Článek
Zatímco Spojené státy, Čína a ostatní mocnosti pod tlakem astronomických nákladů na údržbu a výcvik masivně přešly na víceúčelové platformy, Moskva dál provozovala specializované systémy pro každou myslitelnou misi. To si může dovolit jen skutečná supervelmoc!
Ať už jste si vymysleli jakýkoliv vojenský problém, Rusko na to mělo dedikovanou zbraň. Strategické bombardéry, balistické rakety středního doletu, střely s plochou dráhou letu, podzvukové protilodní střely, nadzvukové protilodní střely a to ani nezmiňuji obrovské množství wunderwaffen. Měli prostě všechno.
Terminator má být bojové vozidlo pěchoty pro boj do města. Je to nádherná ukázka toho, že Rusko vyvíjí zbraň i proto, na co ostatní země prostě používají lidi s puškou.
Když se podíváte na čísla, působilo to neuvěřitelně. Bavili jsme se tu o aktivní flotile vysoko přes tisíc bojových letounů, stovka bombardérů, hlubokých skladech ukrývajících například dvanáct tisíc tanků, největšímu hladinovém loďstvu v Evropě a desítkách jaderných ponorek. Vypadalo to jako perfektní vševojsková mašinérie.
K tomu všemu si ještě musíte připočíst obrovský jaderný arzenál, který si kapacitně nezadal s tím americkým, ale za cenu menší než ten britský a zhruba za třetinu toho, co na své jaderné síly vydává Čína. Celý ruský vojenský rozpočet byl menší než jen americké výdaje na jaderné zbraně. Přitom pokročilé zbraně stojí zpravidla podobně všude na světě.
Když i Čína má lepší informace o vašich protivnících
Ta otázka musela logicky napadnout každého, kdo umí používat kalkulačku. Rusko hospodařilo s vojenským rozpočtem, který víceméně odpovídal výdajům Velké Británie nebo Francie. Přitom se jedná o chronicky zkorumpovaný stát, jehož civilní technologický sektor zaostává hluboko za Českou republikou. Jak je tedy možné, že jeho vojenská technika byla tak špičková, levná a k dispozici v tak velkých počtech?
Důvěra v tyto ruské schopnosti nebyla geograficky rovnoměrná. Absolutně nejvyšší byla ve Spojených státech, Německu a Británii. Ve zbytku Evropy už panovala mírná skepse a zdaleka nejméně důvěřivý byli vojenští analytici v Asii.
Obzvláště zajímavý je v tomto ohledu pohled do Číny. Když se nám dnes, primárně díky AI překladům, daří číst čínské vojenské analýzy a blogy, zjišťuje se poměrně zajímavá věc: jejich odhady ruské síly byly realitě výrazně blíž než ty západní. A především byli ve svých hodnoceních naprosto přímí.
Vezměme si jako ukázkový příklad ruské protiradarové střely Ch-31. Západním analytikům přišlo přinejmenším podezřelé, že by zrovna Rusko zvládlo vyrábět ten vůbec nejpokročilejší typ zbraně vzduch-země, když i Německo muselo svůj projekt ARMIGER odpískat kvůli astronomickým nákladům na vývoj. Ovšem stále se západní experti shodovali na tom, že Ch-31 bude asi „nedokonalá, leč stále nebezpečná zbraň“.
Ch-31 je samozřejmě nejrychlejší protiradarová střela s nejdelším doletem. Na Ukrajině má zatím jeden drobný problém, ani po čtyřech letech nezvládne zaměřit nepřátelský radar.
Naproti tomu se ke mně nedávno dostal článek z čínského institutu AVIC z roku 2018. Jeho autor se s nějakou zbytečnou diplomacií vůbec nezdržuje a rovnou napsal, že ta věc jednoduše nefunguje, nikdy fungovat nebude a že Rusko zkrátka není na technologické úrovni, aby dokázalo vyvinout tento typ zbraně. Konec debaty.
Tohle mimochodem odkrývá jeden rys západní vojenské analytiky: extrémní politickou korektnost vůči ruským zbraním. Běžně narazíte na západní článek, ze kterého sice mezi řádky jasně cítíte, že autor nevěří jedinému slovu, které Moskva o daném systému tvrdí, ale přesto je celý napsán s takovou opatrností, jako když se snažím své ženě vysvětlit, že jí ty šaty, co si vybrala s tchýní, opravdu nesluší.
Vypálení potěmkinovských vesnic na Ukrajině
A pak přišla invaze na Ukrajinu a i ti nejtvrdší skeptici zůstali stát s otevřenou pusou. Nešlo jen o to, že by ruská armáda nebyla úplně moderní, nebo že by měla chyby. Výkony ruské vojenské mašinérie byly reálně horší, než co na bojišti předvádí některé státy třetího světa.
Začněme u elektronického boje. Ruské pozemní rušičky na začátku invaze okamžitě zarušily své vlastní letectvo, které pak operovalo skoro ve stylu druhé světové války. Jen pro představu: když v roce 1980 vypukla íránsko-irácká válka, tak Írán už měl u svých F-14 Tomcat tento problém vyřešený.
Jistě, vojenská historie zná i v moderní éře bizarní přešlapy – třeba když britské systémy v Zálivu zarušily americkou komunikaci. Ale že by nějaká rádoby velmoc vynesla na bojiště jednadvacátého století elektroniku, kterou si pak sama zaruší, to nenapadlo ani ty největší pesimisty.
Prvotní masivní raketové údery, které měly vymazat ukrajinské letectvo, protivzdušnou obranu a centra velení, skončily naprostým fiaskem. Zhruba 60 % odpálených střel totiž selhalo po cestě. (Možná, ale opravdu jen možná, je to způsobeno tím, že Ruská „supervelmoc“ provozuje více typů útočných střel než USA s desetinásobným rozpočtem.)
To je větší poruchovost, než jakou vykazují rakety Hamásu, které se po večerech stloukají z vodovodních trubek. A protože přesnost těch ruských střel, které náhodou doletěly, se od palestinské produkce také příliš nelišila, na Ukrajinu sice dopadly stovky drahých raket, ale ukrajinské armádě se v ten moment vlastně nic moc nestalo.
K tomu si přidejte protivzdušnou obranu, jejíž nasazení balancovalo na hranici čisté komedie. Léta jsme četli jak je systém S-400 absolutním postrachem pro ty nejpokročilejší západní stealth letouny. Následně jsme sledovali, jak selhávají při pokusech sestřelit pomalé, turbovrtulové drony s velkým radarovým odrazem letící ve čtyřech kilometrech. Čistě pro ilustraci: ruské armádě se podařilo sestřelit méně ukrajinských Bayraktarů, než kolik se Íráncům povedlo zničit amerických strojů MQ-9 Reaper.
Když Macron ví o ruské armádě více než Putin
Tohle není problém ruských zbraní, ale následek ruského velikášství. Rusko stále má ekonomiku a technologickou základnu na to, aby bylo vojenskou velmocí. Jenomže to by muselo přestat žít v iluzi toho, že je supervelmoc, vyvinout pár funkčních zbraní, polknout národní hrdost a nějakou tu vojenskou techniku koupit z Číny.
Buďme za to ale rádi, kdyby mělo Rusko v roce 2022 tři sta moderních bojových letounů, pár set raket dvou typů (které by ale fungovali), dvacet slušně vybavených a vycvičených brigád a funkční logistiku, tak by Ukrajina opravdu do týdne padla a nyní bychom tam možná tak posílali Javeliny pro partyzánský odpor.
Celou tuhle absurditu pravděpodobně nejvtipněji shrnuje konec generála Érica Vidauda, ředitele francouzské vojenské rozvědky. Francouzská rozvědka, na rozdíl od americké, tvrdila, že Rusko nezaútočí, protože jeho armáda je moc slabá i na tu Ukrajinu. Pravdu měli Američané, ale nejvtipnější je proč.
USA totiž pravděpodobně čerpali informace od vysoce postavených politických zdrojů v Kremlu, a proto si mysleli, že Rusko je vojenská mocnost a zaútočí. Francouzi se tedy mýlili proto, že měli o reálné bojeschopnosti ruských ozbrojených sil přesnější informace než samotné ruské velení.
Co je tedy Rusko?
Ve snaze najít nějaké stravitelné vysvětlení situace na frontě – a vyhnout se přitom tvrzení o absolutní ruské neschopnosti – sklouzávají média až k fanatickému obdivu ukrajinské armády. Realita je ale mnohem nudnější: Rusko na Ukrajině jen prokázalo, že není vojenská velmoc.
Samozřejmě se nabízí otázka, co tedy Rusko je? Mě osobně sedí popis: směs Íránu a Severní Koreje. Nebo možná ještě přesněji: Jak by vypadal Írán, kdyby získal jaderné zbraně.
Rusko sice od začátku války mediálně haraší jadernými zbraněmi, ale jaderné síly jsou v klidu na základnách a na moři má v průměru polovinu raketonosných ponorek co Evropa.
Bavíme se o technologicky zaostalém státu, jehož jediný ekonomický význam je v exportu surovin. Ovšem je extrémně geopoliticky ambiciózní s téměř neomezenou tolerancí k vlastním ztrátám na životech. Jeho konvenční vojenské síly jsou hluboko pod úrovní Pákistánu a s těmi jadernými to nebude o mnoho lepší.
Proč se Ruska bát?
To všechno ovšem ani v nejmenším neznamená, že Rusko není extrémně nebezpečné. Právě naopak. Moskva se svými výkony definitivně propadla do kategorie, pro kterou se v mezinárodních vztazích vžil termín: „darebácký stát“. A historická zkušenost Západu říká, že koexistence s těmito režimy je naprostá noční můra.
Pokud se totiž s podobným státem pokusíte vést jakékoliv omezené diplomatické či vojenské tanečky – budete takzvaně „řídit eskalaci“ – prohrajete. Téměř vždycky. A je úplně jedno, o kolik generací lepší stíhačky máte v hangárech, o čemž by koneckonců mohli vyprávět Američané z jejich anabáze ve Vietnamu.
Jediné, co tyto režimy drží na uzdě je realita, že když to přeženou a opravdu naštvou své vojensky kompetentnější sousedy, tak se jednoho rána probudí a zjistí, že jejich armáda je rozbombardovaná na prach a na jejich území už stojí pár brigád NATO. Pokud se ovšem darebácký stát nebojí, že tohle uděláte, tak vám nepomůže ani to, že na obranu utrácíte 5 % HDP a váš protivník není velmoc.
Starší článek o ruských expedičních vojenských schopnostech:
Proč není dobré přeučovat se z války na Ukrajině:
Zdroje:
K jazykové korektuře a češtinářskému šperkování byly používány LLMs, konkrétně Gemini 4 Argon.
