Článek
V dnešním krátkém textu si posvítíme na vojenské útoky proti civilní infrastruktuře. Takové počínání je sice podle nespočtu mezinárodních smluv striktně nelegální, ale jak pravil kapitán Barbossa o mezinárodním právu: „Nejsou to pravidla, spíše jen takové pokyny.“ Někdo by to už konečně měl vysvětlit i v Evropě.
Strategické bombardování je sice extrémně účinné, ovšem pouze v případech, kdy se rozhodnete po nepřátelských městech rozsévat radioaktivní hříbečky. Problém je, že jaderných zbraní je dnes v arzenálech relativně málo (v porovnání s érou studené války) a jsou slabší.
Navíc je jejich nepoužívání jedním z nejdůsledněji dodržovaných „pokynů“ – jeho porušení kýmkoliv by totiž znamenalo, že si vlastní „atomovku“ do půl roku vyrobí v podstatě každý, včetně České republiky. U konvenční války je pak účinnost strategického bombardování, mírně řečeno, dosti proměnlivá.
Strategické bombardování v éře konvenční války
Strategické bombardování zažilo svůj moment slávy během druhé světové války. Lze úspěšně argumentovat, že to byla právě systematická likvidace průmyslových kapacit Německa, která spojencům vyhrála válku. Jenže aby to fungovalo, bylo k tomu zapotřebí shodit přes tři miliony tun bomb a nasadit úctyhodných 51 tisíc bombardérů.
Zásadní pointou ovšem zůstává, že strategické bombardování německou válečnou mašinérii pouze (byť velmi úspěšně) zpomalovalo. Pořád bylo nutné vést plnohodnotnou konvenční válku; Spojenci si jen díky náletům mohli užívat luxusu drtivé materiální převahy na frontě.
S výrazně menším úspěchem se strategické bombardování setkalo v Koreji a ve Vietnamu. Hlavním strategickým zádrhelem byl totiž fakt, že zbrojovky obou zemí se nacházely v Sovětském svazu a Číně. Na malý Vietnam tak nakonec dopadlo stejné množství bomb, jaké Spojenci za druhé světové války shodili na celou Evropu, přičemž výsledek byl – mírně řečeno – rozpačitý.
Důvodem je prostý fakt, že lidé účinnost výbušnin všeobecně přeceňují. Zatímco nás Hollywood vytrvale učí, že k demolici budovy stačí jeden stylový batůžek naplněný semtexem, realita je o poznání méně spektakulární. Na spolehlivé zničení běžného rodinného domu totiž v praxi potřebujete přímý zásah standardní leteckou pumou, která váží kolem půl tuny.
Ani v průběhu masivních náletů druhé světové války nezabily tisíce shozených bomb přímo více než jednotky tisíc lidí. Celých 80 % až 95 % obětí měly na svědomí gigantické požáry, které po takovém útoku následovaly. Shazovat jednotlivé bomby za účelem likvidace civilistů je tedy, čistě technicky vzato, dost neefektivní strategie. Ostatně nejsmrtonosnější vzdušný útok v lidské historii – nálet na Tokio – se v podstatě obešel bez klasických trhavin.
Asymetrické bombardování
Tím se dostáváme do moderní éry k fenoménu, který bychom mohli nazvat asymetrickým bombardováním. Jde o disciplínu, ve které obvykle excelují takzvané „darebácké státy“. Její podstata spočívá v ostřelování civilních cílů drahými balistickými raketami – což má ovšem jeden drobný háček.
Pokud na město vypálíte balistickou raketu, která v troskách pohřbí dva civilisty, lze to jen stěží označit za zářný vojenský triumf. Živě si vzpomínám, jak se ruští blogeři kdysi posmívali Američanům za to, že používají střelu Hellfire v hodnotě 100 tisíc dolarů k likvidaci dvou islamistů v Toyotě Hilux za desetinu té ceny. Dnes ovšem totéž Rusko s ledovým klidem posílá raketu Iskander za osm milionů dolarů, aby zabila dva ukrajinské civilisty. Tomu se říká skutečná inflace válečné efektivity.
Ne nadarmo se říká, že V-2 byl projekt, který Spojencům vyhrál válku. Panuje totiž podivná představa, že jakmile je nepřítel schopen zasáhnout jakýkoliv cíl na vašem území, automaticky jste prohráli. To je pochopitelně nesmysl; ve válce je zkrátka běžné, že vaše země čas od času inkasuje nějaký ten citelný zásah. Možná si toho někteří „stratégové“ na sociálních sítích nevšimli, ale Adolf Hitler válku prohrál – mimo jiné právě kvůli astronomickým nákladům na vývoj a výrobu těchto „zázračných“ zbraní.
Bombardování omezeného počtu civilních cílů je spíše aktem terorismu než vojenskou taktikou. Tato strategie parazituje na faktu, že státníci v zemích prvního a druhého světa si zkrátka nemohou dovolit veřejně prohlásit: „Střela za deset milionů zabila jen dva civilisty? Děkujeme za tento extrémně výhodný obchod!“ I kdyby se takové Spojené arabské emiráty rozhodly balistické rakety mířící na své území vůbec nesestřelovat, pravděpodobně by tyto střely zabily méně lidí, než kolik se jich tam každý rok „obtočí“ kolem dálničního sloupu v Lambu.
Napadení ekonomických cílů
Tohle je jeden z mála scénářů, které skutečně dávají smysl. Existuje totiž celá řada precedentů dokazujících, jak i jedna zdánlivě drobná událost dokáže velmi citelně otřást státní i světovou ekonomikou. Příkladem za všechny budiž útok Húsíů na saúdský ropný průmysl v září 2019, který dočasně vyřadil 5 % celosvětové těžební kapacity a stál Saúdskou Arábii 1,4 % jejího HDP.
Problém je, že útok na hospodářské kapacity typicky funguje jen u zemí, které si stále ještě užívají luxusu „normálního“ fungování. Pokud vám ovšem na hlavní město každý den padá déšť trhavin, je nějaký pokles HDP pravděpodobně tou úplně poslední věcí, která vás trápí. Zpravidla to vyvolá jen silnější efekt „semknutí se kolem vlajky“, což stávající režim v očích obyvatel paradoxně ještě více legitimizuje.
Elektrická a dopravní infrastruktura je rozsáhlá a zpravidla tvořená betonem a ocelí – tedy materiály, které výbuchům odolávají až nepříjemně dobře. Vyřadit ji z provozu zasažením jednoho konkrétního uzlu je sice hračka, jenže stejně snadné je pak takové místo operativně opravit. Pokud chcete skutečně způsobit škody, ze kterých se napadený stát jen tak nevzpamatuje, nezbývá než nasadit masivní kobercové bombardování celých infrastrukturních komplexů.
Bizarní americké bombardování íránské ropy
V médiích se pravidelně přetřásají údajné americké plány na obsazení ostrova Chárg, případně na masivní úder proti tamní ropné infrastruktuře. V odborných vojenských kruzích sice narazíte na sáhodlouhé analýzy pátrající po hlubším strategickém smyslu a logice takové operace, já vám to však shrnu stručně: Logika tu zjevně spáchala rituální harakiri.
Írán vyváží veškerou svou ropu po moři skrze Hormuzský průliv, který je obklíčený plavidly Spojených států. Pokud by tedy Washington chtěl Teheránu skutečně ekonomicky „pustit žilou“, mohl by tankery vyplouvající z ostrova Chárg prostě začít blokovat nebo rovnou obsazovat. Ano, bylo by to v přímém rozporu s „pokyny“ Úmluvy OSN o mořském právu (kterou mimochodem USA ani neratifikovaly), a Trumpova administrativa ji má naprosto „na salámu“.
V současnosti americká administrativa, v křečovité snaze zabránit raketovému růstu cen ropy, dokonce zrušila sankce na export té íránské. Arabské monarchie tak mohou jen bezmocně sledovat, jak jejich vlastní tankery naložené ropou trčí v Perském zálivu, zatímco ty íránské je vesele míjejí a prodávají svou surovinu na světových trzích za 117 dolarů za barel. V tomto světle se onen Boeing 747-8, který věnoval Katar Trumpovi, jeví jako jeden z nejhorších pokusů o úplatek v dějinách lidstva.
Jaký má tedy smysl obsazovat Chárg, když USA už nyní plně kontrolují íránský ropný export – a nechávají jej úmyslně plynout? Stejně tak postrádá logiku útočit na samotná íránská ropná pole. Jsou to totiž paradoxně sami Američané, kdo v tuto chvíli nechává íránskou ropu volně proudit do světa, aby zajistil alespoň zdání globální cenové stability.
Skutečné bombardování Íránu je zatím v nedohlednu (a stejně by k ničemu nevedlo)
Nyní se podívejme na poslední Trumpovy hrozby směřující k útokům na energetickou a dopravní infrastrukturu. Tento text vznikal v úterý a k vám se dostává ve středu – bude tedy zajímavé sledovat, zda americký prezident jedno ze svých ultimát skutečně naplní, nebo na něj v mezičase zase zapomene.
Trump sice hrozí vrácením Íránu do doby kamenné, poslední týdny ovšem jeho tweety vypadají jako: Válečný zločin, vojenský nesmysl, válečný zločin, vojenský nesmysl, válečný zločin, vojenský nesmysl… akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, tam jsou dva vojenské nesmysly vedle sebe.
Prvním problémem je, že k zahájení masivní bombardovací kampaně potřebujete – jak už název napovídá – bombardéry. Jenomže Izrael a Spojené státy zatím nezlikvidovaly dostatek prvků íránské protivzdušné obrany na to, aby bylo bezpečné vyslat nad nepřátelské území konvenční stroje jako B-52H Stratofortress či B-1B Lancer. USA tak v současnosti mohou útočit v podstatě jen pomocí stíhaček a hrstky „neviditelných“ bombardérů B-2 Spirit.
Bez bombardérů se bombarduje obtížně.
Druhý zádrhel spočívá v tom, že u dálkových náletů stíhacími letouny spoléhají Spojené státy na pomoc Evropy. USA s Izraelem nyní vedou bombardovací operace pouze pomocí 90 letounů F-15E/I Strike Eagle a dalších 36 kusů F-18E/F Super Hornet a 12 strojů F-35C operujících z palub letadlové lodi USS Abraham Lincoln.
U dálkových bombardovacích misí (se dvěma přídavnými nádržemi) nesou stroje F-15E/I a F-18E/F čtyři standardní pumy. Moderní F-35 pak ve svých vnitřních zbraňových šachtách schová pouhé dvě. Vzhledem k operační vzdálenosti je pak realistický jeden bojový vzlet denně – a i když lze toto tempo krátkodobě zdvojnásobit, dlouhodobě udržitelný průměr se zastaví na těch 520 bombách za den.
Jen pro srovnání: během operace Pouštní bouře svrhla koalice na Irák v rámci čtyřtýdenní kampaně na 270 000 bomb. To představuje zhruba 10 000 bomb denně. A výsledek? „Alláh je velký, B-52 je větší.“ - ale ani tyto bombardéry nesrovnatelně menší Irák do oné pověstné doby kamenné nevrátil.
Co když už padají bomby?
Pokud čtete tyto řádky a mezitím na vás z displejů útočí palcové titulky o „zdrcujícím“ americkém bombardování, doporučuji brát je s patřičnou rezervou. Pokud se nic takového neděje, znamená to jediné: rozumnému velení americké armády se zřejmě podařilo prezidentovi vysvětlit, že podobné gesto postrádá jakýkoliv hlubší vojenský smysl. Při troše štěstí Trump přijme íránský desetibodový plán, který je údajně faktickou plnou kapitulací USA.
Útok na íránskou civilní infrastrukturu by byl v podstatě tím nejhorším možným válečným zločinem – tedy takovým, kterým útočící strana absolutně nic nezíská. Především by se však jednalo o absolutní likvidaci americké vojenské prestiže. Trump tím totiž světu vzkazuje:
„Naše námořnictvo je bez evropské asistence natolik neschopné, že nedokáže zabránit slaboučkému Íránu v zablokování jednoho z nejstrategičtějších průlivů planety, a tak nám nezbývá než vyhrožovat terorismem.“
Vskutku chování hodné údajného vojenského hegemona planety.
Američané sice mohou zdemolovat několik hodně viditelných strategických objektů, čímž se Trump může chlubit na sociálních sítích, ale co dál? Těch pár mostů Íránci dříve či později opraví a s elektrickou sítí si nakonec poradí také. Klíčová vojenská i strategická výroba navíc bez větších potíží zvládne fungovat na dieselových generátorech.
Jediným reálným výsledkem tak bude fakt, že řadoví Íránci zůstanou bez proudu. Jenže historie nám opakovaně ukazuje, že utrpení civilního obyvatelstva mívá zpravidla jen jeden spolehlivý efekt – lidé se ve svém odporu k agresorovi zatvrdí ještě mnohem víc.
Můj článek využívá informace ze zdrojů mých předchozích článků o Íránu:
Zdroje pro tento článek:
