Článek
Pohled na statistiky íránských raketových útoků na Izrael může na první pohled vyvolat dojem naprostého triumfu obránců. Jak už to ale u válečných hlášení bývá, realita je o poznání horší než powerpointové prezentace armádních mluvčí. Oficiální jeruzalémské zdroje hrdě uvádějí, že se podařilo eliminovat 90 % všech útočících hrozeb. Jenže právě v tomto čísle se skrývá ten pověstný ďábel v detailu.
I kdybychom tomuto optimistickému číslu čirou náhodou věřili, je tu jeden zásadní háček: statistika do jednoho pytle hází i pomalé útočné drony. Jak jsem již zmiňoval v dřívějším článku, tisícovku takových Shahedů by po krátké přípravě pravděpodobně zlikvidovala se stoprocentní úspěšností i Armáda ČR.
Klíčovým parametrem jsou však balistické rakety a reálná schopnost je eliminovat. To jsou ta skutečně zajímavá data, a právě proto je nikdo jen tak nezveřejní. Do hry navíc vstupuje pověstná kvalita íránské inerciální navigace, která je často horší než ta raket V-2 z konce druhé světové války. Značná část střel, které izraelským sítem „prolétly“, tak nakonec místo strategických cílů trefila pouze písek v Negevské poušti.
Triumf izraelské (čti: americké) protiraketové obrany
Obrana proti balistickým hrozbám se zpravidla skládá ze dvou základních vrstev. Tou první je vrstva exoatmosférická. Tyto systémy mají za úkol eliminovat hlavice v momentě, kdy se pohybují ve vesmíru, kde jsou díky fyzikálním zákonům předvídatelné a nemohou manévrovat. V ostrém nasazení se zde velmi osvědčily systémy Arrow 2 a Arrow 3, na jejichž vývoji se podílel izraelský koncern IAI společně s americkým Boeingem.
Drobným úskalím je však fakt, že tyto „vesmírné sestřely“ jsou extrémně drahé. Přesnou cenu za jednu střelu systému Arrow 3 sice Tel Aviv tají jako státní tajemství, ale můžeme se podívat ke spojencům: americký ekvivalent THAAD (Terminal High Altitude Area Defense) vyjde na přibližně 15 milionů dolarů za kus. Pokud chcete něco výkonnějšího, jako je SM-3 Block IIA od firmy Raytheon, připravte si neuvěřitelných 28 milionů dolarů za jediný výstřel.
Vést efektivní protiraketovou obranu výhradně těmito prostředky je logistickou i ekonomickou noční můrou. Pokud se na ně spoléháte jako na svůj jediný štít, musíte proti každé příchozí balistické raketě vyslat hned několik antiraket, abyste statisticky zajistili její zničení – a v tu chvíli se obrana stává neudržitelnou.
Izrael své zásoby antiraket Arrow 3 vypotřeboval v podstatě okamžitě. Štafetu po nich musely převzít americké systémy THAAD, u nichž Spojené státy v rekordním čase „propálily“ až 80 % svých celkových globálních zásob. Zásoby špičkových střel SM-3 tak paradoxně zachránila jen skutečnost, že Pentagon disponuje v oblasti příliš malým počtem torpédoborců třídy Arleigh Burke, které jsou schopny je nést a odpalovat.
Izrael se tedy ubránil, ovšem jen díky tomu, že se světová supervelmoc rozhodla pro ochranu svého spojence zlikvidovat vlastní strategické arzenály. Je to fascinující paradox – zatímco republikáni v Kongresu debatují o tom, jak několik střel pro systém Patriot dodávaných měsíčně na Ukrajinu fatálně ohrožuje národní bezpečnost USA, bleskové vyčerpání naprosté většiny amerických zásob pro Izrael vůbec nevadí.
Odhady množství munice co USA zatím spotřebovali v Íránu. Tyto odhady bývají většinou spíše konzervativní.
Tato extrémní spotřeba drahých exoatmosférických antiraket však nebyla žádným strategickým záměrem. Byla vynucena prostou a nepříjemnou nutností: spodní patra protiraketového deštníku totiž trestuhodně nefungovala.
Proč Izrael vyvíjí zbraně jinak
Abychom pochopili, kde se stala chyba, musíme si nejdříve osvětlit, jak se vlastně vyvíjejí moderní zbraně. V zásadě existují dva režimy – mírový a válečný.
- Válečný vývoj je z logiky věci výrazně jednodušší. Máte konkrétního protivníka a arzenál mu šijete přímo na míru. U protiraketové obrany je zadání prosté: musíte zlikvidovat přesně to, čím na vás druhá strana útočí. Že se občas vývojáři v odhadech spletou? Nevadí. Na bojišti se na to přijde dřív než v ministerských komisích a můžete operativně přejít na jiný systém nebo parametry upravit „za pochodu“.
- Mírový vývoj je oproti tomu řádově náročnější disciplína. Systém sice vychází z odhadovaných schopností vašich rivalů, ale nevyvíjíte ho proti konkrétní střele, nýbrž se snažíte vytvořit „univerzálně dobrý“ obranný štít. Nekonečné testy, akademické studie a úvahy o tom, jak by mohly vypadat hrozby za dvacet let, jsou důvodem, proč vývoj zbraní v době míru trvá věčnost a spolyká rozpočet středně velkého evropského státu.
Rychlý vývoj je možný pouze ve specifických případech. Příkladem budiž legendární F-16 Falcon, která z rýsovacích prken vystřelila tak rychle jen proto, že inženýři využili obrovské množství přípravných prací hotových již při vývoji F-15 Eagle. Není to tak, že by experti v Lockheed Martinu nezvládli vyprojektovat raketu za tři měsíce, ale nikdo nebude riskovat nákup deseti tisíc kusů, aby se pak při prvním ostrém střetu s Čínou zjistilo, že proti jejich novým dronů jsou tyto obranné systémy nefunkční.
Izrael je v tomto ohledu unikátní anomálií, protože jeho vývojový proces se nachází v permanentním hybridním režimu mezi mírem a válkou. V otázce konfliktu s Íránem se v Jeruzalémě nikdy neřešilo „jestli“, ale spíše „kdy“. Židovský stát zkrátka nebuduje armádu pro teoretické konflikty budoucnosti, ale staví ji jako precizně kalibrované kladivo na své sousedy a jejich aktuální arzenál.
Právě proto vyvolává každá dodávka britsko-francouzských střel s plochou dráhou letu Storm Shadow na Blízký východ okamžité diplomatické křeče ve Washingtonu i Tel Avivu. Izraelská obranná doktrína totiž po dekády v podstatě ignorovala hrozbu nízkoletících „neviditelných“ cílů (stealth), protože je Rusko a Čína neumí vyrobit a Izraelci předpokládali, že západ jim je nedodá.
V IT hantýrce by se dalo říct, že toto není „bug“ izraelského vývoje, ale jeho klíčová „feature“. Izrael (jehož ekonomika je mimochodem menší než ta polská) si prostě nemůže dovolit vyvíjet univerzální štít proti všemu. Právě úzká specializace na konkrétní sousedy mu umožnila získat tak drtivou technologickou převahu. V případě systému Davidův prak (v Izraeli poeticky nazývaného Magická hůlka) se však v plné nahotě ukázaly i nevýhody tohoto přístupu.
Technologické nevýhody Davidova praku
Když inženýři z amerického Lockheed Martinu vyvíjeli systém PAC-3 a jejich kolegové z evropského konsorcia Eurosam pracovali na střele Aster 30, byli si dobře vědomi jedné věci: budoucí hrozby mohou manévrovat. Vybavili proto oba systémy unikátními, byť diametrálně odlišnými technologiemi řízení.
- Evropský Aster 30 se vydal cestou elegantní, v dobrém slova smyslu „blbuvzdorné“ efektivity. Jeho druhý stupeň je v podstatě štíhlý, extrémně obratný interceptor vybavený bočními tryskami, které mu umožňují v terminální fázi letu okamžitě měnit trajektorii a létat doslova bokem. Oficiální název tohoto systému je PIF-PAF (Pilotage en Force – Pilotage Aérodynamique Fort)
- Americký PAC-3 (z dílny Lockheed Martinu) sází na technologicky o řád komplexnější řešení nazvané ACM (Attitude Control Motors). V podstatě jde o prstenec 180 miniaturních raketových motorků na tuhá paliva, které v terminální fázi navigují střelu pomocí sérií bleskových, kontrolovaných mikrovýbuchů. Tento inženýrský unikát umožňuje, aby byl samotná antiraketa až překvapivě rozměrově nenáročná oproti Aster 30, či staršímu PAC-2.
Vzhledem k bojovým zkušenostem z Rudého moře a vysoké úspěšnosti sestřelů na Ukrajině, o nichž jsem se detailně rozepsal ve svém dřívějším článku, se zdá, že pro likvidaci balistických hrozeb má evropský Aster 30 nakonec o něco lepší řešení (tedy za předpokladu, že by evropské sklady zrovna nezelaly prázdnotou). Nicméně i americký PAC-3 MSE v ostrých testech potvrzuje, že stále patří ke světové špičce, na kterou je spoleh.
Oproti těmto technologickým klenotům působí střela Stunner, srdce systému Davidův prak, jako o něco chudší příbuzný. Inženýři z izraelského koncernu Rafael vsadili na konvenčnější přístup: střela se spoléhá na klasická aerodynamická kormidla a záměrnou aerodynamickou nestabilitu. Jenže právě zde je ten problém. Fyzika je neúprosná – v horních vrstvách atmosféry, kde je vzduch řídký, mají tato kormidla jen velmi malou oporu. Druhým problémem je, že řízení kormidly se projevuje se zpožděním i v nízkých vrstvách atmosféry.
V době vývoje to ovšem v Tel Avivu dávalo dokonalý smysl. Izraelská rozvědka i stratégové očekávali, že se Írán pokusí prorazit jejich štít hrubou silou a počtem. Hlavní důraz se tedy nekladl na technologické „vychytávky“, ale na cenu jedné střely. Vyvíjet v té době složité a drahé způsoby řízení, jako má PAC-3, se zkrátka zdálo být zbytečným luxusem. Ačkoliv je srovnávání cenovek v obranném průmyslu náročnou disciplínou, odhaduje se, že jeden Stunner stojí méně než polovinu toho, co si Lockheed Martin účtuje za PAC-3 MSE. Izrael si zkrátka pořídil ekonomické řešení pro válku, která mezitím technologicky evaluovala.
Na válku to nebude mít žádný vliv
Mělo to však v praxi nějaký reálný dopad? Bohužel ano. Tento strukturální nedostatek střední vrstvy izraelského štítu se naplno projevil hned při prvních vlnách útoků. Írán nechal své modernější střely (jako je například typ Kheibar Shekan) manévrovat ve středních vrstvách atmosféry (kolem 15 km), kde je Davidův prak nebyl schopen sestřelit. Izrael a jeho američtí spojenci tak museli bleskově improvizovat a přesunout těžiště obrany na extrémně drahé exoatmosférické interceptory, kterých vypaloval několik proti každé střele.
Teoreticky se Davidův prak dal stále efektivně využít k takzvané bodové obraně. V nižších výškách totiž útočící hlavice vlivem odporu vzduchu zpomaluje a Stunner v hustší atmosféře získává zpět svou ztracenou obratnost. Jenže i tady Íránci ukázali překvapivou invenci. Nasadili totiž hlavice s kazetovou municí, které se otevírají ve výšce mezi sedmi a deseti kilometry. V ten moment se jeden sledovatelný cíl změní v mrak submunice, proti kterému je i ta sebestřednější „Magická hůlka“ v podstatě nepoužitelná.
Íránu se tedy nakonec podařilo najít recept na to, jak učinit izraelský Davidův prak v podstatě irelevantním. Zatímco americké Patrioty vykazovaly na Ukrajině občasné nedostatky spíše taktického rázu a u francouzsko-italského systému SAMP/T (využívajícího střely Aster) je hlavní brzdou fanatismus německé vlády v rámci projektu European Sky Shield Iniciative, u Davidova praku narážíme na strukturální technický limit.
Správná otázka by ovšem měla znít: Změní to ve výsledku vůbec něco? Celý koncept komplexní prostorové protiraketové obrany je totiž tak trochu vojenský nesmysl, stejně jako většina bombardování civilních cílů. Zkusme si představit čistě hypotetický scénář, ve kterém by se americká administrativa (kdyby byl v čele kdokoliv, koho zajímá bezpečnost USA) zachovala strategicky a neobětovala by více než polovinu svých globálních protiraketových zásob na ochranu Izraele.
Kritické vojenské základny a klíčové infrastrukturní uzly by ochránila bodová obrana, v jejímž rámci by Davidův prak mohl operovat s mnohem větším úspěchem. Ponechme navíc stranou, že íránské rakety jsou pověstné svou „přesností“. I kdyby Íránci sáhli ke zmíněné kazetové munici, dvoukilogramová submunice na betonových ranvejích nebo elektrárně nezanechá větší škody.
A co se týče zásahů civilních cílů? Zde narážíme na ten největší, byť mrazivě cynický paradox. Pokud Teherán odpálí balistickou střelu v hodnotě deseti milionů dolarů na Tel Aviv, aby zabil čtyři civilisty, jde z čistě vojenského pragmatického hlediska o jednoznačné vítězství Izraele. Historie je v tomto neúprosná: Adolf Hitler také bombardoval Londýn technologicky fascinujícími a tehdy nezastavitelnými raketami V-2. Astronomické náklady na tento zbytečný projekt byly jedním z důvodů, proč Třetí říše ekonomicky vykrvácela a prohrála válku.
Závěr
Izraeli se tentokrát jeho sázka na úzce specializovaný vývoj nevyplatila. U systémů vyvíjených „válečným“ způsobem je to ovšem u obranných zbraní více než běžné. Právě zde leží odpověď na otázku, proč izraelská vojenská doktrína vždy preferovala drtivý útok před pasivní obranou. Ofenziva totiž dává židovskému státu možnost využít na míru vyrobenou techniku k bleskovému vítězství dříve, než se protivník stihne adaptovat.
Izrael nakonec před stovkami obětí zachránila především až neuvěřitelná ochota Washingtonu drasticky oslabit vlastní bezpečnost. Zůstává však krutou pravdou, že stovky mrtvých civilistů k velkým konfliktům bohužel patří a nejsou faktorem, který by válku rozhodl. Je tedy otázkou jaký mají tyto íránské útoky smysl.
PS: Systém SPYDER (Surface-to-air Python and Derby), který do své výzbroje pořídila Armáda ČR, je od počátku koncipován jako exportní artikl firmy Rafael. Skutečnost, že jej samotná izraelská armáda nepoužívá, není známkou nekvality, ale právě odlišných operačních potřeb regionu. V kategorii systémů krátkého a středního dosahu (SHORAD) patří k absolutní světové špičce.
Zdroje:
