Článek
Páteř současných protiponorkových kapacit německého námořnictva (Deutsche Marine) tvoří čtveřice fregat třídy Brandenburg (F123), zařazených do služby v letech 1994 až 1996. Již v roce 2011 proto odstartoval projekt MKS 180, který měl těmto veteránům dopřát zasloužený odchod do důchodu. Tehdejší zadání počítalo s víceúčelovým plavidlem, které odráželo tehdy populární víru v definitivní konec ruské hrozby.
Geopolitické vystřízlivění přišlo v roce 2014 s ruskou invazí na Krym. Priorita se náhle stočila zpět k lovu ponorek, přičemž Berlín si – tváří v tvář slábnoucímu britskému Královskému námořnictvu– usmyslel, že jeho nové lodě musí ovládnout nejen domovský mělký Balt, ale i drsný Severní Atlantik.
Jde o rozhodnutí, které v odborných kruzích vyvolává přinejmenším pozvednuté obočí. Konstruovat loď, která má efektivně operovat v Baltském moři a zároveň se ctí zvládat desetimetrové vlny u Orknejí, je totiž úkol spíše pro kouzelníka než pro lodního inženýra.
Přesto tehdejší ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer v roce 2020 slavnostně stvrdila kontrakt na výrobu nových plavidel. Od té chvíle se však situace, jak už je u německých akvizičních projektů tradicí, začala jen a jen zhoršovat.
Základní technická data
Fregaty třídy Niedersachsen (typ F126) mají mít výtlak úctyhodných 10 500 tun. Klíčem k jejich přežití v tichém světě pod hladinou má být pohonný systém typu CODLAD (Combined Diesel-Electric and Diesel). Při běžných rychlostech otáčejí lodními šrouby tiché elektromotory napájené odhlučněnými dieselgenerátory. Když je však potřeba vyrazit do „sprintu“, připojí se k převodovce hlavní dieselové motory.
Být zticha je v moderním protiponorkovém boji to nejdůležitější. Hluk plavidla totiž ohlušuje vlastní sonar. Navíc ponorka by neměla být schopna svého lovce slyšet. Srdcem plavidla však překvapivě není osvědčený „evropský sonarový zázrak“ CAPTAS-4, nýbrž ambiciózní domácí řešení z dílen společnosti Atlas Elektronik. Hlavní sílu proti podmořským cílům pak představuje dvojice vrtulníků NH90 Sea Tiger.
Vzdušný prostor nad lodí hlídá osm pevných radarových panelů typu AESA, pracujících ve dvou frekvenčních pásmech pro maximální efektivitu. Samotnou obranu zajišťuje 64 střel ESSM Block 2. Blízkou ochranu pak dva raketové systémy RIM-116 RAM.
Hlavní palubní kanón, italský 127/64 Otobreda, je vybaven technologií Vulcano. Ta umožňuje s chirurgickou přesností a relativně nízkými náklady likvidovat drony na vzdálenost desítek kilometrů. Proti hladinovým cílům loď nese osm špičkových norských střel NSM (Naval Strike Missile).
Do budoucna se počítá i s integrací systému SeaSpider – prvního aktivního protitorpédového torpéda na světě. Celý tento arzenál doplňuje velký prostor pod přistávací palubou, určený pro ISO kontejnery se speciálním vybavením. Loď se tak může během pár hodin proměnit z lovce ponorek v nemocnici nebo základnu pro speciální jednotky (pozůstatek MKS180).
Zbraně se na válečné lodě umisťují jen výjimečně
Mezi fanoušky vojenství panuje až fetišistická posedlost poměrem výzbroje k výtlaku. Podle této logiky disponuje Rusko nejlepším námořnictvem na světě, protože dokáže i na korvetu o výtlaku 1 000 tun „přibít“ střely s plochou dráhou letu a tuny další techniky. Realita je však přesně opačná a mnohem prozaičtější.
Při konstrukci moderních plavidel však platí zlaté kontruktérské pravidlo: „Ocel je levná a vzduch je zadarmo.“ Jsou to právě zbraňové systémy, které tvoří drtivou většinu pořizovací ceny i následných nákladů na údržbu. Existují navíc velmi pádné důvody, proč se arzenál na palubu instaluje jen tehdy, je-li to nezbytně nutné.
Slaná voda, permanentní vibrace a neustálé nárazy vln vytvářejí jedno z nejhorších prostředí, do jakého můžete jemnou elektroniku a mechaniku umístit. Jen údržba relativně jednoduchého systému protivzdušné obrany, jako je například francouzský MICA VL s tuctem raket, představuje pro techniky logistickou noční můru.
Rusko sice na své křižníky (například nešťastně proslulou třídu Slava) s oblibou instaluje 104 protivzdušných raket tří různých typů, 16 protilodních střel a šest systémů blízké ochrany – což je naprostý bizár, uvážíme-li, že americké bitevní lodě třídy Iowa měly po modernizaci v 80. letech tyto systémy pouze čtyři. Jenže v ostrém konfliktu se pak tato papírová převaha mění v prach. Udržovat takový arzenál v provozuschopném stavu je na moři téměř nemožné (především když jste ruské námořnictvo), což jsme v přímém přenosu viděli u osudu křižníku Moskva.
Křižník Moskva: V době jejího potopení údajně na lodi nefungovali protiraketové střely, ani jeden ze šesti systémů blízké ochrany a polovina radarů. Skvělá ukázka toho, proč se na lodě nevyplatí dávat velké množství výzbroje.
Lze tedy pochopit, jak moc internetové „odborníky“ dopálí, když si Německo dovolí postavit kolos o výtlaku přes 10 000 tun, aniž by na něj namontovalo alespoň 60 střel Tomahawk. Nicméně německé rozhodnutí má velmi dobré technické opodstatnění.
Ano, skutečně jsou to fregaty
V Severním Atlantiku nerozhoduje o kvalitě lodi počet raketových šachet, ale prostá fyzikální stabilita. Od určité úrovně kymácení totiž z paluby nevzletí vrtulník, který představuje 90 % protiponorkových schopností lodi, a v extrémních případech nelze bezpečně odpálit ani řízené střely. Navíc hrozí, že mechanické pnutí vlivem kymácení doslova utrhne vlečný sonar.
Standardním receptem na stabilitu je hluboký ponor a aktivní stabilizátory. Jenže Němci stojí před kvadraturou kruhu: potřebují loď schopnou operovat jak v hlubokém Atlantiku, tak v mělkém a zrádném Baltském moři. Třída Niedersachsen má proto ponor pouhých 5,9 metru, zatímco například italské fregaty FREMM sahají až do hloubky 8,7 metru. Aby konstruktéři tento deficit dohnali, museli zvolit specifický tvar trupu a onen obří výtlak.
Pokud jste tedy v médiích narazili na senzační titulky o tom, že „Němci staví křižníky, které jen pokrytecky označují za fregaty“, můžete je s klidem ignorovat. Že něco takového napíšou Novinky, je pochopitelné, ovšem pokud to přebírají rádoby „odborné“ weby, je to smutná vizitka jejich kompetence. Píše se rok 2026, nikoliv 1940, a o klasifikaci lodi už dávno nerozhoduje její výtlak. Třída Niedersachsen je zkrátka jen fregata navržená tak, aby zůstala stabilní i tam, kde jiné lodě jejího ponoru nemohou.
Předchozí německé námořní katastrofy
Dosavadní popis budí dojem, že jde o takřka bezchybný projekt. A dost možná by jím i byl, kdyby jej neobjednávalo německé námořnictvo. To se totiž do nákupu pustilo v době, kdy se teprve pokoušelo rozdýchat traumatický zážitek jménem třída Baden-Württemberg (F125).
Tato plavidla měla být ztělesněním „mírové dividendy“: diplomatické, až asketicky vyzbrojené fregaty určené pro mise nízké intenzity – například pro nahánění somálských pirátů na gumových člunech. Ambiciózním cílem bylo zkonstruovat loď, která dokáže fungovat dva roky bez návratu do domovského přístavu, nabídne v podstatě autonomní údržbu a díky masivní automatizaci radikálně seškrtá počty posádky.
Problém spočívá v tom, že pro tento typ misí už zbytek planety dávno používá osvědčenou kategorii lodí: OPV (Offshore Patrol Vessel). Konstrukční recept na takové plavidlo je přitom prostý. Postavíte loď podle civilních standardů, čímž zajistíte její nenáročnost, na příď umístíte 30mm rychlopalný kanón, na boky zavěsíte nafukovací čluny a záď proměníte v přistávací plochu pro vrtulník. Mají je všechna námořnictva světa, jen Německo opět cítilo potřebu vyvinout „něco extra“.
Britské OPV HMS Clyde: Takhle vypadá racionální volba námořnictva, které potřebuje efektivně a levně pacifikovat piráty.
Kapitolou samou o sobě je naprosto bizarní volba pohonného ústrojí. Zatímco standardní hlídkové lodě (OPV) sázejí na osvědčené civilní dieselové generátory, Německo se rozhodlo pro komplexní systém CODLAG. Ten funguje podobně jako dříve zmíněný pohon pro třídu Niedersachsen, jen „sprint“ zde zajišťuje technicky extrémně náročná plynová turbína.
Tento pohon je natolik sofistikovaný, že jej dokázalo úspěšně zkonstruovat jen pár evropských mocností, a to výhradně pro své špičkové protiponorkové fregaty. Třída Baden-Württemberg je ovšem „pouhá“ hlídková loď, která vůbec nedisponuje sonarem. Člověk se musí s nadsázkou ptát, jaké substance se v roce 2007 podávaly na berlínském ministerstvu obrany, když tehdejší ministr Franz Josef Jung uvěřil, že toto je rozumná a hospodárná konstrukce.
Německý přístup lze přirovnat k maloměstskému taxikáři, který si chce pořídit vůz na odvoz podnapilých hostů z místní putiky. A rozhodne se vyvinout unikátní variantu Lamborghini s motorem V12, která bude mít nízkou spotřebu, obří kufr a nízké servisní náklady, místo toho, aby si koupil Škodovku.
Německá fregata Baden-Württemberg: „Vesmírný křižník“, který má podle Berlína honit somálské piráty na gumových člunech.
Celý podnik skončil dle očekávání naprostým fiaskem. Snaha integrovat 20 000 senzorů, které měly nahradit živou posádku, se proměnila v digitální noční můru. Vyvíjet v rámci malosériové vojenské výroby součástky, které mají vydržet dva roky bez servisu, je zkrátka čisté šílenství. Projekt se v základech rozsypal a do provozuschopného stavu jej po letech zpoždění dotlačily jen téměř zázračné schopnosti německých inženýrů.
Když se rozhodnete potrestat vlastní zbrojní průmysl
Po debaklu s fregatami třídy Baden-Württemberg se německá byrokracie uchýlila k poněkud svéráznému řešení: rozhodla se potrestat domácí loděnice za to, že nedokázaly včas a levně splnit její vlastní, naprosto nesmyslné zadání. Jako hlavního kontraktora pro nový projekt tedy Berlín demonstrativně vybral nizozemský Damen. Problém však tkví v tom, že vina neleží na straně německých inženýrů, ale spíše v kancelářích akvizičních úřadů.
Německý zbrojní průmysl totiž opakovaně dokazuje, že umí vyvinout špičkové technologie i bez státního vodění za ruku. Často přitom dosahuje lepších výsledků než konkurenti, kteří „pálí“ miliardové rozpočty na vývoj z kapes daňových poplatníků. Zářným příkladem jsou systémy protivzdušné obrany Skyranger nebo jeho námořní derivát SeaSnake. Tyto systémy, stejně jako na Ukrajině excelující IRIS-T SLM, si německý stát pořídil až ve chvíli, kdy je průmysl na vlastní riziko a za vlastní peníze vyvinul pro export.
Mobilní systém Skyranger: Produkt, který Rheinmetall vyvinul z vlastní iniciativy. Možná právě proto skutečně funguje.
Stejná situace panuje i v námořním sektoru. Německo patří k největším světovým exportérům válečných plavidel. Ačkoliv export ponorek hraje prim, tak rodina fregat MEKO (z produkce TKMS) je nejprodávanějším artiklem svého druhu na planetě. Německé loděnice nemají nejmenší problém dodat komukoliv na světě technologicky vyspělou loď včas a za rozumnou cenu.
Zbrusu nové německé námořní katastrofy
Jak se dalo očekávat, sázka na renomovaného zahraničního dodavatele nepřinesla kýžené ovoce. Naopak – situace se ještě více zkomplikovala. Zatímco němečtí výrobci už vědí, co od svých úředníků čekat, pro nizozemský Damen znamenal střet s německou byrokracií brutální „kulturní náraz“. Liberální a efektivní přístup Nizozemců narazil na zeď pruského úředního drilu.
Německé ministerstvo obrany například v digitální éře 21. století rezolutně odmítlo přijímat moderní CAD modely a vyžadovalo ke všemu detailní papírové nákresy. Aby toho nebylo málo, Berlín si vymínil 80% podíl domácího průmyslu na zakázce. To v praxi znamenalo, že plány Damenu musely být pracně „přeloženy“ do specifických německých norem, ačkoliv jak Nizozemci, tak němečtí subdodavatelé běžně a bez problémů pracují s mezinárodními standardy.
Skutečným „hrobařem“ efektivity se však stal akviziční úřad BAAINBw (Spolkový úřad pro vybavení, informační technologie a využívání Bundeswehru). Úředníci si vyžádali splnění několika tisíc extrémně specifických parametrů a trvali na tom, že musí schvalovat doslova každý nákup – včetně elektrických kabelů. Atmosféra v projektu zhoustla natolik, že jednání mezi Damenem a úřadem musela nakonec urovnávat společnost Porsche. Ano, ta firma, která vyrábí Porsche 911.
Vrcholem absurdity zůstává požadavek námořnictva na dvouleté servisní intervaly. Zatímco u hlídkových lodí operujících roky u afrických břehů lze tuto snahu o soběstačnost s přimhouřením obou očí pochopit, u protiponorkových fregat jde o čirý nesmysl. Německo plánuje lovit ruské ponorky v Severním moři a Baltu – nikoliv na druhé straně planety. I šestiměsíční interval, který vyžaduje americké námořnictvo, by v německém případě byl více než luxusní.
Celá situace tak působí jako tragikomedie: Německo deset let trápilo vlastní loďařský průmysl, aby zkonstruoval světový unikát s hybridním pohonem a dvouletým servisem, a když se mu to konečně podařilo, objednalo si další lodě se stejnými nesmyslnými požadavky u někoho jiného.
Mysleli to dobře, ale dopadlo to jako vždycky
Výsledek se dostavil s neúprosnou logikou. Administrativní zákopová válka a absurdní požadavky úřadu BAAINBw vedly k tomu, že se s faktickou stavbou lodí v podstatě ani nezačalo. Nizozemský Damen jako hlavní kontraktor v projektu s největší pravděpodobností skončí a štafetu převezme domácí gigant Rheinmetall. Berlín sice ze selhání obviňuje Nizozemce a z hlediska litery smluv bude mít zřejmě pravdu, ale v tomto bizarním svazku bude kontraktor „viníkem“ vždy, bez ohledu na realitu.
Oproti laickým představám je totiž výroba zbraní mimořádně nevděčný byznys. Stát má fakticky zákaznický monopol a výrobce mu musí v rámci smlouvy podepsat prakticky cokoliv, co si úředník usmyslí. Právě proto se akcie zbrojovek typicky obchodují s výraznou slevou oproti své reálné hodnotě – což je lekce, kterou si měli nastudovat i investoři nadšeně nakupující akcie skupiny CSG.
Hlavní prioritou jakékoliv vlády je totiž napsat kontrakt tak, aby v případě průšvihu nikdy nebyl označen za viníka úředník, nebo politik. Pokud však Damen i všichni němečtí subdodavatelé bez potíží dodávají špičkovou techniku celému světu a tragicky selžou pouze u zakázek pro německé ministerstvo, není těžké uhodnout, kde je asi ten problém.
Koncert pro daňové poplatníky nyní dostává novou cenovku: Rheinmetall je ochoten projekt převzít za zhruba 12 miliard eur. Když k tomu připočteme dvě miliardy již „utopené“ v dosavadním průběhu programu, dostáváme se na částku 14 miliard eur za celý projekt šesti high-end protiponorkových fregat. V kontextu moderního námořnictva to sice není vyloženě excesivní suma, ale levné to taky není. Skutečnou tragédií je však čas.
Původně mělo námořnictvo převzít první plavidlo v roce 2028. Současné odhady optimisticky mluví o roce 2032, a to pouze v případě, že se neobjeví další komplikace (které se v německém akvizičním procesu objevují určitě). Jelikož veteráni třídy Brandenburg jsou v čím dál žalostnějším technickém stavu, musel Berlín přistoupit k nouzovému úkroku stranou.
Řešení jen pro Balt
Jako bleskové řešení pro ochranu Baltského moře se Německo rozhodlo nakoupit čtyři fregaty osvědčeného exportního typu MEKO A-200. Produkční linka v loděnicích TKMS je v podstatě stále „horká“, neboť právě dokončuje dodávky pro egyptské námořnictvo (třída Al-Aziz). TKMS slibuje dodání prvního kusu do roku 2029. Otázkou ovšem zůstává, jak se tato lhůta protáhne, až do specifikací začne opět promlouvat německá vláda.
Objektivně vzato se tato plavidla pro danou misi hodí mnohem lépe než ambiciózní třída Niedersachsen. Baltské moře je relativně klidné, mělké a akusticky velmi hlučné – v takovém prostředí tedy absence extrémně tichého pohonu nebo špičkové stability nikoho příliš netrápí. Naopak malý výtlak necelých 4 000 tun má přirozeně nízký ponor pouhých 4,4 metru. Jde o v podstatě ideální nástroj pro operace v baltických mělčinách.
Tento logický krok však odhaluje hluboký systémový rozpor. Pokud budou mít Němci pro Balt k dispozici třídu MEKO, v podstatě zaniká hlavní důvod pro existenci extrémně specifické konstrukce třídy Niedersachsen.
Pro lov ruských ponorek v hlubinách Severního Atlantiku, by bylo mnohem jednodušší a levnější zakoupit licenci na britské fregaty Type-26. Ty jsou v současnosti vlhkým snem každého specialisty na protiponorkový boj v oceánských podmínkách – a mají i ty Tomahawky.
Německá vláda nám tak v přímém přenosu opět ukázala, proč se v Evropě nikdo soudný nechce pouštět do společných vojenských projektů, ve kterých by měl Berlín rozhodující slovo. Zpravidla to totiž začíná velkolepými vizemi a končí drahou, technologicky překombinovanou tragikomedií, která nedává žádný vojenský smysl.
Dodatečný epiolog:
Dne 24. 6. 2026 německá vláda zrušila projekt F126. Místo nich se koupí osm plavidel třídy MEKO a zmodernizují fregaty Brandenburg. Akcie evropských vojenských podniků na to reagovali výrazným poklesem. Budeme Němcům přát hodně štěstí, bohužel už unikají zprávy o tom, že BAAINBw chce výrazně upravovat konstrukci fregat třídy MEKO, takže to pravděpodobně skončí úplně stejně.
Předchozí článek o úžasném vedení Německa v protiraketové obraně Evropy:
Egyptska fregata třídy Al-Aziz, poslední člen rodiny MEKO A-200. Podobně budou vypadat i nové německé fregaty.
Zdroje:
