Článek
Už delší dobu připravuji článek nevyhnutelnosti sporu kolem íránské otázky, jejíž geopolitické kořeny sahají k prvnímu prezidentskému mandátu Donalda Trumpa a jeho – kulantně řečeno – svéráznému, egem řízenému pojetí zahraniční politiky. K pochopení toho, proč je právě Teherán na samém chvostu seznamu států, kterým bychom měli svěřit štěpnou reakci, je ovšem nutná demystifikace samotných zbraní hromadného ničení a jejich mediálního obrazu.
V kinematografii představovala globální jaderná válka po desetiletí ten nejvděčnější narativní spouštěč apokalyptických scénářů. Jaderná zima, rozlehlé radioaktivní pustiny a nevyhnutelné vyhynutí lidského druhu – to je standardní balíček hollywoodských následků. Filmové blockbustery servírující globální spáleniště jsou sice vizuálně podmanivé, ale s realitou mají společného zhruba stejně jako Hvězdné války.
Více výbušnin se nevyplatí
Obecně platí, že i destruktivní potenciál konvenčních trhavin je extrémně přeceňován. Zatímco na stříbrném plátně dokážou dva kilogramy plastické trhaviny srovnat se zemí celou nepřátelskou základnu, fyzikální realita je podstatně přízemnější. Pokud vidíte záběry z reálných leteckých úderů, kde dochází k totální destrukci zástavby, stojí za tím standardní letecká puma o váze půl tuny. A i ta musí pro kinetický účinek nejprve proletět střechou a detonovat v uzavřeném prostoru.
Standardní letecké pumy téměř nikdy nepřekračují hmotnost jedné tuny. Jakákoliv robustnější munice spadá do kategorie protibunkrových pum (tzv. bunker busters), jejichž primárním účelem je penetrace několika metrů zeminy či železobetonu a následná detonace v zodolněných velitelských centrech či hangárech.
Tato omezení nejsou diktována armádní logistikou, ale neúprosnými fyzikálními zákony. Podle Hopkinson-Cranzova zákona je růst poloměru účinku exploze úměrný třetí odmocnině růstu hmotnosti nálože. Zásadní problém ovšem spočívá v tom, že plocha zasaženého území roste v závislosti na poloměru pouze s druhou mocninou. Tento mocninný nepoměr v praxi znamená, že navyšování tonáže bomb se velmi rychle stává z hlediska plošné destrukce neefektivním.
Ukázkou může být spojenecké bombardování za druhé světové války. První útočná vlna, využívající výhradně trhavé pumy, zodpovídala zpravidla jen za jednotky procent celkových ztrát. Skutečná devastace nastala až v momentě, kdy druhá vlna shodila na vzniklé trosky zápalnou munici, čímž iniciovala nekontrolovatelné ohňové bouře. Z hlediska počtu obětí tak například konvenční zápalný nálet na Tokio usmrtil více civilistů než obě atomové bomby.
Více jaderných výbušnin se vyplatí ještě méně
V případě jaderných explozí se výše zmíněná matematika stává ještě horší. Pomineme-li taktické jaderné zbraně, u standardních termonukleárních (vodíkových) hlavic způsobuje extrémní uvolnění tepelné energie efekt, při němž je velká část destruktivního potenciálu doslova „vysáta“ do vyšších vrstev atmosféry ve formě charakteristického hřibu. U strategických jaderných zbraní tak efektivní poloměr destrukce závisí spíše na čtvrté odmocnině celkové síly výbuchu.
Až tedy příště uslyšíte v televizi, že termonukleární hlavice W78 na mezikontinentálních střelách Minuteman III je 67krát silnější než bomba z Hirošimy, přeložte si to na: plošný dosah destrukce je větší zhruba 2,8krát. (Nezní to tak děsivě, já vím.) Poté, co si Spojené státy a Sovětský svaz v šedesátých letech dostatečně přeměřily velikost svých pravítek, supervelmoci právě na základě této klesající efektivity od gigantických hlavic potichu upustily.
Americká střela Minuteman III má jednu hlavici o síle 1Mt, což je nejsilnější hlavice, kterou lze najít na západních balistických raketách.
Většina jaderného arzenálu se standardizovala na hlavicích o síle kolem 100 kilotun TNT, což představuje minimum pro spolehlivé zažehnutí sekundární fúze ve termonukleární zbrani. Těžší hlavice zůstávají v aktivní službě primárně pro údery na zpevněné bunkry, kde slouží jako pojistka proti přirozené nepřesnosti mezikontinentálních balistických střel.
Jaderné exploze jsou ničivé, ale Země je opravdu velká
Tímto nijak nesnižuji absolutní destruktivní potenciál jaderného štěpení, který převyšuje klasické výbušniny o několik řádů. Pro zasazení do kontextu je ovšem nutné zmínit i měřítko samotného bojiště – naší domovské planety, jejíž rozloha je kolosální. Dokonce i Česká republika, optikou globální geopolitiky trpasličí evropský státeček, disponuje rozlohou 78 000 kilometrů čtverečních.
Standardizovaná jaderná hlavice o síle 100 kt TNT generuje ohnivou kouli o poloměru 200 metrů. Pokud by k detonaci došlo přímo na zemském povrchu, kvůli výše zmíněné čtvrté odmocnině by zbytková energie rázové vlny byla na vzdálenosti pouhých několika stovek metrů již marginální. Optimalizace ničivého účinku proto vyžaduje vzdušný výbuch (tzv. airburst), typicky v nadmořské výšce kolem 1000 metrů.
U airburstu síla výbuchu neklesá lineárně, ale vykazuje charakteristiky fázového přechodu. Fyzika rázových vln zde vstupuje do hry prostřednictvím Machova odrazu (Mach stem) – díky interakci primární a odražené vlny si exploze v prvním zhruba 1,1 kilometru od epicentra udržuje svou energii. Poté však intenzita devastace začne prudce klesat.
Metodologickou slabinou těchto vojenských simulací zůstává fakt, že nejkvalitnější empirická data pocházejí z testů v Nevadě, které probíhaly na absolutní rovině a srovnávaly se zemí modely amerických předměstských dřevostaveb. Tam byla ničivá zóna odhadnuta na 1,5 kilometru kde zahyne cca 90 % obyvatel.
Sovětský svaz sice prováděl zkoušky na železobetonové infrastruktuře v kazašském Semipalatinsku, avšak závěry jsou méně ucelené. Nicméně sovětský závěr je, že v solidní zástavbě z cihel či betonu by člověk měl být zcela v bezpečí už ve vzdálenosti 1,5 kilometru od epicentra a ničivá zóna je přibližně 1,3 kilometru.
Vodíkové bomby nejsou radioaktivní, ale svítí
Dostáváme se k pravděpodobně nejzvláštnějšímu aspektu moderních termonukleárních zbraní. Pokud byste chtěli po zásahu moderní vodíkovou bombou zemřít na nemoc z ozáření, museli byste se opravdu snažit. Moderní fúzní hlavice se vyznačují extrémně efektivním „vyhořením“ materiálu. V kombinaci s detonací vysoko nad povrchem je zóna smrtelné ionizující radiace výrazně menší než zóna samotného výbuchu. Kdo by dostal smrtelnou dávku, je už dávno mrtvý.
Obdobný princip platí i pro dlouhodobou radiaci. Zbytková radiace v epicentru klesá pod lékařskou hranici pro dlouhodobý pobyt zhruba 48 hodin po termonukleárním airburstu. Po detonaci legendární Car-bomby ruští vojáci sbírali vzorky přímo v epicentru pouhé dvě hodiny po explozi a inkasovali dávku radiace odpovídající jedinému rutinnímu lékařskému rentgenu.
Existovalo jen jedno teoretické radioaktivní riziko. Během studené války i skuteční vědci (nejen protijaderní aktivisté) řešili problém radioaktivního spadu (fallout). Tento fenomén měl nastávat pouze u detonací přímo na povrchu, kdy se obrovské objemy odpařené zeminy smísí s izotopy štěpných produktů a týdny jsou unášeny větrem.
Samotná koncentrace radiace je sice relativně nízká, ale protože na raketová sila na americkém Středozápadě mělo dopadnout pět tisíc sovětských hlavic, mohlo by to dosáhnout nebezpečných hodnot. I když je platnost těchto modelů dodnes předmětem debat, s ohledem na drastickou redukci současných jaderných arzenálů už je to bezpředmětné.
Překvapivé může být, že hlavním rizikem záření u moderní jaderné exploze je světlo. Intenzita fotonového záblesku je natolik obrovská, že dokáže způsobit popáleniny třetího stupně na nechráněné pokožce ve vzdálenosti čtyř kilometrů. Tento devastující efekt by samozřejmě zasáhl pouze ty jedince, kteří by na plazmovou kouli přímo pohlédli.
Pokud bychom odpálili veškeré aktuálně aktivní jaderné hlavice na planetě, oblast absolutní destrukce by pokryla zhruba 28 000 kilometrů čtverečních. To zdaleka nestačí k likvidaci povrchu Země, ale zhruba ke zničení Moravy (a to by byla škoda). Reálná hrozba spočívá v cílení na demografická centra. Existuje takové velice přibližné pravidlo: jedna stokilotunová hlavice svrhnutá na aglomeraci znamená v průměru 100 000 obětí.
Vzájemně zaručené zničení je poněkud komplexnější
Doktrína vzájemně zaručeného zničení (Mutually Assured Destruction – MAD) bývá degradována na extrémně zploštělou poučku: „Nikdo nezaútočí, protože by zemřeli všichni.“ Realita strategického odstrašování je však mnohem spletitější a primárně závisí na složení jaderných triád zúčastněných aktérů.
Spojené státy ukrývají plné dvě třetiny svého odstrašujícího potenciálu na jaderných ponorkách. Francouzská Force de dissuasion se opírá o ponorky ze čtyř pětin a britský program na ně delegoval 100 % svých kapacit. Infrastruktura NATO, zahrnující stovky základen a rozptýlená sila střel Minuteman III, představují další cíle, které by donutily agresora plýtvat útočnými hlavicemi.
Architektura strategických raketových sil Ruské federace je naproti tomu diametrálně odlišná a opírá se drtivou většinou o pozemní komplexy, které jsou pro první úder poměrně snadno dostupné. Rusko má přímo na moři dokonce méně ponorek než Francie, a navíc je otázka, jak moc jsou hlučné a nezachytitelné. Tento zdánlivý strategický handicap Moskvy je ovšem paradoxně základem globálního jaderného míru.
Představme si situaci, kdy by se NATO rozhodlo provést preemptivní jaderný úder na Rusko. Vzhledem ke zranitelnosti statického ruského arzenálu by drtivá většina aliančních hlavic pochopitelně cílila právě na něj. Připočteme-li k tomu nezbytnost eliminovat stovky vojenských cílů a nutnost ponechat si strategickou rezervu pro odstrašení Číny – na bombardování ruských civilistů zkrátka nezbydou hlavice.
Jistě, mnoho strategických velitelství je umístěno přímo v centrech velkoměst. A jelikož v Rusku není Airbnb a v centrech měst žijí lidé, ke kolaterálním civilním ztrátám by samozřejmě došlo. Nicméně ve velmi optimistickém scénáři aliančního prvního úderu by Rusko mohlo přežít „jen“ s jednotkami milionů mrtvých. Následné ztráty na straně NATO by záležel na cílech ruské odvety – pohybovaly by se na škále od stovek tisíc po nižší desítky milionů obětí.
Ruská střela RS-28 Sarmat při odpalu. Vzhledem k tomu, že je na kapalné palivo, ji ani není možné natankovat, než by doletěli západní střely.
Zrcadlový scénář – tedy pokud zahájí útok Ruská federace – ovšem generuje mnohem horší matematiku. Kreml se nemůže realisticky pokusit eliminovat západní ponorky. Počet obětí v Evropě a USA by se tak odvíjel výhradně od ruské taktiky. Budou plýtvat hlavicemi na zničení 300 střel Minuteman III? Jaké procento vojenských základen NATO potřebují zničit? Počet mrtvých by tak osciloval mezi nižšími desítkami až k jednomu stu milionů.
Skutečný problém tkví v tom, že jedinou částí aliančního jaderného arzenálu, kterou může Rusko efektivně poškodit, je letecká část. NATO by tedy zbyl skoro celý jaderný arzenál a zmizelo dvě třetiny ruských vojenských cílů, na které je plánovali vypálit. A kam by je asi vystřelili? Sto milionů za sto milionů není dobrý obchod, když váš nepřítel má populaci miliardu a vy 140 milionů.
Dynamika teorie her je tu křišťálově čistá: oběma aktérům se z hlediska minimalizace škod extrémně vyplatí nechat vystřelit jako první stranu NATO. K udržení globální stability tak v praxi stačí jediná věc – nevyděsit Američany. To se také úspěšně děje.
Nechme stranou rétorická cvičení Kremlu o „nejvyšší jaderné pohotovosti“. Satelitní snímky od počátku ukrajinské invaze konzistentně prokazují, že ruské strategické síly jsou v naprostém klidu. Na moři operuje méně ruských ponorek než francouzských, před každým testem rakety Orešnik jsou Američané informováni horkou linkou, aby si jí nespletli s jaderným útokem. Mezitím členové raketových vojsk umírají coby pěchota na donbaské frontě. Jaderná válka opravdu nehrozí.
Írán by byl ta nejhorší jaderná mocnost
Na vrcholu studené války bylo aktivně rozmístěno přes 70 000 jaderných hlavic. Taková salva by bezpečně vymazala státní struktury mocností z mapy světa. V současné době máme zhruba 4 000 aktivně rozmístěných hlavic (pokud vám ChatGPT tvrdí 14 000, je to jen proto, že sčítá i ty v dlouhodobé rezervě). Současnou jadernou válku by tak státy pravděpodobně i přežily ve formě nějakého funkčního celku.
Logicky se nabízí otázka: proč už se dávno jaderně neválčí, když by nás to kompletně nezničilo? Smrt desítek, ba i stovky milionů vlastních daňových poplatníků, je pro jakýkoliv stát zcela nepřijatelná. A to opomíjíme fakt, že sami architekti války by figurovali na předních místech seznamu obětí, případně by čelili bezprostřednímu zhroucení vlastního represivního aparátu.
Jistě, v analytické obci panuje zdravá skepse například ohledně reálné operační způsobilosti ruského jaderného arzenálu. Po konvenčním debaklu na Ukrajině už málokdo věří pohádce o tom, že Moskva dokáže udržovat kapacity srovnatelné s USA – a to s menším jaderným rozpočtem, než má Londýn a s třetinou toho Pekingu. Skutečný počet funkčních ruských jaderných hlavic se odhaduje někde mezi Čínskou lidovou a Českou republikou. Nikdo ve Washingtonu to však rozhodně nehodlá testovat v praxi.
Současná stabilita je postavena na faktu, že odpalovací kódy mají k dispozici buď ustrašené demokracie, nebo kleptokratické diktatury, jejichž vládcům jde primárně o ochranu majetku a setrvání u moci. Arzenál nespravuje žádný fanatik. A právě z této rovnice vyplývá důvod, proč teokratický Írán a jeho Islámské revoluční gardy nesmí získat jadernou zbraň.
Raketa izraelského systému Davidův prak. Ten se při současné válce s Íránem moc neosvědčil.
Nejvíce ohrožený je Izrael. Bez ohledu na úroveň své (problematické) protiraketové obrany si Jeruzalém nemůže dovolit jadernou válku. Izrael disponuje malým územím a vysoce koncentrovanou populací v jedné aglomeraci. Írán oproti tomu představuje sen pro přežití jaderné války – gigantický, hornatý s decentralizovanou téměř stomilionovou populací.
Pro Tel Aviv představuje teheránský nukleární program neodvratný rozsudek smrti. Islámské revoluční gardy se totiž nezaleknou obětování deseti milionů vlastních obyvatel, pokud by cenou za to byla finální likvidace Izraele. Izraelské letectvo ovšem nezvládne zničit íránský jaderný program konvenčními zbraněmi.
Je velmi pravděpodobné, že pokud by se íránský program nebezpečně přiblížil funkční zbrani, Izrael by neváhal přistoupit k využití všech prostředků. Neoficiální odhady přisuzují židovskému státu arzenál zhruba devadesáti jaderných hlavic. Poté co začali íránské jaderné zásoby narůstat, každý nájemník Bílého domu by musel s Íránem do nějaké formy konfrontace. Jelikož ale americkou exekutivu ovládlo ego Donalda Trumpa, stala se z toho konfrontace čistě vojenská.
Zdroje:
