Článek
V populárně-naučných vojenských médiích se nám rozmohl takový nešvar: tvářit se, že tradiční západní zbraňové systémy představují přežitek kvůli své extrémní ceně a technologické náročnosti. Tento narativ vydatně přiživuje mediální ofenzíva financovaná novou vlnou obranných startupů, které veřejnosti slibují revoluční, nízkonákladová řešení na počkání.
Celý trend ještě umocnila současná americká administrativa svou nekompetencí v oblasti obrany. Ta totiž nejenže plně podlehla buzzwordům a startupové kultuře Silicon Valley, ale dokonce zrušila nezávislé testování zbraňových systémů – zvláště poté, co v reálných zkouškách katastrofálně pohořely drony Altius od politicky extrémně protežované společnosti Anduril.
Například u nás je tím pověstný jinak relativně kvalitní web Armádní noviny. V jeho článcích se pravidelně dočtete, jak je současný západní obranný průmysl „dekadentní“ a neschopný masové produkce. Jenže ani jedno z toho neodpovídá realitě.
Relativní cena zbraní vzhledem k ekonomickému výkonu zůstává srovnatelná s obdobím studené války. A pokud zbrojovky nejedou v masových sériích, není to jejich neschopností, ale tím, že jim žádný stát nepodepíše víceletý kontrakt, který by jim investice do výroby umožnil.
Zbraně byly drahé odjakživa
Problém spočívá především v optickém klamu historických cen. Pořízení vojenské techniky totiž představovalo obrovskou zátěž pro národní rozpočty v každé dějinné epoše. Například poslední britská bitevní loď dokončená před druhou světovou válkou, HMS Rodney, vyšla na 7,6 milionu tehdejších liber.
To zní dnešním pohledem jako úsměvný pakatel, dokud si neuvědomíte, že tato jediná loď ukrojila přibližně 0,2 % HDP celého tehdejšího Britského impéria. Pro srovnání: nejmodernější britská letadlová loď HMS Prince of Wales stála britskou ekonomiku zhruba 0,14 % jejího HDP.
Názorným příkladem je neustále opakované srovnání údajně „předraženého“ stealth stíhače F-35 Lightning II s jeho „levným“ předchůdcem F-16 Fighting Falcon. Velkou výhodou amerického akvizičního systému je dlouhodobě konzistentní metodika – na rozdíl od chaotické evropské účetní tvořivosti využívá Pentagon například metriku URF (Unit Recurring Flyaway cost), která odpovídá přibližně ceně holého letounu.
Když americký Kongres v roce 1975 schvaloval sériovou výrobu F-16 Fighting Falcon, původně slibovaná cena tří milionů dolarů za kus vyskočila na 6,1 milionu USD. Všimněte si toho nenápadného stoprocentního předražení, které kritici F-35 Lightning II vždy taktně zapomenou zmínit, když mluví o bezproblémovém vývoji F-16.
F-35 Lightning II je po F-22 Raptor druhým nejdražším letounem současnosti. Bohužel se zapomíná, že to by byla ve své době F-16 Fighting Falcon taky.
Pokud by se tehdy jednorázově pořizovala celá plánovaná flotila 2 200 strojů F-16 pro americké letectvo, ukrojila by z tehdejšího amerického HDP přibližně 0,83 %. Pokud bychom dnes pro americké letectvo nakoupili stejný počet 2 200 moderních strojů F-35A, stálo by to americkou ekonomiku přibližně 0,67 % HDP. Pentagon přitom pro samotné letectvo počítá s pořízením „pouhých“ 1 700 kusů.
Jak je tedy možné, že si Spojené státy za studené války mohly dovolit početnější letectvo? Odpověď nespočívá v tehdejších „levných“ zbraních, ale v rozpočtech. Zatímco v roce 1975 činily americké vojenské výdaje 5,6 % HDP (a v předchozích dekádách běžně oscilovaly kolem 10 %), dnes se pohybují na úrovni zhruba 3,1 % HDP.
Častý protiargument, že zbraně zkrátka podražily nad rámec běžné inflace, navíc naráží na základní ekonomické nepochopení. Inflační indexy porovnávají cenový vývoj identických či srovnatelných produktů. Základní F-16 z roku 1975 však rozhodně není srovnatelná s moderní F-35.
Abychom si to shrnuli: Pořízení celé flotily F-35 stojí americký stát i daňové poplatníky výrazně méně, než na kolik je před půlstoletím přišla flotila F-16 a obdobně je tomu u fakticky všech moderních zbraňových systémů.
60 milionů za Tomahawk? Cena jako z výprodeje
Média podléhají dlouhodobé obsesi zdánlivou efektivitou dronů. Pravidelně čteme příběhy o dronech za pár tisíc (v praxi spíše v řádu jednotek milionů korun), které údajně páchají škody za miliardy. Jenže tento narativ má zásadní háček: s výjimkou velmi specifického bojiště na Ukrajině, kde ani jedna ze stran nemá moderní letectvo, skončilo masové nasazení dronů všude jinde fiaskem.
Když se o masivní dronové údery na Blízkém východě pokusil Írán, místní letectva jeho bezpilotní roje po stovkách zlikvidovala – typicky za pomoci nízkonákladových, laserem naváděných raket typu APKWS (Advanced Precision Kill Weapon System), které stojí pouhý zlomek ceny samotného dronu. Téměř veškeré reálné a hmatatelné škody na strategické infrastruktuře tak nakonec „překvapivě“ způsobily staré dobré, opovrhované balistické rakety a střely s plochou dráhou letu.
Právě mimořádná cenová efektivita konvenčních přesných zbraní je téma, kterou bulvární vojesnká média opomíjejí. Na první pohled totiž střela s plochou dráhou letu Tomahawk s cenovkou přesahující dva miliony dolarů nebo britsko-francouzská Storm Shadow za více než milion eur působí jako neúměrně drahý špás. Jenže v optice reálné vojenské ekonomiky jde o drobné.
Střela Storm Shadow je stará 23 let a je to nejméně technologicky vyspělá střela s plochou dráhou letu v Evropě. Přesto stále téměř se 100% úspěšností proniká ruskou protivzdušnou obranou.
Stačí si spočítat, kolik cílů na území protivníka disponuje hodnotou výrazně převyšující zmíněný milion eur. Začít můžeme u každého hangáru, ve kterém parkuje jakýkoli letoun, ale cílů s podobnou vojenskou hodnotou je násobně více. I kdybychom ničili byť jen jednotlivé tanky, je to stále skvělý obchod, o infrastruktuře ani nemluvě.
Zásadní rozdíl mezi improvizovanými kamikadze drony a pokročilými střelami s plochou dráhou letu spočívá v jejich schopnosti fakticky dorazit k cíli. Zatímco drony typu Šáhed dosáhly například při útocích na SAE „oslnivé“ úspěšnosti ve výši 0,14 %, evropské střely Storm Shadow hrají zcela jinou ligu. Ze stovek kusů odpálených na ukrajinském bojišti snad nevíme o žádné, kterou by Rusové dokázali sestřelit. A to je řeč o technologii vyvinuté před více než dvaceti lety – dnešní generace střel je technologicky ještě někde úplně jinde.
Abychom to shrnuli: Ačkoliv se pořizovací ceny přesné munice mohou na papíře zdát vysoké, v reálném konfliktu je téměř nemožné vypálit ji na cíl, jehož hodnota by nebyla řádově vyšší.
Munice byla drahá odjakživa
Ke státnímu rozpočtu ohleduplný čtenář by v tuto chvíli mohl namítnout: Dobrá, přesná munice je sice levnější než cíle, které ničí, ale západní státy si přece nemohou dovolit vyrábět a udržovat v zásobách desítky tisíc takto nákladných střel.
Na rozdíl od improvizovaných dronů či jednorázových efektorů (One-Way Effectors), které vyžadují neustálou péči a podléhají rychlé degradaci, se pokročilé řízené střely dodávají v režimu takzvaného cold storage. Střela je už od výrobce uzavřena do kontejneru, v němž bez jakéhokoli zásahu přečká patnáct let. Po uplynutí této doby absolvuje plánovanou revizi, dostane novou baterii či modernizovanou naváděcí hlavici a vrátí se do kontejneru na dalších patnáct let. Náklady na údržbu během celého životního cyklu jsou tak po dobu tří dekád z hlediska vojenských rozpočtů prakticky zanedbatelné.
U samotné výroby pak narážíme na pozoruhodný paradox: ačkoliv je moderní západní munice údajně „extrémně drahá“, západní státy za ni ve skutečnosti utrácejí historicky nejnižší podíl svých obranných rozpočtů. Většinu studené války směřovalo ve Spojených státech na nákup munice běžně přes 10 % celkového vojenského rozpočtu, po jejím konci tento podíl poklesl na zanedbatelná 2 % a teprve pod tlakem aktuálních globálních krizí mírně vzrostl na zhruba 3,5 %.
Evropská střela Meteor je zdaleka nejlepší střela vzduch-vzduch planety. Po miliardách eur utracených za její vývoj si jich Francie koupila 160…
Pokud by se Pentagon vrátil k někdejšímu standardu a na munici vyčlenil 10 % rozpočtu, americké ozbrojené síly by získaly přibližně 65 miliard dolarů ročně navíc na akvizici řízených střel. Pro lepší představu: celková hodnota současného amerického arzenálu pokročilé munice činí zhruba 27 miliard dolarů. Při návratu k původní alokaci by si tak USA mohly každý rok pořídit více než dvojnásobek svých dnešních celkových skladových zásob – a to ještě nepočítáme s výrazným poklesem jednotkové ceny, k němuž by došlo vlivem úspor z rozsahu výroby.
Abychom to shrnuli: Západ netrpí nedostatkem munice proto, že by byla příliš drahá, ale proto, že na ni ze svých rozpočtů vyčleňuje drobné. Kdyby za ní utrácel stejně jako bylo běžné, tak jsou sklady plné desítek tisíc střel Tomahawk a antiraket do Patriotu.
Zdroje jsou
Zastánci rozpočtové zdrženlivosti by samozřejmě mohli namítnout, že západní vlády musí zkrátka šetřit, a logicky tak škrtají výdaje na zásoby raket. Prvním protiargumentem je, že šetřit zrovna na munici představuje poměrně zvláštní druh strategické slepoty. Druhým a ještě podstatnějším argumentem je pak skutečnost, že v jiných oblastech obranných rozpočtů se ti samí politici chovají jako opilí milionáři v kasinu.
Ukázkovým příkladem je celosvětová mánie kolem hypersonických zbraní. Technické a taktické požadavky na tyto systémy se postupem času zmírnily do té míry, že oproti klasickým balistickým raketám dnes nenabízejí v podstatě žádnou zásadní výhodu. Přesto se do nich političtí představitelé doslova zamilovali. Hypersonika totiž skvěle funguje v novinových titulcích i na tiskových konferencích, a tak ji politici armádním plánovačům vnucují horem dolem bez ohledu na reálný poměr ceny a výkonu.
Spojené státy tak plánují investovat přes 10 miliard dolarů do svého „hypersonického“ systému LRHW (Long-Range Hypersonic Weapon) a Francie utrácí obdobné sumy na vývoj střely ASN4G (čemuž jsem se věnoval v samostatném článku). Přitom málokdo z odborné komunity dokáže uspokojivě vysvětlit, jakou reálnou novou schopnost tím obě mocnosti získají. Zatímco tyto pomníky politické tvořivosti zákonodárci armádám doslova vnucují, sehnat jednorázově 3 miliardy dolarů na víceletý, vysoce racionální kontrakt na prověřené střely Tomahawk je podle nich rozpočtově nemožné.
Americký systém LRHW, jeden výstřel stojí mezi 40-100 miliony dolarů. Ale na Tomahawky peníze Kongres hledá už několik let.
Celou absurditu podtrhuje i fakt, že obranné startupy dostaly v letošním rozpočtu amerického ministerstva obrany k dispozici vývojové granty za 8,5 miliardy dolarů – primárně na to, aby „vymyslely“ levnější alternativy k již existujícím střelám. Jen pro dokreslení celého měřítka: za tuto jedinou částku by Pentagon mohl nakoupit veškeré střely s plochou dráhou letu, které americké síly letos vystřílely při operacích v Íránu. Dvakrát!
Ještě bizarnější podívanou nabízí například americký Kongres, který letectvu dlouhé roky zákonem zakazuje vyřadit bitevníky A-10 Thunderbolt II. Pro letectvo už tyto stroje téměř nemají reálné taktické využití, avšak zákonodárci tím chrání letecké základny ve svých volebních obvodech. Tento ukázkový příklad politického klientelismu stál americké daňové poplatníky za posledních deset let cca 30 miliard dolarů. Za tuto sumu mohl Pentagon pro námořnictvo nakoupit 10 000 střel Tomahawk a k tomu vyplatit všem zaměstnancům dotčených základen doživotní rentu.
O moc lépe na tom není ani Starý kontinent. Evropské státy za posledních pět let téměř zdvojnásobily své obranné rozpočty na astronomických 559 miliard eur. V této obří sumě se však nedaří vyčlenit peníze na masivní víceleté kontrakty na munici. Přitom i pouhých 5 miliard eur ročně by evropskému průmyslu umožnilo každoročně vyprodukovat objem střel s plochou dráhou letu odpovídající celým dnešním evropským zásobám.
Bohužel však politici nejsou ochotni změnit strukturu vojenských rozpočtů, aby armádě zajistili reálnou bojeschopnost. Místo toho se utíká do říše snů, kde se každý, kdo při vývoji použije algoritmy XGBoost a YOLO, začne v powerpointových prezentacích okamžitě vychloubat, že jeho střely řídí „AI“.
Abychom to shrnuli: Zdroje v systému nechybí. Utrácejí se však podle toho, co za důležité považují politici a média, nikoli podle toho, co ke skutečné obraně potřebuje vedení armády.
Rozumné nákupy nejsou politicky populární
Západ sice vyrábí absolutní technologickou špičku mezi zbraněmi i municí, ale v armádních skladech ji drží v téměř homeopatickém množství. Důvody této slepé uličky není těžké rozklíčovat. Masový rozjezd výroby si totiž žádá obří, víceleté kontrakty, které na papíře vypadají opticky draze. A nákup munice zkrátka nepřináší žádné politické body.
Laická veřejnost vám za tisíce naskladněných raket tleskat nebude – má totiž hlavu plnou atraktivních narativů o tom, jak celou budoucnost válčení spolehlivě vyřeší levné drony, či jiné „superzbraně“. Tisíc střel Storm Shadow bude za svou třicetiletou životnost stát stejně, jako provoz jedné F-35, jenomže jejich nákup ve zprávách nevypadá tak dobře.
Ani samotný obranný průmysl nemá velkou motivaci lobbovat za navýšení sériové výroby zavedených střel. Běžná masová produkce má totiž mizivé marže. Skutečné finanční žně přináší až vývoj „zbraní budoucnosti“, u nichž se vývojové náklady i ceny komponentů odhadují jen těžko, což dává vojenskému průmyslu prostor nastavit si podstatně velkorysejší cenovky.
A v předvolební kampani neuspějete ani s oblíbenou kartou v podobě nových pracovních míst. Přechod z kusové, zčásti ruční výroby na efektivní masovou produkci totiž v moderním průmyslu znamená především rozsáhlou automatizaci a robotizaci – tedy spíše redukci manuální pracovní síly než nabírání tisíců nových zaměstnanců.
To vše odhaluje nejsmutnější systémový posun v obranné politice západních demokracií od konce studené války. Zatímco dříve se politici primárně snažili vybudovat reálně bojeschopnou armádu a nákupy techniky pouze využívali k vlastní prezentaci, dnes se samotná výstavba ozbrojených sil bezostyšně podřizuje potřebám politického PR. A masové nákupy munice, stejně jako politici, kteří o nich rozhodují, zkrátka nejsou sexy.
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
