Článek
Když jsem začátkem roku psal článek, jak Německo systematicky torpéduje snahy o budování nezávislé evropské protiraketové obrany, málokdo by čekal, že v červenci přijde opatrně optimistické pokračování.
V předchozím, techničtěji zaměřeném článku jsem rozebíral principy moderní protiraketové architektury i konstrukční unikáty, díky nimž se francouzsko-italsko-britský systém SAMP/T (a jeho námořní deriváty) stal pravděpodobně nejefektivnějším endoatmosférickým prostředkem proti balistickým hrozbám na současném bojišti.
Bojové nasazení tyto předpoklady jasně potvrdilo. Na Ukrajině dosahovaly i čtvrt století staré verze řízených střel Aster 30 vyšší procentuální úspěšnosti zásahů než nejmodernější americké efektory PAC-3 MSE. V současnosti přitom do výzbroje vstupuje modernizovaná generace SAMP/T NG a střely Aster 30 Block 1NT, která schopnosti kompletu posouvají ještě dále.
Italský radar Leonardo Kronos GMHP, používaný v SAMP/T NG.
Ještě přesvědčivější bilanci vykázaly operace v Rudém moři: střely Aster 30 zde zaznamenaly stoprocentní úspěšnost s průměrnou spotřebou jediné rakety na cíl. Pro srovnání – americké námořnictvo potřebovalo k dosažení stejného výsledku v průměru 2,3 střely SM-6, z nichž každá je přibližně čtyřnásobně dražší než evropská alternativa.
Celý systém však naráží na zásadní strukturální limit: chronický nedostatek munice. Systémy řady SAMP/T a jejich námořní deriváty totiž v Evropě provozuje pouze triumvirát Francie, Itálie a Velké Británie (a objednané je mají námořnictva Řecka, Portugalska a Švédska). Tato trojice sama o sobě nedokáže vygenerovat dostatečně velkou zakázku na to, aby vytvořila tlak na opravdu masivní rozjezd sériové výroby raket.
Německo dělá německá rozhodnutí
Logickým řešením této slepé uličky by byl společný evropský projekt. Ten dokonce existuje a nese název ESSI (European Sky Shield Initiative). Potíž spočívá v tom, že v čele iniciativy stojí Německo – konkrétně jeho pověstný akviziční úřad BAAINBw (Bundesamt für Ausrüstung, Informationstechnik und Nutzung der Bundeswehr), jenž trpí smrtelnou alergií na efektivní akviziční rozhodnutí.
Německý úřad BAAINBw chtěl po nizozemském výrobci Damen papírové výkresy nových fregat. Není divu, že se projekt zhroutil.
Německé vedení zpočátku zařazení systémů SAMP/T do architektury evropské protiraketové obrany zcela zablokovalo a jako jediný akceptovatelný standard prosazovalo americký komplet MIM-104 Patriot. Oficiálním argumentem byla maximální unifikace výzbroje napříč Evropou. Pod touto fasádou se však pravděpodobně skrývala poněkud svérázná akviziční logika: obava, že pokud by evropské státy dostaly možnost zvolit si cenově dostupnější SAMP/T, tak by zvolili ten.
Samotná myšlenka unifikace výzbroje v rámci NATO má samozřejmě svou logiku. Vyřadit však z architektury evropské protiraketové obrany tři nejschopnější armády kontinentu – Francii, Británii a Itálii – jen proto, abyste ostatní evropské státy dotlačili k nákupu zámořského systému Patriot, představuje fascinující akviziční přemet. Zvláště když je Patriot v pořizovacích nákladech zhruba dvakrát dražší než SAMP/T, jeho munice stojí dvojnásobek a data z bojiště už v té době ukazovala, že evropský systém je výkonnostně minimálně srovnatelný.
Když se dobrovolně rozhodnete vyrábět špatné rakety
Pravá přehlídka absurdity však přichází s německým plánem na německou výrobu střel pro systém Patriot. Tuto zakázku totiž Berlín svěřil koncernu MBDA – tedy stejnému výrobci, který vyvinul a vyrábí právě evropský systém SAMP/T a jeho střely Aster 30.
Evropská vlajková loď raketového průmyslu tak dostala za úkol stavět v licenci americkou konkurenci namísto rozšiřování vlastních kapacit. A to nejsme ani v polovině: to nejěílenější na celém rozhodnutí totiž teprve přichází.
Pro systém Patriot se standardně vyrábějí dvě varianty řízených střel:
- PAC-2 GEM-T (Guidance Enhanced Missile - Tactical): Modernizovaná verze starší konstrukce. Je určena primárně k ničení aerodynamických cílů (letadel, dronů či střel s plochou dráhou letu) a disponuje pouze omezeným potenciálem proti balistickým raketám.
- PAC-3 MSE (Missile Segment Enhancement): Špičkový, úzce specializovaný interceptor určený primárně k likvidaci balistických hrozeb pomocí technologie přímého zásahu (hit-to-kill).
Odpal střely PAC-2.
Evropské státy přitom poptávají protiraketové kapacity především jako štít proti ruskému balistickému arzenálu – tomu, že by se ruské letectvo zvládlo prohánělo nad vzdušným prostorem NATO, už nikdo nevěří. Válka na Ukrajině navíc naplno odhalila kritický globální deficit právě pokročilých střel PAC-3 MSE.
Nemusíte být diplomovaný expert na německou politiku, abyste uhodli, pro kterou ze dvou variant se Německo rozhodlo vybudovat evropské výrobní kapacity. Ano, hádáte správně: zvolilo masovou výrobu až jednoho tisíce kusů PAC-2 GEM-T ročně.
Kupředu, zpátky ni krok!
Zásadním neduhem německé (nejen) obranné politiky je v posledních dvaceti letech téměř nulová schopnost adaptace. Německá doktrína protivzdušné obrany je historicky nastavená na ochranu před útočícím letectvem. A na tom Německo nic nezmění ani ve chvíli, kdy úhlavní protivník nemá funkční letectvo a chrlí balistické rakety po stovkách.
Navíc jakmile v Berlíně jednou padne rozhodnutí, byrokratickou mašinérii už téměř nic nezastaví. Ukázkovým příkladem byl hlavní argument, jímž Německo nákupy Patriotů obhajovalo: Američané podle něj měli disponovat nesrovnatelně vyššími a pružnějšími výrobními kapacitami. Bohužel to zcela ignorovalo industriální realitu.
Raytheon je soukromá americká korporace řízená čistou tržní logikou. Asijští spojenci už systémy Patriot vlastní a doplňují je vlastními projekty, zatímco Pentagon jich má desítky a soustředí se na modernizaci stávajícího arzenálu. Jediným velkým trhem s hladem po celých nových kompletech tak zůstala Evropa. Proč by tedy soukromý gigant investoval miliardy dolarů do dramatického rozšíření linek jen proto, aby je po uspokojení přechodné evropské poptávky musel zavírat o pár let dřív?
Evropské konsorcium MBDA oproti tomu funguje ve specifickém režimu se silným majetkovým vlivem evropských států, takže dokáže výrobní kapacity škálovat na základě přímého politického zadání.
Odpal střely Aster 30 z italského systému SAMP/T.
Systémů Patriot je nyní objednáno 33 kusů a systémů SAMP/T 30 kusů. Dánsko bude na svůj první systém SAMP/T čekat dva roky. Španělsko si na první komplet systému Patriot počká let osm. Ani tyto propastné rozdíly v dostupné kapacitě však německé plánovače v jejich přesvědčení nezviklaly.
Když realita dožene i Němce
Berlín neuhnul ze své pozice ani po změně v Bílém domě a nástupu Donalda Trumpa, kdy se evropské dodávky amerických střel začaly odsouvat na vedlejší kolej. Němečtí představitelé spojence vytrvale uklidňovali poukazováním na obří sedmiletý kontrakt Washingtonu, díky němuž měla roční produkce střel PAC-3 MSE do roku 2030 dosáhnout hranice jednoho tisíce kusů. Ve světě německého plánování tak byl interceptorů dostatek – alespoň na papíře.
Tvrdý náraz do reality však přinesl konflikt v Íránu. Jen samotné americké síly během něj spotřebovaly kolem 1 400 střel do systému Patriot. Ještě absurdnější scénář předvedla Saúdská Arábie: namísto nasazení letectva a nízkonákladové munice typu APKWS se rozhodla likvidovat bezpilotní prostředky přímo milionovými raketami PAC-3 MSE. Výsledek? Rijád během operací odpálil 2 700 těchto střel, čímž vyčerpal 97 % svých předválečných zásob.
Američané v Íránu vypotřebovali více než polovinu svých střel do systému Patriot.
Sérii špatných zpráv završily poznatky z Rudého moře. Americká námořní střela SM-6 v protibalistické roli viditelně zaostávala, na což Pentagon zareagoval vývojem námořní integrace PAC-3 MSE pro odpalování z vertikálních šachet svých lodí. Tím se nároky na již tak nedostatečnou výrobu dále znásobily.
Z opěvované obří produkce tak Evropa neuvidí nic. Spojené státy musí v první řadě doplnit vlastní drasticky vyprázdněné sklady, což opozdí i již dojednané dodávky na starý kontinent. O jakékoli další výrobní sloty se navíc evropské státy budou muset finančně přetahovat se Saúdskou Arábií a dalšími bohatými monarchiemi z Perského zálivu, což bude připomínat snahu přeplatit bankomat.
Vyhráno zatím není ani v nejmenším
Celý koncept iniciativy ESSI se pod touto tíhou začíná fakticky rozpadat. Německu se v praxi nepodařilo vnutit systém Patriot žádnému státu, který by jej nevlastnil už před spuštěním celé iniciativy. Dánsko ze schématu prakticky vystoupilo a dalo přednost francouzsko-italskému SAMP/T. Řecko pro změnu zaměřilo pozornost na Izrael a adoptuje systém David's Sling (Davidův prak) – a to i přes jeho velmi rozporuplné výkony v nedávném ostrém nasazení (o čemž jsem psal zde).
A pak nastal moment, kdy peklo skutečně zamrzlo. Dne 21. července 2026 německý ministr obrany Boris Pistorius oznámil, že se Berlín s Paříží o čtyři dny dříve dohodly na prozkoumání možností výroby střel Aster 30 v Německu. V delším horizontu navíc Německo zvažuje i přímé zapojení do projektu SAMP/T NG.
Ačkoliv jde zatím o pouhý záměr, má obrovský symbolický význam. Německo poprvé v historii veřejně přiznalo, že Evropa disponuje vlastním systémem protiraketové obrany, a přerušilo svou dosavadní politiku, která by se dala shrnout jako: „prostě si kupte Patriot“. Tento posun by mohl konečně odblokovat velké společné evropské nákupy střel Aster 30 – tedy přesně ten krok, který Berlín ještě v roce 2024 v rámci evropského nástroje EDIRPA zablokoval.
Rozhodně není vyhráno, ale otevřelo to teoretickou možnost, že by německá byrokracie mohla skončit ten torpédový útok co vede na evropskou protiraketovou obranu. Znalci poměrů na německém ministerstvu obrany však šampaňské raději ještě nechávají v chladničce. Celá iniciativa se totiž může spolehlivě rozpadnout ve chvíli, kdy akviziční úřad BAAINBw začne po Francouzích vyžadovat ručně kreslenou dokumentaci.
Původní článek o problémech evropské protiraketové obrany:
Další majstrštyky německé byrokracie:
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
