Článek
Dne 13. července letošního roku zformovala devítičlenná skupina států novou evropskou koalici, jejímž deklarovaným cílem je vybudování architektury protiraketové obrany pro Ukrajinu. Signatáři paktu – Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, Španělsko, Nizozemsko, Švédsko, Norsko a Dánsko – tak u jednoho stolu sdružili de facto veškerý evropský potenciál, který má v oblasti obrany proti balistickým hrozbám co nabídnout.
Cílem iniciativy je implementace vrstveného „systému systémů“, který by integroval západní senzorické platformy a systémy velení a řízení operující na ukrajinském bojišti. Tou ambicióznější částí projektu je ovšem vývoj zcela nového interceptoru s kódovým označením FP-7.x. Tento efektor, vycházející z architektury taktické balistické střely FP-7, by měl srazit jednotkovou cenu za zachycení balistické hrozby na magickou, avšak v oboru zcela iluzorní hranici jednoho milionu dolarů.
Fyziku nelze ošidit: Technické limity konceptu
Než přistoupíme k analýze toho, proč je Freyja z hlediska vojensko-průmyslového plánování naprosté šílenství, je nezbytné zmínit i technické slabiny celého konceptu.
První fáze, tedy integrace C4ISR (velení, řízení, komunikace, počítače, zpravodajství, sledování a průzkum) architektury, je racionální a technologicky schůdná. Platformy protivzdušné obrany států NATO dnes standardně sdílejí taktická data prostřednictvím sítě Link 16. Jakkoliv je transfer plnohodnotného protokolu Link 16 na Ukrajinu z bezpečnostních důvodů vyloučen, vývoj „odlehčené“ verze datalinku pravděpodobně nebude nepřekonatelný inženýrský problém.
Ukrajinská protivzdušná obrana je spíše frankensteinovou obranou. Můžete najít starou verzi švédského radaru SAAB Girrafe (na obrázku), který se snaží poslat informace o cílí na zaměření supermodernímu italskému Kronosu, který by poté potřeboval odpálit americkou raketu PAC-3 MSE. To se zatím příliš nedaří.
Diametrálně odlišná situace však panuje u samotné antirakety FP-7.x. Kinetické zničení balistické střely (tzv. hit-to-kill) v terminální fázi letu, tedy v okamžiku návratu do atmosféry, představuje jeden z nejtěžších úkolů moderní aerodynamiky. Nároky na manévrovatelnost interceptoru jsou extrémní. Útočící hlavice navíc disponuje masivní kinetickou převahou – zatímco interceptor se musí prodírat vzhůru hustými vrstvami atmosféry, cíl padá z řídké stratosféry rychlostí přesahující pětinásobek rychlosti zvuku.
V současné době existují na globálním trhu pouze dva zbraňové systémy, které vykazují konzistentní schopnost ničit balistické cíle v terminální fázi s vysokou pravděpodobností zásahu. Tím prvním je americký interceptor PAC-3 MSE sytému Patriot, druhým pak evropská střela Aster 30 B1, tvořící páteř komplexu SAMP/T. (Možná bychom mohli započítat i americký námořní SM-6.)
Oba systémy se nespoléhají na klasickou aerodynamiku, ale využívají pokročilou inženýrskou magii – od kontrolovaných explozí po létání bokem (detailněji jsem se to tom rozepsal v tomto článku)
Plánovaná střela FP-7.x má být ovšem modifikovanou balistickou raketou. Z podstaty své konstrukce tak nebude disponovat žádnou z výše zmíněných technologií a spoléhat se má výhradně na klasické aerodynamické řídicí plochy na zádi. Není to přitom poprvé, co se inženýři pokoušejí o svatý grál – levný interceptor za milion dolarů. Poslední podobný, a nutno říci že velmi bolestivý, pokus má za sebou Izrael se svou střelou Stunner (systém Davidův prak).
Napsal jsem o tom celý článek, ale ve zkratce: Projekt v praxi narazil na tvrdou realitu. Střela Stunner nedisponovala dostatečnou manévrovatelností pro zachycení útočících manévrujících hlavic. Izraelské síly protivzdušné obrany tak byly během nedávných íránských útoků nuceny sáhnout hluboko do zásob drahých exoatmosférických interceptorů systému Arrow, aby hrozby eliminovaly ještě ve vesmírném prostoru, daleko mimo atmosféru.
A to hovoříme o Izraeli – státu, který v oblasti protiraketové obrany patří do světové top trojky. Samotná střela Stunner přitom byla od rýsovacího prkna navrhována jako štíhlá, aerodynamicky vysoce nestabilní a extrémně obratná. Koncept Freyja naproti tomu počítá s tím, že na špici těla konvenční balistické střely namontuje naváděcí hlavici a bude doufat.
Syndrom znovuobjevování kola
Zde se ovšem dostáváme k jádru problému, který je esencí bizarního fungování současné evropské bezpečnostní architektury. Nabízí se zcela legitimní otázka: Proč alokovat zdroje do podobného výzkumu? Konsorcium Eurosam (Francie a Itálie) již dnes vyrábí špičkový systém atmosférické protiraketové obrany SAMP/T. Ten je na ukrajinském bojišti již delší dobu nasazen a podle dostupných dat z bojových operací dokonce v procentuální úspěšnosti sestřelů překonává americký Patriot.
Problém je v munici. Pozemní verzi systému SAMP/T v Evropě provozuje pouze Francie a Itálie (v horizontu dvou let přibude Dánsko). Zbytek kontinentu historicky vsázel na Patriot. K americkým výrobním linkám na střely PAC-3 MSE však Evropa aktuálně ztratila přístup, jelikož administrativa prezidenta Trumpa vyčerpala více než polovinu svých zásob v Íránu. Výroba střel Aster 30 byla historicky vždy nízká a baterie SAMP/T na Ukrajině jsou v důsledku toho permanentně na suchu.
Střely Aster jsou výrazně populárnější na moři než na souši. Zde je odpaluje britský torpédoborec HMS Defender.
Ačkoliv zbrojovka MBDA kapacity mírně navyšuje (Británie, Francie a Itálie mají v backlogu údajně přes 1 000 střel, byť číslo zahrnuje i námořní Aster 15 pro bodovou obranu plavidel), tempo je zcela nedostatečné. Pokud má výrobce provést masivní kapitálové investice do rozšíření výrobních linek logicky k tomu potřebuje státní garance v podobě dlouhodobých odběratelských smluv.
Řešení této rovnice je přitom až triviálně přímočaré: Evropské státy by mohly okamžitě podepsat dlouhodobý kontrakt na 6 000 střel Aster 30 B1NT s dodáním v průběhu následujících 7 let v hodnotě zhruba 15 miliard eur (2 miliardy eur ročně). MBDA by získala jistotu pro masivní expanzi výroby, Ukrajina by dostala nepřetržitý přísun vysoce efektivní munice a Evropa by konečně naplnila prázdné sklady. I kdyby bylo den po podpisu takového kontraktu na Ukrajině uzavřeno příměří, plné sklady moderních interceptorů by byly pro evropskou bezpečnost obrovskou „katastrofou“.
Politika především
Zatímco z vojensko-průmyslového a logického hlediska jde o dokonale elegantní řešení, z pohledu současného evropského geo-ekonomického protekcionismu jde o absolutní tabu. V překladu by to totiž znamenalo nalít 15 miliard eur z evropských fondů do francouzských a italských zbrojovek. A to je politická pilulka, kterou by domácí obranný průmysl v Německu a Skandinávii těžko spolkl. A kdybste to nechali vyrábět i Němce ozvou se zase malé státy, že se z evropských peněz posílají peníze velkým státům.
Zcela absurdní je i argumentace nákladovostí. Ano, cena jedné Aster 30 osciluje kolem 2,5 milionu eur. Nicméně z dat víme, že Ukrajina za celou dobu trvání konfliktu spotřebovala zhruba 500 kusů těchto high-end protiraketových interceptorů. V řeči peněz se bavíme o 1,2 miliardě eur. V kontextu celkové západní pomoci jde o částku na úrovni statistické chyby. A při případném spuštění skutečné masové produkce (a s tím spojených úspor z rozsahu) by se jednotková cena dále snižovala.
Výsledkem celé této evropské anabáze je tak stav, kdy se Ukrajina – stát s nulovým know-how v oblasti obrany proti balistickým raketám – bude muset pokusit pod neustálou palbou ruských raket vyvinout a industrializovat technologii, jejíž zvládnutí trvalo světovým supervelmocím desítky let a stály za ním astronomické rozpočty.
Optikou evropské politiky je ale vlastně vše v nejlepším pořádku: oněch 15 miliard eur se totiž alespoň spálí ve výzkumných slepých uličkách na Ukrajině, místo aby skončily v severní Itálii. O peníze přijdou všichni, ale všichni stejně. Dokonalá evropská politická rovnováha tak zůstane zachována, a to je bohužel pro evropské státy to nejdůležitější při vytváření společné obrany.
O selhání podobného izraelského projektu:
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
