Článek
Dnes otevíráme další kapitolu z rubriky Vojenské problémy, o kterých jste (pravděpodobně) nikdy neslyšeli. Může se to zdát jako nudná technikálie, ale rád bych připomněl, že když jsme v prvním díle této rubriky rozebírali katastrofální nedostatek amerických doprovodných plavidel, měl tento „detail“ na průběh války v Íránu nakonec tisíckrát větší vliv než stohy hlubokomyslných geopolitických analýz.
Dnes se podíváme na další logistickou a strategickou noční můru, která NATO právě teď trápí. Na zasloužený odpočinek totiž postupně odchází poslední opravdový stíhací bombardér aliance – legendární Panavia Tornado.
Jak jsem podrobněji rozváděl ve svém dřívějším textu, jedním z pilířů evropské obranné doktríny je schopnost provádět údery hluboko ve vnitrozemí potenciálního agresora – čtěte: Moskva. Právě proto si Evropa po desetiletí udržovala předimenzovanou flotilu dálkových útočných letounů.
Tento evropský arzenál vedl Washington k rozhodnutí na tuto specifickou schopnost v rámci vlastního letectva v podstatě rezignovat. Na tuto alianční dělbu práce poněkud zapomněla administrativa Donalda Trumpa před válkou v Íránu, a proto nyní musí vyhlašovat blokádu blokády. Tedy tento problém se nakonec přelije i na Američany, možná paradoxně více než na samotnou Evropu, která ho způsobila.
Druhým, a možná ještě palčivějším problémem, je elektronický boj. V celém arzenálu NATO dnes existuje pouhých 36 letounů pro elektronický boj s dlouhým doletem. Všechny do jednoho nesou označení Panavia Tornado ECR. Pro srovnání: americké stroje určené pro stejné úkoly, jako je například palubní EA-18G Growler, nemají v porovnání s dosluhujícím evropským veteránem ani poloviční bojový rádius.
Krátká historie Panavia Tornado
Vznik letounu Panavia Tornado iniciovalo na přelomu 60. a 70. let konsorcium Velké Británie, Západního Německa a Itálie s cílem vyvinout stíhací letoun / stíhací bombardér. Jeho primárním účelem bylo překonávat hustou protivzdušnou obranu států Varšavské smlouvy pomocí taktiky rychlých průniků v extrémně nízkých výškách za každého počasí.
Vývoj vyústil ve vynikající dvoumístný stroj charakteristický křídlem s měnitelnou geometrií, což mu zaručovalo vynikající aerodynamické vlastnosti při rychlých náletech těsně nad terénem i schopnost operovat z krátkých a poškozených vzletových drah.
Aby letoun pokryl široké spektrum misí, byl vyvinut ve třech hlavních specializovaných verzích. Základní variantou byla IDS (Interdictor/Strike), určená primárně pro taktické údery proti pozemním cílům a hloubkové nálety. Z ní vycházela záchytná stíhací verze ADV (Air Defence Variant), kterou si vyžádalo Královské letectvo (RAF) k hlídkování nad Severním mořem a dálkovému zachycování sovětských bombardérů. Ta nebyla moc povedená, protože samotný stroj se k tomuto typu misí nehodil.
Třetí zásadní modifikací byla ECR (Electronic Combat/Reconnaissance), zaměřená na elektronický boj, průzkum a potlačování nepřátelské protivzdušné obrany na velkou vzdálenost pomocí protiradiolokačních střel AGM-88 HARM, či legendárních ALARM, které byly schopny dočasně zastavit let a spouštět se na padáku.
Své skutečné ostruhy a výjimečné schopnosti Tornado naplno předvedlo v roce 1991 během operace Pouštní bouře. Letouny verze IDS zde prováděly až mrazivě riskantní noční mise v přízemních výškách, aby ničily tamní letiště pomocí speciálních kazetových kontejnerů JP233. Poté přešly k přesnému laserovému bombardování ze středních výšek. V té době to byly, spolu s americkými F-111 Aardvark, jediné stroje v celém koaličním letectvu toho schopné.
Obecně lze říci, že Panavia Tornado byla pro kategorii stíhacích bombardérů tím, čím byla legendární F-15 Eagle pro vybojování vzdušné nadvlády. Ani o něco těžší americký F-111 Aardvark se jí v celkovém součtu nemohl rovnat, a to i přes svůj delší dolet. Tornado totiž představovalo naprosto unikátní kombinaci stíhacího bombardéru, který si však zachovával i slušnou porci schopností klasické stíhačky. Celkem si Spojené království, Německo a Itálie pořídily úctyhodných 868 kusů tohoto evropského klenotu.
Evropská náhrada není úplná
Nástupcem ikonického Tornada se nakonec stal Eurofighter Typhoon (a částečně i F-35 Lightning II), i když původní plány takto vůbec nevypadaly. Podle klasické studenoválečné doktríny měly oba letouny operovat v sehraném tandemu: zatímco elegantní Typhoon měl čistit nebe od nepřátelských stíhačů, „špinavou práci“ při drcení pozemních cílů mělo mít na starosti právě Tornado.
Všechno změnil až pád Berlínské zdi a následné hledání „mírové dividendy“. Vývoj verze Tranche 2 (a později Tranche 3) udělal z Eurofighteru plnohodnotný víceúčelový stroj. A protože se tato konverze z čistokrevného dravce na univerzální letoun ukázala jako velmi úspěšná, evropští plánovači pod hlavičkou konsorcia Eurofighter GmbH s úlevou smetli projekt přímého nástupce Tornada IDS ze stolu. Jenže, jak už to u univerzálních řešení bývá, tato snaha o úsporu nese s sebou jistá a velmi nepříjemná úskalí.
Pokud byste se letmo podívali na Wikipedii, možná byste ani nepozvedli obočí. Bojový rádius pro bombardovací operace se papírově smrskl z 1 600 km na 1 400 km, což umožnil fakt, že díky rozšiřování NATO při náletech na Moskvu už nemusíte tankovat naposledy až nad Dánskem. Jenže čert (a výsledek války) se skrývá v detailech, konkrétně v letových profilech.
Výše zmíněná čísla platí pro tzv. mise Hi-Lo-Hi – tedy situaci, kdy většinu cesty letíte ve vysoké hladině a nízko nad zem se spustíte až těsně před cílem. Skutečné vystřízlivění ale přichází u misí typu Lo-Lo-Lo (tedy let „při zemi“ po celou dobu trvání akce, aby vás radary vůbec neviděly). Tady Tornado se svým rádiem 1000 km doslova deklasuje Typhoon, který je na pouhých 600 kilometrech. NATO tak v tichosti přichází o svůj jediný nástroj schopný dálkového průniku v extrémně nízkých výškách.
Druhým, neméně palčivým problémem je lidský faktor. Tornado bylo od začátku koncipováno jako striktně dvoumístný letoun. Mít na palubě dedikovaného operátora zbraňových systémů (WSO), který se v šílené rychlosti pár metrů nad zemí stará o navigaci a cíle, zatímco pilot „jen“ řídí, je v ostrém nasazení k nezaplacení. Eurofighter sice dvoumístnou variantu má, ale ta vznikla spíše jako cvičná verze a její bojový rádius je nižší o 300 kilometrů.
Americká náhrada skoro neexistuje
V osmdesátých letech řešili Američané palčivý problém. Jejich F-111 Aardvark byl sice technologický zázrak a naprosto úžasný letoun, ale jeho provozní náklady připomínaly bezednou černou díru. Traduje se, že údržba tohoto „Mravenečníka“ polykala neuvěřitelnou třetinu rozpočtu na údržbu celého amerického letectva (USAF). Pentagon tak stál před nerudovskou otázkou: čím ho nahradit, aby to nestálo roční HDP středně velké země a bylo to k dispozici nejlépe včera?
V rámci programu Dual Role Fighter (DRF) proti sobě v roce 1984 stanula dvě velká jména: upravená verze legendárního stíhače pro vybojování vzdušné nadvlády F-15E Strike Eagle od McDonnell Douglas a vizuálně fascinující, zvětšená verze neméně ikonické F-16XL s lomeným šípovým křídlem od General Dynamics.
Vítězem se nakonec stala F-15 ve verzi E. Problémem ovšem zůstává, že ačkoliv je rodina letounů F-15 Eagle naprosto geniálním počinem leteckého inženýrství, pro roli hloubkového bombardéru operujícího v přízemních výškách se – mírně řečeno – hodí asi jako Ferrari na orbu pole.
Původní F-15 Eagle vznikal v sedmdesátých letech pod přísným heslem: „Ani libra váhy pro útoky na pozemní cíle.“ Měl to být čistokrevný dravec, navržený k lovu sovětských MiG-25 a strategických bombardérů v mrazivých výškách stratosféry. Když z něj chtěli udělat úderný Strike Eagle, museli konstruktéři drak letounu masivně vyztužit titanem, aby konstrukce v hustém vzduchu při zemi vůbec vydržela brutální turbulence a vibrace. I tak ale geny neoblafnete – Strike Eagle zůstal strojem, který se nejlépe cítí vysoko, a pro nízké průniky je použitelný téměř výhradně v profilu Hi-Lo-Hi.
Po skončení studené války navíc převládla v Pentagonu snaha ochránit před škrty „sexy“ projekty (jako tehdy vyvíjenou F-22), a tak se nákup F-15E zastavil na pouhých dvou stech kusech. Strategické dálkové bombardování stíhačkami se tak stalo de facto evropským outsourcingem, o čemž jsem se více rozepsal ve svém předchozím článku.
Dnes, v roce 2026, je situace na hraně tragédie. Flotila F-15E je technicky na pokraji sil. Letectvo se jich už několikrát pokusilo zbavit, ale Kongres jim to zákonem zakázal. Je otázkou, zda současné nasazení nad Íránem není jejich „posledním rodeem“. Plán nahradit je nově vyrobenými F-15EX Eagle II se navíc začíná drolit, protože je vyrábí neschopný Boeing.
Tornado ECR: Unikát, který nelze jednoduše nahradit
Zdaleka nejbolestivější ztrátu pro alianční arzenál však představuje Panavia Tornado ECR. Od dob, kdy Američané do muzeí definitivně odtáhli své legendární EF-111A Raven, jde o jediný specializovaný letoun pro potlačování nepřátelské protivzdušné obrany (známého pod zkratkou SEAD) s dlouhým akčním rádiem v rámci celého NATO. Překvapivě ani nejsou tak staré, americký protějšek F-16CJ, hrdě nesoucí přezdívku „Wild Weasel“ (Divoká lasička), je dokonce o tři roky starší než evropské Tornado ECR.
Jenže ani špičkové inženýrství neumí dělat zázraky na počkání a veterány nelze resuscitovat do nekonečna. V momentě, kdy Německo a Itálie začnou postupně posílat do starého železa ostatní verze Tornada, logistický řetězec se zhroutí a verze ECR budou muset chtě nechtě následovat. Oba klíčoví provozovatelé se však k tomuto nevyhnutelnému konci postavili diametrálně odlišně.
Řím se rozhodl pro cestu nejmenšího odporu a plně se integroval do amerického ekosystému. K misím SEAD bude Itálie využívat letouny F-35A Lightning II. Italové do toho šli „all-in“ – nejenže tyto stroje spoluvyrábějí, ale v italských podnicích vznikají i klíčové součásti nových amerických střel AARGM-ER. Jako třešničku na dortu dostali Italové exkluzivní povolení k nákupu letounu EA-37B Compass Call. V oblasti elektronického boje tak budou schopnosti Itálie srovnatelné se schopnostmi letectva USA.
Berlín se naprosto radikálně vydal opačným směrem – cestou vlastního vývoje. V současné době Německo přestavuje patnáct svých Eurofighterů na specializovanou verzi EK (Elektronischer Kampf). K tomu sice objednalo dalších dvacet strojů ve verzi Tranche 5 se stejnými schopnostmi, ale typicky německy se stále ještě stoprocentně nerozhodlo, zda z nich skutečně udělá jednotky SEAD, nebo jestli si to ještě v příštích pěti letech nerozmyslí.
Poněkud ironicky je srdcem této „německé“ cesty systém Arexis od švédského Saabu. Systém byl původně vyvinutý pro Gripen E a údajně se extrémně povedl. Nyní má být pod německým dozorem nafouknut, posílen a obohacen o dekády zkušeností, které Luftwaffe nasbírala s Tornady. Aby toho nebylo málo, německý start-up Helsing do toho všeho přidá algoritmy na bázi umělé inteligence. Výsledky jsou prý zatím výborné, ale kdo ví.
Jenomže právě zde narážíme na pověstný kámen úrazu. Pokud se podíváme na bojový rádius pro profil Hi-Hi-Hi (tedy let ve vysoké hladině po celou dobu, což je pro mise SEAD kvůli dosahu senzorů typické), čísla mluví jasně:
- Panavia Tornado ECR: 1 900 km
- Eurofighter Typhoon: 1 700 km
- F-35A Lightning II: 1 200 km
Matematika je to neúprosná. Veškeré dálkové schopnosti NATO v potlačování protivzdušné obrany bude nově zajišťovat patnáct až pětatřicet německých Eurofighterů Typhoon EK.
V samotném počtu by paradoxně problém být nemusel. Letouny SEAD jsou sice pro úspěch jakékoli kampaně naprosto kritické, ale i v dobách největší slávy jich bylo potřeba jako šafránu. Ostatně, obrovské americké dálkové letectvo v osmdesátých letech provozovalo pouhých 42 strojů EF-111 Raven. Skutečný problém tkví v něčem jiném: v tom, že tuhle klíčovou schopnost bude držet v rukou jediná země. A co víc, tou zemí je Německo.
Dokud mělo NATO k dispozici dva různé dodavatele těchto misí, mohli Američané taktizovat. Na Italy se dalo spolehnout skoro vždycky – tedy pokud jim zrovna nezačnete urážet papeže (pane Trumpe). Jenže až Itálie za tři roky definitivně vyřadí svá Tornada ECR a plně přesedlá na F-35, veškerá schopnost NATO oslepit nepřátelskou obranu na velkou vzdálenost bude záviset na tom, zdali se k akci podaří dotlačit tradičně protiintervenční Německo. V Evropě to není taková katastrofa, protože pro ni má F-35 dolet dostatečný, ale mimo už to přestává být sranda, jak se koneckonců ukázalo nyní v Íránu.
Čekání na Godota (6. generace)
Odchodem letounů Panavia Tornado tak NATO definitivně ztrácí schopnost efektivně pronikat protivzdušnou obranou v extrémně nízkých výškách – tedy taktiku, která se i v moderních konfliktech ukazuje jako potřebná. Aliance se navíc v oblasti strategického rušení stává rukojmím (ne)akceschopnosti německé byrokracie, což je vyhlídka, která klidu nepřidá.
NATO se tuto citelnou mezeru snaží lepit různými způsoby. Tím hlavním je sázka na technologii stealth (obtížnou zjistitelnost radarem), která měla původně nebezpečné přízemní lety zcela nahradit. Jenže realita roku 2026 je střízlivější: F-35 Lightning II trpí malým doletem, plnohodnotným stealth disponuje primárně z přední polosféry a jeho nosnost je při zachování neviditelnosti omezena na pouhé dvě vnitřně nesené bomby. Špičkový F-22 Raptor je sice králem nebe, ale jeho schopnosti útočit na pozemní cíle jsou v podstatě jen doplňkové, nemluvě o tom, že jich je k dispozici zoufale málo.
Druhou cestou je stále masivnější arzenál dálkových střel s plochou dráhou letu, které se dnes dokážou držet země lépe, než o čem by kdy piloti Tornada snili. Střely jako JASSM-ER, Taurus Neo či STRATUS LO by měly mít dolet přesahující 1 000 km, přičemž Američané už testují verzi JASSM-XR s ambicí doletět až 1 800 km. Problém je v tom, že sebelepší raketa nenahradí flexibilního pilota přímo na místě, který dokáže reagovat na změnu situace v reálném čase.
Poslední teoretickou kartu v rukávu představují takzvaní Loyal Wingmen (věrní křídelníci) – tedy autonomní drony doprovázející pilotované stíhačky. Ty by v ideálním případě mohly pokračovat o pár set kilometrů hlouběji do nepřátelského vnitrozemí než jejich mateřský letoun a odvést tu nejnebezpečnější práci. Problémem zůstává, že tento koncept se zatím nikomu nepodařilo dobře uchopit a uvést do reálné operační praxe. Pokud by vás zajímaly hlubší technické problémy tohoto robotického dobrodružství, krátce jsem je rozepsal ve svém „dronovém“ článku.
Při střízlivém pohledu na věc jsou však všechna tato řešení jen nouzovými záplatami. Jak názorně demonstruje současná situace nad Íránem, americké kapacity pro údery na velkou vzdálenost jsou na tom velmi špatně, a ani s evropskou asistencí se rozhodně nevracíme do „zlatých osmdesátek“. Skutečná renesance schopností NATO provádět hloubkové údery tak vkládá své naděje až do letounů 6. generace. Právě ty by měly díky revolučním motorům s adaptivním cyklem (ACE) disponovat opravdu dlouhým doletem.
Otázkou ovšem zůstává, zda se jich dočkáme. Ambiciózní americký projekt NGAD (Next Generation Air Dominance) se momentálně zmítá v koncepčních troskách a nikdo neví, co se v tom projektu děje. Ale o tom si povíme podrobně zase někdy příště.
Zdroje:
Panavia Tornado (edice Bojové legendy), Petr Cenker
