Hypotetický útok NATO na Rusko a strategická bezvýznamnost Ukrajiny

Rusko se na mezinárodní scéně často snaží budit dojem, že je v bezprostředním ohrožení a že jej NATO plánuje napadnout. Z tohoto úhlu pohledu pak válka na Ukrajině není jen běžným počinem sedmdesátiletého diktátora, který se chce zapsat do dějin, ale nutností pro samotné přežití Ruska. Ponechme však stranou politiku a pojďme celou situaci rozebrat výhradně z vojenského hlediska.

Předpokládejme tedy, že NATO z nějakého důvodu „nerozprášilo“ Rusko už v devadesátých letech, ale že se k jeho vojenskému dobytí rozhodlo až někdy v průběhu vlády George W. Bushe. Pomiňme nyní fakt, že Západ mezi lety 2000 a 2014 aktivně vyřazoval obrovské množství výzbroje. To byl zkrátka jen úskok – západní vlády totiž ve skutečnosti dlouhodobě připravují invazi s cílem Rusko plně okupovat, přesně podle Hitlerova vzoru.

Představme si ten nejhorší scénář, jaký by ruští propagandisté dokázali vymyslet: V roce 2014 padla Janukovyčova vláda a Rusko to nechalo být. Ukrajina následně vstoupila do EU i NATO. USA na jejím území rozmístily vojenské jednotky. A nebuďme troškaři – Američané se rozhodli rozšířit program sdílení jaderných zbraní a umístili je i na Ukrajinu. V krymských přístavech dokonce kotví americké torpédoborce protiraketové obrany! Netvrdím, že by se něco takového reálně stalo, ale vezměme tento teoretický „absolutní horor“ a vojensky jej srovnejme se situací, kterou nyní Rusko označilo za svůj cíl – tedy s dobytím Donbasu a udržením Ukrajiny mimo NATO.

Lidé, kteří hovoří o tom, jak jsou Krym, Černé moře či samotná Ukrajina strategicky významné, často jen přejímají historické narativy z 19. a počátku 20. století. Nepochybně byla v roce 1940 Ukrajina pro útok na Rusko nesmírně důležitá, ovšem s vynálezem jaderných zbraní se celkově geopolitická situace zásadně změnila.

Během celé studené války byly v Turecku umístěny americké jaderné zbraně. Sověti sice během karibské krize dosáhli toho, aby Američané své balistické rakety z Turecka stáhli, ale nikdy se na tento stav plně nespoléhali. Po nasazení raket Pershing se tato otázka stala víceméně bezpředmětnou, protože tyto mobilní systémy mohly být v Turecku rozmístěny do 24 hodin, kdyby si to Američané usmysleli. To je také důvod, proč se hlavní centrum ruských jaderných sil nachází až u Novosibirsku, a nikoliv v blízkosti Ukrajiny či Turecka.

Ukrajina leží teoreticky dost blízko na to, aby z jejího území stíhačky dolétly až k Moskvě. Totéž však platí i pro Pobaltí. Standardní americké střely JASSM-ER nebo rakety s plochou dráhou letu s jadernými hlavicemi na Moskvu dopadnou, i když budou odpáleny nad Baltským mořem. Ukrajina by tedy v tomto ohledu Alianci nepřinášela žádnou schopnost, kterou by NATO nedisponovalo už nyní. Je také důležité zdůraznit, že NATO tuto výhodu neztratí, ani když Ukrajina nebude kontrolovat Donbas. Pokud bude Ukrajina nepřítelem Ruska, nepochybně umožní přelety letounům NATO, nebo se k nim rovnou přidá.

Pokud byste chtěli podniknout útoky do samotného srdce Ruska – na Jekatěrinburg, Omsk nebo dokonce Novosibirsk – bylo by mnohem jednodušší vyslat bombardéry B-2 a střely Tomahawk z Turecka. Při letu přes Střední Asii by je tamní protivzdušná obrana s největší pravděpodobností vůbec nezachytila. V momentě vypuknutí jaderné války by byla případná diplomatická roztržka s Kazachstánem či Ázerbájdžánem to poslední, co by Spojené státy zajímalo. Druhou možností je pak útok ze severu a odpálení Tomahawků z ponorek operujících u severního pobřeží.

Kontrola Černého moře je v podstatě bezvýznamná. Moře je příliš mělké na to, aby v něm mohly bezpečně operovat jaderné raketonosné ponorky. Nasazení letadlových lodí by bylo rovněž extrémně obtížné, nehledě na drobný fakt, že ty mají do Černého moře vstup zakázán. To, zda Rusko ovládá Krym a Černé moře, je z tohoto pohledu víceméně irelevantní. Současný stav ruské Černomořské flotily je možná natolik špatný, že by do oblasti skutečně bylo možné vyslat i jadernou ponorku, ale otázkou zůstává – proč? Postrádalo by to jakýkoliv vojenský smysl.

A teď to nejdůležitější: Pokud by NATO rozpoutalo válku s Ruskem, 90 % práce by odvedly rakety ICBM (mezikontinentální balistické rakety) s jadernými hlavicemi. Ty se odpalují buď z amerického Středozápadu a na Rusko letí přes póly, nebo z ponorek v severním Atlantiku, odkud jejich dráha vede přes Skandinávii. Další strategickou pozicí je Arabské moře, ze kterého střely míří přes Střední Asii. Poslední možností je pak odpalování z Pacifiku. Nic z toho neletí přes Ukrajinu. A funguje to i obráceně – žádná střela, kterou by Rusko vypálilo na USA, Francii nebo Británii, nepoletí přes ukrajinské území.

Ukrajina sice skýtá určité drobné strategické výhody pro případný vojenský plán NATO, jejich význam je však omezený. Třicet raket ICBM typu Jars rozmístěných v Kozelsku lze z ukrajinského území zasáhnout i pomocí systémů HIMARS. S velkým úsilím by bylo možné letecky napadnout dalších 60 střel v Tatiščevu, ale k takovému úkolu by bylo mnohem jednodušší použít balistické rakety z ponorek. Takových cílů je zkrátka minimum a dobytí Donbasu na této strategické realitě nic nezmění. Naopak existuje jiné území, které je z vojenského hlediska nesrovnatelně kritičtější.

Během celé studené války existovala hranice, o které všichni věděli, že její překročení by znamenalo okamžitou hrozbu jaderného konfliktu. Touto hranicí byla absolutní neutralita Finska a jeho nespolupráce s NATO. Finsko s Aliancí nesmělo pořádat společná cvičení, a dokonce ani sdílet zpravodajské informace. Z tohoto pohledu je až neuvěřitelné, že Rusko připustilo vstup Finska do NATO, aniž by podniklo veškeré možné kroky k jeho zastavení – a to i za cenu případného uzavření míru na Ukrajině.

Sovětský svaz dlouhodobě usiloval o zajištění schopnosti drtivého odvetného jaderného úderu pomocí raketonosných ponorek. (Z komplexních taktických důvodů se všeobecně předpokládalo, že jadernou válku zahájí spíše Američané, ale o tom až jindy.) Jenže SSSR se potýkal s kritickým nedostatkem vhodných přístavů. Černé a Baltské moře jsou pro operace jaderných raketonosných ponorek naprosto nevhodná. Vladivostok se zase nachází v přímém dosahu amerických sil v Japonsku (zejména 7. flotily) a panuje obecná shoda, že v případě jaderného konfliktu by přestal existovat během prvních dvaceti minut.

Tím se dostáváme k Murmansku a poloostrovu Kola. Proč představuje Finsko v NATO pro Rusko tak fatální problém? Polovina ruského jaderného arzenálu připadá na ponorky a podle většiny dostupných zdrojů je celých 81 % těchto zbraní soustředěno právě na poloostrově Kola. Všechny tyto kapacity mohou být nyní zničeny raketami odpálenými z finského území, a to prakticky bez varování. Neexistuje přitom žádná alternativa, kam by se daly tyto síly přesunout – Rusko zkrátka jiný bezpečný přístav nemá.

NATO je nyní schopno bez varování a během deseti minut zlikvidovat polovinu ruského jaderného arzenálu – s výjimkou jedné až dvou ponorek, které právě vykonávají patrolu. Rusko nemá prakticky žádný čas na reakci, protože satelity (kdyby je mělo) ani radary včasného varování nejsou schopny detekce taktických balistických raket či střel s plochou dráhou letu. Taktické obranné systémy by se o útoku dozvěděly přibližně 45 sekund před dopadem. Vzhledem k reálným výsledkům systému S-400 je i těch 45 sekund varování optimistických a o sestřelu nemůže být ani řeč.

Nyní je již čtenáři zřejmé, proč by během studené války i pouhé společné cvičení Finska s NATO bylo okamžitě považováno za vyhlášení války. Je s podivem, že Rusko nechalo tuto situaci dojít tak daleko a proti vstupu Finska do Aliance fakticky nijak nezasáhlo, pokud se skutečně tak fatálně obává o svou bezpečnost. Členství Finska v NATO není ohrožením ruské národní bezpečnosti, je to fakticky její zničení.

Nejpodivnější na celé teorii o hrozbě ze strany NATO je fakt, jak okatě Rusko ignoruje skutečnosti, které jeho národní bezpečnost reálně ohrožují. Je až neuvěřitelné, že země, která se údajně tak panicky bojí invaze na své území, je ochotna bez váhání promrhat arzenál, jejž Sovětský svaz budoval čtyřicet let k ochraně celého impéria, na dobytí jedné o něco větší vesnice na Donbasu.

Začněme u jaderných zbraní. Zatímco propagandisté v ruských státních televizích každý večer vyhrožují zničením některé ze západních metropolí a Rusko se tváří, že je v permanentní jaderné pohotovosti, realita je podstatně střízlivější. Kvůli vleklým problémům s údržbou má Rusko na moři trvale jen jednu až dvě jaderné raketonosné ponorky. Pro srovnání: Británie udržuje v operačním nasazení jednu, Francie dvě a USA čtyři. Samotná Evropa tak má v tomto ohledu nad Ruskem převahu přibližně 2:1.

Dalším problémem je raketa Bulava. Ta se vyvíjí už dvě desetiletí a ruské ponorky ji na své patroly vozí od roku 2013. Ještě před válkou v roce 2021 kolovaly o její nespolehlivosti téměř hororové historky; dokonce i při předem naplánovaných testech, na které byla střela týdny připravována, byla úspěšnost startů nižší než 50 %. O to překvapivější bylo, když ji v roce 2024 oficiálně zařadili do výzbroje a její vývoj prohlásili za ukončený. Někdo by mohl věřit tomu, že se během dvou let války skutečně podařilo vyřešit vše, co nešlo uplynulých dvacet let. Pokud tomu věříte, znám jednoho nigerijského prince, který nutně potřebuje pomoci s vyzvednutím milionového dědictví. Mnohem pravděpodobnější však je, že Rusko vývoj kvůli nedostatku financí prostě vzdalo. Bulava zkrátka nikdy spolehlivá nebude.

Pozemní střela Jars je na tom o něco lépe, primárně proto, že nejde o žádnou převratnou konstrukci. Rusové v podstatě jen znovu vyrobili starý sovětský Topol z roku 1985 a v duchu své tradice jej přejmenovali na nový systém. Výhodou je, že tato technika údajně vcelku spolehlivě funguje. Problém však spočívá v tom, že tyto střely slouží v jaderné doktríně primárně jako „magnet na rakety protivníka“. Účelem ze země odpalovaných střel je, aby na nich útočník vyplýtval své hlavice a nezbylo mu jich tolik pro údery na civilní cíle. Je tedy poměrně snadné je vyřadit hned v rámci prvního úderu.

Rusko disponuje celou řadou bizarních „zbraní soudného dne“, jako je jaderné torpédo Poseidon, které by dokázalo napáchat genocidu leda tak na rybím ekosystému. Dále je tu střela s jaderným pohonem Burevestnik, kterou by pravděpodobně dokázala sestřelit i Mauretánie, v praxi zřejmě nemanévrující kluzák Avangard a nakonec chronicky nefungující raketa Sarmat. Jediným skutečným účelem těchto zbraní je vnitřní i vnější propaganda. Putin se může chlubit tím, že je nikdo jiný nemá, ale pravdou zůstává, že je nikdo nemá prostě proto, že jsou ve srovnání s konvenčními nosiči naprosto zbytečné.

Pokud však jde o reálné (a patřičně drahé) potřeby ruského jaderného odstrašení – jako je zabezpečení Barentsova a Japonského moře, dostatek systémů AWACS, spolehlivé ponorkové střely nebo protivzdušná ochrana strategických základen – to všechno má současné Rusko, lidově řečeno, úplně „na salámu“.

Zdaleka nejkatastrofálnější je však situace u systémů včasného varování. Soustava infračervených satelitů Oko se fakticky rozpadla, takže se Rusko v současnosti nemá jak včas dozvědět, že Západ odpálil své rakety ICBM. Sice se stále hovoří o plánované náhradě, ale program byl evidentně zrušen kvůli nedostatku financí. Člověk by řekl, že pro stát, který se údajně tolik obává útoku tří dalších jaderných mocností, je to poněkud zvláštní rozhodnutí.

Naprostým šokem však byla ruská reakce na ukrajinské útoky na radary včasné výstrahy. Jedná se o systémy, jejichž paprsky se odrážejí od ionosféry a umožňují Rusku detekovat rakety ICBM v jejich střední fázi letu. Ukrajině se jich podařilo několik těžce poškodit. Například radar v Orsku, který monitoruje sektor zahrnující i Arabské moře – tedy ideální prostor pro vedení útoku na ruské jaderné síly – byl mimo provoz šest až osm měsíců. Půl roku tak byl jediným „senzorem“, který by ruské vedení informoval o přicházejícím úderu, až teploměr v Kremlu, jenž by náhle ukázal sto milionů stupňů Celsia. Rusko tuto situaci víceméně ignorovalo a s opravami nijak nespěchalo. Dnes tyto klíčové objekty chrání pouze dva systémy Pancir.

Rusko si objektivně nepřipouští ani teoretickou možnost, že by jej NATO plánovalo vojensky napadnout. Kdyby však Aliance skutečně něco takového zamýšlela, neexistoval by pro ni vhodnější moment než právě teď. Skutečnost, že Rusko – jakožto sebeproklamovaná supervelmoc – vede s vojensky nepoměrně slabší Ukrajinou vyčerpávající konvenční válku bez jakýchkoliv omezení, totiž paradoxně představuje to největší ohrožení ruské národní bezpečnosti.

Vojenské intervence mají obvykle velmi přísná omezení stran použití síly, a to z dobrého důvodu. Kdyby v roce 2021 někdo zaznamenal několik střel s plochou dráhou letu pouhých 200 km od Moskvy, okamžitě by to vyvolalo paniku a jaderný poplach. Pokud by tehdy došlo k útoku na radary včasného varování nebo ke ztrátě spojení s velením strategických sil, Rusko by pravděpodobně již otevíralo poklopy sil svých ICBM. Jenomže Rusko se nyní nachází v plnohodnotné konvenční válce – útočí, na co chce, a Ukrajina mu to oplácí stejnou mincí. U jaderné mocnosti by však konflikt za normálních okolností takto vypadat nemohl.

Skvělým příkladem může být čínsko-vietnamská válka či operace Pouštní bouře. Saddám Husajn měl v roce 1991 k dispozici značné zásoby funkčních střel s antraxem a bojovými plyny. Proč je nepoužil, přestože by tím postup koaličních vojsk masivně zpomalil? Protože mu bylo jasné, že v reakci na to Američané okamžitě srovnají se zemí jeho palác, a to i s ním uvnitř. Přesně takovou hrozbu by nyní potřebovalo i Rusko, aby odradilo protivníka od útoků na své strategické síly a velení. Logika odstrašení by měla znít: „Pokud zaútočíte na naše strategické objekty, zničíme vaši energetickou infrastrukturu.“ Jenže to už Rusko dělá v rámci běžného úterního odpoledne.

Představme si nyní, že jsme těmi „zlými“ plánovači NATO, kteří chtějí obsadit Rusko a zmocnit se jeho nerostného bohatství. Pojďme si tedy načrtnout přibližný operační plán. Tento „Plán 51“ berte prosím s velkou rezervou – jde o scénář, který by fungoval v ideálním světě, a jak dokázaly mnohé minulé konflikty, v ideálním světě rozhodně nežijeme. Je to spíše ilustrace toho, jak dramaticky se strategická situace pro Alianci po ruské invazi na Ukrajinu změnila.
1. Příprava
Nejdříve můžeme Ukrajinu znovu požádat o vyřazení ruských radarů včasného varování. Tentokrát už by to zřejmě vyžadovalo rakety Flamingo namísto běžných dronů. Ruské námořnictvo je zcela vyčerpané, značná část jeho personálu bojuje na frontě a v Barentsově či Japonském moři prakticky neexistují protiponorkové hlídky. To nám umožňuje pomocí našich ponorek nerušeně sledovat ruské raketonosné ponorky hned od momentu, kdy opustí kotviště. Naše převaha je taková, že na každou ruskou ponorku můžeme nasadit dvě vlastní a v okamžiku zahájení operace je okamžitě potopit. Jako bonus by bylo vhodné osadit část střel ATACMS a Tomahawk jadernými hlavicemi. Díky Bohu (a Putinovi) že už nemusíme brát ohled na vzájemné kontroly, jelikož platnost smlouvy START vypršela.
2. Předútok
Tato fáze je tím nejvýznamnějším prvkem, který Alianci otevírá právě probíhající válka na Ukrajině. V současném chaosu totiž nikdo okamžitě nerozpozná, zda velitelské stanoviště, komunikační uzel nebo pozemní kalibrační stanici systému GLONASS zasáhl konvenční Tomahawk, nebo ukrajinské Flamingo. Tímto způsobem lze drasticky ochromit schopnost ruské reakce desítky minut předtím, než samotný jaderný úder vůbec začne. Takový úder vyvolá poplach, ale nikoliv poplach jaderný. Pokud bychom chtěli být obzvláště důslední, mohli bychom zničit i radar včasné výstrahy monitorující severní pól, což je však vzhledem k pozicím ve Finsku nyní v podstatě zbytečné.
3. Jaderný útok
Jakmile dopadnou první Tomahawky, spouštíme hlavní úder. Námořní základny na poloostrově Kola vyřadí salvy ATACMS ze systémů HIMARS rozmístěných ve Finsku, zatímco Vladivostok během několika minut zlikviduje 7. flotila. Polovina ruského jaderného arzenálu je v troskách dřív, než kdokoli stihne zareagovat. Současně čtyři ponorky NATO odpálí z Arabského moře celkem 80 střel se 640 jadernými hlavicemi. To je síla bohatě postačující k eliminaci všech zbývajících ruských sil – od raketových sil přes základny s mobilními systémy a sklady rezervních hlavic až po klíčová velící centra v Moskvě, Petrohradu či Novosibirsku. Protože Ukrajina předem oslepila systémy včasné výstrahy, dozvědí se v Rusku o probíhajícím útoku až ve chvíli, kdy se teplota v místnosti zvýší vysoko nad bod varu oceli.
4. Likvidace letectva
Následně je třeba eliminovat ruské letectvo. To je v současnosti vcelku snadný úkol, neboť téměř všechny systémy protivzdušné obrany, které by měly jejich základny chránit, jsou nyní kolem Ukrajiny. Během několika hodin získá NATO totální vzdušnou nadvládu nad celým ruským územím a může začít „lovit“ pár přeživších raket. I kdyby se Rusku přece jen podařilo několik střel odpálit, Evropa disponuje systémy SM-3 v Polsku a Rumunsku, Arrow 3 v Německu (jehož pořízení zajistila právě válka na Ukrajině) a Američané pak interceptory GBI. Tato kapacita bohatě postačí k eliminaci těch několika málo střel, které by přečkaly první úder.
5. Pozemní útok
Tohle je v jádru největší slabina všech teorií o plánovaném útoku NATO na Rusko: kde by na něj Aliance vzala lidi? Rusko je rozlohou obrovská země se 140 miliony obyvatel. Zatímco na samotný prvosledový útok by stačilo pár stovek tisíc vojáků, zadní voj a logistika by vyžadovaly masy lidí – odhadem 4,7 až 7,2 milionů (když použijeme standardní výpočet RAND). NATO by zkrátka nemohlo napadnout Rusko bez masivní a politicky neprůchodné mobilizace vlastního civilního obyvatelstva. Tedy… až doteď. Nyní má totiž NATO přímo na ruských hranicích milionovou spojeneckou ukrajinskou armádu, podpořenou čtyřmi miliony rezervistů s přímými bojovými zkušenostmi.
6. Okupace
Tohle představuje další v podstatě neřešitelný problém. Okupační vojska by v Rusku musela zůstat několik let, aby zemi stabilizovala. V Iráku stálo nasazení 200 000 vojáků jednotky procent amerického HDP – představte si, jaké náklady by vyžadovalo pět milionů. Západ by taková okupace finančně zruinovala do roka, a to bez ohledu na množství ropy, které by z ruského území dokázal vytěžit. Tedy pokud byste na tuto práci nenajali vojáky z jedné z nejchudších zemí Evropy, kteří by byli ochotni jít do akce téměř zadarmo jednoduše proto, že Rusko poslední čtyři roky bombarduje jejich rodiny. A zmínil jsem se, že celá tato pětimilionová potenciální okupační armáda mluví plynně rusky?

Abychom to shrnuli: Rusko se válkou na Ukrajině poprvé v historii dostalo do situace, kdy má NATO alespoň teoretickou možnost jej napadnout, obsadit a okupovat, aniž by Aliance riskovala miliony životů nebo musela přistoupit k masové mobilizaci. Objektivně jediné, co NATO v takovém kroku z čistě vojenského hlediska brání, je v podstatě nemožnost utajení takhle obrovské akce a vědomí, že i ta nejdokonalejší vojenská operace podléhá Murphyho zákonům – a u jaderných zbraní nikdo nechce testovat hranici smůly. Ruskému vedení je to však zřejmě úplně lhostejné. Putin i všichni vysoce postavení činitelé totiž moc dobře vědí, že NATO by Rusko nikdy vojensky nenapadlo.

Zdroje:

https://static.rusi.org/russian-and-allied-capabilities-modern-strike-campaign-feb-2025-rusi.pdf

https://fiia.fi/en/publication/the-geostrategic-arctic

https://www.twz.com/news-features/strike-on-russian-strategic-early-warning-radar-site-is-a-big-deal

https://fas.org/publication/nuclear-notebook-russia-2025/

https://www.rand.org/pubs/reprints/RP479.html

https://www.csis.org/analysis/russian-arctic-threat-consequences-ukraine-war

https://www.csis.org/analysis/maritime-domain-lessons-russia-ukraine-conflict-focus

https://www.rusi.org/explore-our-research/publications/policy-briefs/uk-contribution-security-northern-europe