Článek
Současný evropský cirkus kolem střel dlouhého doletu (tzv. stand-off munice) nabral tak absurdní obrátky, že si zaslouží samostatný článek. K tomu, jak přesně jsme se do této byrokratické frašky dostali, se podrobně dostaneme až v něm. Ještě předtím je ale nutné se podívat, jak na tom Evropa byla před válkou na Ukrajině
Evropa se totiž v současnosti nachází v bizarní kvantové superpozici. Na papíře je stále technologicky i materiálně druhou největší vojenskou velmocí planety. Ve své reálné politické schopnosti vést válku se však nachází hluboko pod úrovní Nigérie.
Tuto chronickou impotenci se evropští politici tradičně snaží přebít masivními nákupy techniky a vývojovými programy, které zpravidla pro evropskou obranu udělají méně, než kdyby nedělali nic. Nic to nesymbolizuje lépe než současná panika kolem střel dlouhého dosahu. Než se ale pustíme do evropských politických kotrmelců, pojďme si popsat naši výchozí pozici.
Evropa: Světová dvojka, která je s malou pravděpodobností i jedničkou
Základním pilířem každého moderního arzenálu pro hloubkové údery nejsou balistické rakety, ale střely s plochou dráhou letu. Jak už jsem detailně vysvětloval v jiném článku, balistika trpí komplexními fyzikálními neduhy a rozptyl dopadu se běžně pohybuje v desítkách metrů. Pokud tedy nechcete pálit stamiliony za zabití tří civilistů po vzoru východních diktatur, ale plánujete chirurgicky zasáhnout konkrétní hangár či ventilaci bunkru, potřebujete střelu s plochou dráhou letu.
Historicky největší skladové zásoby těchto zbraní držely Spojené státy. Jenže s nástupem druhého mandátu Donalda Trumpa začaly americké sklady překvapivě rychle vysychat. Bílý dům totiž pojal Tomahawk jako univerzální odpověď na jakýkoliv problém lidstva. Hútíové ohrožují lodě v Rudém moři? Tomahawky. Na Fox News zrovna běží reportáž, že v Nigérii vraždí křesťany? Pošleme Tomahawky. A v Íránu jich napadalo tolik, že je tamní děti občas vidí i ve školách.
Někdy už se jen čeká, kdy Donal Trump začne používat střely Tomahawk na odklízení pařezů.
Američané mají Tomahawky ve službě úctyhodných 43 let. Skutečně mrazivý detail je však ten, že celá třetina všech střel, které kdy v ostré akci opustily odpalovací sila, byla vypálena během pouhého posledního roku. A z letadel odpalované střely JASSM jsou na tom stejně. Nedávno jeden analytik poukázal na fascinující čísla: dolní odhad amerických zásob spadl na 3 000 střel, zatímco horní odhad těch evropských je 3 300 kusů.
Reálné střední hodnoty jsou samozřejmě stále spíše 4 500 ku 3 000 ve prospěch Pentagonu. Ovšem samotný fakt, že Trump zvládl za rok a půl svého úřadování vystřílet tolik munice, že vůbec existuje čistě teoretická možnost, že evropské státy sedí na větší hromadě přesných střel než Washington, je z vojenského pohledu naprosto šílený.
Střely s plochou dráhou letu
Na začátek si musíme vyjasnit, jak tahle kouzla vlastně fungují. Poslední roky totiž internetoví proroci nadšeně vykládali, že velké rakety jsou mrtvé a budoucí bojiště ovládnou bzučící mopedy z Aliexpresu za pár tisíc dolarů. Realita je ale rychle profackovala. V Izraeli, Íránu i nad Rudým mořem drony tragicky pohořeli a začínají selhávat i nad Ukrajinou.
Rusové tak po nekonečných vlnách marnosti potupně nasadili do „Šáhedů“ proudové motory, přidávají dražší optiku a po miliardách proinvestovaných rublů kráčí fascinující cestou: v přímém přenosu znovuobjevují Tomahawk z roku 1983. (Ne že bych se chtěl vychloubat svými schopnostmi orákula, ale o tomto budoucím vývoji jsem psal už před nějakou dobou.)
Hlavní trik střely s plochou dráhou letu je přitom fyzikálně prostý – bezostyšně zneužívá fakt, že Země je kulatá. Zatímco balistická raketa letí vysoko a na radarech svítí jako vánoční stromeček stovky kilometrů dopředu, křídlatá střela letí jednotky metrů nad korunami stromů. Pomocí ultra-přesných radarových či laserových výškoměrů se schovává za radarový horizont.
Fyziku neokecáte; i ten nejmodernější přehledový radar umístěný na rovině vidí nízkoletící cíl kvůli zakřivení planety na pouhých zhruba 30 až 40 kilometrů. V reálném kopcovitém terénu to znamená, že obsluha protivzdušné obrany se o raketě často dozví až v momentě, kdy se vynoří zpoza nejbližšího kopce.
A nepomůže vám ani rušení GPS. Družicová navigace je jen příjemný luxus, nikoliv nutnost. Střela s plochou dráhou letu si během letu neustále porovnává profil terénu pod sebou s digitální mapou nahranou v paměti (systém TERCOM), a v cílové rovince přepne na zobrazovací infračervený senzor (IIR).
Švédský radar SAAB Girrafe. Jak vidíte boj s radarovým horizontem je největší problém pozemních radarů.
Termokamerou si prohlédne budovu před sebou, porovná ji se satelitním snímkem uloženým před startem a s chirurgickou přesností vletí do třetího okna zleva. Bez vyzařování rádiového signálu, bez varování a bez téměř jakékoliv možnosti obrany. Zkrátka drahé, mechanicky a elektronicky extrémně složité, ale zatraceně efektivní řešení.
Storm Shadow
Alžbětou II. evropského arzenálu je bezesporu britsko-francouzská střela Storm Shadow (ve Francii známá jako SCALP-EG). Byla vůbec první nízko letící stealth střelou s plochou dráhou letu na světě. Dnes tvoří páteř úderné síly Británie, Francie, Itálie, Řecka, nově Chorvatska a samozřejmě Ukrajiny.
Její bojové nasazení je pro nepřátelskou protivzdušnou obranu čistým traumatem. Na ukrajinském bojišti vykázala v podstatě nulovou sestřelitelnost a z velitelství ruské Černomořské flotily udělala stavební suť dřív, než v Sevastopolu stihli vůbec vyhlásit poplach. Stejně drtivě si vedla i v barvách indického letectva, kde zpod křídel stíhaček Rafale na 300 kilometrů chirurgicky smazala nejmodernější čínské protivzdušné systémy HQ-9.
StormShadow pod ukrajinsým stíhacím bombardérem Su-24. Bohužel, do příchodu letounů Rafale zvládne Ukrajina využít jen malou část jejích schopností.
Krásnou ironií zůstává, že ještě nedávno všichni evropští generálové Storm Shadow odepisovali jako zastarávající relikt přelomu tisíciletí a horečně kreslili její náhradu. Po válce na Ukrajině a střetu nad Pákistánem se množí otázky, zdali skutečně má smysl přestat ji vyrábět a plně přejít na STRATUS (viz později).
JASSM
Americkým ekvivalentem k britsko-francouzskému Storm Shadow je AGM-158 JASSM. Do služby sice dorazila s dvouletým zpožděním za svým evropským protějškem, ale na starém kontinentu si našla své zákazníky. Dnes tvoří páteř dálkové výzbroje Finska a Polska, přičemž do nákupního košíku si ji k novým letounům F-35 už přihodilo i Nizozemsko, Itálie a Dánsko.
Její začátky ovšem provázela solidní noční můra. Původní základní verze trpěla tak chronickou nespolehlivostí palubní elektroniky a zapalovačů, že byla pro reálné bojové nasazení takřka nepoužitelná. Pentagon zachránil situaci až s příchodem varianty JASSM-ER. Ta dětské nemoci konečně vyřešila a díky úspornějšímu motoru natáhla dolet na úctyhodných devět set kilometrů.
Americká střela JASSM-ER pod F-35 Lightning II.
Zde se mimochodem ukazuje velmi překvapivě pragmatický přístup Američanů. (To se moc často nestává.) Zatímco Evropa začala zmatkovat a uvěřila ruské propagandě, že jejich protivzdušné systémy fungují i proti něčemu jinému než dopravním letadlům, tak Američané správně vyhodnotili, že současná technologická úroveň JASSM-ER na protivníky bohatě stačí a o nástupce se ani nepokoušejí.
Taurus
Pokud Storm Shadow a JASSM olizují koruny stromů, německo-švédský Taurus KEPD 350 v podstatě seká trávník. Konstruktéři do něj naroubovali radarový výškoměr spojený s propracovaným terénním naváděním tak agresivně, že střela dokáže letět i nad silnicí. Je v nízkých výškách extrémně obratná a fakticky nejde zachytit.
Skutečným klenotem Taurusu je ovšem jeho dvoustupňová tandemová hlavice MEPHISTO. Běžná protibunkrová munice se spoléhá na tupý časový spínač – po nárazu odpočítá pár milisekund a exploduje bez ohledu na to, kde se zrovna nachází. MEPHISTO je naproti tomu přemýšlející demoliční inženýr. Kumulativní přednálož prorazí vstupní otvor v betonu a pronikající těleso díky inteligentnímu zapalovači v reálném čase snímá hustotu materiálu. Doslova „počítá patra“ a dutiny, kterými prolétá, aby nálož odpálil až v přesně zvoleném sále velitelství o pět pater níže, nebo přímo uprostřed masivního pilíře strategického mostu.
Původní německý Taurus.
Tuhle technologickou špičku dnes najdeme ve skladech německého Bundeswehru a španělského letectva. Novou verzi Taurus neo s prodlouženým doletem si objednalo Německo a Švédsko. Pro jakéhokoliv generála zavřeného pod metry železobetonu představuje existence Taurusu dost nepříjemnou existenční nejistotu.
MdCN
Přímým evropským protějškem legendárního amerického Tomahawku je francouzská střela MdCN (Missile de Croisière Naval). Francouzi vzali osvědčenou architekturu ze Storm Shadow a elegantně ji napěchovali do válcového těla, které umí startovat z vertikálních sil fregat i hluboko zpod mořské hladiny. A protože se na bojiště vrací móda pozemních úderů ze země, v rámci projektu LCM (Land Cruise Missile) se tato střela zrovna roubuje na podvozky těžkých nákladních aut.
To řeší další velký současný problém. Britské královské námořnictvo tradičně spoléhá na americké Tomahawky, jenže Pentagon v záchvatu pragmatismu ukončil výrobu variant odpalovaných z klasických 533mm torpédometů, protože americké ponorky třídy Virginia mají vertikální šachty. MdCN je tak doslova jedinou střelou tohoto typu odpalovanou z torpédometů na světě.
Francouzská střela MdCN, aneb když rozhodně neopisujete domácí úkol od Američanů.
V současnosti je střela ve výzbroji francouzského námořnictva, pevně si ji objednalo Řecko se Švédskem a v rámci nového projektu ELSA (European Long-Range Strike Approach) kolem ní velmi vážně krouží (ale bohužel stále jen krouží) Británie, Německo, Polsko a Itálie.
Stratus RS
Zatímco se zbytek světa bezhlavě hnal za chimérou zvanou „hypersonické zbraně“ a utápěl desítky miliard dolarů v projektech, které pravidelně prohrávaly boj se zákony termodynamiky, Evropa udělala to, co občas naštěstí umí – zachovala se cynicky pragmaticky. Výsledkem je střela Stratus RS (Rapid Strike). Místo nesmyslných pokusů prorazit magickou hranici Mach 5, kde se kolem hlavice tvoří neprostupná vrstva oslepujícího plazmatu (a vy tak letíte de facto naslepo), se evropští inženýři spokojili s „pouhým“ špičkovým náporovým motorem a rychlostí někde mezi Mach 3,5 až 4,5.
STRATUS RS slouží mimo jiné i k ničení letonů AWACS na dlouhé vzdálenosti.
Výsledek je v praxi naprosto geniální. Střela je stále tak rychlá, že než obsluha nepřátelského radaru stihne ohlásit kontakt, má z velitelství kůlničku na dříví. Zároveň je ale díky letu těsně pod hypersonickou hranicí dost „pomalá“ na to, aby neztratila schopnost používat palubní senzory a trefila cíl s přesností na centimetry. Nikoli na celé PSČ, jak to předvádějí balistické oštěpy. Evropa tak paradoxně vyhrála závod o funkční hypersonickou zbraň zkrátka tím, že se chytře odmítla zúčastnit jeho nejstupidnější části.
Stratus LO
Pokud měl být Stratus v „eReSu“ extrémně rychlým kladivem, jeho sesterský projekt Stratus LO (Low Observable) se původně rýsoval jako ten nejtišší a nejnenápadnější zabiják na planetě. Před válkou na Ukrajině totiž evropští generálové věřili báchorkám o neprostupné ruské protivzdušné obraně nacpané systémy S-400. Evropský průmysl proto dostal za úkol narýsovat ultrastealth střelu, která by dokázala bez povšimnutí proklouznout i klíčovou dírkou. Mělo jít o technologické mistrovské dílo s cenovkou, ze které by ministři financí hromadně polykali lexaurin.
STRATUS LO po zjednodušujícím redesignu.
Jenže pak přišla krutá ukrajinská realita a Západ v přímém přenosu zjistil, že pověstná ruská PVO nedokáže ochránit ani sama sebe před střelami, co pamatují éru kazetových walkmanů. Vývojový projekt se proto racionálně osekal a ze zbytečně extrémních stealth požadavků se slevilo. Oba STRATUSy nyní prochází zkouškami a plně ve službě budou do roku 2030.
JFS-M
Zatímco ve Spojených státech dlouho truchlili nad koncem éry balistických střel ATACMS a horečně kreslili jejich novou balistickou náhradu PrSM,Evropa se vydala úplně jiným směrem. Zrodil se projekt pozemní střely JFS-M (Joint Fire Support Missile). Namísto balistické rakety tak Evropa plánuje z raketometů HIMARS odpalovat střely s plochou dráhou letu.
JSF-M by mělo být možné odpalovat i z evropského raketometu EuroPULS.
Druhý evropský „majstrštyk“ tkví v chytré logistice. Aby evropští daňoví poplatníci nemuseli platit vývoj dvou věcí naráz, JFS-M sdílí de facto kompletní drak s projektem podpůrných bojových dronů RCM2 (Remote Carrier), které se připravují pro budoucí stíhací letouny 6. generace v rámci programu FCAS, ačkoliv vlajkový projekt samotných letounů byl zrušen.
Světový lídr, který komicky selhal
Když to všechno sečteme a podtrhneme, Evropa dnes sedí na technologickém trůnu. Máme vyvinutý a do výroby připravený prakticky každý myslitelný typ moderní útočné střely pro hloubkové údery. Projednou jsme nedělali hlouposti a nenechali se zahnat do hysterického závodu o nesmyslné statusové hračky.
Díky tomu se dnes starý kontinent stal de facto jediným subjektem na planetě, který umí vyrobit všechny funkční koncepty útočných střel. Jen pro srovnání: situace u amerického námořnictva s protilodními střelami je momentálně tak tragikomická, že Pentagon musí jezdit nakupovat do Norska. Jejich ambiciózní program HALO (což měla být americká odpověď na Stratus RS) se tiše, leč velkolepě zhroutil. A americké střely s plochou dráhou letu ve svém jádru stále spoléhají na konstrukční filozofii z 80. let, maximálně z přelomu tisíciletí.
Výchozí pozice tak byla absolutně snová. Když vypukla válka na Ukrajině a evropské obranné rozpočty začaly konečně strmě růst, stačilo udělat jedinou banální věc: vzít malinkatou část těch peněz, zadat objednávky a začít ty špičkové zbraně masivně vyrábět. Jenže v tu chvíli se do toho vložila vnitřní evropská politika.
Všichni to sice mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždycky. O tom, jak přesně jsme tuhle historickou šanci dokázali zpackat, si povíme v dalším článku.
Další články i významných evropských zbrojních projektech:
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
