to, že tyto „převratné“ zbraně stále nemají.
Problém je v tom, že nic z toho se ani vzdáleně nepřibližuje původně inzerovaným schopnostem hypersonických zbraní. Největším paradoxem zůstává, že se původním slibům nejvíce přiblížila raketa z části světa, od které by to nikdo ani v nejdivočejším snu nečekal.
V hypersonickém závodě se začíná víceméně rýsovat jeden jasný vítěz po stránce vojenských schopností. Je jím britsko-francouzsko-italský projekt STRATUS RS. Ptáte se, jak se Evropě povedlo vyvinout nízkoletící hypersonickou střelu s plochou dráhou letu, když všichni ostatní selhali? Skutečně „geniálně“: rozhodli se ji nevyvíjet. Evropská střela STRATUS RS má totiž letět rychlostí mezi 3,5 M až 4,5 M v závislosti na výšce letu. To je dost na to, aby poskytovala minimální reakční dobu nepřátelskému letectvu, ale zároveň dost pomalu na to, aby se vyhnula všem těm problémům s ionizací okolního vzduchu a extrémním teplem. Do služby by měla vstoupit mezi lety 2028 až 2030.
Proč je teď má každý?
Důvod, proč v poslední době v každém druhém článku slyšíte o použití hypersonických zbraní, nespočívá v převratném technologickém pokroku. Je to spíše tím, že se definice toho, co je „hypersonické“, rozšířila natolik, že zahrnuje i střely masově vyráběné už v 80. letech. Novinový „hype“ pak primárně pramení z toho, že si lidé přečtou články od uznávaných autorů z roku 2010 o nezastavitelných hypersonických zbraních a spojí si je s tím, co se za hypersonické zbraně označuje v roce 2026. Ta definice se ovšem z politických důvodů skutečně výrazně posunula.
Moderní hypersonické zbraně nepřinášejí žádnou velkou revoluci. Ano, sestřelit manévrující hlavice balistických raket je pro některé systémy protivzdušné obrany náročnější. Ano, u specifických cílů s omezenou dobou dosažitelnosti bude asi kluzák na balistické raketě efektivnější než pomalá podzvuková střela s plochou dráhou letu. Z hlavy vám ale vymyslím deset zbraní, které jsou lepší než jejich současné ekvivalenty; otázkou však zůstává, jestli za to vynaložený čas a peníze na jejich vývoj a výrobu skutečně stojí.
Současné hypersonické zbraně jsou také typickou ukázkou něčeho, čemu rád říkám „diktátorské zbraně“. Patří sem věci jako obří děla, ruské bitevní křižníky, nové Trumpovy bitevní lodě, ruské jaderné torpédo Poseidon nebo čínské stealth katamarány. Je to něco, co má relativně raritní využití, ale vypadá to dobře. Západní ozbrojené síly takové systémy kupují jen zřídka; většina raději utratí peníze za desítky věcí, které skutečně potřebují, ale zatím je nemají. Rusku je úplně ukradené, že jako nejrozlehlejší země na světě disponuje jen třemi letouny AWACS, hlavně že může vůdce ukázat Kinžál.
Tedy až příště budete číst o hypersonických zbraních, zůstaňte v klidu. Většinou se jedná jen o marketingové „kecy“ diktatur. Paradoxně jsou největším nebezpečím pro naši bezpečnost právě ty děsivé články, které o nich píšou. A buďme za to rádi – kdyby se Rusko místo těchto nesmyslů před rokem 2022 soustředilo na zbraně, které skutečně potřebovalo, Ukrajina by už dnes možná neexistovala.
Zdroje:
