Článek
Nedávno jsem viděl příspěvek jistého MAGA vojenského influencera, který dokonale shrnul současné problémy americké armády do jednoho obrázku. Na jedné straně stál bývalý Bidenův ministr obrany Lloyd Austin, zpocený v tradičním arabském rouchu. Na straně druhé Pete Hegseth, Trumpův současný šéf Pentagonu, naaranžovaný tak, že by mohl rovnou naskočit na náborový plakát Goebelse.
Pod tím vším se skvěl nápis „To je to, pro co jsme volili!“ doprovázený oslavnými komentáři o tom, jak USA konečně vede chlap, a ne produkt pozitivní diskriminace. Tahle virální koláž ve skutečnosti fenomenálně ilustruje zvrácenou logiku, s jakou současná administrativa rozkládá americké ozbrojené síly. Definitivní účet za tento přístup koneckonců právě teď sledujeme v Íránu.
Když image válcuje kompetenci
Samotné srovnání životopisů Lloyda Austina a Petea Hegsetha je vyloženě komické. Pete Hegseth, příslušník Národní gardy, strávil v Iráku deset měsíců hlídáním základny Falcon a v Afghánistánu osm měsíců výcvikem místních sil. Jízdenku do nejvyšších pater hnutí MAGA si následně vysloužil jako mluvící hlava na Fox News.
Lloyd Austin ještě jako plukovník u 3. brigády.
Lloyd Austin naproti tomu absolvoval West Point jako jeden z nejlepších ve svém ročníku, nastoupil k elitní 82. výsadkové divizi a propracoval se až na velitele 3. brigády. Status legendy si vysloužil v roce 2003 při tažení na Bagdád, kdy působil jako zástupce velitele pro manévr u 3. pěší divize.
Místo aby řídil ofenzívu z bezpečí štábního stanu, velel útoku přímo z přední linie, s útočnou puškou v ruce. Výsledek hraničil s vojenským zázrakem: hrot celého útoku na irácké hlavní město stál Američany pouhých 35 padlých vojáků. Za toto fenomenální velitelství se stal jedním z pouhých dvou amerických generálů, kteří v tomto století obdrželi Stříbrnou hvězdu za chrabrost.
Tento úspěch pochopitelně nakopl jeho kariéru. O pouhých sedm let později už coby čtyřhvězdičkový generál velel všem americkým vojskům v Iráku. Jako zástupce náčelníka štábu armády pak zrežíroval jedny z nejzásadnějších reforem v moderní vojenské historii. Připravil doktrínu Army 2020, o kterou se americké síly opírají dodnes – například tím, že prozřetelně zdvojnásobil počty ženijních a logistických jednotek v každé brigádě.
Mnozí ho tipovali na budoucího šéfa sboru náčelníků štábů. V roce 2013 však prezident Obama nutně potřeboval kompetentního velitele pro Blízký východ (CENTCOM) tváří v tvář vzestupu Islámského státu a hrozící válce s Íránem. Austin výzvu přijal. Do výslužby odešel krátce poté, co se Írán pod reálnou hrozbou americké vojenské intervence raději vzdal jaderných ambicí – a to za marginální ústupek v podobě uvolnění pouhých 0,8 % zadržovaných prostředků. Mosul, a s ním i chalífát Islámského státu, padl necelý rok nato.
Lloyd Austin by podle hnutí MAGA neměl být ministrem obrany, protože si dovolil mít ve svých 65 letech mírnou nadváhu.
Koho z nich podle vás do čela Pentagonu vynesla protekce a ideologická pozitivní diskriminace?
Dětinská posedlost maskulinitou
Pete Hegseth, který získal post ministra obrany zjevně díky pozitivní diskriminaci pro lidi s vytetovanými nacistickými symboly, je svým vlastním vzhledem posedlý až komicky. Když si jako první věc v Pentagonu vyžádal zřízení maskérny, aby ho mohli každý den profesionálně líčit, většina generálů umírala smíchy. To byl ovšem teprve začátek.
Když zrovna neposílal přísně tajné vojesnké plány přes messenger, jal se vylepšovat i vzhled samotných vojáků. Zjistil totiž, že ústředním problémem ozbrojených sil je nedostatečné holení. A tak ve chvíli, kdy se hroutila americká logistika při operaci v Íránu, řešil šéf Pentagonu především to, že námořníci na videích vypadají moc zarostle.
Takhle má vypadat správný ministr obrany! Kvůli tomu jsme šli k volbám!
A to jsou jen ty nejmenší perly, které z něj vypadly. Hegseth navrhl zavést u vojáků povinná minima na benchpress, stal se posedlým hladinou testosteronu v mužstvu a pro starší ročníky dokonce prosazuje povinné užívání steroidů. Zkrátka aby každý vypadal jako filmový Rambo. Jen pro kontext: průměrný americký voják, který vyhrál druhou světovou válku, měřil 173 centimetrů a vážil 65 kilo.
Do dějin pak vejde jeho prohlášení, že uprostřed největší krize americké vojenské moci za posledních sto let je jeho absolutní prioritou prosadit v armádě „étos spartského vojáka“. K naplnění tohoto historického odkazu zatím přispěl jedině tím, že se nechal potupně porazit od Peršanů.
Doteď by to byl jen vtipný bizárek. Situace, kdy si samozvaný „alfasamec“ nechává – jako vůbec první šéf obrany v historii NATO, a to včetně desítek žen na těchto postech – proplácet šminky z vojenského rozpočtu, vyloženě volá po karikatuře. Jenže tato dětinská posedlost maskulinitou se bohužel začala brutálně promítat i do reálného fungování armády.
Posedlost snahou vypadat silně
Hlavním cílem současné administrativy totiž není vítězit, ale dělat všechno co největší a nejefektnější – nehledě na strategické následky. Dokonalou ukázkou byla nedávná pompézní audiovizuální show nad Venezuelou. Za tu pak Spojené státy zrušily sankce výměnou za ústupky, které by jim jinak sám Maduro naservíroval na stříbrném podnose.
Po technické stránce se nemilosrdně zařezávají programy, které armáda ke svému fungování reálně potřebuje. Místo nich se peníze sypou do šílených projektů, co vypadají dobře jen na papíře a v televizi. Takže například místo moderních fregat se budou znovu stavět bitevní lodě (a ne, tohle opravdu není satirický článek). Vůbec nejhůř ale dopadlo zrušení nákupu klíčových radarových letounů AWACS hned na samém začátku Hegsethova mandátu.
Tohle rozhodnutí uzrálo zhruba stejně dobře jako čtvrt roku starý balkánský sýr. Když totiž propukla válka v Íránu, museli Američané potupně obcházet spojence a zoufale je prosit o zapůjčení přesně těch strojů, jejichž nákup před rokem tak slavnostně zrušili. A protože bylo nutné projekt okamžitě obnovit, musel Hegseth na tyto letouny tiše vysát čtvrtinu tajného rozpočtu Pentagonu. Jsou to totiž jediné peníze, se kterými může hýbat bez souhlasu politicky zablokovaného Kongresu.
E-7 Wedgetail australského letectva. Austrálie jeden na pomoc Spojeným státům skutečně vyslala.
Absolutně největšímu průšvihu však aktuálně čelí námořnictvo. Možná to mnohé překvapí, ale americká flotila je dnes bez evropské podpory v podstatě nesvéprávná. Sice disponuje jedenácti gigantickými letadlovými loděmi, ale Evropa drží v rámci NATO dvě třetiny všech doprovodných plavidel, všechny klíčové protiponorkové lodě a minolovky.
Názorný příklad: Američanům nedávno na moři doslova vyhořela nejmodernější letadlová loď Gerald R. Ford, protože u ní dvojnásobně přetáhli servisní intervaly. Její náhrada sice byla už čtvrt roku připravená k vyplutí, ale jednoduše nebyly k dispozici žádné torpédoborce, které by ji mohly na cestě bezpečně doprovázet. Posledních dvacet let by to byla vcelku standardní situace, která by se vyřešila jedním rychlým telefonátem do Londýna nebo Madridu.
Dlouho jsem si myslel, že Evropa zkrátka jen odmítá sfanatizovaným Američanům pomáhat. Nedávno ovšem jeden italský admirál zmínil překvapivou informaci: Američané o pomoc prostě přestali žádat. Protože správné macho své spojence o pomoc přece neprosí. To si radši nechá vyhořet letadlovou loď a prohraje celou válku.
Totalitní armáda se svobodou slova
Mnoho lidí dnes šokuje způsob, jakým operují americké ozbrojené síly a jak neřízeně probíhají jejich zbrojní zakázky. Osobně bych ale nesouhlasil s tím, že jsou USA pod duem Trump–Hegseth ve světovém srovnání nějak extrémně nekompetentní. Ve skutečnosti nám jen v přímém přenosu nabízejí fascinující ukázku toho, jak fungují armády totalitních států.
Sám jsem napsal celý seriál o bizarních ruských zbraních. Opravdu si myslíte, že jsou Rusové tak hloupý národ, že by důstojníkům, kteří se vojenství věnují celý život, přišlo jako geniální nápad ničit prázdné garáže raketou za pět miliard korun?
Přesně ten systém, který teď sledujeme v USA, totiž bují v Rusku už desítky let. A právě on je zodpovědný za to, že se Rusové už roky marně snaží vojensky porazit stát, jenž na začátku konfliktu ani neměl plně funkční konvenční armádu. Jediný rozdíl spočívá v tom, že v Rusku se o těch největších přešlapech nedozvíme – jednak kvůli cenzuře, a jednak proto, že každý racionálně uvažující člověk už byl z armádního velení dávno vyhozen.
Když se teď obloukem vrátíme k původnímu obrázku Lloyda Austina v onom tradičním arabském rouchu: Austin strávil na Blízkém východě polovinu života a moc dobře si uvědomoval, jak obrovský vliv má v tomto regionu symbolika. Když v roce 2015 vojensky tlačil na Írán, možná u toho nevypadal jako model z náborového letáku. Zato měl ale v kapse souhlas k využití lokálních základen od všech zemí Perského zálivu a za zády mu stálo padesát bojových lodí spojenců v NATO.
Hegseth na internetu před svými obdivovateli sice pózuje jako moderní král Leonidas, ale jeho sólová operace v Íránu skončila naprostým debaklem bez jediného spojence. Ve výsledku se tak pouhých sedmdesát stíhaček zoufale snaží vybombardovat zemi o rozloze přes milion čtverečních kilometrů.
A na tom se ukazuje přesně to, co u všech totalitních režimů: je to právě tato dětinská snaha vypadat za každou cenu silně, která ze Spojených států začíná dělat vojensky tak slabou zemi.
Předchozí článek o současných problémech v amerických ozbrojených silách:
Zdroje:
