Článek
Pokud existuje něco, v čem se skutečná vojenská literatura ostře rozchází s fanouškovskými stránkami, které se snaží psát o vojenství, je to právě přístup k bezpilotním prostředkům. Někdy to působí, jako by tyto dvě skupiny žily v úplně paralelních realitách. Zatímco na jedné straně stojí armády, které se snaží pro drony najít reálné a smysluplné využití, na straně druhé figurují rádoby „odborné“ weby. Ty nás už roky přesvědčují, že máme střely Tomahawk vyhodit do šrotu a jít nakupovat na TEMU.
Krásným příkladem budiž jeden nejmenovaný český vojenský web, který vytrvale označuje výsadková plavidla jako „amfibické lodě“. Jelikož slovo amfibický znamená obojživelný, představa čtyřicetitisícitunového kolosu brázdícího íránskou krajinu je sice ambiciózní, ale technicky poněkud náročná. Anglický termín „amphibious assault ship“ je doslovným překladem „loď obojživelného výsadku“ a má v češtině jasně ustálený ekvivalent: výsadková loď, případně vrtulníková výsadková loď. A právě tito „odborníci“ vám pak chtějí s vážnou tváří mluvit o budoucnosti moderního válčení…
Drony jsou v módě už dlouho
Vyspělé armády nejsou žádné zkostnatělé instituce, které by se snad dronů bály – právě naopak. Bezpilotní prostředky znějí vojenským plánovačům tak lákavě, že se na ně vrhli, jakmile se objevila i ta nejmenší technická naděje na jejich fungování. Ostatně je málo známým faktem, že „revoluční“ HESA Shahed-136 je ve skutečnosti kopií německého konceptu Dornier Drohne Anti-Radar (DAR). Jeho prototyp, určený k potlačování protivzdušné obrany, vzlétl v Německu už v roce 1985.
Drony mají široké spektrum využití a zejména západní armády experimentují s každou myslitelnou variantou. Může se sice zdát, že mnohé typy, které používají některé „darebácké“ státy, v arzenálech většiny moderních vojsk chybí, má to však svůj důvod. Tyto prostředky totiž zpravidla fungují jen v extrémně specifických typech konfliktů, nebo představují pouze nouzové řešení problémů, které mají standardní armády vyřešeny elegantněji a jinak.
Celý článek vychází z rozhovorů armádního generála Pierra Schilla – současného náčelníka štábu francouzské armády. Bohužel, je těžké je zpětně dohledat a většinou jsou pouze ve francouzštině. Též bych měl zmínit, že jsem je nečetl, pouze četl jejich překlady umělou inteligencí. Než se podíváme na konkrétní třídy strojů, rozeberme si obecné neduhy současné „dronové mánie“.
Drony nejsou tak levné
Pravděpodobně už jste minimálně stokrát slyšeli onu populární odrhovačku: „Ničit drony za deset tisíc raketami za sto milionů je čiré bláznovství.“ Má to však jeden háček – není to pravda. Cifry, kterými média v souvislosti s cenami a počty dronů operují, se totiž s realitou potkávají jen málokdy.
Odhadovat cenu zbraňových systémů, obzvláště těch ruských a navíc uprostřed válečného chaosu, je obtížné. Reálná cena Shahedu se však odhaduje v rozmezí 70 až 250 tisíc dolarů (zhruba 1,5–6 milionů korun). Dokonce i taktické drony naváděné optickým kabelem vyjdou zpravidla na 3 až 10 tisíc dolarů. To už se cenově nebezpečně blíží přesně naváděným pumám Paveway. Ty ovšem na hlavu nepřítele doručí půltunu výbušnin, nikoliv 300 gramů. Stejně tak tyto drony už dnes konkurují levnějším řízeným variantám raket Hydra.
V těchto bludech pak veřejnost bohužel masivně utvrzují nástroje umělé inteligence. Ty se učí primárně na nejrůznějších fanouškovských fórech a své halucinace pak sebevědomě prezentují jako neochvějnou pravdu. Například mi Gemini s vážnou tváří tvrdil, že podle „expertních zdrojů“ stojí jeden ukrajinský dron s optickým vláknem pouhých 400 dolarů – přičemž aktuální velkoobchodní cena samotného kabelu činí zhruba 300 dolarů za kilometr. Jak jsem posléze zjistil, oním „expertním zdrojem“ byl v tomto případě náhodný příspěvek na Redditu.
Dalším problémem je fakt, že se do dodávek „sebevražedných“ dronů pro západní armády s oblibou vrhají nejrůznější start-upy. A ty, jak je v tomto segmentu zvykem, velmi rády slibují modré z nebe. Například projekt amerických dronů LUCAS se dosud nedostal do stadia, kdy by se reálně nakupovaly, takže jediným údajem, kterým disponujeme, je proklamovaná cena 35 tisíc dolarů. Média tato čísla často nekriticky přebírají jako hotovou věc, a nikoliv jako marketingové vábničky firem, které jsou nezřídka proslulé spíše velkohubými sliby než jejich plněním.
Za zmínku stojí, že podobně optimistickou cenovku proklamoval i start-up Anduril u svého dronu Roadrunner-M, určeného k likvidaci jiných bezpilotních strojů. Jakmile však došlo na reálný vojenský kontrakt, začalo tradiční cenové kouzlení: z původních slibů se cena nejprve vyhoupla na 125 tisíc dolarů, až se nakonec zastavila na půl milionu za kus – a to bez příslušenství. Tato cifra se už nebezpečně blíží ceně špičkových německých střel systému IRIS-T SLM. Ty jsou ovšem, na rozdíl od jednoúčelových dronů, plnohodnotně použitelné i proti letounům, střelám s plochou dráhou letu či balistickým raketám velmi krátkého doletu.
Posledním problémem je obrovské množství dronů, kterým se stane osudné elektronické rušení. Například na Ukrajině je po cestě cca 90 % všech dronů ztraceno právě kvůli elektronickému rušení (a to i přes masivní nárůst ceny dronů, z důvodu čím dál tím odolnějšího komunikačnímu vybavení). Tedy cenu každého dronu vynásobte deseti. Poté začne jeden zásah dronu cenovkou připomínat spíše dražší část spektra západní taktické munice.
Nepřeučujme se zbrkle z války na Ukrajině
Existuje ono okřídlené, ačkoliv ne zcela přesné tvrzení, že se armády vždy připravují na minulou válku. Ironií osudu je, že ti samí lidé, kteří z tohoto nešvaru obviňují západní generály, se nyní dopouštějí navlas stejné chyby s informacemi o dronech z ukrajinského bojiště. Ukrajina je totiž v mnoha ohledech extrémně specifickým konfliktem, který nelze bezhlavě kopírovat do učebnic budoucích válek.
Prvním a dost možná nejzásadnějším specifikem celé kampaně je fakt, že ani jedna ze stran nedisponuje skutečně moderním letectvem. Ukrajina operuje s hrstkou padesát let starých západních stíhaček, které prošly poslední výraznější modernizací celé čtyři roky předtím, než vůbec spatřil světlo světa první iPhone. V podstatě byly na Ukrajinu odeslány přímo z „čekárny na sešrotování“. Rusko sice disponuje stroji novějšími, jejich reálné schopnosti jsou však v moderním kontextu srovnatelně žalostné.
Vzhledem k tomu, že konvenční část jakékoliv významnější války za posledních 90 let byla vyhrána primárně ze vzduchu, jde o skutečně výrazné specifikum. Situace je navíc umocněna tím, že Ukrajina disponuje špičkovými západními systémy protivzdušné obrany. Rusko sice těmi špičkovými rozhodně nevládne (o čemž píši zde), disponuje však takovým množstvím techniky, že i tak dokáže Ukrajině v jakémkoliv nasazení vlastního letectva efektivně zabránit.
To úzce souvisí i s žalostným stavem podpůrných schopností. Rusko už například není schopno udržet v blízkosti fronty ve vzduchu ani jeden jediný letoun typu AWACS. A vzhledem k proslulé kvalitě ruské elektroniky zůstává otázkou, zda kdy vůbec k něčemu byl. Ukrajina údajně nedávno převzala svůj první, třicet let starý Saab 340 AEW&C, jenž by za normálních okolností nejspíš už dávno putoval do šrotu.
Přesto si Kyjev udržuje jistou informační převahu díky datům sdíleným ze strany NATO. Háček je však v tom, že letouny Aliance operují stovky kilometrů od frontové linie; jde tedy spíše o strategické přehledy než o detailní sledování rojů dronů kdesi nad Kupjanskem.
Dalším specifikem je fakt, že ani jedna ze stran nedokáže té druhé zasadit rozhodující úder do průmyslového zázemí. Ukrajina disponuje jen velmi omezenými prostředky pro údery hluboko v ruském vnitrozemí, zatímco Moskva je na tom v tomto směru paradoxně ještě hůře: většina klíčových výrobních kapacit se nachází na území států NATO. To z konfliktu vytváří zvláštní anomálii – opotřebovávací válku nevídanou od dob korejského konfliktu, v níž mohou obě strany na frontu neustále chrlit závratná množství bezpilotní techniky.
Ukrajina a Rusko nejsou dobré vzory
Posledním problémem – a za tento výrok nejspíš sklidím solidní lavinu nenávistných komentářů – je prostý fakt, že ani jedna ze znepřátelených armád nepatří mezi zrovna zářné vzory vojenské kompetence. Ostatně velmi trefně charakterizoval ukrajinské dronové válčení šéf Rheinmetallu, za což to od příznivců Kyjeva schytal, jako by si dovolil zpochybnit samotnou rotaci Země. Ruskou stranu pak sráží na kolena nejen neschopné velení, ale především tragický stav vojenské techniky (o problémech plynoucích z křečovité ruské snahy hrát si na supervelmoc jsem se rozepsal zde a zde).
Ne snad, že by Ukrajinci neuměli excelentně improvizovat, nicméně pokusy o sestřelování Shahedů z práškovacích letadel lze v 21. století považovat za leccos, jen ne za systémovou obranu hodnou moderního státu. Stále je to výrazně lepší než začátek rusko-ukrajinské války, ten vypadal jako MMA zápas dvou slepých vozíčkářů. Kompetence obou stran se výrazně zlepšila, ale stále to rozhodně není ideální.
Oběma stranám však stále scházejí klíčové technologie – především robustní datalinky, které by umožnily automatické sdílení informací mezi jednotlivými složkami armády v reálném čase. To je ovšem do značné míry důsledek faktu, že NATO své zbraňové systémy na Ukrajinu dodává bez těchto citlivých komunikačních rozhraní, a to zcela záměrně. Ukrajina nepoužívá drony, protože je to nejlepší, ale protože nic lepšího ji nikdo nedodá.
Drony na začátku způsobily menší potíže
Efektivita dronů jakožto úderných prostředků dlouhého dosahu je masivně přeceňována. Jejich účinnost v konfrontaci se státem disponujícím moderním letectvem, kvalitním výcvikem a schopností rychlé adaptace je naprosto minimální. Naplno se to obnažilo během útoků na Izrael v roce 2025. Jasné důkazy přinesla také krize v Rudém moři a v neposlední řadě i současná válka v Íránu. (Lekcím z této krize jsem se detailně věnoval v článku o budoucnosti evropské protiraketové obrany, ale musím varovat - je poněkud technický)
Když vypukla krize v Rudém moři, západní námořnictva pálila po dronech výkonnými střelami ESSM. Ty však zpočátku občas selhávaly, neboť explodovaly příliš daleko před cílem. Naštěstí žijeme v digitální době, takže se tento fatální problém podařilo bleskově vyřešit softwarovým updatem přímo na místě. Představa, že se uprostřed bitvy stahuje „patch“ na rakety, aby konečně trefovaly cíl, je sice bizarní, ale přesně tak vypadá moderní válčení.
Netrvalo dlouho a začala se projevovat ona pověstná robustnost západních sil, začala s tím Itálie, které proti levným útočníkům začala nasazovat palubní kanóny. Itálie má ze západních námořnictvech zvláštní zálibu v kanónové výzbroji, mimo jiné taky vyrábí podkaliberní řízené projektily Vulcan. Tyto technické skvosty zvládnou zlikvidovat dron na vzdálenost až 100 km, a co je podstatné – dělají to za zlomek ceny drahých raketových systémů.
Tichá APKWS revoluce
K totálnímu „gamechangeru“ jsme se ovšem dopracovali ve chvíli, kdy někomu konečně došlo, že drony jsou v podstatě tak zoufale pomalé, že proti nim lze s úspěchem nasadit lehkou munici původně určenou pro pozemní cíle. To odstartovalo tichou „APKWS revoluci“, která od základu změnila pravidla hry. Této revoluce si média, zaneprázdněná věštěním konce klasických armád, dosud jaksi nestihla všimnout.
APKWS je v podstatě jen „chytrou“ laserově naváděnou sekcí, kterou jednoduše našroubujete na standardní, jinak naprosto „tupou“ raketu Hydra. Samotné laserové značkování cíle pak obstarává zaměřovací kontejner podvěšený pod jakoukoliv západní stíhačkou, přičemž bitevní vrtulníky mají tyto systémy přímo integrované. Výsledná cena? Sympatických 20 tisíc dolarů, což je o dost méně, než na kolik vyjde jeden íránský Shahed.
Státy NATO jich mají už nyní v zásobách 50 tisíc a společná britsko-americká produkce činí dalších 25 tisíc kusů ročně. K tomu připočtěte maximální kapacitu belgického ekvivalentu FZ275 LGR (10 000 kusů) a technologicky pokročilejší britský Martlet LMM (5 000 kusů). V případě potřeby by nejspíš nebyl problém zvednout výrobu o řád. Pro lepší představu o efektivitě: běžná stíhačka těchto raket unese 42, a ještě jí zbude polovina pylonů prázdných. Bitevní vrtulníky jich pak zpravidla nesou rovnou 76.
V Rudém moři to vedlo k tomu, že Hútíové velmi rychle rezignovali na koncept „levné války“ a byli nuceni přejít k využívání klasických, a tedy i patřičně drahých, protilodních střel, balistických raket, či „hypersonických zbraní“ (pokud byste toužili číst přehnaně dlouhý technický článek o komplikovanost definic „hypersonických zbraní“, můžete tak učinit zde, ale varoval jsem vás).
Ještě tragičtěji dopadla sázka na bezpilotní stroje při útocích na Izrael v červnu 2025. Teherán tehdy vyrukoval s plánem zahltit protivzdušnou obranu mračny levných dronů, která měla obránce zaměstnat natolik, aby mezi nimi nerušeně proletěly balistické rakety. Realita však byla pro útočníky studenou sprchou: Izrael zlikvidoval drtivou většinu z více než tisícovky strojů dříve, než vůbec stihly narušit jeho vzdušný prostor. K této masivní „čistce“ přitom stačily střely GATR (izraelský ekvivalent systému APKWS) odpalované ze stíhaček a bitevních vrtulníků.
Byla to taková blamáž, že Teherán v rámci dané operace na masové nasazení dronů prakticky rezignoval a další útoky vedl už jen „poctivými“ balistickými raketami. Plýtvat drahocennými zásobami Shahedů na Izrael, který je s naprostým klidem likvidoval v libovolném množství a za zlomek jejich ceny, zkrátka nedávalo žádný strategický ani ekonomický smysl.
Ani prozatímní bilance v nové válce s Íránem nevyznívá pro bezpilotní stroje zrovna lichotivě. V Íránu Američané nasadili – mírně řečeno – nedostačující letecké síly. I přes tuto slabinu téměř veškeré vojenské škody způsobily Američanům balistické rakety a střely s plochou dráhou letu (a to netvrdím já, to tvrdí ISW, viz zdroje). Každá z nich sice přišla Írán na miliony dolarů, ale na rozdíl od tisíců vypálených sebevražedných dronů, reálně doručily nějaký vojenský výsledek.
Problematičtí „Loyal Wingmani“
Dalším segmentem, kde se západní armády pokoušejí o technologický průlom, jsou takzvaní Loyal Wingmani (český překlad by byl asi: Věrní křídelníci). Na papíře vypadá tento koncept více než rozumně: extrémně drahou pilotovanou stíhačku doprovází roj levných dronů, které rozšiřují její schopnosti pomocí nejrůznějších modulů – od průzkumu, elektronického boje a aktivního potlačování protivzdušné obrany nepřítel, až po nesení výzbroje.
Jako první tento koncept – alespoň na papíře – dotáhli Američané v rámci svého ambiciózního projektu NGAD. Na konci roku 2024 pak uspořádali rozsáhlé simulované válečné hry proti jisté nejmenované mocnosti, která rozhodně není Čína. Jak to dopadlo? Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyli dobré.
Loyal Wingmani měli být dle původních propozic především levní a postradatelní. Jenže realita vzdušného boje je neúprosná: pokud stroj neuděláte dokonale „stealth“, neošetříte jeho tepelnou signaturu a nevybavíte ho špičkovými systémy elektronického boje, nepřítel ho uvidí svým letounem AWACS na 400 kilometrů a prostě ho smázne z oblohy dřív, než se vůbec dostanou do boje.
Nejenže byly tyto drony snadným terčem, ale navíc na radarech prozradily i přibližnou pozici mateřského letounu. Simulace nakonec dospěly k hořkému závěru: v reálném boji se dalo spolehnout jen na samotné pilotované stíhačky. Těch však bylo bez plánované podpory „věrných křídelníků“ žalostně málo, nemluvě o jejich astronomické ceně. Po tomto simulačním debaklu podrobila Bidenova administrativa celý projekt revizi.
Když se však ke kormidlu vrátil Donald Trump, vzal to – jak je jeho zvykem – pěkně od podlahy. Několik měsíců po svém nástupu oficiálně prohlásil za vítěze tendru Boeing, novou stíhačku sebevědomě překřtil na F-47 (čímž světu připomněl své pořadí v úřadu prezidenta) a rezolutně oznámil, že vše poběží podle původního harmonogramu.
Potíž je v tom, že v Pentagonu dodnes nikdo netuší, co přesně tím básník myslel a jak chce ona fyzikální a rozpočtová úskalí vlastně přemostit. Podle uniklých informací současný koncept počítá s extrémně sofistikovanými stroji. Ty mají být plně stealth, disponovat pokročilými systémy elektronického boje i špičkovou avionikou – a to vše s cenovkou 30 milionů dolarů za kus.
Pentagon se nám tedy v podstatě snaží namluvit, že dokáže vyrobit bezpilotní verzi F-35 a prostým odstraněním pilota (a s ním spojených systémů podpory života) srazí výslednou cenu na pouhou třetinu. Je to natolik do očí bijící nesmysl, že se poražený gigant Lockheed Martin proti výsledku tendru ani nepokusil odvolat.
Drony mají své místo, revoluce se však nekoná
Rozhodně nechci, aby tento článek vyzněl tak, že drony jsou k ničemu. Naopak, skutečně měli, mají a budou mít ve vojenství velkou úlohu. Kategorie MALE dronů (v čele s legendárním strojem MQ-9 Reaper) už skutečně dramaticky zjednodušila a zlevnila protiteroristické operace a mise v asymetrických konfliktech.
Stejně tak stroje typu Shahed v podstatě „demokratizovaly“ segment strategických zbraní. Už nemusíte být prvoligovou velmocí, abyste mohli podnikat údery na cíle vzdálené 2 500 kilometrů.
Jenže tato mince má i svou odvrácenou stranu: tento trend se paradoxně může obrátit právě proti oněm „darebáckým“ státům. Ty totiž většinou postrádají funkční moderní letectvo – ono příslovečné „kladivo na Shahedy“ – tím pádem mohou být nakonec jediní, proti komu budou jejich vlastní výtvory fungovat.
Nejde přitom jen o technologie, které aktuálně dominují bojištím na Ukrajině či v Íránu. Západní armády v poslední době masivně investují do vývoje bezpilotních prostředků koncepčně vycházejících ze sebevražedných dronů, ovšem s podstatným rozdílem: namísto trhaviny nesou systémy elektronického boje. Jejich úkolem je kroužit nad bojištěm, vyhledávat a následně oslepit či eliminovat nepřátelskou protivzdušnou obranu. Tím se obloukem vracíme k samotnému „otci“ Shahedů – německému projektu Drohne Anti-Radar.
Drony nepochybně najdou své nezastupitelné uplatnění i přímo na „blátivé“ úrovni bojiště. Právě zde drony (zejména ty typu FPV) přinášejí další vlnu demokratizace, tentokrát v oblasti taktických průzkumných kapacit. To, co dříve měly k dispozici výhradně nejmodernější armády světa díky vzdušné nadvládě, může teď mít skoro každý.
Často se však v celospolečenském nadšení z „dronové revoluce“ zapomíná na druhou stranu barikády: do služby už totiž vstoupilo – nebo se právě začíná masivně nasazovat – velké množství extrémně efektivních systémů určených k jejich likvidaci. Například dronům typu Shahed v podstatě podepsaly střely APKWS a další varianty raket Hydra rozsudek smrti, jakožto efektivním zbraním pro útoky na dlouhé vzdálenosti.
I na frontě se množí efektivní způsoby, jak drony levně eliminovat. Aktuálně vládnou mikrovlnné zbraně, které už v ostré službě dokážou jedním impulzem zničit všechny drony v daném sektoru najednou. Pozadu nezůstávají ani lasery. Z klasiky pak zažívá renesanci Skyranger (nástupce Gepardu), přičemž trendem je integrovat tyto protidronové kapacity do výbavy každého moderního BVP.
Drony určitě nejsou zbytečné a vyspělé armády dobře vědí, proč do jejich vývoje investují peníze. Mohli bychom je ale prosím přestat brát jako zázračné „Wunderwaffen“ a psát články stylu: „Armáda XY by neměla v boji šanci, protože se nemá jak bránit dronům,“ nebo „Česká republika by se nedokázala ubránit Shahedům, protože nemáme nikoho, kdo by je zvládl trefit z práškovacího letadla.“
V případě reálného nasazení západních sil by nad bojištěm neustále kroužily stíhačky vybavené AESA radary. Jakmile by odněkud vzlétl dron nebo byla zachycena elektronická komunikace, z daného místa by se bleskově stal kráter po přesně navedené bombě Paveway. Stejně tak české stíhací letouny i bitevní vrtulníky zvládnou sestřelit stovky Shahedů sami o sobě – a práškovací letadla k tomu nepotřebujeme.
Zdroje:
Něco co se povedlo najít od armádní generála Pierra Schilla, bohužel ve francouzštině:
Něco co se od generála Schilla převzalo do angličtiny:
Odborné zdroje:
