Článek
Už dlouho jsem měl v plánu sepsat seriál zaměřený na stíhací letouny 6. generace a jejich chronické vývojové potíže. Původním záměrem bylo odstartovat americkým programem NGAD, ovšem člověk míní, Friedrich Merz mění. Začneme tedy čerstvým zrušením vývoje evropského stíhacího letounu NGF, který měl být vlajkovou lodí ambiciózního projektu FCAS.
Je třeba si uvědomit, že FCAS (Future Combat Air System) není jen jedna stíhačka 6. generace. Jde o komplexní systém a síťovou konektivitu (tzv. Air Combat Cloud), které mají propojovat pilotované letouny, doprovodné autonomní drony ze třídy Loyal Wingmen (věrní křídelníci), systémy protivzdušné obrany, letouny AWACS a pozemní jednotky na bojišti.
Zatím se zdá, že torzo projektu FCAS v nějaké podobě přežije a onen fatální konec se týká „pouze“ vlajkového stíhacího letounu NGF (Next Generation Fighter). O problémech „věrných křídelníků“ plánuji napsat samostatný text v rámci seriálu o dronech, proto se jim zde věnovat nebudeme.
A jelikož toho o samotném NGF z technického hlediska vlastně zas tak moc nevíme, nebude tento článek tentokrát primárně vojensko-technologický, ale spíše industriálně-politický. Abychom totiž pochopili současné fiasko, musíme se vrátit k poslednímu celoevropskému stíhacímu projektu.
Historické ponížení jménem Eurofighter
Program Eurofighter odstartoval jako společný podnik Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Španělska. Lze vcelku argumentovat, že Británie a Francie jsou dlouhodobě ty vůbec nejschopnější státy na světě, pokud jde o vývoj zbraňových systémů. Problém nastává v momentě, kdy se tyto dvě mocnosti ocitnou ve stejném týmu.
Zhruba v 80 % případů to končí tím, že se rozhádají do krve a jeden z nich z projektu práskne dveřmi. Ve zbylých 20 % případů pak vznikne něco, co buď překonává konkurenci rozdílem několika tříd (jako například evropská „hypersonická“ střela STRATUS RS), nebo rovnou popírá fyzikální zákony jako evropský sonar Thales CAPTAS-4.
Eurofighter bohužel spadal do té první kategorie.
Poté, co Francouzi z projektu odešli, převzali nad ním faktickou kontrolu Britové. Španělsko a Itálie stály víceméně automaticky na straně Londýna, zatímco Německo si do designu neprosadilo vůbec nic. Německé ministerstvo obrany bylo po celou dobu vývoje naprosto ignorováno. Vzhledem k tomu, že z tohoto britského diktátu vzešel pravděpodobně stále ještě druhý nejlepší stíhací letoun planety (Typhoon), to ignorování Německa nedopadlo vůbec špatně.
Eurofighter Typhoon je vrcholem vývoje stíhacích letounů před příchodem technologie stealth.
Aby však Německo nezůstalo úplně s prázdnýma rukama, byl mu svěřen vývoj systémů elektronického boje. Ačkoliv jsou Německé firmy v oblasti elektronického boje považovány za světovou velmoc, systém Praetorian se stal paradoxně největší slabinou Typhoonu. Pořádně se tyto nedostatky daří odstraňovat až nyní v rámci modernizačního projektu Next-Gen DASS, kde však vedení vývoje převzala Itálie se Španělskem.
Během studené války nemělo německé ministerstvo obrany možnost na tuto (oprávněnou) šikanu jakkoliv reagovat. Stíhačky nutně potřebovalo. Samo by je vyvinout nezvládlo, Američané by je do exkluzivního programu F-22 Raptor nepustili a u Francouzů by zažili ještě větší ponížení než v Eurofighteru. Ačkoliv se po pádu železné opony objevily pokusy německou účast zrušit, projekt už byl v té době politicky nezastavitelný.
V hlubinách německé byrokracie to ovšem zanechalo hlubokou ránu. Zatímco se němečtí inženýři masivně podíleli na vývoji letounu, velká část klíčových komponent se vyráběla v Německu a tamní vláda zaplatila největší podíl vývoje, požadavkům Bundeswehru nikdo nenaslouchal. Tento byrokratický mindrák formuje německé chování v evropských projektech dodnes.
Německo zbraně vyvíjet umí
Možná si teď říkáte, že Němci prostě jen neumí vyvíjet zbraně. To ovšem hrubě neodpovídá realitě. Německo platí za jednoho z největších světových vývozců vojenské techniky, a to i přesto, že mu jeho vlastní vláda s oblibou hází klacky pod nohy. Pojďme si uvést pár moderních příkladů:
IRIS-T SLM: Jeden z nejlepších a zároveň nejefektivnějších bodových systémů protivzdušné obrany na světě. Po fenomenálním úspěchu na Ukrajině jde o exportní megahit.
Rheinmetall Skyranger: Pravděpodobně nejlepší systém blízké ochrany proti dronům. Je extrémně modulární a dá se umístit fakticky na jakýkoliv podvozek.
Skyranger 30 na vozidle Boxer.
Hensoldt TRML-4D: Špičkový radar, který si svět pořizuje po stovkách. Díky využití kratší vlnové délky (v pásmu C) vykazuje proti dronům suverénně nejlepší výsledky na trhu.
Leopard 2A8: Lehce upravená verze 2A7HU, kterou výrobce původně navrhl pro Maďarsko. Momentálně jde pravděpodobně o nejlepší hlavní bojový tank, který lze reálně koupit.
Joint Fire Support Missile (JFS-M): Rychlá evropská alternativa amerických střel ATACMS pro raketomety HIMARS. Místo předvídatelné balistické křivky využívá let v extrémně nízké letové hladině.
Rheinmetall Lynx: Jedno z nejúspěšnějších exportních bojových vozidel pěchoty současnosti.
MEKO: Jedna z nejúspěšnějších rodin exportních fregat v námořní historii. Německá loděnice Blohm+Voss udržuje permanentní výrobní linku čistě ze zahraničních zakázek.
Německo bude pravděpodobně nakonec donuceno koupit si fregatu MEKO 200, kterou Blohm+Voss úspěšně vyrábí pro celý svět už 40 let.
Heckler & Koch HK416/417: Etalon moderních útočných pušek. Vybraly si je americké speciální síly a jako standardní zbraň je pro svou armádu po dlouhých letech s puškami FAMAS zvolili dokonce i Francouzi.
Víte, co mají všechny tyto zbraňové systémy společné? Jejich vývoj si nezadalo německé ministerstvo obrany. Řadu z nich sice nakonec Bundeswehr koupil, ale do samotného vývoje německý vládní Úřad pro vyzbrojování (BAAINBw) nemluvil. Někdy to dosahuje až komických rozměrů.
Německo například utratilo miliardy eur za vývoj tragicky problémového bojového vozidla pěchoty Puma, jen aby společnost Rheinmetall vzápětí sama a za zlomek ceny vyvinula nesrovnatelně lepší Lynx. Německo také spálilo miliardy za různé projekty protiraketové obrany (jako MEADS), aby nakonec jedinou funkční německou střelou schopnou ničit balistické rakety byla IRIS-T SLX, kterou na vlastní pěst a za vlastní peníze vyvinula společnost Diehl Defence.
Německo – jeden z největších světových exportérů válečných lodí – dokázalo svůj vlastní projekt protiponorkových fregat třídy Niedersachsen zbabrat natolik, že článek o něm připomíná absurdní drama. Jen s tím rozdílem, že místo na Godota tu už několik let čekáme na to, až se vůbec začne stavět.
Německé ministerstvo obrany nebylo ve vojenských akvizicích nikdy žádnou hvězdou, ale po konci studené války nabrala jeho nekompetence zcela nový rozměr. Tento úpadek Němci definitivně korunovali v roce 2012, kdy se problém pokusili vyřešit „po německu“ a vytvořili superúřad BAAINBw. Od té doby už státní aparát nezvládl vyvinout snad vůbec nic.
Francouzské ministerstvo obrany zbraně vyvíjet umí
Situace za Rýnem je zrcadlově odlišná. V poslední době to působí, že cokoliv, na co francouzští úředníci na ministerstvu obrany sáhnou, to se promění ve fenomenální úspěch.
Poté, co Francie opustila program Eurofighter, vyvinula si vlastní letoun Dassault Rafale. Ten nabízí bojové schopnosti téměř srovnatelné s Typhoonem, ovšem za nižší pořizovací cenu, s výrazně menšími provozními náklady a s architekturou umožňující extrémně jednoduché modernizace a úpravy.
Logicky se z něj stal ohromný exportní hit. Pokud vyřadíme státy, které se přímo podílejí na výrobě obou strojů, má dnes Rafale reálně více objednávek než americký F-35. Francouzský deník L'Essentiel de l'Éco dokonce spočítal, že když se sečtou všechny daně, zisky polostátních podniků a poplatky odváděné státu, celkové výnosy z exportu Rafale zaplatí pořízení flotily těchto letounů pro samotné francouzské letectvo.
Dassault Rafale za doprovodu francouzského dronu nEUROn.
Francie si rovněž sama vyvinula rodinu střel MICA NG pro stíhačky, protivzdušnou obranu a námořnictvo, kde se z nich stal víceméně celosvětový standard. Společně s Brity vedla Paříž vývoj střel Meteor – momentálně nejlepších střel vzduch-vzduch na světě. A francouzsko-italský systém Aster 30 vykazuje v Rudém moři a na Ukrajině vyšší úspěšnost sestřelů než násobně dražší americké systémy PAC-3 MSE a SM-6.
U pozemního vojska panuje obdobná situace. Projekt nových obrněných vozidel EBRC Jaguar a doprovodných transportérů VBMR Griffon běží hladce, modernizace tanků Leclerc na standard XLR postupuje bez zádrhelů. Na současném Západě jev nevídaný.
Francie slaví úspěchy i na poli hi-tech inovací. Například nový projekt fregat FDI vyžadoval stejný rozsah automatizace systémů, jaký nedávno způsobil naprostý kolaps amerického programu torpédoborců třídy Zumwalt. Francouzům se to nějakým zázrakem podařilo zprovoznit, a zatímco jejich fregata stojí zhruba 900 milionů eur, americký torpédoborec vyšel na 11 miliard dolarů za kus. Není divu, že už si francouzská plavidla objednalo Řecko i Švédsko.
Francouzská fregata FDI.
Shrnuto a podtrženo: Francii se ve zbrojním průmyslu od konce studené války zkrátka daří a v poslední dekádě tento trend ještě masivně akceleroval. A co je klíčové – všechny tyto úspěchy byly primárně projekty francouzského Generálního ředitelství pro vyzbrojování (DGA).
Manželství Emy Watson a Jardy Omáčky
Tím se dostáváme k jádru problému projektu FCAS. Od začátku bylo zřejmé, že společný podnik nemohou řídit dvě agentury, z nichž DGA v posledních dvaceti letech dovedla každý projekt k fenomenálnímu úspěchu, zatímco BAAINBw se celou dekádu marně snažilo nakoupit uniformy pro těhotné vojačky.
Když program FCAS začínal, s nadsázkou se říkalo, že až budou Němci od Dassaultu požadovat fyzické papírové nákresy letounu, půjde o první případ v historii, kdy někdo během vojenské akvizice někoho ubodá. Tehdy to byl vtip. O tři roky později se ukázalo, že jedním z hlavních důvodů hroucení německého programu fregat Niedersachsen byl právě fakt, že úřad BAAINBw v roce 2020 kategoricky odmítal 3D modely v CADu a trval na dodání klasických papírových výkresů.
Všichni věděli, že sdílené velení by skončilo katastrofou. Byla proto uzavřena politická dohoda: Oba státy budou zajišťovat podobný podíl výroby, ale o technickém vývoji bude rozhodovat primárně Francie. Jako cena útěchy pro Berlín vznikla zrcadlově opačná dohoda u projektu nového evropského tanku MGCS (Main Ground Combat System), jehož vývoj měli vést Němci.
Problém je, že pod německým vedením se MGCS zvrhl. (Já vím, naprosto šokující!) Místo vývoje funkčního tanku vznikl bizarní koncepční moloch, u kterého už vlastně nikdo nechápe, co je jeho cílem. Vyrábět zcela nový tank s větším kanónem nakonec ani nedává ekonomický smysl, protože německý Rheinmetall si už na vlastní pěst vyvinul KF-51 Panther a samotný Bundeswehr začal nakupovat novou produkci tanků Leopard 2A8. Projekt MGCS je dnes fakticky klinicky mrtvý.
KF-51 Panther, dříve než stihli němečtí byrokraté sepsat požadavky, německý průmysl vyvinul tank na vlastní náklady.
Skutečnost, že se BAAINBw chystá potopit projekt FCAS, začala být zřejmá ve chvíli, kdy z německého ministerstva obrany „unikly“ informace, že Dassault údajně požaduje 80% vlastnictví práv na stíhačku NGF. Byla to lež (navíc legislativně nemožná, protože podnik už byl založen a Dassault v něm držel 51 %), ale pokud začnete do médií vypouštět takové zprávy, je poměrně jasné, co se bude dít dál.
Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil
Němci měli od počátku problém s celým francouzským konceptem letounu NGF. Návrh Dassaultu počítal se středním stíhacím letounem o maximální vzletové hmotnosti (MTOW) kolem 30 tun. K tomu vedlo Paříž několik velmi pragmatických důvodů.
Tím prvním byl francouzský požadavek na schopnost operovat z letadlových lodí. Tím druhým pak byla cena. Francie chtěla navrhnout systém FCAS tak, aby si jej mohly dovolit i menší evropské státy, a především šlo o zajištění exportního potenciálu. Padesátitunové americké monstrum z programu NGAD si s cenovkou blížící se půl miliardě dolarů bude exportní zákazníky hledat jen velmi těžko.
Německo naopak začalo požadovat obří letoun s extrémním doletem a nikdo vlastně neví proč. Evropa je relativně malé válčiště. Evropská letectva sice historicky udržovala flotily stíhacích bombardérů s dlouhým doletem (jako Tornado), aby byla schopná doletět ze západní Evropy až nad Moskvu, ovšem to by francouzský návrh NGF zvládl bez problémů také.
I kdyby měl NGF jen minimální odhadovaný bojový rádius 1 500 km, letoun, který natankuje nad Pobaltím nebo Ukrajinou by pokryl prakticky celou evropskou část Ruska. Ano, 1 500 km je o třetinu méně, než má britsko-italsko-japonský program GCAP nebo americký NGAD, ale ty jsou primárně designované pro ohromné vzdálenosti případné války v Pacifiku. Nikoliv pro kompaktní Evropu.
Maketa stíhačky NGF na Le Bourget.
Úplně stejně nesmyslně působí údajné spory o duševní vlastnictví. Standardem je, že státy sdílejí to, co se vyvine v rámci daného projektu (což mělo platit i pro FCAS). Německo však začalo najednou požadovat, aby mu Francie předala veškeré své dosavadní know-how a intelektuální vlastnictví z letounu Rafale a experimentálního dronu nEUROn. To je v leteckém průmyslu zcela absurdní požadavek. S Němci u Eurofighteru také nikdo nesdílel svá předchozí duševní vlastnictví a nikdy se nepsalo o tom, že by u FCAS měla platit jiná pravidla.
Pointa je jednoduchá: Německé ministerstvo obrany celý projekt torpédovalo na základě požadavků, které nedávají žádný reálný vojenský smysl a které byly oběma stranám známy dávno před tím, než v roce 2017 vůbec podepsaly dohodu.
Nejistá evropská budoucnost
Současná situace nasvědčuje tomu, že vývoj propojené datové sítě (Air Combat Cloud) a doprovodných dronů bude v rámci Evropy pokračovat, stejně jako teoretický vývoj nových motorů s adaptivním cyklem. Francie a Německo se však pravděpodobně vydají cestou vývoje vlastních stíhaček 6. generace. A zde obě strany naráží na své limity.
Francie nemá peníze. Jistě, tamní vojenský průmysl je teď extrémně na koni a díky ohromnému exportnímu úspěchu Rafale může masivně investovat do výzkumu. To ale nic nemění na faktu, že finančně utáhnout vývoj letounu 6. generace zcela samostatně je pro zemi velikosti Francie téměř nemožné. Možná se jim opět podaří zázrak jako v 90. letech a na konci bude rozumně drahý stroj, který se bude do světa prodávat po stovkách. Osobně se ale obávám, že i francouzské „zbrojní šamanství“ má své hranice.
Němci jsou naopak jedni z mála, kteří by na vývoj vlastní stíhačky 6. generace peníze měli. Jenže současná německá vojenská byrokracie zjevně není schopna uřídit vývoj čehokoliv. A není to jen byrokratický problém – německý letecký průmysl se naposledy pořádně podílel na vývoji bojového letounu v době, kdy v Československu prezidentoval Ludvík Svoboda. Německé ministerstvo obrany si tak navrhne vlastní stíhačku a vyléčí mindrák, který si nese od dob Eurofighteru, ale utopí v tom desítky, možná stovky miliard eur, jež mohly reálně sloužit evropské bezpečnosti.
Celý německý sólo projekt se dříve či později s největší pravděpodobností zhroutí pod vlastní vahou a Berlín nakonec stejně vyrazí nakupovat stíhačky za oceán. Jedinou vadou na kráse tohoto plánu B je fakt, že i americký program NGAD je momentálně v extrémních problémech. Jen se to v současné atmosféře strachu panující v Pentagonu bojí kdokoliv nahlas přiznat.
Ale o tom zase až někdy příště.
Předchozí články o úšpěších německého ministerstva obrany:
Zdroje:
Eurofighter Typhoon (Monographs), Salvador Mafé Huertas
