Článek
U týmu kolem Donalda Trumpa je odvěkým problémem rozklíčovat, zda jsou podobné teze vypouštěny čistě z marketingových důvodů pro domácí publikum, nebo zda jim osazenstvo Bílého domu skutečně věří.
Ano, nedávná operace v Íránu skončila pro Pentagon vojenským fiaskem. A ano, jedním z hlavních faktorů byla skutečně absence evropské vojenské participace, protože Trumpova administrativa si jaksi zapomněla zjistit, že například její námořnictvo fakticky nemá minolovky.
Jenže je tu jedno podstatné „ale“, které Washington tak trochu vytěsňuje: celý ten neúspěšný pokus o změnu režimu (nebo co je cílem operace dnes) byl vůbec technicky proveditelný jen a pouze díky existenci evropských základen a zdejší logistické infrastruktuře.
Úvod do reality
Začněme realitou. Spojené státy mají v Evropě trvale umístěno přibližně 68 000 vojáků. Započítáme-li i rotující jednotky na krátkodobých misích, dostáváme se zpravidla na číslo kolem 80 000. Při velkých cvičeních může tento počet krátkodobě vystřelit ke 105 000.
Naprosté minimum tvoří prvosledové bojové útvary a prakticky nic z toho zde není primárně kvůli obraně evropských hranic. Pokud jde o bojové jednotky pozemních sil, Američané zde mají dvě brigády po 4000 vojácích. Jde o:
- 173. výsadkovou brigádu (Vicenza, Itálie), aeromobilní brigáda
- 2. regiment kavalerie (Vilseck, Německo), lehká mechanizovaná brigáda
To je v součtu méně, než kolik čítá Armáda České republiky. Obě tyto jednotky jsou navíc lehké, expediční a pro bojiště v Evropě v podstatě nevhodné. Jejich skutečný účel? Být po ruce, až Washington zase pocítí potřebu „stabilizovat“ situaci na Blízkém východě nebo v Africe.
Podobná situace vládne v oblacích. Nejvíce amerických letadel najdeme na britské základně RAF Lakenheath. Sídlí zde zhruba padesátka letounů F-35A a padesátka F-15E Strike Eagle. Ačkoliv to zní impozantně, evropské státy disponují v součtu čtyřikrát vyšším počtem dálkových stíhaček než celé letectvo USA, takže tu rozhodně nejsou posílit evropské schopnosti.
Účel těchto strojů je opět pragmatický: podpora amerických operací v Africe a na Blízkém východě. Ostatně i proto jsou prakticky všechny tyto kapacity v současné době v Izraeli. To samé platí pro celkem zhruba sedmdesát strojů F-16 Fighting Falcon dislokovaných v Itálii (Aviano) a Německu (Spangdahlem).
V kontextu celkového evropského letectva, které čítá přes dva tisíce strojů, jsou pro obranu starého kontinentu relativně nevýznamné. Velké počty amerických transportních a podpůrných letounů, které zde vídáme, pak slouží téměř výhradně jako okřídlená přepravní služba pro operace mimo Evropu.
Často skloňovaným tématem je ochrana proti balistickým raketám. USA v Evropě provozují tyto základny:
- základna Aegis Ashore v Deveselu v Rumunsku,
- základna Aegis Ashore v Redzikowo v Polsku,
- námořní základnu Rota ve Španělsku,
- radar včasného varování na základně Pituffik v Grónsku.
Účelem prvních tří jmenovaných je chránit území Spojených států před případným útokem z Blízkého východu, čtvrtá pak má chránit kontinentální USA před útokem z Asie. Pokud by mělo jít o reálnou obranu Evropy před hrozbou z Ruska, musely by tyto systémy být spíše ve Skandinávii. Pouze Polsko a Rumunsko jsou chráněni bodovou ochranou svých základen.
Americké jednotky tu nejsou na ochranu Evropy
Nabízí se tedy logická otázka: Co tu tedy ony desítky tisíc amerických vojáků vlastně pohledávají? Odpověď je prostá. Evropa slouží jako logistická opora pro veškeré americké operace na Blízkém východě, v západní Asii a v Africe. Přes Evropu dokonce proudí i podstatná část zásobování pro operace v Asii východní.
Symbolem této reality je vojenská oblast KMC (Kaiserslautern Military Community), jejímž srdcem je letecká základna Rammstein. KMC představuje třetí největší logistické centrum ozbrojených sil USA na světě. (Větší už jsou jen DDCS v Pensylvánii a DLA v Kalifornii.)
Čistě pro obranu Evropy jsou zde vyčleněny jen drobné kapacity, například občasné krátkodobé rotace obrněné brigády v Polsku nebo Pobaltí. Jako pozůstatek studené války zde také zůstává program Nuclear Sharing. V jeho rámci je na základnách v Německu, Nizozemsku, Belgii a Itálii „uskladněno“ po patnácti kusech taktických jaderných bomb. Dalších zhruba dvacet jich má samotné americké letectvo připraveno v Itálii a na turecké základně Incirlik.
Po pádu železné opony v roce 1991 ztratila masivní americká přítomnost v Evropě svůj primární cíl. Většina jednotek, které měly za úkol odrážet případný útok Varšavské smlouvy, se v tichosti stáhla, protože jejich existence zkrátka přestala dávat strategický smysl.
To, co na kontinentu zůstalo – ať už jde o vojáky, muniční sklady či dopředu deponované vybavení (tzv. Army Prepositioned Stocks) – má dnes ochranu Evropy v popisu práce pouze jako „vedlejšák“. Rozhodně se nejedná o ty americké kapacity, které by starému kontinentu v případě krize skutečně pomohli (například systémy protiraketové obrany THAAD).
Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se sice Washington o evropskou bezpečnost začal zajímat intenzivněji, vše však zůstalo u provizorních rotací. S nástupem nové Trumpovy administrativy navíc tyto aktivity fakticky ustaly. Pokud bychom chtěli dohledat moment, kdy USA naposledy skutečně permanentně „posílily obranu Evropy“ (čti: vytvořili zálohy pro Irák), museli bychom se vrátit až do roku 2006. Tehdy došlo k trvalému umístění 2. regimentu kavalerie v německém Vilsecku.
Trumpova administrativa realitu slyšet nechce
Trumpova administrativa je ochotna naslouchat mnoha věcem, ale objektivní realita mezi ně rozhodně nepatří. Zářným příkladem je Pete Hegseth, bývalý moderátor stanice Fox News (a současný „ministr války“ USA). Dlouho panovalo přesvědčení, že duo Donald Rumsfeld a Robert Gates, které mezi lety 2001 a 2011 systematicky rozvracelo americké ozbrojené síly, představuje absolutní dno. Jak hluboce jsme se mýlili.
Paradoxně během prvního Trumpova funkčního období bylo ministerstvo obrany nejlépe fungujícím resortem. V jeho čele tehdy stál respektovaný čtyřhvězdičkový generál Jim Mattis, následovaný neméně schopným Markem Esperem. Na tuto linii profesionality pak za Bidenovy éry navázal vynikající čtyřhvězdičkový generál Lloyd Austin.
Pod vedením těchto lidí svitla naděje, že se americkou armádu podaří vyvést z hluboké krize, do které ji na začátku století uvrhlo výše zmíněné duo „brouků pytlíků“. Ovšem to, co rozpoutal Pete Hegseth po svém usednutí do křesla, tuto naději definitivně pohřbívá. Jeho působení je v podstatě dokonalou destilací toho, jak funguje celá současná Trumpova administrativa.
Tím asi nejvíce do očí bijícím šílenstvím bylo odvolání vrchní velitelky námořnictva, admirálky Lisy Franchetti. Víme, že admirálka se pokusila zabránit zrušení projektu fregat třídy Constellation – jediné americké válečné lodi schopné efektivně bojovat s moderními ponorkami. Projekt se sice potýkal s velkými problémy,ale primárně proto, že jde o první třídu konvenčních doprovodných plavidel zaváděnou do služby od roku 1988. Spojené státy ji ovšem zoufale potřebují.
Současná páteř námořnictva, torpédoborce třídy Arleigh Burke, jsou sice skvělé lodě pro protivzdušnou obramu, ale jejich staré plynové turbíny jsou tak extrémně hlučné, že tím efektivně ruší vlastní sonary. Nikdy nebyly navrženy pro protiponorkový boj a pro lov moderrních ponorek jsou už prakticky nepoužitelné.
Podle drbů probíhal spor mezi admirálkou a ministrem Hegsethem naprosto bizarním způsobem. Franchetti se pokusila vysvětlit, že USA jsou v high-end protiponorkovém boji naprosto závislé na evropských lodích a že fregaty Constellation (což je americká verze evropských fregat FREMM) jsou pro přežití flotily klíčové.
Údajně byla reakce Peta Hegsetha více než příznačná pro novou éru washingtonské expertízy. Admirálce prý prostě poslal odkaz na YouTube video, které popisovalo, jak nepřekonatelné jsou torpédoborce třídy Arleigh Burke právě v protiponorkovém boji. Následně jí vzkázal, že o schopnostech těchto lodí nic neví, označil ji za nechopnou, nedostatečnou patriotku a na hodinu ji vyhodil.
Pikantní – nebo spíše tragikomický – na celém incidentu je fakt, že Lisa Franchetti jako kapitánka velela lodi USS Ross (DDG-71) – torpédoborci třídy Arleigh Burke.
Tento incident přesně ilustruje vztah celé Trumpovy administrativy k realitě: kdokoliv odmítne potvrdit jejich iluze, je okamžitě odejit, a to i v dříve nedotknutelných strukturách armádního velení.
V současnosti se Bílý dům snaží svalit vinu za blamáž v Íránu na generály s tím, že jim „neříkali pravdu“. Pokud jim ji ale skutečně neříkali, pak jen proto, že v opačném případě by je čekal okamžitý vyhazov za „nedostatek vlastenectví“.
Trumpův geniální tah
Od konce éry George W. Bushe si Evropa zvykla brát americkou pomoc jako neměnnou konstantu. Nebylo to však dáno sentimentální vírou v hloubku historického spojenectví, nýbrž prostou a chladnou vojenskou realitou. Právě na začátku tisíciletí totiž došlo k masivnímu outsourcingu klíčových vojenských schopností na bedra Evropy. Američané se tak mohli plně věnovat svým prioritám, zatímco řadu nudných kompetencí jednoduše delegovali na své partnery v NATO.
A nešlo o žádné drobné. Seznam oblastí, v nichž jsou dnes USA na evropských kapacitách zcela nebo většinově závislé, je překvapivě dlouhý:
- V letectvu: Pentagon na Evropu spolehne při dálkových náletech stíhacími letouny, při dálkovém potlačování protivzdušné obrany nepřítele (SEAD) a při provozu letounů včasné výstrahy AWACS.
- V námořnictvu: Zde jde především o protiponorkový boj, veškeré doprovodné mise (mimo ochranu letadlových lodí), boj v pobřežních vodách a minolovné operace.
- V pozemním vojsku: Evropské armády hrají prim v arktickém válčení, v technologii překračování řek, v operacích v horském terénu a v pozemním elektronickém boji.
Znovunabytí nezávislosti v těchto schopnostech by Spojeným státům zabralo u těch nejkritičtějších položek přes deset let. Z tohoto pohledu bylo jakékoliv rozkmotření se s Evropou v přímém rozporu s národními zájmy a bezpečností samotných USA.
Donald Trump ovšem proti této dekády budované stabilitě nasadil svou vlastní „geniální“ strategii: Národní zájmy USA a jejich dlouhodobá bezpečnost jsou mu úplně ukradené. Trumpova politika žije výhradně přítomným okamžikem a tím, co lze zrovna prodat na Twitteru.
Logika je to odzbrojující: Že bez Evropy nemáme v podstatě žádnou funkční doprovodnou flotilu? V Pacifiku se momentálně otevřeně neválčí, takže Evropu k ničemu nepotřebujeme. Tečka.
Tato teorie ovšem dostala fatální trhliny v momentě, kdy došlo na lámání chleba a pokus o reálnou vojenskou operaci. Jak jsem podrobně rozebíral v minulém článku, u každého amerického Íránského vojenského selhání je jasně vydět probléms chybějícími kapacitami NATO.
Trumpovi se nezavděčíte
Základním problémem komunikace s Bílým domem zůstává fakt, že Donaldu Trumpovi se v podstatě nelze zavděčit. Jediným státem NATO, který Washingtonu poskytuje při válce v Íránu alespoň nějakou podporu, je totiž Německo. Veškerá logistika celé operace vede přes základnu Rammstein a Berlín ji aktivně logisticky podporuje.
Německo dokonce v gestu nejvyšší solidarity vyslalo do Perského zálivu speciální jednotku pro boj s námořními minami. Proč? Protože Američané do oblasti nasadili jen dvě „pseudokorvety“ třídy LCS. A u těchto plavidel nikdo soudný nevěří, že by jejich minolovný modul – jenž se Pentagon snaží zoufale zprovoznit 23 let – začal zčistajasna zázračně fungovat.
Americký zákon o obranně (NDAA 2026) říká, že celkový počet amerických vojáků v Evropě nesmí klesnout pod hranici 75 000. Vzhledem k tomu, že v současnosti se na starém kontinentu nachází zhruba 80 000 příslušníků ozbrojených sil USA, bývalý moderátor Fox News Pete Hegseth se okamžitě chopil iniciativy. Rozhodl se „potrestat“ Evropu stažením oněch přebývajících pěti tisíc vojáků.
Člověk znalý poměrů by očekával, že černého Petra dostane Itálie, která Washingtonu během íránské krize v dubnu 2026 striktně zakázala používat svůj vzdušný prostor. Nebo snad Polsko, které Bílý dům poslalo do patřičných mezí s každou, byť jen symbolickou formou pomoci?
Kdepak. Hegseth se rozhodl stáhnout jednotky z Německa – tedy z jediné země, která Spojeným státům po celou dobu íránského tažení skrytě pomáhala. Důvod je prostý a s vojenskou vědou nemá nic společného: Trumpovu administrativu realita nezajímá.
Současné Německo představuje pro americké alt-right komentátory a ideology v okolí Bílého domu „nepřítele“, a tak je potřeba mu to spočítat. Nikoliv těm jejichž jednání k USA bylo přinejmenším sporné (státy NATO si standardně vzdušné prostory před sebou nezavírají).
Evropa ke své obraně vojensky nepotřebuje armádu USA a už vůbec ne americké základny, ale politicky jsou USA pro obranu Evropy naprosto nezbytné. Pokud by Trump armádu stáhl, nepůjde to jen tak vrátit i kdyby se k moci ve Washingtonu dostal za tři roky někdo normální.
Budoucnost evropských základen je nejistá
V tuto chvíli se nacházíme v paradoxní situaci. Donald Trump Evropu – a zejména ono proklínané Německo – nutně potřebuje. Stačilo by totiž jediné rozhodnutí německého kabinetu o omezení tranzitu a americké operace v Íránu by skončily okamžitou a potupnou porážkou. Alternativní logistická trasa, která by dokázala evropský most nahradit, totiž v současné vojenské architektuře USA jednoduše neexistuje.
Jenomže vteřinu poté, co utichnou zbraně v Íránu, se situace drasticky změní. Současná administrativa, ze které byl vyhozen každý kdo zvládl najít na mapě Brazílii, bude opět „na koni“ a v rámci svého horizontu plánování, který často nepřesahuje příštích pět minut, dospěje k názoru, že Evropa je jí k ničemu.
Proto by nikoho nemělo překvapit, pokud Trump nakonec k radikálnímu stažení amerických vojsk skutečně přistoupí. Až se po válce začne hledat viník neúspěchu a promarněných miliard, vyvolat konflikt s „nevděčnou“ Evropou bude pro Bílý dům politicky nejjednodušší a nejlákavější volba. Vnitřní politika totiž rozhoduje o té zahraniční mnohem častěji než vojenská realita.
Předchozí dva články této „minisérie“:
Zdroje:
drby z amerického námořnictva na fóru webu Navalgazing.net
