Článek
Tento blog se obvykle zaměřuje na vojenskou techniku, taktiku a boření vojenských mýtů. Dnes nás ale čeká odbočka, která bude spíše vojensko-politický komentář. Profesí nejsem vojenský analytik, nicméně v té komunitě se pohybuji dost dlouho na to, abych v ní měl o evropské bezpečnosti dva opravdu kacířské názory:
- Zvyšovat v Evropě výdaje na obranu nad 2 % HDP postrádá hlubší smysl. Kdybychom raději po americkém vzoru s TikTokem nastolili suverenitu nad sociálními sítěmi a přístup na ně podmínili ověřením identity (např. bankovní), udělalo by to pro evropskou bezpečnost tisíckrát víc než zbrojení za 10 % HDP.
- Už od prvního zvolení Donalda Trumpa ztratilo NATO jakýkoliv reálný vojenský účel a pro bezpečnost Evropy je dnes spíše přítěží.
Původní smysl NATO
Severoatlantická aliance vznikla v roce 1949 na prahu nevyhnutelné studené války. Navzdory mýtům o její výjimečnosti jde o standardní a z čistě právního hlediska vlastně docela slabý pakt o vzájemné vojenské pomoci. Vyžaduje totiž absolutní konsenzus všech členů – což je podmínka, kterou v sobě mají desítky jiných smluv. Například takové Africké unii stačí k aktivaci obranného mechanismu pouhá dvoutřetinová většina.
U mezinárodních dohod však nikdy nerozhoduje samotný text, ale politická váha závazku. Když nás v roce 1938 zradili oba tehdejší smluvní spojenci Francie a Sovětský svaz (který byl za minulého režimu přejmenován na Velkou Británii), čistě právně žádnou smlouvu neporušili. Společnost národů tehdy Německo neoznačila za agresora, takže nám de iure nikdo pomáhat nemusel. Jenže všichni zúčastnění moc dobře věděli, že duch těch dohod mluvil úplně jinak.
Skutečnou podstatou NATO tak nikdy nebyl cár papíru, ale jeho politická váha. Obranu Evropy tehdy bezvýhradně podporoval celý Washington i drtivá většina americké veřejnosti. Když si během Suezské krize Londýn a Washington navzájem hrozili ekonomickou likvidací, nikoho ani nenapadlo transatlantický závazek zpochybnit. Článek 5 byl zkrátka posvátný.
Ne že bych se chtěl navážet do předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila, ale slavnou Kennedyho hlášku „Ich bin ein Berliner“ naprosto nepochopil. Její reálný význam tkvěl v tom, že prezident největší vojenské mocnosti planety tehdy natvrdo deklaroval: útok na tuto malou, izolovanou enklávu je útokem na samotné Spojené státy. I proto si Sovětský svaz po celých 44 let studené války na Západní Berlín netroufl.
Síla NATO stála na absolutní nedotknutelnosti principu, že spojenci v případě napadení bez váhání zasáhnou.
Evropa USA vojensky nepotřebuje
Neustále posloucháme nářky o tom, jak je starý kontinent bezbranný a jak málo investuje do vlastního zbrojení. Začněme ale fakty: obranné rozpočty oscilující mezi 1 % a 3 % HDP jsou ve světě naprosto standardní. S výjimkou Jižní Koreje nevydává žádný klíčový americký spojenec v Pacifiku na obranu přes 2 % HDP. V absolutních číslech navíc evropská část NATO generuje celou čtvrtinu celosvětových vojenských výdajů.
Vojenské výdaje jako procento HDP. Rozhodně se nedá říci, že by Evropa vydávala málo.
A rozhodně nejde o virtuální čísla, kterým by neodpovídala reálná síla. Evropa disponuje v součtu druhým nejsilnějším letectvem i námořnictvem na planetě. A jako bonus jeden málo známý fakt: má vůbec největší pozemní vojsko na světě, přičemž do statistik ani nezapočítáváme Ukrajinu. Většina této mašinerie je moderní a technologicky srovnatelná s tou americkou.
Navíc nejde jen o počty techniky, ale o unikátní operační kapacity. Pokud například obdivujete schopnost amerického letectva paralyzovat nepřátelskou protivzdušnou obranu, pak vězte, že taktiku i vývoj klíčových zbraní – jako jsou protiradarové střely AARGM-ER – Pentagon ladí ruku v ruce s Itálií. Většinu těch „magických“ vojenských schopností, kterými se USA pyšní, nedokáže ve světě replikovat nikdo jiný než právě Evropa.
V rámci rozpočtových škrtů dokonce Američané řadu strategických kapacit úplně zrušili a dnes se v nich stoprocentně spoléhají na své evropské partnery (detaily jsem rozebíral několikrát, takže se tím nebudeme zdržovat). Ostatně byla to právě absence evropské asistence, co ve výsledku vedlo k faktické americké kapitulaci v Íránu.
Ruské jaderné pohádky
Evropa disponuje obrovskými schopnostmi i v oblastech, o kterých se na starém kontinentu mluví jen velmi nerado. Příkladem je pohled na to, kolik strategických jaderných ponorek se aktuálně nachází na moři: čtyři jsou americké, tři evropské, jedna ruská a jedna čínská. To věrně odráží realitu, v níž má Evropa druhé nejsilnější jaderné síly na planetě (byť Čína rychle dotahuje).
Oficiální tabulky sice tvrdí, že Rusko má aktivních zhruba 1550 jaderných hlavic. Jenže kdybychom bezmezně věřili papírovým údajům ruské armády, tak Rusové dnes stojí před Paříží, a ne před Kupjanskem.
Jaderné zbraně a jejich nosiče jsou extrémně drahá kratochvíle. Ruské výdaje na jaderné síly jsou nižší než ty francouzské či britské a tvoří sotva třetinu toho, co do této oblasti investuje Čína. Před ukrajinským střetem s realitou sice existovali lidé věřící tomu, že Moskva dokáže zázračně vyrábět a udržovat zbraně za desetinu toho co zbytek světa, dnes už ale podobným iluzím nevěří nikdo.
Moskva má ve výsledku dvě možnosti: buď reálně udržuje podstatně menší strategický arzenál, jehož počet funkčních a doručitelných hlavic odpovídá potenciálu Francie, nebo se křečovitě snaží papírově konkurovat USA – v takovém případě ale reálná síla bude odpovídat spíše jaderným silám České republiky.
Tomu plně podřizuje i svou reálnou politiku. Ačkoliv kremelští propagandisté v televizi každý den losují v pomyslné ruletě, kterému evropskému městu zrovna pohrozí nukleární apokalypsou, Moskva za celou dobu války reálně nezvýšila bojovou pohotovost svých strategických sil. Mimo prázdná tisková prohlášení si dává extrémní pozor, aby západní jaderné mocnosti reálně nijak neprovokovala. (O tom, proč Rusko ve skutečnosti nikdy moc jadernými zbraněmi neharaší, jsem psal zde.)
Evropská obsese mezinárodním právem
Pokud by Rusko zaútočilo na Pobaltí a Evropa v reakci na to jmenovala diktátora s neomezenými vojenskými pravomocemi, následný střet by nejspíš připomínal operaci Pouštní bouře z roku 1991. Ruské letectvo by do 48 hodin přestalo existovat a do týdne by se na ruském území táhla padesátikilometrová bezpečnostní zóna plná evropských vojáků.
Problém je, že přesně takto by jednal Washington za éry George Bushe, ale současná Evropa ničeho podobného jednoduše není schopna. A rozhodně to není v tom, že by na to neměla vojesnké kapacity. Starý kontinent totiž až panicky odmítá jakoukoliv eskalaci, což v praxi vede k jedinému: v geopolitice si dnes na jeho účet vyskakuje prakticky každý.
Příkladem budiž neustálé poplachy, které vyvolává ruské narušování evropského vzdušného prostoru. Moskva si tak v praxi bezplatně mapuje alianční postupy a reakční časy. Víte, na koho to zkoušela také? Na Turecko. Jenže po jednom nekompromisním sestřelu se ruské stíhačky raději nepřibližují k turecké hranici ani na deset kilometrů, natož aby do jejího vzdušného prostoru nalétly.
Evropa, stále ještě druhá největší vojenská mocnost planety, však z appeasementu a pacifismu udělala svou hlavní ideologii. Podle ní bezpečnost nestojí na historicky osvědčeném principu – tedy že máte silnou armádu a nebojíte se jí použít –, ale na abstraktním konceptu mezinárodního řádu. NATO je pak nejvyšším chrámem tohoto specifického náboženství.
Dokud bude existovat NATO, Evropa se nikdy nebude bránit
Faktický konec NATO nastal už během prvního Trumpova funkčního období, kdy si americký prezident začal opakovaně pohrávat se závazky plynoucími z Článku 5. „Stabilní génius“ v Bílém domě si možná myslel, že touto vyděračskou taktikou podpoří export stíhaček F-35, jenže tím fatálně zpochybnil samotný základ Aliance – dogma, že o společné obraně se zkrátka nediskutuje. A upřímně řečeno, vlastně se mu nelze divit.
Trump není žádný geopolitický stratég. Je to sebestředný populista, jehož veškerá zahraniční politika sleduje jediný účel: předvádět se před vlastními voliči jako nekompromisní vůdce. A nejjednodušší cestou k tomuto obrazu je šikana ostatních. Fascinující je, že Evropa je jedinou „mocností“, která si to nechá líbit – přestože má hned po Číně v rukávu ty vůbec nejsilnější trumfy proti Washingtonu.
Celá současná americká ekonomika dnes stojí na AI. Kdyby Evropa povolila vývoz technologií na výrobu nejmodernějších čipů výhradně do Číny, na Wall Streetu by už raději nikdy ani neotevřeli. Kdyby navíc jako největší věřitel a investor v USA stáhla podstatnou část svých aktiv, Spojené státy čeká volný pád měny a hyperinflace. Ostatně i mezinárodní platební systém SWIFT podléhá belgickému právu.
Kdyby Evropa poskytla Číně licence na výrobu, byť jen několika vybraných zbraňových systémů, pak by vzhledem k brutální čínské průmyslové dominanci Američané do čtyř let neřešili, jak bránit Tchaj-wan, ale jak zachránit Havaj. Jenže starý kontinent nic takového neudělá i kdyby nás Američané bombardovali. Žije totiž v představě, že po Trumpovi se svět zase vrátí do normálu.
Byl to právě Joe Biden, kdo v plné nahotě ukázal, že Evropa svou bezpečnost nikdy nevezme do vlastních rukou, dokud bude NATO existovat. Jakmile se ve Washingtonu ujal moci standardní prezident, skupina vrchních evropských podržtašků (v čele s Německem, Nizozemskem či ČR) začala Američanům okamžitě nadbíhat, jako by se nic nestalo. Jenže Evropa nepotřebuje spojence, který funguje v režimu „ob čtyři roky“ podle toho, jak zrovna dopadnou primárky v Ohiu.
NATO už stejně neexistuje
Současná geopolitická realita je nejlepším důkazem toho, že Severoatlantická aliance se stala zbytečnou. Řekněme si to na rovinu: kdyby zítra Rusko svrhlo jadernou bombu na Varšavu, Donald Trump rozhodně nikoho zachraňovat nepůjde. Můžete se sice konejšit naivními představami o tom, jak by ho americký Kongres zpacifikoval, ale realita je jinde. Republikáni se svého vůdce bojí natolik, že by dvoutřetinovou většinu k jeho odvolání nenašli, ani kdyby Moskvě přibalil jako dárek Aljašku.
Fakticky tak už rok a půl žijeme ve světě bez funkčního NATO. Američané by nám na pomoc nepřišli, a světe div se, nebe nespadlo. Před cizí agresí nás už patnáct měsíců brání jediná věc – nejistota Kremlu, zda by se ten evropský pacifistický moloch v případě napadení přece jen nenaštval a nezačal střílet.
Evropu by proto nemělo překvapovat, že Rusko otevřeně kalkuluje s vojenskými provokacemi vůči Polsku či Pobaltí. Šokující je spíše to, že na starý kontinent neútočí úplně každý. Potenciální agresor totiž může očekávat, že namísto odvetného úderu v podobě dvou tisíc střel s plochou dráhou letu dostane první z Evropy výzvu k diplomatickému dialogu.
Kdybychom měli současnou situaci popsat analogií, šlo by o příběh Evropana, který drží v ruce nabitou zbraň, zatímco ho ohrožuje Rus s baseballovou pálkou. Evropan se místo vlastní obrany raději lísá k opodál stojícímu Američanovi s o něco lepším modelem pistole a žadoní, aby veřejně deklaroval pomoc pro případ napadení – přestože všem přihlížejícím je jasné, že se tak nikdy nestane. Připadá vám to jako skvělý námět pro absurdní divadelní frašku? Nepochybně ano. A přesně tak dnes funguje celé slavné NATO.
Dřívější spíše vojenský článek o amerických jednotkách v Evropě:
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začaly mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
