Článek
Je to ten absolutně nejvyčpělejší postup hollywoodských scenáristů, kteří jsou zrovna příliš líní na to, aby vymysleli alespoň trochu uvěřitelného záporáka. Když nevíte kudy kam, prostě proti hlavnímu hrdinovi postavíte zlého, doutník kouřícího šéfa zbrojního koncernu, který v tajnosti manipuluje vládami, aby rozpoutal třetí světovou válku a pohádkově na tom zbohatl.
Problém s tímhle filmovým klišé netkví v tom, že by zbrojaři byli bytostní lidumilové (nebo by neměli rádi doutníky). Háček je v tom, že pokud by šéf nadnárodní zbrojovky skutečně v zákulisí plánoval globální válečný konflikt, akcionáři by ho na nejbližší valné hromadě pravděpodobně defenestrovali. Z čistě ekonomického hlediska by to totiž byl úplný pitomec.
Na čem vlastně zbrojaři vydělávají
Vojenský průmysl je z byznysového hlediska naprosto nevděčná noční můra. Operujete na trhu, kde máte fakticky jen jednoho jediného zákazníka (stát), jehož zástupci v podobě politiků a úředníků se z podstaty věci snaží nenést za nic zodpovědnost, a co hůř – váš zákazník je ten, co píše zákony a skoro každá mezinárodní úmluva či článek ústavy má výjimku u „bezpečnosti státu“.
Například ve Spojených státech může armáda odstoupit klidně i od Kongresem schváleného víceletého kontraktu s tím, že to prezident prohlásí za otázku národní bezpečnosti. A poté se všichni diví, že nikdo není ochoten investovat do navyšování vojenské výroby. Koupíte stroje, postavíte linku a stát řekne: smůla, národní bezpečnost.
Zásadní omyl veřejnosti pak spočívá v představě, že se bohatne na masové výrobě zbraní. Realita je taková, že postavit a udržovat funkční tovární linku je extrémně drahé a na standardních zbraních jsou naprosto minimální marže. Lockheed Martin vydělal na projektu stíhaček F-35 drtivou většinu peněz už v době, kdy první letadlo získalo plnou bojovou připravenost, vyrábí je už víceméně jen z povinnosti. Dvojnásob to platí u munice.
Když si přečtete, že střela Tomahawk stojí dva miliony dolarů, zní to jako obří byznys. Jenže z těch dvou milionů činí čistý zisk výrobce zhruba sto tisíc dolarů. Když jich pak americké námořnictvo za rok objedná 58 kusů, účetní to ve výroční zprávě pomalu ani nezaregistruje. Celková marže Rayetheonu na všech střelách Tomahawk, co za posledních 10 let vyrobil, je nižší než cena Dassault Falcon 2000, se kterým v současnosti létá jeho generální ředitel.
Ano, střela Tomahawk stojí dva miliony dolarů za kus, ale to proto, že se jedná o autonomní letadlo, co letí téměř dva tisíce kilometrů, těsně u země, rychlostí blížící se rychlosti zvuku a vojenská elektronika v něm odolá jakékoliv známé formě elektronického boje.
Základní ekonomická poučka obranného průmyslu tak zní trochu paradoxně: „Funkční zbraně v sériích vyrábíte jen proto, že kdybyste je odmítli dodávat, už by vám nikdo nikdy nedal žádný vývojový kontrakt.“ Právě tam se totiž točí ty skutečné peníze. Vývoj a produkce úplně nových, neozkoušených konceptů je pro zbrojaře zlatý důl.
Nejhorší, co se vám jako zbrojaři může stát, je, že po vás stát začne chtít funkční zbraně ve velkém množství.
Důvod je prostý. Když armádě prodáváte Tomahawk, každý auditor je schopen přibližně odhadnout, kolik stojí proudový motor nebo vojenská digitální kamera (opravdu hodně). Ovšem když se vám podaří Pentagon přesvědčit, že nutně potřebuje hypersonickou střelu, máte vyhráno. Kolik stojí experimentální motor typu scramjet? Kolik si naúčtovat za hvězdnou navigaci, která umí vidět přes plazmový obal při Mach 10? V tu chvíli si můžete do faktury napsat víceméně cokoliv, protože to nikdo na planetě neumí nacenit.
Velká konvenční válka jako rozsudek smrti
Pokud vypukne skutečná válka, akcie zbrojovek sice na chvíli povyskočí, ale prozíravý investor už v tu chvíli chystá záchranný člun. Konvenční válka je totiž pro zbrojaře vlastně jen řízená krize z nadvýroby. Jakmile konflikt skončí, státy mají plné sklady těch nejmodernějších zbraní, zbrojovky mají obří, nyní už naprosto zbytečné výrobní haly, a následuje bankrotový masakr.
Krásnou ukázkou je konec druhé světové války. Největší předválečná vojenská firma v USA Curtiss-Wright zkrachovala pouhé tři roky po konci války. Její úhlavní konkurent Convair to zabalil ještě o rok dřív. Přežila jen ta hrstka firem, která stihla včas propustit desítky tisíc dělníků a přeorientovat se na civilní trh.
Úplně stejný kocovino-efekt zažila východní Evropa po konci studené války i ve vztahu k vojenskému exportu. Naši „bratia“ sice dodnes u borovičky s oblibou vyprávějí báchorky o tom, jak jim zlý Havel zničil zbrojní průmysl, ale ekonomická realita byla odlišná. Kdo by si zadával drahou výrobu úplně nového „Bévépéčka“ na Slovensku, když si mohl v Rusku téměř nové BVP směnit za dvě lahve vodky a karton startek?
Konflikty nízké intenzity jako období úpadku
Asymetrické konflikty (Irák, Afghánistán) sice nejsou pro zbrojaře takové kataklyzma jako třetí světová, ale pořád je to noční můra. Armáda při nich totiž nekupuje drahé, přetechnizované hračky budoucnosti. Kupuje primitivní, spotřební zboží. Levné bomby, střely Hellfire a co konkrétní konflikt potřebuje, například v Afghánistánu to byla vozidla typu MRAP.
Vozidla MRAP se stala symbolem války v Iráku, jen malou část z nich však vyrobili tradiční zbrojní giganti.
Hlavní problém je, že válka něco stojí. Ty gigantické rozpočty najednou nesměřují do laboratoří Lockheed Martinu, ale sežerou je platy desítek tisíců vojáků na misích, nekončící cisterny nafty do generátorů a marná snaha vybudovat fungující stát z pouštních kmenů.
A tyhle peníze se musí někde škrtnout – typicky ve vývoji. Zvýšený odbyt pár tisíc raket opravdu nevykompenzoval to, že Kongres kvůli válce na Blízkém východě (naštěstí) zrušil sci-fi program revolučních hybridních bojových vozidel pěchoty FCS za desítky miliard, nebo stealth protiletadlových křižníků CG(X) (dlouho se myslelo, že s větší ptákovinou už nikdo ani přijít nemůže, ale pak dorazil Trump se svými bitevními loděmi).
Jistě, výjimka se najde. Na těchto válkách občas zbohatly malé, dravé firmy, které uměly rychle navařit pancíř na podvozek náklaďáku (MRAP). Na dodávkách zbraní na Ukrajinu pak zbohatlo pár malých východoevropských zbrojních firem, ale pro západní vojenské giganty je to další díra na peníze, které by mohly jít na vývoj. Proto byla v době vrcholící války v Iráku a Afghánistánu velká část zbrojního průmyslu USA v červených číslech, ačkoliv vojenský rozpočet dosahoval studenoválečných výšin.
Hrozba války není dobrá pro byznys
Když se státy začnou reálně bát, že jim zítra na hlavu začnou padat rakety, zbrojaři sice nezkrachují, ale k ideálu to má pořád daleko. Opět se totiž začne masově chrlit existující, zavedená technika s mizivou marží a státy začnou masivně nabírat rekruty (což opět vysává rozpočet na technologie).
Tím absolutně nejhorším vedlejším efektem hrozící války je ale pro zbrojovky slovo „zodpovědnost“. V dobách hlubokého míru mají politici, úředníci a generálové standardní modus operandi: když se nějaký ambiciózní vývojový projekt zadrhne, prostě ho zahází dalšími penězi a nechají ho dojít do provozuschopného stavu, aby z toho nebyl politický průšvih. Jakmile ale hrozí reálný konflikt, věci naberou dost rychlý spád.
Zářným příkladem budiž nedávný debakl německých fregat F126. Projekt byl od začátku zmatek, díky požadavkům německých úřadů. Dostavila se standardní spirála prodlení, která znamenala zvýšení ceny, která přilákala pozornost úřadů, což způsobilo další prodlení. Jednotková cena jedné fregaty nakonec vycházela srovnatelně s levnější letadlovou lodí.
Fregaty F126 byly, stejně jako jejich předchůdci F125, primárně katastrofou německého ministerstva obrany. Zatímco u F125 ministerstvo vše zaplatilo, u F126 to díky současné bezpečnostní situaci v Evropě odnese zbrojní průmysl.
Jenže už není mírový rok 2015, a tak byl projekt zrušen. Zbrojaři odepíšou kolem 5 miliard eur, které už proinvestovali za rozšíření výroby kvůli pohádkovým 14 miliardám eur, co by jim Bundeswehr zaplatil za „fregaty budoucnosti“. Německo chce u soudu zpátky 2,3 miliardy eur, které už zaplatilo za vývoj. A námořnictvo? To si objednalo levnou, už vyvinutou exportní třídu MEKO od jiného výrobce.
Mír jako zbrojařský ráj
Mohlo by se zdát, že čím víc se svět objímá, tím lépe pro zbrojní sektor. Ale svět není přímá a nepřímá úměra. Když si celá civilizace nabatikuje trička, sedne si k táboráku a začne hromadně zpívat Imagine od Johna Lennona, je to pro zbrojaře jen o něco menší pohroma než konvenční válka. Zářným příkladem byl totální propad západního obranného průmyslu v 90. letech po pádu SSSR.
Tím skutečným optimem pro zbrojní průmysl je křehký mír. Éra, kdy nikdo reálně neplánuje zítra poslat tanky přes hranice, ale velmocenské soupeření pokračuje dost na to, aby zajistilo slušné vojenské rozpočty. Zbrojaři v té chvíli nemusí dodávat stovky tomahawků, které nic nevydělají. Mohou v klidu, bez tlaku na okamžité výsledky, vyvíjet hyper-super-laserové stíhačky a účtovat si astronomické marže za výzkum zbraní, u kterých se tak nějak potichu doufá, že nikdy nebudou muset opustit hangár.
Takhle fungovala ta klidnější léta studené války a přesně takhle vypadala zlatá éra amerických zbrojovek zhruba mezi roky 2015 a 2020. Stav po začátku války na Ukrajině by se dal popsat jako zvláštní směs posledních tří. Západ vede asymetrickou válku s Ruskem, jenomže válčí Ukrajinci, takže náklady jsou minimální. Zároveň Evropa mluví o tom, že se připravuje na válku, ale většinově se chová, jako by byla v míru.
Zbrojní průmysl je zkrátka specifické odvětví, které je svázané s ekonomickým cyklem hůř než automobilky. Máte jen jednoho, extrémně vrtkavého zákazníka s neomezenou právní mocí, a pořádně vyděláváte jen tehdy, když je ve světě vlastně klid, ale politici mají pocit, že by za deset let být nemusel.
O tom, proč má Západ tak malé zásoby munice:
O zrušení německých fregat:
Zdroje:
K jazykové korektuře a češtinářskému šperkování byly používány LLMs, konkrétně Gemini 3.1 Pro.
