Článek
Na stránkách tohoto blogu se k realitě ukrajinského bojiště vyjadřuji spíše zřídka. Tento zdrženlivý přístup má dva důvody. Zaprvé, zachovat si chladný analytický odstup je téměř nemožné, pakliže mé osobní i hodnotové sympatie leží jednoznačně na straně napadeného státu.
Zadruhé, informační prostředí kolem tohoto konfliktu je přesyceno informacemi z obou stran, protože v ruštině a ukrajinštině evidentně neexistuje slovní spojení vojenské tajemství. Získat relevantní informace je v reálném čase možné, ale časově náročné (a psaní tohoto blogu je koníček). Zdroje, ze kterých běžně čerpám, mi sice zvládnou dát pravdivé informace, ale s výrazným časovým odstupem.
Přesto mě nedávná veřejná prohlášení bývalého velitele ukrajinských ozbrojených sil, generála Valerije Zalužného, donutila k sepsání tohoto článku. Jeho teze totiž dokonale zapadají do širšího a značně nebezpečného mediálního narativu, který se snaží vykreslit ukrajinskou armádu jako průkopnickou sílu, od níž by se měly generální štáby NATO učit modernímu válčení. Dovolím si tvrdit, že tu máme ideálního kandidáta na boření vojenských mýtů.
Úvodní fáze konfliktu: Totální fiasko na obou stranách fronty
Suverénně největším strategickým vítězstvím Ukrajiny bylo to, že dokázala absorbovat prvotní šok a přežít, čímž popřela predikce drtivé většiny západních analytiků. Bylo by ovšem nanejvýš žádoucí zdůraznit, že samotné ukrajinské velení a taktika na tom měly jen marginální zásluhu.
Pokud bychom měli sestavit žebříček pěti nejvýznamnějších faktorů, které pomohli Ukrajině vyhrát první fázi války, vypadal by následovně (seřazeno od nejdůležitějšího):
- Kvalita ruské vojenské techniky.
- Operační plánování a velení ruské invaze.
- Taktické chování ruských důstojníků na bojišti.
- Hrdinství a oběť ukrajinských vojáků i civilistů.
- Přísun zpravodajských informací ze států NATO.
Přiznejme si tvrdá fakta: Ukrajinské velení mělo od západních služeb poměrně přesný časový harmonogram invaze. Přesto si v úvodních minutách konfliktu nechalo kybernetickým útokem paralyzovat podstatnou část systémů velení a řízení.
Násleně armáda nedokázala odpálit kritické mosty (ať už kvůli chybějící trhavině, nebo rigidnímu čekání na rozkazy paralyzovaného velení) a nechala si v podstatě bez boje obsadit celý jih země útokem z Krymu, ze kterého vedou doslovně tři přístupové komunikace. Nechat se překvapit invazí, o které víte, je výkon na úrovni českých silničářů, navíc když byla provedena tak diletantsky.
Důvodem, proč Rusové neobsadili zbytek Ukrajiny, nebyla genialita obránců, ale naprosté nekoordinovanosti útočící armády. Ruská vojenská mašinérie v resuscitovaném duchu doktríny „nás mnogo“ vrhala celé divize na úzké asfaltové komunikace maximální konstrukční rychlostí, což zákonitě vyústilo v absolutní kolaps logistiky.
Já nevím, ale podle mě by i někomu kdo nebyl na vojně došlo, že jet tudy bez podpory pěchoty, skutečně není dobrý nápad.
Pamatujete na samozvané experty, kteří po operaci Pouštní bouře kritizovali amerického generála Fredericka Frankse za to, že jeho obrněné formace postupovaly rychlostí sotva 10 km/h a maximálně 100 km za den? Ukrajinské bojiště nádherně ukazuje, proč to dělal.
Vojenská operace pod úrovní Pákistánu
Rozhodovací procesy ruských velitelů připomínaly spíše parodii na vojenské umění. Pásové jednotky se tvrdošíjně držely zpevněných silnic, jako by dobyvatelé operovali v horských průsmycích Švýcarska, a nikoliv na otevřených rovinách východní Evropy. A to ponechávám stranou fakt, že nemalá část mechanizovaných praporů vyrazila s poloprázdnými nádržemi. Poté, co jim došlo palivo, se z těchto obrněnců stala bezplatná dotace pro ukrajinský agro-sektor, který je dodnes využívá k tahání pluhů.
Ukrajincům neupírám kredit za to, že včas relokovali své letectvo a systémy protivzdušné obrany. Ovšem hlavním důvodem, proč tyto kapacity přežily úvodní dny konfliktu, byl fakt, že u 60 % ruských řízených střel došlo během letu k technickému selhání. Vzdušně-kosmické síly Ruské federace navíc brzy zjistily, že jejich antiradiační střely a munice vzduch-vzduch pro boj za hranicí viditelnosti fungují spíše teoreticky než prakticky.
Samostatnou kapitolou je mýtus dronové Wunderwaffe jménem Bayraktar TB2. Bavíme se o pomalém dronu kategorie MALE (Medium Altitude Long Endurance), jehož primární doménou jsou asymetrické protipovstalecké operace kdesi v Africe (a o které Američané nedávno v desítkách kusů přicházeli nad Íránem). Jak je tedy možné, že s nimi Ukrajina na začátku války úspěšně drtila ruské kolony?
Odpověď: Nulovou zásluhou Ukrajiny. Ruské jednotky elektronického boje se zkrátka rozhodly nasadit širokospektrální rušení napříč všemi pásmy, včetně frekvencí v pásmu X. Tím si zcela suverénně zarušily naváděcí radary vlastních systémů protivzdušné obrany a často i palubní radiolokátory vlastních stíhačů. Tento fenomén, známý jako electronic fratricide (elektronická bratrovražda), západní armády vyřešily už v 90. letech. Jak nám názorně ukázala indicko-pákistánská válka z roku 2025, tak už to zvládají i letectva na asijském subkontinentu.
Bayraktar TB2, další z dronových wunderwaffen, které přestlali fungovat přesně v tu chvíli, kdy nepřítel projevil alespoň minimální kompetenci.
Fakt, že vojenský konflikt Indie a Pákistánu probíhal na nesrovnatelně vyšší technologické i doktrinální úrovni než střet v Evropě, je pro obě válčící strany smutnou vizitkou. Shrnutí prvních měsíců je tedy prosté: Ukrajinské velení udělalo špatně téměř vše, co mohlo, ale Rusové dokázali být ještě nekompetentnější. Jediný, před kým je třeba bezvýhradně smeknout, je řadový ukrajinský voják bránící svou vlast.
Opotřebovávací válka a chybějící vzdušná nadvláda
Jakmile se fronta stabilizovala, přešel konflikt do druhé fáze. Ta se vyznačovala stále ještě manévrovacím bojem podél stabilních linií. Zde ukrajinská armáda, masivně spoléhající na dodané salvové raketomety HIMARS, předvedla svůj pravděpodobně nejlepší výkon. Cílená destrukce ruských logistických uzlů a uzlů velení (dle standardních doktrín NATO) umožnila charkovskou ofenzivu a osvobození Chersonu.
Problém nastal ve chvíli, kdy i ta největší ruská nekompetence narazila na své dno a začala se pomalu zlepšovat. Vzhledem k tomu, že Rusové klesali z mnohem větších výšin vlastní stupidity, začala okna příležitostí pro levná ukrajinská vítězství mizet. Válka vstoupila do třetí, statické fáze.
V této opotřebovávací etapě se do ukrajinského arzenálu dostaly střely s plochou dráhou letu Storm Shadow a balistické ATACMS. Pokud víme, tak se Rusku nepodařilo zatím úspěšně sestřelit ani jednu z těchto čtvrt století starých raket. Tragédií však je, že Ukrajina z těchto střel nedokáže vyždímat jejich plný potenciál.
Vzpomeňme opět na indicko-pákistánský konflikt (2025). Indické letectvo tehdy předvedlo absolutní mistrovství v integraci směrových datalinků. Jejich stroje Dassault Rafale dokázaly na vzdálenost 300 km – skrz masivně zarušený vzdušný prostor – posílat v reálném čase telemetrické updaty střelám Storm Shadow. Cílem byly nejmodernější čínské systémy PVO HQ-9, kterým se nepodařilo evropské střely ani zachytit, a Pákistán tak během chvíle přišel o radary všech nasazených baterií (o čínské mediální reakci na toto selhání jsem napsal vtipný článek, ale doporučuji číst jen na vlastní nebezpečí).
Ukrajina tuto schopnost nemá a nemá jí ji kdo zprostředkovat. Architektura NATO je totiž bytostně závislá na vybojování vzdušné nadvlády. Letectva Aliance jsou k tomuto účelu giganticky dimenzována. Obecně se na západě předpokládá, že pokud na bojišti nedisponujete vzdušnou dominancí, dříve nebo později zdegeneruje konflikt do zákopové války na vyčerpání.
Na obrázku letoun Dassault Rafale s dronem nEUROn. Problémem funkčního moderního letectva je, že ho trvá vybudovat desetiletí a jeho efektivita roste exponenciálně s množstvím. Dvanáct Rafalů s nevycvičenámi posádkami je celkově téměř k ničemu.
Kritický rozkol mezi generálními štáby NATO a ukrajinským velením vyvrcholil v roce 2023. Zatímco Ukrajinská armáda hnaná politickou objednávkou z Ukrajiny i Západu prosazovala velkou letní ofenzivu, západní generálové varovali, že Rusko stihlo vybudovat hlubokou obranu a bez vzdušné nadvlády ji nikdy neprorazí.
Doporučením bylo přejít do aktivní obrany, provokovat podél fronty a spoléhat na lokální protiútoky (dle doktríny NATO). Ukrajinské velení si prosadilo svou. Výsledek? Krvavé fiasko přesně podle západních predikcí, které Rusku odevzdalo strategickou iniciativu na další bezmála tři roky.
Drony: Z nouze ctnost
Zákopová paralýza postupně zmutovala do stádia, které můžeme označit jako „Fáze 3.2“, charakterizované masivní proliferací FPV dronů, které jsou víceméně jen drahou variantou dělostřelectva a blízké vzdušné podpory (CAS). Zde je však nutné krotit nadšení – nejedná se o žádnou taktickou revoluci, ale o důsledek extrémní technologické zaostalosti obou zúčastněných letectev v doméně rušení a kontroly vzdušného prostoru.
Budu zcela upřímný: Kdyby se na ukrajinském nebi objevila naše 211. taktická letka z Čáslavi, její senzorické vybavení by deklasovalo naprosto cokoliv, co tam dnes poletuje, tak špatná situace tam panuje. Západní i asijské mocnosti investovaly astronomické sumy do radarů typu AESA, které dokážou analyzovat bojiště a detekovat cíle na stovky kilometrů. Dronová válka by v tomto formátu byla výrazně obtížnější.
Například americká námořní pěchota (USMC) se dnes ukrajinskou vojenskou taktikou velmi inspiruje – ovšem nikoliv pro klasickou frontovou válku v Evropě. Spojené státy tento koncept integrují v rámci znovuobjevené doktríny Island Hopping (skákání po ostrovech v Pacifiku), kde se malé expediční jednotky marináků mohou ocitnout odříznuté od letecké podpory. Aplikace těchto postupů pro manévrový boj není stále ještě vyřešená.
AeroVironment RQ-20 Puma je jedním ze základních pilířu dronových plánů amerických mariňáků nazvaných Force design 2030.
Je nutné si uvědomit, že nasazení komerčních kvadrokoptér není ukázkou bájného ukrajinského vojenského génia. Je to chytrá, vynucená improvizace. NATO však svou doktrínu nestaví na FPV dronech s přivázaným granátem z RPG. Aliančním standardem je svrhnout na cíl klouzavou pumu GBU-53/B StormBreaker z letounu F-35 Lightning II operujícího ve vzdálenosti přes 100 kilometrů.
Válka na Ukrajině nedokazuje, že by tento alianční přístup byl přežitý. Dokazuje jen to, že Ukrajina tuto možnost nemá a na současnou úroveň ruské armády (zatím) její dronová improvizace stačí k udržení statutu quo.
Skutečné lekce z Východu
Tvrzení generála Zalužného, že ukrajinské ozbrojené síly definují nový model válčení budoucnosti, je pravdivé jen napůl. Jde o nový model války? Spíše ne. Jedná se o variaci na tradiční poziční zákopovou válku, kterou známe už od první světové. Je to model hodný následování? To je ta správná otázka. Většina ukrajinských úspěchů stojí a padá s hrubou nekompetencí ruských sil – a tato devíza nemusí trvat věčně.
Odpovědný stát budující kapacity pro konflikty budoucnosti musí disponovat robustnější strategií, než je naděje, že nepřítel bude donekonečna střílet přes vlastní nohu. Představte si hypotetický scénář: Co kdyby ruské elity spolkly své imperiální ego, uznaly svou katastrofální technologickou zaostalost a odjely do Pekingu škemrat o letky stíhačů 5. generace J-35? S ohledem na ruskou mentalitu je to vysoce nepravděpodobné, ale z hlediska vojenského plánování jde o riziko, se kterým musíte kalkulovat.
Za vysloveně úsměvný pak lze označit Zalužného výrok, že „Rusko nalezlo protizbraň na každý systém v arzenálu NATO.“ Zde se musím ptát: Na které konkrétně? Z high-endových aliančních systémů na Ukrajině operuje pouze hrstka prehistorických střel ATACMS a Storm Shadow, které i po dekádách ve skladech odvádějí solidní práci (byť je jich chronický nedostatek), a několik platforem protiraketové obrany (SAMP/T, Patriot, IRIS-T SLM), o jejichž dodávky Kyjev nepřestává zoufale žádat. Z absolutní špičky zbrojního portfolia NATO tam jinak nepůsobí vůbec nic.
Čínské zbraně jsou svou kvalitu pro všechny velkou neznámou, ovšem málokdo věří tomu, že vojesnká elektronika ze země, která vyrábí naše mobily, bude na úrovni 90. let, jako je tomu u Ruska. Na obrázku J-35 čínského námořnictva.
Naopak, z úvodního odražení ruské invaze si můžeme vzít lekce zcela odlišného druhu. Zaprvé: I v éře vysoce profesionalizovaných armád potřebujete robustní zálohy k zabezpečení logistického týlu a obraně teritoria. Zavedení krátkodobé, smysluplně koncipované prezenční služby (např. v délce čtyř měsíců) by pro evropské státy bylo naprosto pragmatickým krokem.
Většina evropských populací se dnes mentálně nachází ve stejném nihilisticko-pacifistickém oparu jako v roce 1938 (s historicky známými důsledky). Vůle k odporu však není fixní konstanta. Průzkumy z Ukrajiny hovoří jasně: Zatímco v roce 2015 deklarovalo ochotu bránit zemi se zbraní v ruce pouhých 17,5 % populace (číslo nižší než v ČR), pod tlakem bezprostředního existenciálního ohrožení v lednu 2022 toto číslo akcelerovalo na 45 %. Z pudu sebezáchovy se stal hlavní motor obrany státu.
Konflikt na východě Evropy je bezpochyby nutné důkladně analyzovat a učit se z něj. Nicméně nekritická adorace ukrajinských ozbrojených sil, kterou dnes a denně sledujeme, představuje akutní bezpečnostní riziko – a to paradoxně jak pro Alianci, tak pro samotný Kyjev. Na Západě tato glorifikace funguje jako dokonalé strategické sedativum, jež politickým elitám umožňuje v klidu ignorovat skutečné deficity naší vlastní obranyschopnosti.
Samotné Ukrajince pak tato potleskem nasycená západní ozvěna utvrzuje v nebezpečném sebeklamu o jejich vlastní taktické a operační genialitě. Výsledkem této toxické směsi falešného sebevědomí a mediálního hypu pak není nic jiného, než opakování tragických fiasek, při kterých se mechanizované brigády bez letecké podpory vrhají do ruských minových polí.
Článek o tom, proč se na západě nekupuje to, co skutečně funguje:
Články o dronech a jejich nástupcích OWE:
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
