Článek
V roce 2018 představil Putin šest „zázračných zbraní“ určených k překonání západní protiraketové obrany. Jednou z nich byl i „hypersonický“ kluzák Avangard umístěný na sovětské nosné raketě UR-100. Nebudeme se na to dívat z politického hlediska, přestože západní protiraketové štíty jsou zjevně dimenzovány na pár raket ze Severní Koreje, a hlavně Rusko si je naprosto jisté, že ho Západ nikdy nenapadne. Podíváme se na tuto zbraň z čistě vojenského hlediska.
Nejdříve přestaňme chodit po špičkách kolem té hlavní otázky: Je to hypersonická zbraň? Pointa je v tom, jakou definici použijete – podle té původní rozhodně ne. Ovšem Západní média (a nakonec i americká armáda) převzala tu zvláštní čínskou definici, primárně proto, že vývoj skutečných hypersonických zbraní spektakulárně selhal všude po světě, a tak by nebylo o čem psát. O tomto selhání jsem dříve napsal článek, který, pokud by vás to zajímalo, naleznete zde.
Nejbizarnější na čínské definici je, že ji splňuje i americká raketa Pershing II z roku 1981. Pershing II je dokonce výrazně lepší než moderní „hypersonické“ zbraně, protože měla vlastní naváděcí radar. Pokud budeme uvažovat tuto definici, pak ano, Avangard je hypersonická zbraň. To ovšem nic nemění na tom, že využitelnost právě této části hypersonických zbraní je dosti sporná.
Problémový smysl hypersonických kluzáků
Avangard patří v rámci čínské hypersonické definice do skupiny manévrovatelných balistických střel, přesněji do podskupiny hypersonických kluzáků. Je tedy vynesen balistickou raketou vysoko do atmosféry, kde se odpojí a padá k zemi podobně jako klasická hlavice. Změna nastane až v okamžiku, kdy sestoupí do výšky přibližně 30 km nad zemí. V tu chvíli začnou křídla generovat vztlak a kluzák začne klouzat ke svému cíli.
Určitě to má nějaké marginální využití, například pro zasažení cílů s omezenou dobou dosažitelnosti. Jenomže se zde nabízí jednoduchý problém: když místo kluzáku vážícího několik tun dáte na raketu jen samotnou hlavici a o ušetřenou váhu navýšíte množství paliva, získáte konvenční balistickou raketu, která tam doletí taky. Mají hypersonické kluzáky oproti balistické raketě se stejným doletem nějaké výhody? Vojenské moc ne, politické ovšem ano.
Ten nesmysl o tom, že by kluzáky nebo manévrující střely nebylo možné sestřelit, vychází z novinářské zkratky: novináři si přečtou schopnosti hypersonických zbraní podle původní definice a tyto vlastnosti pak připisují zbraním, které se do této kategorie dostali až podle definice čínské. Současné „hypersonické“ zbraně lze přitom sestřelovat systémy starými 25 let s téměř 100% účinností, jak bylo prokázáno v Rudém moři.
Výška třicet kilometrů je sice ve srovnání s balistickými raketami nízká, ale projektily v této hladině dokážou radary stále zachytit na vzdálenost až 730 km. Nehledě na to, že po celou předchozí část cesty je lze sledovat jako každou jinou balistickou raketu. S detekcí tedy není žádný velký problém.
Ani samotná náročnost sestřelu není nijak závratná. Jde o víceméně nemanévrující střelu (více o tom později), která je tak horká, že doslova září na všech infračervených senzorech v okruhu sta kilometrů. V principu tak nic nebrání tomu, aby se proti hypersonickým kluzákům používala standardní současná protiraketová munice.
Jediné využití, které se našlo, je politické a týká se výhradně střel s kratším doletem. Problém u balistických raket středního doletu je ten, že při odpalu vypadají jako ty mezikontinentální. Jejich masivní nasazení by tak mohlo vyvolat paniku – a té se u jaderných zbraní snaží všichni za každou cenu vyhnout.
Výhodou kluzáku je, že doklouže mnohem dál – je to v podstatě balistická raketa krátkého doletu, která má ale dosah střely středního doletu. To byl také oficiální důvod, proč Američané vyvinuli svůj „hypersonický“ kluzák LRHW. (Pravděpodobným skutečným důvodem bylo, že ozbrojené síly USA už odmítaly poslouchat od Kongresu, jak jsou pozadu, a tak rychle něco vyvinuly podle té čínské definice.)
Kluzáky nerady manévrují
(Tato část článku je přeloženým a mírně upraveným textem z blogu Navalgazing. Jeho autorem je raketový inženýr ve vojenském průmyslu, který k tomu vydal osobní svolení. Text vychází z vědecké práce Camerona L. Tracyho a Davida Wrighta.)
Základním problémem hypersonických kluzáků je, že vzduch nemá rád, když se pohybujete rychle – a obzvláště rychleji, než je rychlost zvuku. Generování vztlaku v takovém případě vyžaduje překonávání mnohem většího odporu, což následně drasticky snižuje palivovou účinnost. To je také důvod, proč všechna současná dopravní letadla létají rychlostí kolem Mach 0,85. Jakmile se začnete blížit k Mach 3, začne být vzduch opravdu „otravný“ a vy se kromě neustále se zhoršujících problémů s efektivitou musíte potýkat také s obrovským množstvím vznikajícího tepla.
Tady už musíme zapojit trochu skutečného leteckého inženýrství. Rozhodující hodnotou je zde poměr vztlaku a odporu, obvykle zapisovaný jako L/D (Vztlak/Odpor prostředí, z anglického Lift/Drag). Vztlak je to, co brání střele v tom, aby prostě spadla z oblohy, a vyšší L/D znamená efektivnější let. Moderní dopravní letadla mají typicky hodnoty L/D v rozmezí 15–20.
Jakmile překonáte zvukovou bariéru, tato hodnota se velmi rychle zhorší. Hypersonická tělesa mívají podle dat z aerodynamických tunelů maximální L/D pouze mezi 2 a 3,3. V praxi to znamená, že hypersonický kluzák ztrácí energii extrémně rychle. I při přímém letu – pokud si chce udržet výšku a dokáže se neustále držet na svém nejlepším L/D – zpomaluje o celé jedno Machovo číslo (cca 1100 km/h) každou minutu až minutu a půl.
Situace se výrazně zhorší, pokud se pokusí manévrovat. Kluzák manévruje tak, že zvýší množství generovaného vztlaku a nakloní se, aby nasměroval vektor vztlaku tam, kam chce letět. I když budeme předpokládat, že poměr L/D zůstane stejný, zatáčka s přetížením pouhého 1 G zvýší odpor zhruba o 40 %. Jak ale taková zatáčka s přetížením 1 G v reálu vypadá? Pokud náš hypersonický kluzák letí konstantní rychlostí Mach 5, poloměr zatáčky by byl 230 km. Změna kurzu o 30° by trvala asi 80 sekund a kluzák by připravila minimálně o 1400 km/h, pokud by se pokusil udržet v konstantní výšce.
A to je ten nejlepší možný scénář, protože poloměr zatáčky roste s druhou mocninou rychlosti. Můžete se sice pokusit poloměr zkrátit tím, že „zatáhnete“ za více G (zvýšíte přetížení), ale tím začne aerodynamický odpor narůstat ještě rychleji a je více než pravděpodobné, že to drasticky srazí i samotný poměr L/D.
Ukazuje se tedy, že možnosti „manévrovatelného“ hypersonického kluzáku jsou v podstatě dvě: buď ztratí značné množství energie v mírné zatáčce s poloměrem o velikosti průměrné evropské země, anebo ztratí tolik rychlosti, že se stane snadnou kořistí i pro ty nejběžnější systémy protivzdušné obrany.
Avangard nedává velký smysl
Problém je v tom, že zatímco hypersonické kluzáky mohou v určitých situacích dávat politický smysl, Avangard jej nedává ani ze strategického, ani z taktického, a dokonce ani z politického hlediska.
Jak jsme si již řekli, jedná se o kluzák umístěný na nejtěžší ruské mezikontinentální balistické raketě UR-100. V budoucnu by ji měl nahradit RS-28 Sarmat, ovšem to je zatím dost „na vodě“. Rusko od konce studené války nezvládlo úspěšně vyvinout žádnou novou mezikontinentální balistickou raketu – Bulava je katastrofa a Jars je v podstatě jen přejmenovaný Topol. (Na ruskou obranu: Američanům se to také nepovedlo, ale primárně proto, že se o to od roku 1990 ani nepokusili.)
Ovšem jedno mají UR-100 i RS-28 Sarmat společné: využívají kapalné raketové palivo. To je v 21. století už velká rarita (ostatní moderní ruské střely už mají standardně tuhé), protože toto palivo nemůže být v raketách trvale a musí se do nich tankovat desítky minut před odpalem. Jejich v podstatě jedinou aplikací je tak působit jako magnet na jaderné střely protivníka.
Pokud se Rusko bojí jaderného útoku Západu (čehož se ve skutečnosti nebojí) a Avangard měl být pojistkou, aby alespoň něco proniklo západní protiraketovou obranou (kterou by v reálu stejně prolétla drtivá většina hlavic), pak je raketa na kapalné palivo tím nejméně vhodným nástrojem. Pravděpodobně ji totiž ani nestihnete natankovat, než vás zasáhne „Minutový muž“ (americká střela LGM-30 Minuteman III).
Další údajnou výhodou má být to, že až se podaří zprovoznit Sarmat (jestli se to tedy vůbec podaří), měl by být Avangard schopen letět přes jižní pól a zasáhnout USA „spodem“ přes Jižní Ameriku, kde Spojené státy nemají žádnou protiraketovou základnu. Tohle je přesně ta typická výhoda, která se musela na poradě vůdci líbit, protože ji dokáže pochopit. Problém je, že Američané tam žádnou základnu nemají jednoduše proto, že ji doteď nepotřebovali. Pokud se Rusům někdy podaří takovou zbraň skutečně zařadit do služby, není nic jednoduššího než ji tam postavit, nebo do oblasti poslat torpédoborec se systémem Aegis.
Politickou výhodu to žádnou neskýtá. Avangard je umístěný na mezikontinentální balistické raketě, a to dokonce na té nejvýkonnější, jaká kdy byla vyrobena. A co je hlavní – nese přímo jaderné zbraně. Ve výsledku je to zkrátka jen další mezikontinentální balistická raketa s jadernou hlavicí. Dolet střel UR-100 i RS-28 Sarmat je tak obrovský, že těch pár set kilometrů, které přidá kluzák, je v celkovém měřítku zcela zanedbatelných.
Mezikontinentální balistické rakety a hlavice, které vypouštějí, je opravdu těžké sestřelit – a to primárně kvůli rychlosti, se kterou dopadají na cíl. Kluzák lze naproti tomu sestřelit výrazně jednodušeji. Možná by to bylo proveditelné i systémy SPYDER Armády ČR (pro které jsou mezikontinentální balistické rakety naprosto nedosažitelným cílem). Navíc klasické balistické rakety mohou nést i desítku nezávislých hlavic najednou.
Proč to Rusko dělá?
Samozřejmě se nabízí otázka, proč to tedy Rusko dělá. Tato otázka vychází z oné oblíbené představy, že v pozadí stojí nějaký geniální stratég, který buduje tu nejefektivnější armádu. V demokraciích nikdo takový není a v diktaturách zrovna tak. K výrobě naprosto zbytečných zbraní jsou ovšem diktatury mnohem náchylnější než demokracie.
Primárním cílem ruského jaderného arzenálu je prestiž. Rusko se chce cítit jako supervelmoc, ale když se podíváte na skutečné ruské jaderné síly, není to žádná sláva. Mají sice „ucházející“ Jars, což je ovšem v praxi jen modernizovaná střela Topol z roku 1985. Pak jsou tu jaderné ponorky, kterých Rusko zvládne na moře dostat zhruba stejně jako Francie, nebo naprosto nefunkční, z moře odpalované střely Bulava. A bombardovací letectvo je v ruském případě v podstatě zbytečné.
Účelem Avangardu je tedy primárně poplácat se po zádech za to, že Rusko má něco, co nikdo jiný nemá, protože reálné problémy ruského jaderného arzenálu nelze vyřešit bez masivního snížení počtu těch zbraní, a to vůdce nedovolí.
Pokud bych měl Avangard navrhnout já, udělal bych to zhruba takto: Střelu bych určitě postavil na tuhé palivo a celkově bych ji zmenšil, aby se vešla i na nákladní automobil, či ponorku. Místo toho velkého kluzáku bych tam osadil tři, až šest samostatných hlavic, aby byla jen mizivá šance, že se podaří všechny sestřelit. Taky bych je nechal padat po balistické trajektorii, abych maximalizoval rychlost. Možná to i někoho za studené války napadlo, možná přímo Rusy, v ruštině by se tomu dala vymyslet krásná jména – například Topol, Jars, nebo Bulava.
Předchozí díly série:
Zdroje:
