Článek
Pokud bych měl vybrat nejzbytečnější existující žebříček zemí, byl by to rozhodně žebříček vojensky nejsilnějších států světa. Obzvláště oblíbená jsou tato srovnání v různých fanouškovských webech, ze kterých čerpá informace běžná veřejnost zajímající se o vojenství.
Jenomže válčení není počítačová hra, kde se na jedné straně mapy objeví armáda A, na druhé armáda B a ty spolu bojují, dokud jedna strana nezničí soupeřovu základnu. V reálném světě armády plní konkrétní úkoly, pro které jsou stavěny. Každý takový úkol je unikátní, ačkoliv samozřejmě podléhají určitým archetypům. Například: zaútoč na sousední zemi, ubraň se sousedovi, zaútoč na někoho na druhé straně planety nebo tam operuj bez jakékoliv předem připravené opory.
Války jsou ze své podstaty extrémně asymetrické a vojska jednotlivých států jsou podle toho stavěna. Můžete se podívat na počty bojových brigád USA a Evropy a říct si, že Evropa má skoro dvakrát silnější pozemní síly. Jenomže USA jsou schopny celou svou armádu nasadit na druhém konci planety, zatímco Evropa ne. A obráceně: k čemu by Spojeným státům byly jednotky pro pozemní boj, které by mohly nasadit pouze v bezprostředním pohraničí? Válka s Kanadou či Mexikem je (nebo možná byla) nemyslitelná.
Silnější neporáží slabšího
Z tohoto pojetí pak pramení mylná představa, že když je nějaká země mnohem silnější než jiná, může tu slabší prostě zadupat do země. Tohle není možné ani v případě, že napadáte někoho, s kým sdílíte tisíce kilometrů společné hranice (o čemž se přesvědčilo Rusko), a už vůbec ne, když válčíte na druhé straně planety. V takových případech je totiž klíčové, kolik jednotek tam dokážete nasadit, jak je zvládnete zásobovat a jak jsou dané operace náročné.
Například se objevilo bizarní tvrzení, že by Evropa nezvládla ubránit Grónsko. Pokud by Američané předtím nedobyli Kanadu, válčili by 5 000 km od svých domovských základen. Kdyby Evropa na obranu Grónska nasadila byť jen malé množství sil, bez problémů by ho ubránila. Samozřejmě, Evropa by nic takového nikdy neudělala, protože je to zkrátka Evropa.
Největšími schopnostmi pro globální výsadky disponují Spojené státy. Na svých výsadkových lodích zvládnou vylodit zhruba polovinu brigády, v případě mobilizace pak celou. Stále se ale bavíme o zlomku Armády České republiky. Provést vylodění na nepřátelském území a následně tam proudem navážet další jednotky je možné jen pár set kilometrů od vlastních základen. Naposledy se něco takového v plném rozsahu podařilo v Inčchonu během korejské války – a to tehdy Američané ještě disponovali stovkami vyloďovacích plavidel z druhé světové války.
Pokud se nechcete pouštět do operací nevídaných přes šedesát let, pak standardní postup při plánování útoku vypadá tak, že své letectvo, pozemní síly a logistiku umístíte do okolních spojeneckých zemí. Námořnictvo, letadlové lodě, námořní pěchota či výsadky jsou pak pouhým doplňkem těchto hlavních sil.
I v případě, že máte základny v okolních zemích, se jedná o logistickou operaci nevídaných rozměrů. Větší množství jednotek lze převážet pouze po moři a trvá to měsíce. Samotné zásobování je pak skutečně gigantický úkol. Při invazi do Iráku v roce 2005 připadalo na každého vojáka v boji 8,1 vojáka v logistice.
Bombardování není žádná sranda
Lidé pod vlivem akčních filmů obecně velmi přeceňují účinnost výbušnin. Batůžek s C4 dům skutečně nezničí. Pokud sledujete video leteckého útoku, myslete na to, že standardní pumy váží 450 nebo 900 kg. Na zničení jednoho většího rodinného domu tedy nepotřebujete batůžek s výbušninou, jaký tam hází James Bond, ale v podstatě celou Škodu Citigo výbušnin.
Pro skutečně smysluplný nejaderný útok tedy potřebujete obrovské množství bomb. Za druhé světové války bylo běžné svrhnout na město za noc 1 000 tun bomb, a přesto samotné exploze zabily jen relativně malé množství lidí – drtivou většinu měly na svědomí až následné požáry. Samozřejmě že přesné zbraně pomáhají, ale nejsou samospásným řešením.
Co se týče naváděných střel dlouhého doletu, existuje pro ně jen relativně malé množství cílů, u nichž jsou přesně známy souřadnice (na metry) a kde se jejich nasazení finančně vyplatí. Ostřelování, které vidíme v podání Íránu v Perském zálivu či Ruska na Ukrajině, je víceméně jen zneužíváním západního humanismu. V případě, že raketou za 200 milionů korun zasáhnete panelový dům, zabijete čtyři lidi a způsobíte škodu za pár milionů, z čistě pragmatického a cynického hlediska – obránce vyhrál.
Cenový nepoměr mezi těmito zbraněmi je obrovský. Jedna střela Tomahawk stojí tři miliony dolarů, zatímco řízenou pumu Paveway se stejnou explozivní silou pořídily Vzdušné síly AČR za zhruba 10 tisíc dolarů za kus. Propastný rozdíl je i v zásobách: střel s doletem přes 500 km mají Američané necelých pět tisíc, zatímco naváděných pum přes 150 tisíc.
A nejde jen o samotné zbraně, ale i o jejich nosiče – zejména v případech, kdy jsou vaše základny velmi daleko. Stíhačka F-16 unese maximálně čtyři standardní 450kg pumy s bojovým rádiem kolem 480 km. Naproti tomu bombardér B-1B Lancer jich unese 30 s bojovým rádiem přibližně 4 500 km.
Tedy v případě, že chcete například bombardovat Mašhad (město na severovýchodě Íránu) čtyřmi sty standardními pumami, můžete buď použít stovku letounů F-16 a dalších dvě stě leteckých tankerů (tedy v podstatě všechny funkční stroje, které mají USA k dispozici), nebo tam poslat pouhých 13 samostatných bombardérů B-1. Jenomže ty nemohou operovat v místě s fungující protivzdušnou obranou.
Silné námořnictvo a letadlové lodě v tomto směru sice pomáhají, ale nejsou všemocné. Vojenské operace vyžadují obrovské množství zásob, paliva, munice a náhradních dílů, které je nutné neustále doplňovat – a strategické transportní letouny na letadlových lodích zkrátka nepřistanou. Nehledě na to, že efektivita leteckých operací z letadlových lodí je výrazně nižší než z těch pozemních.
To vše vede k následujícímu standardnímu postupu při bombardovacích operacích:
- Fáze 1:
Nepřátelská protivzdušná obrana (PVO) je stále plně funkční. Jedinou možností útoku jsou buď řízené střely dlouhého doletu, masivní nálety s podporou letounů pro elektronický boj, nebo údery stealth bombardéry, jako je B-2. Primárně se útočí na velitelská centra, protivzdušnou obranu a letectvo.
- Fáze 2:
PVO přejde na taktiku shoot-and-scoot (vystřel a zmiz). Systémy stále existují, ale aktivují se jen na krátký okamžik: prohledají okolí, potenciálně vypálí na cíl a okamžitě se začnou přesouvat na jinou pozici. To už umožňuje samostatné operace stíhacích letounů a plnění hlavních bojových úkolů.
- Fáze 3:
Organizovaná PVO, s výjimkou lehkých systémů s nízkým výškovým dostupem, prakticky přestane existovat. To vám umožňuje skutečně začít bombardovat, a to i s využitím těžkých bombardérů, a bezstarostně plnit stanovené cíle.
Důležité je ovšem pochopit, že i když se dostanete do třetí fáze, v případě útoku na rozlehlou zemi, kde potřebujete svrhnout tisíce či desetitisíce bomb, zůstává operace na druhém konci světa naprostou logistickou noční můrou.
Proč Američané ještě nevyhráli?
Válka s Íránem zatím spíše než americko-íránský střet připomíná konflikt mezi Íránem a Izraelem s podporou USA. Důvodů je pro to hned několik, pokusím se je shrnout:
- Spojené státy na tom teď nejsou zrovna vojensky nejlépe
Americké ozbrojené síly se nacházejí uprostřed rozsáhlé, deset let plánované, modernizace a nejsou v ideální kondici pro vedení větších konfliktů. To se týká především podpůrných logistických sil. Například průměrný věk amerického leteckého tankeru je 52 let, zatímco v Evropě je to pouhých 14 let. Američané si původně plánovali dopřát pár let klidu, než bude Čína reálně schopna ohrozit Tchaj-wan.
- Nasazené vojenské síly jsou malé
Tahouny úderných sil tvoří 72 strojů F-15E Strike Eagle z pozemních základen a 72 letounů F-18E/F Super Hornet z letadlových lodí. Ty doplňuje dalších zhruba 80 letounů F-22, F-35, F-16, EA-18 a A-10. Izrael je sice schopen do boje poslat přibližně 340 stíhaček, ovšem část z nich si nepochybně ponechává v záloze. To vypadá jako úctyhodná síla, dokud si neuvědomíte, že do operace Pouštní bouře vyslalo NATO 2 250 stíhaček. Ty navíc vzlétaly ze základen v bezprostřední blízkosti Iráku, nikoliv ze vzdálenosti 1 500 km. Ve výsledku jsou tak dnes spojenci schopni za hodinu zasáhnout jen vyšší jednotky procent cílů ve srovnání s tím, co zvládali dříve v Iráku.
- Evropa se neúčastní
Západní Evropa disponuje v součtu suverénně druhými globálně nejschopnějšími ozbrojenými silami na planetě. Američané jsou na ní vojensky masivně závislí, podobně jako Evropa na nich – i proto se evropským armádám někdy posměšně přezdívá „americká armáda B“. Ačkoliv Evropa pro USA stále zajišťuje drtivou většinu logistiky, její přímé vojenské zapojení by se nyní opravdu hodilo. Pokud se zaměříme na těžké dvoumotorové stíhací letouny pro údery na dlouhou vzdálenost, mají USA k dispozici v podstatě jen typ F-15E Strike Eagle v počtu 220 kusů. Naproti tomu Evropa dokáže dát dohromady 470 modernějších strojů Eurofighter Typhoon, 210 letounů Dassault Rafale a 200 starších Panavia Tornado.
- Arabské státy nepůjčily své základny
Tohle je ten největší logistický problém. Američané operují pouze z Izraele, Jordánska a letadlových lodí. To znamená, že i při použití strojů s dlouhým doletem, jako je F-15E, musíte stále doplňovat palivo za letu. Americkou operaci proto musí podporovat 160 leteckých tankerů, což je víc, než kolik jich vůbec provozuje jakýkoliv jiný stát na světě. Problémem je však jejich věk. Zatímco Evropě by bylo jedno, kdyby jejích 190 zbrusu nových strojů A330MRTT a A400M létalo měsíc v kuse, u „muzejních“ amerických KC-135 je to kritický faktor. A i kdyby to tankerová flotila nějak vydržela, stále platí, že 75 % času bojové mise tvoří pouhá cesta k cíli a zpět.
- Trump spěchal
Ze zdrojů v americkém generálním štábu víme, že armáda chtěla operaci výrazně odložit, dokud se nepodaří soustředit dostatečné množství sil. Kvůli spěchu pak útoku chyběl onen skutečně drtivý první úder. Američané totiž potřebovali rozbít celou strukturu íránského velení, nikoliv jen eliminovat pár vysoce postavených představitelů, které okamžitě poté někdo nahradil v posloupnosti velení. Jenomže na kompletní ochromení celého velení v jediném okamžiku by bylo zapotřebí oněch 2 250 stíhaček, nikoliv pouhých 230.
- Američané se bojí konfliktu s Čínou
Americké letectvo nechtělo Číně odhalit své operační postupy ani předčasně vyčerpat zásoby přesné munice, a proto muselo sahat k suboptimální taktice. O tom, jakým zajímavým způsobem nakonec Američané eliminovali íránskou protivzdušnou obranu, aniž by Pekingu prozradili svá tajemství, jsem napsal minisérii článků, kterou si, pokud by vás to zajímalo, můžete přečíst zde, zde a zde.
- Trump bere ozbrojeným silám dech
Od té doby, co se Trump dostal znovu k moci, jsou americké ozbrojené síly enormně vytíženy neustálým válčením nebo hrozbou konfliktů. V kombinaci s tím, že Evropa pomáhá méně než dřív, to ozbrojené složky vyčerpává a začíná se to negativně projevovat. Začalo to tím, že k Íránu původně vyplul historicky nejslabší svaz s letadlovou lodí, a pokračovalo to relativně zoufalou snahou narychlo soustředit na Blízkém východě větší množství stíhaček.
Závěr
Operace v Íránu rozhodně není fiaskem, ačkoliv je zřejmé, že její původní záměr – změna tamního režimu – se pravděpodobně nezdaří. Trumpova administrativa si nyní nejspíš vytyčí dosažitelné mety, které následně s velkou slávou naplní. Jelikož je tento blog zaměřen primárně na vojenství a techniku, nechci zde hodnotit, zda měla celá akce vůbec nějaký smysl.
Z vojenského hlediska lze konstatovat, že kombinace omezeného množství jednotek, absence základen u blízkovýchodních spojenců a neúčasti „americké armády B“ vytvořila pro Spojené státy naprosto zbytečně náročnou vojenskou operaci. Osobně si myslím, že kdyby to Trump provedl již ve svém prvním funkčním období a přiměl ke spolupráci Evropu i blízkovýchodní státy, byla by z Íránu po dvou týdnech bojů nová Libye (otázkou samozřejmě zůstává, zda by to byl pozitivní výsledek).
Na druhou stranu nelze druhé Trumpově administrativě upřít jistou dávku efektivity. Předchozím administrativám trvalo dvacet let, než v Afghánistánu nahradily vládu Tálibánu vládou Tálibánu. Trumpovi se v Íránu podařilo nahradit vládu Chámejního vládou Chámejního za pouhých devět dní.
Zdroje:
